autor: Muckátko :o*
Možná se sem nehodíš
Velkou místností se rozléhal ostrý hlas vyučujícího, který nevěděl, zda nejdříve přiskočit k interaktivní tabuli, klasické tabuli, nebo pouštět video či nahrávku z přehrávače, aby svým studentům předal maximální množství informací. Andreas si zapisoval zhruba každé páté slovo a to jen ve zkratce. Prohlížel si svůj zápis a dumal především nad tím, jak pak před zápočtem pochopí, co si vlastně zapsal a jaké to má mezi sebou souvislosti. Možná uplatí Toma. Zašilhal jeho směrem a zamračil se, když si všiml, že více než svému zápisu se Tom věnuje svým hodinkám na zápěstí. Jak si to Andreas bude moct kruci opsat, když si Tom nedělá řádný zápis?!
„Jestli budeš ty hodinky hypnotizovat ještě dlouho, tak ti je servu ze zápěstí a donutím tě je sníst,“ zavrčel výstražně. Tom se na něj krátce podíval.
„Co je tvůj problém?“ zapsal si další cennou informaci, kterou letmo zaslechl.
„Můj problém? Spíš co je tvůj problém. Začals kontrolovat čas už pět minut po začátku hodiny a nestíháš si dělat zápis,“ upozornil jej Andy.
„A kdy se z tebe stala moje osobní studijní hlídka?“ zeptal se Tom.
Od doby, co si to budu potřebovat později opsat. Andreas se nadechl, ale nahlas nic neřekl.
„Proč tak honíš čas?“ zajímal se Andy.
„Mám po škole práci.“
„Jo, to slyším poslední dobou často. Že bys dneska třeba poskytl nějaké detaily?“
„Vždyť ti říkám, že mám práci – brigádu.“
„Trümpere, tobě vážně odumírají mozkové buňky! Co děláš, kde to děláš, s kým to děláš, jak dlouho už to děláš a tak dále?“ napověděl mu Andreas lehce ironicky. Tom si povzdechl a zamával propiskou ve svých prstech.
„Budu pomáhat… uhm… v té léčebně. Včera mi to nabídla primářka,“ přiznal.
„Ty budeš dobrovolně trávit čas mezi šílenci? Nestal ses jedním z nich? Co tě to napadlo? A prosím neříkej mi, že tě k tomu dohnal pocit viny,“ zhrozil se Andreas.
„Proč si nepřivydělat? A navíc pomůžu dobré věci,“ zaobalil Tom pravé důvody.
„Tome, ale cvokhaus?! Za týden se tam budeš muset nastěhovat taky, protože z toho zešílíš. Někde jsem četl, že všichni, kteří pracují s šílenci, se nakonec jednou šílenci sami stanou, protože to na ně padá ze všech stran.“
„Nejsem žádný slaboch, nebo nějaká duševně narušená osoba, která má sklony k zešílení, tak neměj péči.“
„Pánové, já mám jen jedny hlasivky a nehodlám vás překřikovat,“ napomenul je vyučující, kterému jejich ačkoli tiché, ale vytrvalé štěbetání začínalo vadit. Většinou nebyl pedant na absolutní ticho, ale co bylo moc, bylo moc. Oba chlapci se na něj podívali a udrželi s ním oční kontakt, dokud se s ukazovátkem neotočil zpět k tabuli a nenavázal tam, kde přestal. Tom se na Andrease zamračil a sklonil hlavu ke svému poznámkovému bloku. Než se ponořil do zápisu, utekl pohledem k hodinkám. Ještě 20 minut a bude moct odejít.
Tom se cítil nadmíru důležitě, když vytahoval klíče z tašky a odemykal si boční vchod. Cítil se pyšně, že se mu tohohle privilegia dostalo. Pečlivě za sebou zamkl, aby neměl problém hned první den v práci a šel se nahlásit primářce. Tu první zajímalo, zda má po vyučování a zda obědval. Obojí Tom odkýval. Obědu sice moc nedal, koupil si totiž jen nějaký mišmaš ve stánku s rychlým občerstvením, ale účel to splnilo. Něco málo v žaludku měl. Využil by možná jídelny v léčebně, ale ještě úplně nevěděl, jak to chodí, takže to radši dnes vyřešil takhle. Později se zeptá.
„Tak Tome, nejdříve vám ukážu budovu E. Pojďte za mnou,“ pokynula mu primářka a nechala se Tomem následovat. Ačkoli měla budova E poslední abecední písmenko ze všech budov, které se nacházely v areálu, nacházela se nejblíže bráně. Tom měl trochu zkreslenou představu o tom, že když je tu budova A, měla by být logicky jako první nejblíže výjezdu. Brzy mu došlo, že kdyby se budova E nacházela za všemi ostatními budovami, dodržujíc pořadí abecedy, těžko by se k ní dostávalo zásobovací auto.
