autor: B-kay
Doufám, že mi 13 za nadpisem článku nepřinese smůlu :). Připravila jsem si pro vás další díl, ve kterém sice nevystoupí naše pohádkové bytosti, ale myslím, že je krůčkem k začátku zcela jiné pohádky. Holky, z celého srdce vám děkuji za vaše nádherné komentáře. Neumíte si ani představit, jakou radost mi děláte :). Přeji krásné čtení…
Svět se pro něj od toho okamžiku zastavil. Připadal si jako součást portrétu velice zaníceného umělce. Lidi, které míjel, viděl pouze jako beztvaré šmouhy na pozadí dokonale barevného, nádherného okolí. Černobílé ztvárnění jeho světa se s příchodem Toma pomalu plnilo barvami, ale nyní přímo zářilo všemi odstíny. Kromě zelené. Tu neměl rád.
Autobus mu ujel přímo před nosem, ale vůbec se tím nezabýval. Cesta z ambulance místního otorinolaryngologa do dětského ústavu bývala během slunečního počasí příjemná a netrvala déle než půl hodiny. Jeho ošetřující lékař, doktor Pippett, měl v centru města malou soukromou ambulanci, v níž poskytoval své služby. Byl to vyšší zavalitý pán středního věku, pohledem svých drobných oček a věčným úsměvem na tváři vléval naději a víru i tak beznadějným případům, jako byl ten Billův.
Bill pomalu procházel alejí holých, smutných stromů, opatrně našlapoval po zledovatělém chodníku a nemohl se dočkat chvíle, až bude konečně na místě. Do očí mu padaly desítky velikých sněhových vloček, smáčely mu jak tváře, tak i prameny tmavých vlasů, vykukujících zpod pletené čepice. Třásl se, ale nebyl si zcela jistý tím, jestli je to způsobeno chladným počasím. Chtělo se mu smát a chtělo se mu plakat. Měl chuť tančit, točit se kolem své osy a následně spadnout do hromady čerstvě napadlého sněhu, který mu přivodil další ze zázraků.
Kráčel kolem velikých sněhuláků, hloučků koulujících se dětí v předškolním věku a jejich rodičů, a zhluboka vdechoval ostrý mrazivý vzduch. Před očima se mu jako ve zrychleném filmu promítaly tisíce smutných, prázdných chvil, desítky zklamání a různých druhů bolesti, léta zatracení a samoty. Najednou se někde mezi vzpomínkami utvořil malý proužek světla. Maličký, téměř nenápadný proužek, který každou vteřinou rostl. Nabíral na síle, pulzoval pozitivní energií a jasem, až zastínil všechno to špatné. A tehdy Bill poprvé uvěřil.
Do své třídy se dostal přibližně tři čtvrtě hodinu poté, co se donutil uvěřit té bláznivé myšlence. Rychle přiběhl až ke stolu, na němž vzápětí přistál obsah všech tří šuplíků v podobě veliké hromady, a pustil se do bezhlavého přehrabávání. Věděl, že to bylo možná zbytečné. Že byla pravděpodobnost toho, že jej najde stejně tak nízká, jako že najde jehlu v kupce sena, ale nevzdával se. Pátral po kousku poskládaného žlutého papíru s ohořelým okrajem a mezitím obracel různé obrázky od dětí, omalovánky, dětské časopisy, staré knížky, malá papírová srdíčka. V hromadě nepořádku našel i své staré modré jojo, prázdný bublifuk a obaly od sladkostí, které ukrýval před otcem v době, kdy byla jeho posedlost zdravým stravováním nejintenzivnější.
Už se téměř vzdával naděje, když pod obrázkem zeleného Shreka spatřil ohořelý kousek papíru. Jeho úsměv povyrostl, pokud to vůbec ještě bylo možné. Uchopil jej do rukou a dlouhou chvíli si jej pouze prohlížel. V hrudi mu mocně bilo srdce, které mu napovídalo, aby papír rozevřel, a přelo se tím s rozumem, který mu radil přesný opak. Možná se opravdu unáhlil. Možná to nic neznamenalo. Ale pokud to měla být jediná příležitost, na spáchání všech těch hloupostí, váhání šlo bokem.
Konečky prstů hladil černý okraj a vzpomínal na chvíli, kdy sepsal své nejbláznivější nápady, přičemž na sebe převrhl hořící svíčku. Nemohl mít tehdy víc jak deset let. Zahleděl se před sebe a viděl malého chlapce, krčícího se kolem půlnoci u psacího stolu v pokoji osvětleném pouze jedinou svíčkou. V ruce oranžová pastelka, ve tváři nadšený výraz, za okny tisíce poletujících vloček.
