autor: BrokenMirror
Konec
Druhý den se Tom také nevrátil, i když Bill věděl, že je v práci, že je v budově. Věděl to, protože Tom mu řekl, že týden po Vánocích bude mít odpolední.
Bill se snažil sám sobě říkat, že má jen práci, ale Tom si skoro vždycky dokázal na Billa najít čas, ať už se v práci dělo cokoliv, takže si Bill říkal, že se na něj musí stále ještě zlobit nebo z něj být znechucený.
Bill sám sobě nedokázal nalhat, že mu to nevadí.
Vadilo mu to; vadilo mu to hodně.
Třetí den se také neukázal, ani čtvrtý den, pátý den ztratil Bill všechnu naději, která mu zůstala, že Tomovi na něm alespoň trochu záleželo. Ne že by ho Bill vinil, ale donutil Billa věřit mu, když říkal, že mu nezáleží na jeho minulosti, že to nepotřebuje vědět, protože ať je to cokoliv, jemu to je jedno. Proč to říkal, když to tak nemyslel? Jako pravidlo Bill nevěřil lidem, ale Tomovi se podařilo dostat se mu pod kůži. Tom manipuloval s manipulátorem, alespoň tak se Bill teď cítil.
Seděl na posteli v tureckém sedu a trochu klopil hlavu, roztřesenou rukou si zajel na krk, přejel prsty po kovu, dokud nenarazil na přívěšek. Sevřel kolem něj pěst, na vteřinu zavřel oči, ale pak trhl rukou dopředu a řetízek se s prasknutím roztrhl.
Držel ho pevně v dlani, třásl se, když se díval, jak se dva roztržené konce houpaly ve vzduchu. Tom byl takový zasraný lhář, pomyslel si. Ten řetízek vážil to, co kámen, slova v něm vyrytá až moc dobrá na to, aby byla pravda. Tom byl takový… takový muž, nebyl jiný než ostatní s jejich lžemi a falešnými sliby. Bill ho varoval, nebo ne? Řekl mu, že není dobrý člověk, že to, co udělal, je zlé. Řekl Tomovi, že chce, aby se řídil svým vlastním úsudkem, nebo ne? Nebo ne?
Projela jím zlost a pak byl na nohou, běžel do koupelny, zvedl záchodové prkýnko a natáhl ruku, řetízek se nebezpečně houpal sem a tam přímo nad záchodovou mísou. „Nenávidím tě!“ rozkřikl se, chtěl ruku otevřít, aby tu zatracenou věc upustil a spláchl ji pryč.
Ruka se mu neuvěřitelně chvěla, jeho celá paže se chvěla a až pak si uvědomil, že to neodkáže. Nemůže to nechat být, nedokázal povolit prsty.
„Kurva,“ zamumlal, díval se na svou blednoucí pěst. „Kurva!“
Padl na kolena; pěst svírající řetízek mu zůstala v klíně, díval se na ni s rychle bijícím srdcem, konečně se mu podařilo povolit prsty, teď když už nebyl v nebezpečí. Bylo to rozbité, roztržené.
Dal si ty dva roztržené konce k obličeji a snažil se je skoro až zoufale dát dohromady. Bohužel se ale až moc chvěl, nedokázal držet ruce v klidu dost dlouho na to, aby ouška provlékl; s poraženým nářkem hodil rozbitý šperk pryč. Přistál někde v rohu u sprchy, zajel napolo pod ni.
Nevěděl, jak dlouho tam seděl, ale musela to být doba, protože ho začínaly bolet nohy, nelíbila se jim ta poloha.
Pak najednou ztuhl. Na rameni se mu usídlila dlaň, semkly se kolem něj prsty. Jeho už tak rychle tlukoucí srdce ještě víc zrychlilo. Neopovažoval se otočit, neodvažoval se mu podívat do tváře, jen tam seděl naprosto v klidu, skoro ani nedýchal.
„Bille, zvedni se prosím z té země.“
Znepokojení, který jím projelo, když uslyšel špatný hlas, bylo smrtící. Byla to Anna. Byla to jen Anna. Svěsil hlavu, bradou se opřel o hrudník, nadával si za to, že vůbec uvěřil, že by to mohl být on.