„V téhle budově jsou vám přístupny veškeré místnosti. Tam, kde se nachází nějaké věci, které by mohly být nebezpečné pacientům, jako například různé chemické přípravky, léky a podobně, jsou uzavřeny elektronicky. Stačí jen použít čip. Nic složitého. Kód vašeho čipu je 61 a už je zaregistrovaný v centrálním počítači v mé pracovně, takže už dnes se díky němu budete moct dostat kamkoli.“
„Budu muset to číslo někam psát, nebo tak?“ zeptal se Tom. Zapamatovat si dvojciferné číslo pro něj nebyl problém, ale proč si ho pamatovat, pokud jej nebude užívat.
„Ne, a kdyby snad někdo to číslo potřeboval vědět, u vchodu do této budovy se nachází seznam zaměstnanců, kde je u jejich jmen napsané i číslo jejich přístupového kódu.“ Tom pouze přikývl, že pochopil. Prohlídka mohla pokračovat.
Během půlhodiny prošli nejdůležitější místa budovy.
„Teď vám představím zaměstnance, se kterými přijdete do kontaktu nejvíce,“ řekla a po zaklepání vešla do kanceláře. U stolu seděl zhruba pětačtyřicetiletý muž a stejně tak stará žena.
„Dobrý den,“ pozdravil Tom a nechal se pozdravit nazpět.
„Tome, tohle je pan Brune – správce hospodářské budovy a paní Becker má na starost veškerou administrativu,“ představila primářka dvě osoby, které si Toma dobře prohlížely.
„Těší mě, Tom Trümper,“ kývl Tom zdvořile.
„O panu Trümperovi jsem vám ráno říkala, takže ho teď nechám ve vašich rukách. Věřím, že bude vše v pořádku. Zatím na shledanou,“ rozloučila se primářka a odešla. Tom se podíval na muže a ženu a čekal odměřené chování. Nadřízený odešel, chovejme se jako obvykle, když není na blízku.
„Takže, pane Trümpere, nejdříve vyřešíme nějaké papírování, a pak s vámi pan Brune projedná práci, která je třeba dnes udělat. Běžte si klidně do šatny odložit věci, a pak se tu zastavte. Nemusíte spěchat. Já zatím připravím papíry,“ zvedla se žena od konferenčního stolu a přešla k tomu psacímu. Tom přikývl a bez odmlouvání odešel z místnosti. Teď by měl rád v místnosti své odposlouchávací zařízení, aby slyšel, co si o něm povídají, když tam není. K jeho smůle ale neměl k takovému zařízení přístup.
Trochu se mračil, když přicházel k místnosti, kde se nacházela šatna se skříňkami. Zevnitř se ozýval nějaký povyk. Tom ťukl na dveře a vešel dovnitř. Po nakouknutí do místnosti viděl 2 kluky zhruba v jeho věku, jak blbnou. Modlil se, aby to nebyli pacienti, kteří se sem nějak zatoulali.
„Uhm?“ vydal ze sebe jeden, když Tom vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře. Stejně jako Tomovi i jim proběhlo hlavou, jestli to není pacient z některé budovy. Samozřejmě neznali všechny klienty, tudíž nemohli tušit, co je Tom zač.
„Zdravím. Jsem Tom – nový brigádník,“ představil se Tom.
„Oh no kruci! Vážně jsem myslel, že budeme muset přeprat dalšího šílence. Čau já jsem Erik a tenhle blboun je Alex,“ ukázal na blonďáka vedle sebe.
„Nazdar!“ pozdravil se s Tomem chlapácky i druhý z kluků.
„Takže brigáda jo? A to máš za trest?“ zeptal se Erik. Tom se zasmál.
„Ne, to ne. Přišel jsem k tomu tak nějak náhodou,“ odložil batoh na dřevěnou lavičku a odemkl svoji skříňku. Alex si Toma dobře prohlídl.
„Hey, já tě přece znám!“ vyhrkl Alex najednou. Tom se podíval na Alexe a zdvihl obočí. „No jasně! Ty jsi jeden z těch kluků, co tu byli začátkem měsíce na té exkurzi. Vyplašil našeho Billa k smrti, však víš, ten z Céčka!“ obrátil se na Erika.
„Jo, slyšel jsem o tom.“ Jejich pohledy se obrátily na bledého Toma.
