The Secret of Collegian 23.

Bill

Víčka mám přivřená několik chvil, a když je otevřu, Tom se mi zblízka dívá do očí a ani koutkem oka neuhýbá. Jsem to právě já, kdo první ukončí oční kontakt, jakmile sklopím oči.

„Věřím ti,“ řeknu tiše, ale pořád se na Toma nedívám. Až po chvíli zvednu oči, ale můj pohled směřuje někam dopředu a ne na Toma. „Jenomže to neznamená, že když se omluvíš, že se všechno lusknutím prstu spraví a zase si dovolenou budeme užívat. Ty víš, Tome, jaký jsem, jsem opravdu trochu nedůvěřivý a tohle tomu moc nepomůže.“ Teprve teď, po několika minutách, se podívám znovu na Toma, který se už na mě nedívá tak kajícně jako před tím. Zhluboka se nadechnu a povzdychnu si. Nevím proč, ale momentálně se na něj nemůžu podívat. Nemůžu mu pohlédnout do očí a tak trochu si připadám, jako bych to byl já, kdo za to může. Možná jsem tohle neměl říkat, ale jsem prostě takový.

Z toku mých myšlenek mě vyruší Tomovo tiché „aha“, tak se na něj zase zadívám, ale to už se Tom kouká do země. Jsme tak nějakou chvíli vedle sebe a oba neřekneme ani slovo. Jen tiše vnímáme dech toho druhého. Je to opravdu nepříjemné, protože sám nevím, co bych měl říct. Ale je to prostě tak, někdy člověk neví, co má říct, co má dělat. A pokud ho něco napadne, raději mlčí, protože si myslí, že by tím už takhle tragickou situaci jen zhoršil. Mám pocit, jak bych se měl každou chvíli rozbrečet a přitom jsem vlastně rád, že tu Tom je se mnou. Že není s ní, i když by mohl být. Jsem rád, že to vysvětlil, i přesto, že by mohl lhát, i přesto, že se mohlo něco stát, jsem rád, že jsme tu spolu. Jen sami dva, na našem balkoně a rozhodně nás neruší pisklavý hlas Laury, které bych zakroutil krkem ještě před včerejším večerem. A to nechtějte vědět, co bych jí chtěl udělat teď.

Nevím, za jak dlouho, ale začíná se už šeřit, se Tom najednou zvedne a bez sebemenšího slova odchází. Užuž se nadechuji, že ho zastavím, ale pak zase pusu zavřu. Ovšem ještě než se za ním dveře zavřou úplně, nadechnu se takhle ještě nejmíň třikrát. Nejdřív se chci zeptat, kam jde, pak kdy se vrátí, jestli se vrátí, co se děje, ale nakonec nevyslovím ani jednu z těchto otázek a prostě ho nechám odejít. Vím, že to asi nebylo správné, ale moje tělo nebylo schopné se pohnout a prostě si to neumím vysvětlit. Během pár minut už slunce zapadá, a až zajde, tak se pomalu začne stmívat. Zvednu se a chystám se vydat za Tomem, když uslyším klepání. Jakmile otevřu dveře, je tam člověk, kterého bych teď chtěl vidět nejmíň na světě – Laura.

„Ahoj, Bille,“ vyhrkne na mě svým typickým hlasem ještě rychleji, než jí já odvětím:

„Co chceš?“

„Ale Bille, co je s tebou?“ zeptá se naivně, ale já vím, jak hrané to je, a my oba zase víme, co mi to vlastně je. Mlčím, jen si dám ruku na bok a lehce začnu pošlapovat nohou. „Víš, já jsem jen přišla pro Tomovy věci,“ zamrká a už se dere dovnitř. Bez jakýchkoli okolků jí dám ruku na hrudník a odstrčím ji zase na chodbu. Samozřejmě následuje vlna komentářů a nechápavých výrazů ublížené holčičky. „Nevím, proč se tak ke mně chováš. Prostě pochop, že tě Tom nemiluje. Byla to pro něj jen taková zábava, experiment. Chtěl si ujasnit, kam patří, a jakmile jsme se znovu viděli, tak si uvědomil, co chce a že mě miluje. Tak to je, tak to prostě pochop a smiř se s tím.“

Ano, chápu všechno, co ona řekla. Samozřejmě, že jistě nevím, co se včera stalo, ale do teď jsem Tomovi věřil a taková nána se mezi nás nebude plést. Přiznávám, že jsme s Tomem pohádaní, ale nejsem úplně hloupý, abych si nechal něco nakecat od téhle fiflenky.