„Omlouvám se, že nejsem ten, kdo chceš, abych byla,“ řekla jemně s takovým množstvím porozumění, že Bill cítil, jak ztuhl. „No tak, pojď, zvedneme tě.“
Bill ji neochotně nechal, aby mu pomohla se zvednout, nechal ji odvést ho z koupelny a posadit na židli. Opravdu se mu nechtělo povídat si, ale neměl energii na to, aby se s ní hádal; ani se mu nechtělo. Věděl, že si budou povídat, takže to prostě nechal být s tím, že to alespoň bude mít rychleji za sebou. Mohla si dělat, co chtěla, říkat co chtěla. On byl hotový. Byl naprosto oddělaný.
„Vypadáš unaveně,“ řekla Anna, když se posadila proti němu, pokrčil rameny. „Spal jsi?“
„Nic jiného nedělám,“ odpověděl, pohled na stole. Snažil se znít a vypadat nenuceně, ale bylo to těžší než bývávalo, a to bylo frustrující.
Přikývla a na několik minut nastalo ticho; Bill přemýšlel, jestli se sem na něj jen přišla podívat, zjistit, jak se s tím vyrovnává nebo tak. No, mohla se dívat, jak chtěla, on se s tím vyrovnával báječně. Proč ale nepřišla už dřív? Byly to dny. Hádal, že už nebyl její hlavní prioritou.
„Bille, mluv se mnou,“ opřela se Anna o lokty a on se dokonale vyhnul jejímu zvědavému pohledu. „Co se opravdu stalo mezi tebou a Tomem?“
Bill těžce polkl při zmínce jeho jména. Něco ho uvnitř konstantně bodalo jako nůž, který projel vším, řezal ho, kuchal, a bylo to hroší pokaždé, když někdo řekl jeho jméno. „Nemůžeš se zeptat jeho?“ zeptal se skrz zaťaté zuby a Anna smutně zavrtěla hlavou.
„Nechce o tom moc mluvit.“
Bill si odfrkl a založil ruce. „Bylo jasné, že se to stane,“ řekl nakonec, oči stále dole. „To proto jsem nechtěl, aby to věděl… je…?“
„Je v domě,“ řekla Anna a Bill přikývl. „Bille, on se vrátí,“ pokračovala a Bill věděl, že se mu snaží podívat do očí. „Jen se potřebuje uklidnit, vrátí se. Jen ho to šokovalo.“
„Ne,“ vydechl. „Varoval jsem ho měsíce, já… co si sakra myslel!“ promluvil, najednou byl znovu rozčilený. Nechtěl, aby se ho snažila omlouvat. „
Šok?“ odsekl, konečně se na ni podíval. „
Jak? Jak to mohl být šok?
Mě za nic vinit nemůže, to
on se rozhodl tohle dělat i přes to, že věděl, že jsem něco udělal! Já to nechal na
něm! Věděl, že jsem udělal něco, za co si tohle všechno zasloužím.
Věděl, a přesto…“ odmlčel se, odvrátil hlavu od Anny, když se mu v hrudníku vytvořil neznámý pocit, hrnul se mu krkem nahoru. Polkl to, brada se mu třásla. Tohle nebyl nůž, tohle bylo něco jiného.
„Souhlasím s tebou,“ řekla nakonec Anna tiše, a to ho překvapilo. Nečekal, že s ním bude souhlasit, i když věděl, že je v právu. „Chápu, že jsi rozčilený. To, co ti udělal, nebylo správné, ale on se vrátí.“
„Nejsem si tak jistý,“ zamumlal.
„Proč tohle říkáš?“
„Protože jsi ho neviděla,“ řekl, protože to bylo takhle jednoduché. Kdyby viděla jeho obličej, nebyla by si tak jistá.