„To jsem bohužel já a chtěl bych vás poprosit, abyste to už nevytahovali. Nebylo mi z toho zrovna veselo.“
„No to věřím. Mně taky ne, když jsem ho musel táhnout do pokoje, ale pomohls mi k dalším svalům,“ zasmál se Alex a prohlídnul si své bicepsy. Tom neodpověděl. Nepřišlo mu to moc legrační. Kluci to podle Tomova názoru brali na lehkou váhu a žertovat o něčem takovém a ještě to využívat jako záminku k posílení svalů, to bylo i na Toma moc.
„Oh, no tak, kámo, co ten kyselej obličej? Koukej, pokud tu opravdu budeš pracovat, budeš si muset na tohle zvyknout, protože se tu něco podobného děje téměř denně, a pokud bys měl každý záchvat takhle prožívat, mohl by ses velmi rychle nastěhovat hned do pokoje vedle Billa.“
„Jo, nebo rovnou k nám,“ vmísil se do toho Erik.
„Co je ‚k vám‘?“ zeptal se Tom.
„Erik je na Déčku, jestli víš, co to znamená,“ povytáhl Alex obočí.
„Jo. Primářka o tom na exkurzi nechtěla moc mluvit,“ vzpomněl si Tom.
„A taky měla důvod,“ odsouhlasil Erik.
„Je to tam vážně strašné. Prostě psycho. Nejhorší jsou noční záchvaty. To takhle ve dvě ráno přiběhneš k jednomu pokoji, odkud se ozývá hrdelní křik, který tě každou vteřinu připravuje o sluch. Přijdeš k pacientovi, který má krví podlité oči, cení na tebe zuby a vlastními nehty se snaží si rozdrásat krk tak, dokud nezasáhne tepnu. Má rozškrábaná zápěstí, povlečení potřísněné krví a u úst pěna,“ popisoval Erik. Oba se podívali na Toma, co tomuhle říká. Ten jen seděl na zadku, přimražený na místě, oči vykulené hrůzou, hrdlo stáhnuté, na sucho polykajíc. Chvíli bylo ticho. Ovšem jen do té doby, než se oba chlapci začali řehtat jako koně.
„Kámo, ty by ses měl vážně přestat dívat na televizi,“ popadal se Erik za břicho. „Škoda, že u sebe nemám foťák! Tvůj výraz je naprosto k nezaplacení. Možná by ses měl poohlédnout po nějaké jiné brigádě. Tohle zřejmě nebude nic pro tebe,“ smál se Erik.
„To nebylo vtipný,“ zabručel Tom.
„To teda bylo,“ oponoval mu Erik a snažil se rozdýchat se. „Hele, ti z Déčka jsou fakt psychouši. Netvrdím, že ne, ale žádné horory se tam nedějí. Jo, je to s nimi zlé, ale kdybych si to sám nedělal trochu lehčí, tak bych se z toho fakt zbláznil. Měl bys držet trochu odstup, jestli tady chceš vydržet.“
„Jo díky za radu.“
„Nebruč. Byla to prdel. Měl jsem dojem, že zdrhneš dřív, než si zjistíš, jak to opravdu je,“ uchechtl se Erik.
„Nejsem žádná poseroutka, ale z toho, co nám říkala primářka, mi úplně nejlíp nebylo. Není mi to jedno. Zvlášť když říkala, že hromada pacientů se odtamtud nikdy nedostane.“
„Jo, takhle jsem to na začátku vnímal taky. Ačkoli jsem chlap, prvních pár týdnů jsem to, přiznám se, obrečel. Ti lidi vážně trpí, ale já sám s tím nic neudělám. Nejsem matka Tereza. Dělám, co můžu a snažím se po práci opustit tenhle areál s tím, že pracovní věci zavřu tady a nezaobírám se jimi ještě ve svém volném čase, a upřímně? Když mě přepadne lítost, vzpomenu si na ty, kteří někomu ublížili, a teprve pak zešíleli, protože to nemohli unést, a ty teda rozhodně nelituju,“ odsekl Erik a natáhl si pracovní kalhoty.
Tom sklonil hlavu a přemýšlel nad vším, co mu Erik právě sdělil. Musel uznat, že v něčem měl pravdu. Neměl by si všechno brát tak osobně a zabývat se tím víc, než je zdrávo. V případě Billa ale nemohl jinak.
„A ty, Alexi, jsi na Céčku?“
„Yeah, už deset měsíců,“ doplnil celou informaci.