„Hele, Lauro, ať se mezi s vámi stalo cokoli, tak Tom je svéprávný. Až si sám pro své věci přijde, tak mu je klidně pomůžu sbalit, do té doby tady nemáš co dělat, a my si rozhodně nemáme co říct.“

„Ale to mě vůbec nezajímá, Tom mě poslal pro své věci a já mu je vezmu.“

Odstrčím ji stejným způsobem jako před chvílí, ale tentokrát to tímhle neskončilo. Přitáhnu si ji zase blíž k sobě a chytnu ji vzadu za vlasy, až musí zaklonit hlavu a mírně si podřepnout. Zatáhnu a ona začne ječet, jak ji to bolí.

„Mlč, teď ti něco povím. Měla bys míň strkat ten svůj hloupý nos do cizích věcí. Jestli ještě jednou uděláš něco, co se mně nebo Tomovi nebude líbit, vyřídím si to s tebou.“ Pustím ji a vidím, jak se do její tváře žene červená barva.

„Ty… ty bys zmlátil holku?“ ptá se drze, ale s lehkým strachem v hlase.

„Jsem na kluky, maluju se, a spousta lidí říká, že se chovám, oblíkám a vypadám jako holka, takže to bude vlastně mezi náma holkama,“ řeknu s úsměvem a zabouchnu před ní dveře, než stihne říct cokoli jiného. Hned se opřu zády o dveře a zhluboka dýchám. Jakmile se zhluboka nadechnu asi po šesté, tak se s výdechem usměju. Jsem vážně dobrý, zvládl jsem to skvěle. Jsem na sebe vážně hrdý, většinou takové situace neřeším moc v klidu, ale teď jsem ho vážně zachoval, až na ty její vlasy, ale to se prostě nedalo odolat.

Chvíli jen tak stojím opřený o dveře, ale pak vyjdu ven. Laura nikde není, což je moc dobře, a já se vydám směrem na pláž. Ani nepředpokládám, že by tam Tom mohl být, a přesto ho tam najdu. Pláž je prázdná a už je skoro tma, jen Tom sedí v písku a kouká na moře. Sednu si tiše k němu a on se na mě jen podívá a pak zase otočí hlavu zpět. Chytnu ho za ruku a jsem rád, že se nechá. Jen tak ho držím a pak ho po dlani pohladím.

„Co kdybychom šli na pokoj a pustili si nějaký film?“ řeknu a podívám se na Toma, čekám, co se stane. A nedivil bych se, kdyby mě odstrčil, ale neudělal to. Otočil na mě hlavu a smutně mi koukal do očí. Po pár okamžicích se konečně trochu pousmál a začal se zvedat.

Jdeme na hotel, kde si vezmeme něco k večeři a jedeme výtahem do našeho patra. Těsně přede dveřmi od našeho pokoje Toma zastavím.

„Viděl jsi Lauru?“ zeptám se ho a on jen zakroutí hlavou. Musím se pousmát, když si vzpomenu, jak se tvářila, když jsem ji držel za hlavu. Otevřeme dveře a při jídle Tomovi náš malý incident povykládám.

Tom

Do odletu domů nám zbývají už jen dva dny, a já nejsem schopný říct, jestli to byla ta nejlepší nebo ta nejhorší dovolená. Nebýt celé té záležitosti s Laurou, s Billem bychom si společně užívali každý den a každou noc, kde bychom mohli zapomenout na dění doma, na školu a jeho studium. Nevím, na co během těchto pár dnů myslel on, ale během toho ticha, které u nás dost často a dlouze panovalo, jsem se topil v myšlenkách… o práci, jak toho zase budu mít nad hlavu, a jak Bill bude mít samozřejmě zase kupu učení a budeme mít na sebe málo času. Tahle dovolená měla být to nejlepší, co se nám tento rok mělo přihodit, ale je to katastrofa, a to všechno jenom kvůli mně, protože jsem takový obrovský idiot.

Poslední dny probíhaly tak, že jsme ráno mlčky vstali, šli na snídani a pak na pláž, kde jsme prohodili nějakých pár nesmyslných vět o počasí, teplotě vody nebo o nějakých lidech, co na pláži byli s námi a vypadali nebo se chovali divně. V moři jsme jen tak plavali vedle sebe, ty tam byly ty naše hry, kdy jsme po sobě stříkali vodou, shazovali se a navzájem se potápěli, soutěžili, kdo doplave rychleji co nejdál. Potom jsme se vrátili zase na jídlo a šli znovu k moři, projít se, nebo jsme se povalovali u filmu na pokoji. Oba jsme se snažili dělat, že je všechno v pořádku, ale věřím, že i Bill se cítí tak nesvůj jako já. Při všem, co jsme dělali, jsem cítil obrovskou lítost, je mi líto všeho, co se stalo, omlouval bych se Billovi každou minutu každý den, kdyby to chtěl, ale ze všeho nejradši bych to vrátil zpátky. Bill se k tomu nevracel, proto i kdybych si o tom chtěl ještě promluvit, mlčím, abych to ještě víc mezi námi nepokazil.

