autor: Saline A.
Příběh 207. – Víš, Bůh to všechno vidí
„Bille, můžete nám prozradit, jaké jste měl dětství?“
Dlaněmi jsem si promnul stehna, pohledem vyhledávajíc Anise, a až pak jsem přikývl. „Myslím, že moje a Tomovo dětství bylo stejné, jako u většiny dětí vyrůstajících na vesnici. Spousta lumpáren a tak. Často jsme bývali u babičky na víkend.“
„Jaká byla vaše babička?“
„No… hodně přísná,“ nejistě jsem přešlápnul a uhnul pohledem. „Byla hodně pobožná a snažila se k tomu dostat i nás, ale nikdy se jí to nepodařilo tolik, jak by chtěla. Zpočátku jsme s ní chodili i na nedělní mše, ale postupně… jsme nemuseli. Teda, alespoň já ne.“
„Co se stalo?“ právník zvědavě naklonil hlavu.
Šlehl jsem pohledem k Tomovi, otevíraly se brány k tomu, co nevěděl. „Podle mojí matky a babičky jsem nevypadal dost mužně, abych mohl chodit s nimi… Už odmala jsem měl podstatně jemnější rysy než Tom, a s postupujícími lety mi nijak netvrdly, přičemž já to všechno ještě rád zdůrazňoval,“ rukou jsem si ukázal na obličej. „Našel jsem v tom svou přednost.“
„Jak vaše matka reagovala, když jste domů přišel nalíčený poprvé?“
„Šokem. Pár hodin o tom vůbec nemluvila, ale pak šel Tom ven a ona si mě zavolala k sobě…“
FLASHBACK
„Bille, srdíčko, posaď se tu u mě,“ poplácala na místo vedle sebe, úsměv roztažený přes celou její tvář. S pozvednutým obočím jsem k ní mírně neochotně přešel a usadil se. Téměř okamžitě mě chytila za ruku a úsměv ještě rozšířila. To znamenalo jediné – něco bylo špatně. „Takže… Všimla jsem si tvé… změny. Přihlásil ses do dramatického kroužku?“
Obočí mi vylétlo ještě výš. „Dramaťák? Co bych tam asi dělal?“
„Oh… Tak proč tedy to líčení?“ nejistě vykoktala.
„Líbí se mi to,“ pokrčil jsem rameny. „Sluší mi to, a hlavně se za mnou lidi otáčejí. Gustav s Georgem řekli, že je to šíleně ujetý, ale že mi to sluší.“
„Aha, Gustav s Georgem, samozřejmě. Líbí se ti jejich pozornost, že?“
„Líbí se mi pozornost ode všech,“ přikývl jsem souhlasně. „Líbí se mi, když se o mně mluví.“
„Ano, Bille, to já moc dobře vím, ale… Měl bys být opatrnější. Mohl by sis svým chováním přitáhnout i takovou pozornost od mužů, která by určitě netěšila nikoho z nás. Možná bys takhle oblečený a nalíčený neměl chodit. Nikde. Náš Pán nemá rád, když muži vypadají jako ženy. Je to hřích. Možná… By sis mohl zajít ke zpovědi, aby ti bylo odpuštěno?“
„Co prosím?“ v samém šoku jsem na ni zíral, ruku vytrhávajíc z jejího sevření a skládajíc do klína. „To, že jsem si trochu zvýraznil oči, a že nosím úzké kalhoty, neznamená, že se snažím vypadat jako holka.“
„Ne, ne, tohle není správné a Bůh to vidí, všechno. Je to hřích, Bille, a hříšníci chodí do pekla. Měl by sis dojít ke zpovědi,“ dál si mlela tu svou. „Otec ti určitě pomůže, promluví s Bohem a řekne mu, že nejsi špatný chlapec. Nemůžu mít špatné děti.“
„Takže vaše matka považovala styl vašeho oblékání za hřích,“ ujistil se raději. „Pokud vím, Tom v té době nosil dredy. To hřích nebyl?“
„Proč by měl být? S dredy nevypadá jako dívka, navíc nosil volné oblečení a nelíčil se. Vypadal jako normální kluk, co se honí za holkama. Ani za nic byste neřekli, že by mohl být na kluky.“