„Dej tomu ještě pár dní,“ zkusila. „Jen se tomu všemu snaží dát nějaký smysl. Je mi to líto, Bille, možná jsme se měla pokusit si o tom s ním trochu víc promluvit, měla jsem mu to ulehčit, možná by to pak vzal lépe.“
Bill jen pokrčil rameny. „Nemá to cenu,“ řekl a rychle se na ni podíval, než dodal. „Plýtváš se mnou časem.“
„Ničím neplýtvám. Chci ti pomoci.“
„Ale víš, že je to zbytečné,“ řekl a trochu zavrtěl hlavou. „Nech mě prostě… zapomenout.“
Anna zamrkala a zjemnila svůj pohled, když se na vězně dál dívala, byl tak na dně a zlomený, že se chtěl vzdát a klesnout do zapomnění radši, než aby se takhle musel dál cítit. Věděla, na co tím naráží; mluvil o stavu, ve kterém byl, když byl před lety v blázinci. Po krátké době v pasťáku bylo jasné, že už tam nepatří, a tak byl raději převezen na léčbu do psychiatrické léčebny.
Spoustu času byl ve stavu katatonie, jen se díval do prázdna, neodpovídal na svět kolem sebe. Neslyšel nic, co mu okolní lidé říkali a naprosto se uzavřel do sebe. Léčebna mu z toho pomohla do té míry, kdy byl schopný vědět, co se stalo. Když to věděl, přiznal se soudu, přesvědčil všechny kolem sebe, že byl naprosto jasně myslící, když hřích spáchal, neukázal lítost a byl hozen zpátky do pasťáku, kde zůstal až do svých osmnácti let a pak začalo další kolo soudů, které měly určit jeho jasný rozsudek. Stále neukazoval žádnou lítost, a k zoufalství jeho právníka nedal soudci jinou možnost.
Anna už ho po nějakou dobu podezírala, že u soudu lhal, že v tu chvíli ve skutečnosti nepřemýšlel, ale nebyla z něj schopná dostat nic víc, co by jí pomohlo, takže to nikdy nevěděla jistě. Dokonce měla podezření, že všechny ty zločiny nebyly Billova vina. Koho jiného, neměla tušení, ale doteď to mohlo být jen podezření. Možná navždy, pokud Bill nepromluví.
Jestli se hodlal znovu uzavřít a ona ho nemohla dostat zpátky do léčebny, bude těžké s ním spolupracovat. Neměli přístup k lékům, které Bill potřeboval, stanice neměla peníze na to, aby je opatřila. Musela mu zabránit v tom, aby se vzdal.
„Nemůžeš to jen tak vzdát,“ řekla Anna, poprvé se snažila říct něco jiného, než přesvědčovat ho o tom, že se Tom vrátí.
Bill chvíli tiše seděl, než řekl „Proč doufat, když není pro co?“
„Nedělej to,“ žádala ho. „Ne po tom všem, ne po tom, jak daleko jsme došli. Jsem si jistá, že můžeme dokonce vyžádat další soud-„
„Já už nechci,“ přiznal Bill. „Měl jsem dost, ano? Všeho. Jen… jen mě nech být.“
„Ne, víš, že to nikdy neudělám. Ne, když je tu stále-„
Bill zavrtěl hlavou a objal se.
Byl vážně na bodu zlomu a ona musela udělat něco, aby jí neproklouzl přímo mezi prsty. Jestli Toma uvidí, tak s ním bude třást tak silně, dokud mu mozek nebude narážet do lebky; byla na něj tak naštvaná, že málem vydechovala oheň. Slíbil jí, že tohle je něco, co nikdy neudělá, ať se stane cokoliv, slíbil jí, že Billa jen tak neopustí. Bill tohle nepotřeboval; nevěděl, jak se s takovými situacemi vypořádat.
Tom se musí vrátit a ona se o to postará.
„Lituješ, že jsi mě neposlechl? Říkal jsem ti, že je kurva šílenej a že by ses s ním nikdy neměl zaplétat.“
„Nemám teď na tebe náladu, nemluv na mě,“ odsekl Tom Andreasovi, ale tomu se zdála jeho špatná nálada fuk, protože se jednoduše naklonil dopředu.