„Dneska bylo fakt velké vedro… i teď bych si nejradši dal ještě další sprchu,“ řeknu, když večer ležím na posteli vedle Billa a koukám do stropu.

„Hm,“ uslyším jenom a pootočím na něho hlavu. Musím se usmát, když ho vidím zase zakrytého, nechápu, jak tak může vůbec dýchat. Povzdychnu si a chvíli se na něho jenom dívám.

„Chtěl bych, aby to bylo zase jako dřív,“ řeknu tiše po chvilce, a to už i Bill na mě otočí pohled.

„To já přece taky,“ šeptne a malinko se pousměje, vytáhne ruku zpod přikrývky a musím na moment zavřít oči, když mě pohladí po tváři.

„Proč se tak chováme? Měla to být ta nejúžasnější dovolená,“ řeknu trpce a smutnýma očima hledím do těch jeho. Chvíli mlčí a vypadá, jako by si rozmýšlel, co má říct.

„Nemusíme se tak chovat. Ještě máme skoro dva dny, užijeme si to,“ pousměje se a natáhne se ke mně pro polibek.

Když se odtáhne a zase položí s úsměvem hlavu na polštář, nazvednu jeho přikrývku a vklouznu rukou na jeho břicho. Lehce ho po něm pohladím až nahoru ke klíčním kostem, miluju jeho hladké pevné bříško. Nahnu se k němu a políbím ho. Pousměju se, když spokojeně tiše vydechne, a zaplavím jeho ústa dalšími polibky. Odstrčím jeho deku kousek stranou a přiblížím se celým tělem, lehce nalehnu na jednu stranu jeho horkého a téměř nahého těla. Přejedu mu rukou od stehna, přes bok schovaný v boxerkách a pas až k bradavce, kterou promnu mezi prsty, a potom Billa chytnu jemně za tvář a držím si ho u sebe, zatímco se naše jazyky o sebe vášnivě otírají. Vzrušeně vydechnu, když pokrčí nohu v koleni a vměstná se tak jeho úzkou nožkou mezi ty moje. Pořád se líbáme a pomalu začínám cítit na svém boku bouli, která se mu ukrývá ve spodkách, ovšem moje se objevila téměř hned a je ještě větší. Lehce se pánví proti němu zhoupnu a oba musíme naše rty od sebe odtrhnout a zavzdycháme. Usměju se při pohledu do jeho očí, ale zarazím se, když Bill se neusmívá. Na moment se zamračím, ale pak se znovu pousměju a zase ho začnu líbat. Rukou sklouznu zase dolů a začnu mu neohrabaně prsty stahovat boxerky dolů.

Ucítím Billovu ruku na svém rameni, která mě začne odtahovat. Propustím jeho rty a kouknu mu překvapeně do očí.

„Nebudu s tebou spát,“ řekne tiše a tváří se vážně a trochu zamračeně, ale nevyzní to vůbec zle.

„A-ale… proč?“ hned když to dořeknu, si uvědomím, že je hloupost se na to ptát. Vím proč.

„Nezlob se, ale… je to moc brzo,“ zašeptá a tlak jeho ruky na mém rameni zesílí, zvednu se na kolena a lehnu si zpátky vedle něho. Povzdychnu si, ale pohled na jeho ztrápený obličej mi neumožňuje, abych byl naštvaný.

„Nezlobím se, chápu to,“ pousměju se lehce, i když sám jsem z toho smutný. Chtěl jsem si poslední dny užít, dle jeho slov, ale každý asi myslíme užíváním něco jiného. Zlobit se nemůžu, Bill má pravdu. Můžu být vůbec rád, že mi uvěřil, a že tady můžu být s ním. Nevím, co mě to napadlo…

Bill se přetočí na břicho, a když zaboří hlavu do polštáře, vydechne a zavře oči. Vydechnu taky a posunu se k němu o kousek blíž, doprostřed postele. Hned ty svoje očka zase otevře a pozvedne trochu hlavu, když se na mě zadívá.

„Neboj se,“ pousměju se a chytnu jednu jeho paži a přitáhnu trochu k sobě, jsem rád, když se potom Bill sám ke mně posune. Položí si hlavu na moji hruď, já si dám ruku na jeho rameno a lehce ho pohladím, když jeho prsty pomaloučku začnou dělat kroužky na mém holém břichu.

Po chvíli jeho kreslení na mém těle ustane a můžu už jenom slyšet jeho pravidelné oddechování. Usměju se a zadívám se do stropu, teď už bude všechno v pořádku, věřím tomu. Chce to jenom trochu času a bude to zase jako dřív.

autor: Clarrkys & Disturbed Angel