„Zatímco u vás to matka tušila nebo vás alespoň podezírala. Věděl jste tehdy, že vás přitahují muži?“
Zavrtěl jsem hlavou, pevně svírajíc dřevěný pultík. „Ne, tehdy jsem se o ostatní muže vůbec nezajímal. I kdybych chtěl, copak bych mohl, s mojí matkou? Svůj styl jsem sice nezměnil, ale uvnitř jsem byl neustále vyděšený. Až když jsme začali koncertovat a já se zbavil jejího pohoršujícího pohledu, trochu jsem se uklidnil.“
„Jak probíhaly návštěvy doma?“
„Když u mě byl i Tom, tak moc pěkně, nikdy nedala najevo, že by jí něco vadilo nebo tak. Jakmile jsme ale byli sami, bylo to… vyčerpávající. Novináři, hlavně ze začátku, často psali o mém vzhledu, a to po celém světě, což samozřejmě pro mámu nemohlo být příjemné vzhledem k tomu, jak smýšlela. Téměř neustále se mi snažila promlouvat do duše, mluvila o pekle, hříchu, očištění, a že nikdy nedostanu odpuštění od Boha, protože jsem ho prý pokoušel už příliš dlouho.“
„Řekl jste o tomto chování někomu?“
„Ne, vůbec nikomu,“ trochu jsem nakrčil obočí. „Přišlo mi, že je to čistě můj problém, nechtěl jsem nikoho zatěžovat. Dál jsem hrál svojí roli frontmana kapely.“
„Proč jste dál jezdil k vaší matce, když se takhle chovala?“
„Protože je to máma,“ sklopil jsem pohled. „Odmalička jsem k ní tíhnul, potřeboval jsem objímat a tak, byl jsem mazel. Navíc tu pořád byly ty světlé chvilky, kdy se chovala hezky, upínal jsem se k nim, až pak…“
„Až pak co?“
„Pak zjistila, že má Tom přítele. Oba jsme mysleli, že nebude běsnit, když je to její syn, že ho bude milovat i tak, ale… bože,“ s výdechem jsem si prohrábnul vlasy. „A já se choval jako naprostý idiot. Neměl jsem Kaye rád, matčin vztek pro jednou nemířil na mě a já jí pomáhal. Bonzoval jsem na Toma, to kvůli mně trpěl.“
„Bille, moc dobře víte, že tohle není pravda. Pokud vím, právě vy jste Toma odvážel, když byl na pokraji zhroucení?“
Rozklepal jsem se, pevněji tisknouc desku. „To neznamená, že mě to omlouvá. Tom byl v příšerném stavu, sotva jsem ho dostal do auta, u Kaye spal skoro celý den, příšerně jsme se o něj báli.“
„Víte, co se dělo u pana Johna?“ nakrčil obočí.
„Ne. Tom o tom se mnou nikdy nemluvil a já se mu nedivím. Oba dva se zbožňujeme, takže pochopitelně nechceme, aby ten druhý trpěl, a Tom věděl, že kdybych znal pravdu o tom, co se tam dělo, tak bych trpěl. Ale přál bych si, aby mi to býval řekl hned na začátku, i když jsem se choval jako pitomec. Kdybych věděl, co se děje, hned bych něco udělal.“
„Byl byste schopný ho zabít?“ vypálil otázku téměř bez dechu.
„Cože?“ v naprostém šoku jsem na něj zíral. „Proboha ne, v žádném případě! John byl možná grázl nejvyššího kalibru a já se ho bál, ale nikdy bych ho nedokázal zabít. Jediné, co jsem chtěl, bylo, aby čelil spravedlnosti a hnil v cele, kde už by mu dali, co si zaslouží. Ale jestli jste se chtěl zeptat, jestli jsem Johna zabil já, tak ne, nezabil.“
„Víte, kdo to udělal?“
„Ne,“ zalhal jsem bez mrknutí oka. „Ale i tak mu budu do konce života vděčný, že mě, Toma i všechny ostatní chlapce, které by snad jejich matky chtěly mučit, zbavil strachu, alespoň částečného. A mrzí mě, že ten někdo teď musí žít s pocitem, že udělal něco špatného, i když udělal záslužnou věc,“ zamračil jsem se trochu.
