Ničitel 4.

Sigmundův dědic

Bill

Ráno jsem se vzbudil v celkem dobré náladě. Bylo dost možné, že dneska dorazíme k portálu. Znovu jsem se podíval na toho kluka, jehož jméno jsem si nebyl schopný zapamatovat. No, možná se ho nebudu muset úplně zbavovat. Mohl bych si ho někde odložit, než se vrátím. Jo, to by bylo fajn. Doufám, že tam maj zamykací skříňky.

„Vstávej,“ broukl jsem na svého společníka. Pomalu otevřel oči a zmateně se na mě podíval. Pak se protáhl a postavil.

„Dobrý ráno,“ řekl. „Co bude k snídani?“ Podal jsem mu jídlo od včerejška.

„Díky,“ zamumlal. Vyšel jsem ven z jeskyně a prohlédl si okolí.

„Hele, termitiště,“ řekl jsem si pro sebe. Sedl jsem si a chvíli ho pozoroval.

„Co tady děláš?“ ozvalo se za mnou.

„Dívám se.“

„Proč?“ zajímal se ten kluk s divným jménem.

„Prostě mám rád termity. Ve škole se mi kvůli tomu vždycky smáli. Já jsem se chodil schovávat do termitiště, tam na mě nemohli.“ Jen stál a zíral na mě. „Dělám si prdel,“ prohlásil jsem a vstal. „Prostě se nudim. Můžeme už jít?“

„Jo…Jo, jasně.“ Sesbírali jsme si věci a vyrazili.

„Počkej,“ vyhrkl najednou.

„Co je?“ povytáhl jsem obočí.

„Já… Asi budu muset do práce.“

„To sis nemohl vzpomenout dřív?“ povzdechl jsem si.

„Myslíš, že bude vadit, když se tam pár dní neobjevím?“

„Mně ne,“ odtušil jsem a vykročil. „We all live in a Yellow submarine, Yellow submarine , Yellow submarine…“

„Počkej na mě,“ vyhrkl.

Tom

Doběhl jsem Lokiho a chytil ho za ruku.
„Co to děláš?“
„Držím tě.“
„Na to bych bez tebe nepřišel, dík,“ zašklebil se. Radši jsem ho pustil, aby neměl kecy. Několik hodin jsme procházeli lesem. Opět mě začínaly bolet nohy. Chvíli jsem přemýšlel, že to prostě vydržím, aby ze mě zase neměl prdel, ale pak mi došlo, že to nezvládnu. Sedl jsem si doprostřed lesní pěšiny.

„Co zas?“ otočil se Loki a poprvé za celou dobu promluvil. Dlouze jsem se na něj podíval. „Oh, chápu, zase si chceš válet šunky.“
„Bingo,“ usmál jsem se. Protočil oči a sedl si naproti mně. V normálním světě bychom oba vypadali jako dost slušní retardi.
„Nechceš mě pak zase něco naučit?“ zeptal jsem se ho po chvíli.
„Mohl bych, že?“ Energicky jsem přikývl. Už teď jsem se těšil, že se mě bude zase dotýkat. Počkat, cože? Co to melu? Že v tom jídle byly nějaký houbičky?! Zamračil jsem se a zabodl pohled do země.

Pár minut jsme poseděli, než mě Loki donutil, abych se zvedl. Oprášil jsem si kalhoty a narovnal se. Vyzval mě, abych si vytáhl meč, že mě jde znovu proškolit. Trochu rozpačitě jsem si skousl spodní ret. Hlavně nesmím udělat žádnou blbost, opakoval jsem si v hlavě pořád dokola. Loki se sám přichystal a pak na mě kývnul, abych zaútočil. Přehodil jsem si meč z ruky do ruky a vyrazil. Celkem snadno odrazil moji první ránu. Chvilku jsme spolu šermovali. Rozhodl jsem se učinit nečekaný výpad, o kterém Loki pravděpodobně věděl. Srazil moje ostří stranou a trochu se zašklebil. V tu chvíli jsem na svém levém boku ucítil něco studeného a ostrého. Když jsem se tím směrem podíval, spatřil jsem malou zdobnou dýku.

„Měl by sis dávat pozor i na tohle. Nikdy nevíš, co se může stát,“ prohodil. Rychle jsem ho od sebe odstrčil a připravil se na další útok. Nějaký čas jsem mu úspěšně odolával, ale nakonec stejně znovu vyhrál. Cítil jsem, jak se objevil těsně za mnou a už podruhé za poslední dva dny mi natiskl meč ke krku. Přitiskl se těsně na mé tělo a vydechl mi horký dech za krk. Projel mnou mráz a v břiše se mi objevilo příjemné šimrání. Trochu se zavrtěl a něco mi zašeptal do ucha. Nebyl jsem schopný vnímat jeho slova. Cítil jsem narůstající pnutí v oblasti podbřišku. Do háje!

„Uuh… já… já…“ začal jsem panikařit. „Musím na záchod!“ vypravil jsem ze sebe s obtížemi a rychle utekl pryč. Loki se za mnou jen překvapeně díval, věděl jsem o jeho pohledu upnutém na mých zádech. Co to, sakra, dělám?! ptal jsem se sám sebe. Doběhl jsem k nějakému stromu, o který jsem se opřel. Samozřejmě, že jsem nepotřeboval na záchod, jen mě to rozhodilo a útěk mi v tu chvíli připadal jako nejlepší řešení. Teď jsem toho ale trochu zalitoval. Bůh ví, co se tam mohlo stát…

Prudce jsem zavrtěl hlavou a zahnal všechny ty všetečné myšlenky. Zhluboka jsem se nadechl a chystal se jít zpátky, když vtom na mě odněkud něco vyskočilo. Polekaně jsem sebou trhl a okamžitě tasil. Byli to zase ti Álfové, o kterých mi předtím říkal Loki. Na okamžik mě napadlo, že bych ho měl zavolat, aby mi pomohl, ale pak jsem si to rozmyslel. Takhle jsem mu mohl dokázat, že i já jsem k něčemu užitečný. Chtěl jsem se jim bránit, ale najednou můj meč začal svítit. Co to…? Nechápavě jsem na něj zíral. Vypadalo to, že i Álfové byli značně překvapení. Vzápětí se do mě ale pustili s o to větší vervou. Po několika nešikovných obranných manévrech mi začalo docházet, že to asi nezvládnu. Neuvědomil jsem si, že je tu stále ještě možnost zavolat Lokiho. Jeden z nich se napřáhl a sekl mě do boku. Bolestně jsem zkřivil tvář a chytil se za něj. Cítil jsem mezi prsty trochu krve. Odmítal jsem se tam podívat. Někdy mi z pohledu na krev bývalo špatně a nechtěl jsem to riskovat. Druhý ze skupinky mi vykopl meč z ruky. Během několika dalších vteřin jsem se ocitl na zemi. Bezmocně jsem se natáhl po svítící zbrani, ale byla příliš daleko. Nedosáhl jsem tam. Viděl jsem přibližující se čepel. Přivřel jsem oči.

Najednou jsem uslyšel nějaký šramot a pak bolestivé syčení. Když jsem otevřel oči, zakroucený meč byl zabodnutý několik milimetrů od mého těla. Vyjukaně jsem na něj hleděl. Stačil jen kousíček a…

„Bože, teda vlastně to jsem já, jsem tak rád, že žiješ!“ Loki se ke mně sklonil a než jsem se stačil vzpamatovat, pevně mě objal.

„Ty jsi mě zachránil,“ vydechl jsem a opřel se o jeho rameno. Lehce se usmíval.

autor: Dietřisko & Kentaur