„Víš, máš štěstí,“ sykl Andreas. „Jsi šťastlivec, že jsi mu nedal čas to dokončit, protože by tě odsud v minutě vyhodili. Buď rád, že ses z toho dostal celej.“
Tom neměl pocit, že by byl celý. „Jsem si jistý, že se ti ulevilo.“
„To ano!“ přikývl Andreas, opřel se v křesle a založil ruce. „Jsem rád, že jsi konečně přišel k rozumu a uvědomil si, že je zlo samo.“
Tom si odfrkl. Ale na nic jiného tento týden ani nemyslel, nebyl schopný myslet na něco jiného než na to, co zjistil. Byl stále neuvěřitelně rozčilený a zděšený a ptal se sám sebe ‚kdo by nebyl?‘
Člověk, ke kterému si vytvořil city, někdo, na kom mu hluboce záleželo, zabil všechny ty lidi, kteří mu byli blízcí a naprosto bez důvodu. Jen na to pomyslel, viděl před sebou obrázky a z toho se mu dělalo zle. Sám sebe přinutil věřit, že by vězeň něčeho takového nebyl schopen, a teď trpěl kvůli následkům, které přišly kvůli jeho šílenství.
Tom se s tím nemohl vyrovnat, nemohl se vyrovnat s ním. Nikdy si s ním neměl začínat, pomyslel si. Kdyby si s ním nezačal, nic z toho by se nestalo, byl by pro Toma jen normální vězněm a Tom by byl pro něj jen normálním strážníkem.
Ale lidi mu za to plácali po rameni, Georg i Andreas, a jeho to ještě víc rozčilovalo. Bylo to ‚Já ti to říkal‘ se kterým se nemohl vyrovnat, ‚Já ti to říkal‘, které ho řezalo tak, že skoro nemohl dýchat.
„Tome!“
Tom se otočil, vykulil oči a viděl, jak k němu jde rychlým krokem Anna přímo od dveří, které vedly ke schodišti. Nepochyboval o tom, kde byla.
Její obličej vypadal tvrdě a její rty byly pevně semknuté, když řekla. „Musím s tebou mluvit. Hned.“
Podívala se na něj tak, že musel zaskřípat zuby, když se zvedl, cítil, jak jeho celé tělo bylo těžké myšlenkami, které se ho snažily udržet sedět. Koutkem oka viděl, jak Andreas vrtí hlavou, ať už to mělo znamenat cokoliv, nehodlal se tím zabývat. Namísto toho následoval Annu do její kanceláře.
Když byli uvnitř, otočila se na něj a nic ho nemohlo připravit na tu facku, kterou mu vrazila, až z toho otočil hlavu na stranu, štípalo to. Šokovaně se na ni podíval.
„Co si proboha myslíš, že děláš?“ zeptala se ho a Tom si v tu chvíli uvědomil, že ji nikdy předtím neviděl nebo neslyšel naštvanou. Stáhnul se; i když byl mnohem vyšší než ona, zdála se mnohem silnější, když byla rozčilená a jeho to dost děsilo. „Máš vůbec ponětí, cos udělal? Víš vůbec, jaký škody jsi napáchal? Slíbils mi to, Tome, přísahals, že tam budeš, tady se nemůžeš z ničeho vymluvit.“
„Nemůžu, Anno!“ řekl Tom a mnul si čelo. Začínala ho bolet hlava. „Omlouvám se, ale prostě nemůžu.“
„Oh ano, můžeš a taky to uděláš. Potřebuje tě.“
Tom se zamračil. „To leda tak hovno!“ vybuchl. „Nikdy mě nepotřeboval. Nikdy mu na mně nezáleželo, nikdy mu na ničem nezáleželo! Nemá žádné city,“ odsekl to poslední slovo, zběsile oddechoval.
Jestli Bill někdy měl něco, co by jen pocity představovalo, tak by reagoval mnohem víc na to, když Tom zjistil vše o jeho zločinu. Snažil by se to vysvětlit, ukázal nějakou lítost, nějaké vědomí, cokoliv. Kdyby mu na Tomovi záleželo, tak by se mu to snažil vysvětlit, udělal by víc pro to, aby s ním zůstal, a když nemohl, znamenalo to, že zabil bez důvodu, možná jen pro zábavu. To Tom nedokázal zvládnout. Byl ve spánku stále týrán obrazy muže, kterého on sám zabil, muže který zabil svou vlastní rodinu a možná si i zasloužil to, co se mu stalo. Tom tím stále ještě trpěl, takže když Bill neukazoval žádné emoce o tom, že zabil svou rodinu, co byl vlastně za člověka?