„A vídáš Billa často?“
„Jestli vídám Billa často? Nikdo nevídá Billa často. Celé dny je zavřený ve svém pokoji a ven jde teprve tehdy, až je noční klid. Má tu tak trochu volnější režim. Když jsou všichni vevnitř a nikdo se už necourá po chodbách, Bill jde ven. Někdy se toulá venku skoro celou noc, takže kdybys tu někdy zůstával dlouho, vyhýbej se bočnímu vchodu na mojí budově, pokud si nechceš zopakovat, co už jsi jednou zažil.“
„Jo. Díky za upozornění,“ poděkoval Tom. Nemyslel to ironicky. Byl rád, že mu to Alex řekl.
„Není zač a jestli by měla následovat další otázka ohledně jeho zdravotního stavu, tak nemůžu sloužit. Nemám oprávnění nahlížet do karet pacientů,“ zazpíval a natáhl na pracovní mundůr svoji bundu.
„No, Tome, tak jsme se hezky poznali. My teď razíme do práce a ty nenechej tu škebli Beckerovou moc dlouho čekat!“ upozornil jej Erik.
„Uvidíme se!“ mávl na něj Alex a oba zmizeli.
Tom se těžce opřel o kovové skříňky a přivřel oči. Bude těžké jim dokázat, že to zvládne a že se na tu práci hodí.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Alex s Erikom vyzerajú byť pekné čísla 😀 A aj keď chápem, že robenie si žartov berú ako odreagovanie a snažia sa od práce čo najviac odpútať, tak myslím, že tie žarty o pacientoch… nie každému to príde vtipné.
Som zvedavá na Tomovu prácu a dúfam, že sa čoskoro opäť stretne s Billom 🙂
Vďaka za časť.
Taky se už moc těším, až se Tom zase setká s Billem. Nejlépe zase večer, na tom jejich místě 🙂
Mě se moc líbí, jak je Tom do té práce a i do Billa totálně zapálený a vždycky se těší, až vkročí do léčebny 🙂 Je to fakt hezké 🙂 Jenom jak říkali kluci, Tom si to nesmí moc zabírat. I když nebude pracovat přímo s lidma, kteří jsou tady zavření, tak i přes to se s nimi bude nepřímo setkávat a na některé lidi může být dost už jenom to. Naprosto ho chápu, když byl chudák hotový z těch řečí, co říkali kluci. Každého člověka, co má empatii tohle musí alespoň trochu zasáhnout. Takže Tomovi přeju pevné nervy při práci a hlavně doufám, že bude Billa potkávat často 🙂
Jinak ten Alex s Erikem…no, ještě uvidíme 😀 Jak napsala Kirsten, jsou to fakt čísla. A přesně s ní souhlasím i v tom, že sice si kluci ty kecy mohli odpustit, ale zase na druhou stranu chápu, že je to jejich obrana k tomu, aby sami nezešíleli. Tyhle práce jsou opravdu psychicky náročné.
Z Andyho stále nemůžu, ale na jednu stranu mi jej je i líto. Vždycky byl asi zvyklý, že mu Tom řká všechno a tráví spolu spousty času a Tom je najednou pěkný tajnůstkář, dělá věci, které dříve nedělal a nemá na něj čas. Takže jo, chápu Andyho a jeho obavy o Toma.
Moc se těším na pokračování! ♥
Supr, další díl 🙂 – děkuji! 🙂
Jinak, myslím si, že pracovníci v podobných léčebnách jsou první na řadě u syndromu vyhoření. Musí to být šíleně náročné na psychiku. Proto doufám, že Tom si s tím nějak poradí. Škoda, že jsme tu dnes Billa neměli, těšila jsem se na další "spojení" mezi nimi 🙂
Ti kluci se mi zdají zatím v pohodě, snad to nebudou nějací podrazáčci. Andreas je taky student k pohledání 😀
No, co dosat, snad jen to, že se opravdu těším na další díl 🙂
Tom je prostě hrdina, strašně se mi v téhle povídce líbí jeho charakter. Po každém díle si říkám, že bych si tak přála, aby byl skutečný a já ho mohla někde potkat 🙂
Doufám, že se už brzy s Billem potkají a dojde k nějakému sblížení.
Děkuju za další pěknou epizodu 🙂
Tom hneď prvý deň v práci schytal poriadne psycho a ani nemusel ísť medzi pacientov. Tí dvaja šialenci ma vydesili, ale dúfam, že Tom to nejako zvládne a teším sa na Billa. Som zvedavá ako sa budú spoznávať.
Chudáka Andreasa mi bolo ľúto, nie za to, že nebude mať od Toma poznámky 😀 ale skôr z toho, že naňho už nebude mať čas a Andy zostane tak trochu bez najlepšieho kamoša.
Ďakujem za kapitolu a teším sa na ďalšiu.