Právník se pousmál a s díky uvolnil místo matčině obhájci. Okamžitě jsem se oklepal a nejistě přešlápl; ten chlap mi byl už od pohledu nepříjemný.
„Pane Kaulitzi, vyslechli jsme si tu od vás velice dojemnou zpověď, v níž jste tvrdil, jak moc jste vaši matku miloval. Pokud je to ale tak, jak tvrdíte, proč jste matce neustoupil a nepřestal se stylizovat jako dívka? Musel jste vědět, že vaše matka tím trpí.“
„Jenže já trpěl taky!“ vyhrkl jsem. „Celé roky jsem čelil nějakým posměškům, během nichž jsem se snažil najít sám sebe, najít něco, v čem se budu cítit pohodlně, a když jsem se konečně našel, tak mi srazila sebevědomí matka. Ale tohle jsem musel podstoupit, protože radši budu jistý sám sebou s nešťastnou matkou, než nejistý sám sebou se spokojenou matkou, ať je to egoistické sebevíc. Ona je naše matka – porodila nás, vychovávala. Proč nás nemůže milovat takové, jací jsme? Pokud je pravda to, co tvrdí, že nás všechny stvořil Bůh, tak měl asi nějaký úmysl, když s Tomem oba milujeme muže. Ne nadarmo je jedním z nejdůležitějšího přikázání: ‚Miluj bližního svého jako sám sebe‘. Vím moc dobře, že sebe matka miluje. Proč nemůže milovat nás? Proč s Tomem jednala jako se zločincem? Proč nám ubližovala? Tohle matky dělat nemají. Mají nás držet v náručí, laskat nás a starat se o to, abychom byli šťastní. A ona se jako matka rozhodně nechovala,“ se slzami v očích jsem sklopil hlavu.
Cítil jsem, že na mě všichni zírají, včetně matčina obhájce. Nakonec jen zamumlal, že nemá další otázky, takže já okamžitě vystřelil na své místo, schovávajíc obličej Anisovi ke krku. Chtělo se mi brečet a křičet zároveň, vděčně jsem přijal Anisovo objetí a z druhé strany Tomův stisk ruky.
„Miluju tě,“ zašeptal mi Anis do ucha. Pousmál jsem se a políbil ho na tvář. S ním zvládnu všechno.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Dik za dalsiu kapitolu 🙂
Som rada, že Bill povedal obhajcovi ich mami to čo povedel. To čo povedal je pravda a súhlasím s ním.
Ďakujem za tento diel a teším sa na další.
Před Billem za jeho řeč u soudu smekám, přečetla jsem to jedním dechem.. 🙂 Jsem moc zvědavá na pokračování, těším se na další díl.. 🙂
Myslela jsem si že to Bill psychicky nezvládne ale byl úžastnej.
Miluju tu povídku! Miluju, miluju, miluju. Nevím, čím to je, ale prostě mám velmi ráda tvou tvorbu:) Tohle není první povídka, kterou od tebe čtu. Velmi se mi líbí tvůj styl psaní a tak všechno okolo.
Mám tady hrozně ráda Anise. I když tady v tomhle díle měl teď prostor Bill. Jsem zvědavá, co se ještě dozvíme o jeho vztahu s matkou. Teda, pokud už to nebylo všechno.
Jsem na něj pyšná, že to takhle zvládl. Doufám, že Simone odsoudí a potrestají, protože to je absolutně krkavčí matka. Takoví lidé by si ani neměli dělat děcka, protože to je neskutečný fakt. Vím, že je to jenom fikce… ale i takové případy se v běžném životě určitě odehrávají, akorát se o nich tolik nemluví:) Bohužel no.
Moc se těším na další díl:)