Tom ho vlastně vůbec neznal.
„Zrovna teď Bill cítí mnohem víc než ty,“ řekla Anna, založila ruce a to, jak se na něj dívala, přinutilo Toma odvrátit pohled. Proč musela vypadat tak znepokojeně? Tom neudělal nic špatného! Mohl se sám za sebe rozhodovat, s kým se bude přátelit. „Cítí toho tolik a nemá ani tušení, jak to vyjádřit. Neví ani, jak brečet, Tome. Jediné, co zná, je zlost a už ani to mu nestačí.“
„Přesně tak,“ řekl Tom temně. „Jedna emoce, to je jediné, co má. Anno, já už tohle nemůžu, je mi líto, ale nemůžu. Je to nemožné.“
Anna našpulila rty. „Tome-„
„Nemůžu!“ rozkřikl se, o pár kroků couvnul. „Od kdy mám tolik zodpovědnosti?!“
„Od té doby, co ti začal důvěřovat.“ Nezvedala na něj hlas, ale bylo jasně vidět, že je v tu chvíli stejně naštvaná jako on.
Tom několikrát otevřel a zavřel pusu, snažil se přijít s dobrou odpovědí, a když nemohl, utekl z její kanceláře. Po cestě ze stanice si vzal jen bundu. Potřeboval vzduch; potřeboval pryč.
Daleko pryč.
Den desátý a bylo to stále těžší a těžší motivovat se vylézt vůbec z postele. Nic nezabíralo, nic nefungovalo a Bill se díval na šedý strop, jen se soustředil na dýchání, snažil se nemyslet na nic jiného než na další nádech. Několikrát se mu to povedlo, dokud se nedostal až skoro do nějakého klidného transu, dokud nebyl skoro tak klidný, že jeho srdce přeskočilo úder, když ho z transu vytrhlo bouchnutí dveří.
Podíval se ke dveřím, zrovna když je za sebou Anna zavřela. Zaúpěl a posadil se, trochu se mu motala hlava.
Chodila za ním každý den, byla paranoidní, ale Bill za to byl trochu rád. Nechtěl spadnout zpátky, nechtěl, ale někdy se to tak zdálo jednodušší než tahle nejistota, tohle neustálé čekání a pomalé mučení. Radši by byl v zapomnění.
Pohled v Annině tváři mu říkal, že je něco špatně, a tak ji pohledem následoval, když vešla do místnosti, odtáhla si židli a posadila se vedle postele.
„Bille,“ začala, dívala se mu do očí a Bill nebyl schopný odvrátit pohled. Co teď? „Obávám se, že mám špatné zprávy.“
Přikývl, snažil se obrnit proti tomu, co se chystala říct, ale nedokázal přijít na to, co by to mohlo být. Nechtěl myslet na možnosti; cokoliv mohla být špatná zpráva.
„Chci, abys věděl, že tohle zvládneme,“ řekla, naklonila se dopředu a položila si ruku na jeho koleno. „Ano?“
Bill začínal cítit tlukot svého srdce a to, jak se mu pod kůží chvěly svaly. „Kde je Tom?“ vydechl, uvnitř něj bublal strach a Anna vydechla, její pohled zjihl.
„Dnes ráno přestoupil na stanici svého otce v Berlíně. Tom už tu nepracuje.“
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 42
do háje!!! tohle ne!!
No tááák. To predsa neurobil???? Je to strašne ťažké čítať takto. Mám depku a je mi do plaču a ani to sa mi nedá, lebo som z Tomovho prístupu v šoku. Je mi Billa neskutočne ľúto.
Ten hajzl, jako jo, Bill udělal strašnou več (mmohl by se seznámit s macechou :D), ale prostě tohle si nemůžu odpustit, Tome seš hajzl měl by jsi se vrátit zpátky, a to hned! ….. Bože jak mě je ho líto 🙁
Jojo, Tom si tu facku zasloužil. Ale stejně se mu po ní v hlavě nerozsvítilo…Tome, Tome…. Chudák Bill 🙁
Tuhle povídku jsem četla v originále, ale teď nemám moc času to louskat, tak jsem moc vděčná za překlad – díky, LilKatie 🙂
Tenhle příběh mi systematicky láme srdce. Každý díl mě do sebe vcucne, totálně mě vyšťaví a pak vyplivne, aniž by se staral, co se mnou bude dál.
Když jsem se dneska dočetla, že Tom odjel, všechno se ve mě svíralo ještě jakou dobu.
Málokdy má povídka takhle silnou a jedinečnou atmosféru. Všechna čest autorce!
Ještě jednou díky za super překlad 🙂
Ja myslela že se Tom vrátí docela mě sklamal Bill tohle neustojí.
Nie, nie, nie, nie, nie!!! Tom, ty Idiot!!!
Bože, je mi Billa tak strašne ľúto. Tom si tú facku vážne zaslúžil, ale aj tak mu to nepomohlo. Ako čakala som, že to bude chcieť nejaký čas, kým sa z toho šoku spamätá, ale nie to, že odíde. Tým ma Tom pekne sklamal. Len dúfam, že sa čoskoro vráti nazad, lebo ak nie a Billovi sa niečo stane, tak si Toma osobne nájdem 😀
Vďaka za úžasný preklad, niekedy sa len tak tak držím, aby som si príbeh neprečítala v angličtine kvôli tomu napätie, ale nedostatok času, skvelý preklad a aj to napätie (aj keď niekedy až príliš veľké) ma od toho ešte stále držia preč 😀 Takže sa strašne teším na pokračovanie.
Nein..nein…nein…
Proč?…
Tenhle díl mě dostal. Přiznávám se, že brečím. Chudák Bill, je mi ho tak líto! Obdivuji autorku, že dokáže tak dobře popsat pocity postav. Děkuji za překlad. 😉
neee !
jdu se asi oběsit v koupelně …tohle měl být happy end !
aha on to není konec :D:D:D dikybohu
On se Tom ještě rád vrátí .. Musí! jinak se Bill zblázní. :/
Každý další díl je zamotanější a zamotanější, ale nemůžu se od toho odpoutat. Nevěřím, že Bill ty vraždy spáchal, no těžko říct, uvidíme. Děkuji za skvělý překlad! 🙂
Ach můj bože Tome, to jsi teda podělal.. koukej se okamžitě vrátit za Billem, vždyť on.. vždyť on na tebe čeká! Krásný, ale moc smutný díl, děkuji za překlad a těším se na další! 🙂
Tak to posr*l!!! -.-" Tom je fakt zmr*eček a jeho obavy jsou irelavantní, vzhledem k tomu… co s Billem vše zažil, tak ví, že má emoce a není to žádný za*raný monstrum nebo vraždící maniak…! Co se stalo stalo se (nechpu, když sám tvrdil že je mu jedno co UDĚLAL!!! A pak se obrátí o 360 stupňu?!!)… a ani vlastně vůbec neví motiv, to že se tam minule objevil a řval na něj neberu jako rozumnou cestu k pravdě, a že to takhle vzdal mě docela překvapilo. Prostě mě zklamal kok*t jeden ._.!!! Nechápu, že mu nedošlo že někoho zabil… už kvůli tomu, že je na samotce s extra ostahou!!! A Všichni o něm mluví jako o 815?! Je fakt naivní a zbabělej. BTW: Mooc děkujeme za překlad :3 angličtina není můj šálek čaje :'D
Tome ty zasranej zbabělče!!!
Z týchto posledných dvoch častí je mi do plaču.
Ten Tom je fakt chuj. Krásne to vyriešil naozaj, tlieskam -_- nech sa vzchopí, bože, musí mu byť jasné, že Bill ho má rád, tak nech nie je idiot… Inak som zvedavá, či sa v niektorej časti Bill naozaj rozplače