Vyšetření audiometrie podstupoval tak dvakrát ročně. Když se ptal lékaře, na jakém principu to funguje, vysvětlil mu to jednoduše: tónový generátor otestuje citlivost lidského sluchu na jednotlivé tóny. Billovi ta myšlenka vždy připadala bláznivá a vyšetření zbytečné. Jak měl reagovat na tóny, když nikdy předtím žádný neslyšel. Neuměl si ani představit, jak takový tón vůbec zní. Užíval léky, podstupoval různé operativní zákroky, používal strojky. Nic nepomáhalo.
I nyní seděl s apatickým výrazem v těsné kabince a se skloněnou tváří a velikýma sluchátkama na uších se modlil, aby to měl co nejrychleji za sebou. Věděl, co pak bude následovat. Doktor Pippett se na něj opět soucitně zadívá, jeho obvyklý úsměv se promění v jakousi křečovitou grimasu, znakovou řečí mu naznačí několik pozitivních slov, zeptá se na to, zda pravidelně užívá léky a pak bude moct odejít.
Prohlížel si konečky svých prstů a snažil se nevnímat pomalu přicházející klaustrofobii. Pohledem neustále pokukoval po tlačítku, které měl zmáčknout ve chvíli, kdy něco uslyší a kterého se naneštěstí ještě nikdy předtím nedotkl. A najednou se to stalo. Jeho tichou bublinu narušilo krátké, slabounké, téměř neslyšitelné pípnutí.
Bill se tak polekal, že automaticky vyskočil ze židle, prudkým pohybem si srazil sluchátka a s rukou přilepenou na ústech, vykolejen hleděl na zdravotní sestru, která jej pozorovala stejně zmateným pohledem. Když se po chvilce vzpamatovala a utíkala pro lékaře, Bill nemohl nepostřehnout slzy, třpytící se jí v koutcích očí.
Zhluboka se nadechl, rozbalil poskládaný kus papíru a začetl se do dlouhého seznamu psaného velikým, kostrbatým písmem.
10 VĚCÍ, KTERÉ UDĚLÁM, AŽ POPRVÉ USLYŠÍM
1. najdu pro tátu novou maminku
2. sním 28 porcí vanilkové zmrzliny
3. koupím Buřtíkovi obří kost a provezu jej na sáňkách
4. naučím se péct ty nejlepší jablkové taštičky
5. zulíbám osobu, kterou mám nejraději
6. začnu hrát na nějaký hudební nástroj
7. obarvím zelené zdi ve třídě na žluto a vyzdobím je bílými tulipánky
8. zúčastním se bitvy s jídlem
9. najdu svého vlka a prožiju nejkrásnější Vánoce
10. koupím si štěňátko, aby Buřtíkovi nebylo smutno
Na seznam dětských šíleností pomalu dopadla drobná kapka, vzápětí následována další a další. Bill si hřbetem ruky otřel vlhké tváře a s úsměvem sledoval kresbu pod desátým bodem. Nebyl si jistý, co chtěl tou malůvkou interpretovat, ale podle dlouhých uší a unaveného pohledu usoudil, že se pokoušel namalovat Buřtíka, kterého si v té době jako malé štěně vzali z útulku. Pamatoval si, jak se na něj otec zlobil. Chtěl mu koupit velikého, strážného psa a neustále zdůrazňoval, že z nemocného už tehdy tlustého baseta nebude nic. Bill jej ale neposlouchal. Zamiloval si jej od prvního okamžiku a fakt, že také patřil mezi neslyšící, ten tajný pakt přírody, ještě více utvrdil. Nepřipadal si tak osamělý. Líbilo se mu, že sdíleli stejný osud. Každý měl svou tichou bublinu, a přesto mezi sebou vytvořili pouto, umožňující narušit neprůchodný prostor toho druhého. V kapse úzkých tmavých džínů rychle nahmatal mobil. Chtěl napsat tu vzrušující novinu otci, ale ten jej předběhl svou SMS.
Bille, musel jsem odjet mimo město. Strýček Harold se dostal do problémů a skončil ve vězení. Nemám jej rád, ale tvojí mámě na něm moc záleželo, takže se mu pokusím nějak pomoct. Mrzí mě, že prošvihnu další Vánoce, ale slibuji, že si to vynahradíme příští rok. Poprosil jsem Jacka, aby na tebe dohlédl. Vrátím se tak za pět dnů. Opatruj se. Mám tě rád.
Bill uznale zakýval hlavou. Tak moc se snažil přesvědčit sám sebe, že mu to nevadí, ale nešlo to. Nebyly to první Vánoce, které promeškal. Kratší by byl seznam těch, které trávili spolu. Jeho otec tenhle svátek nikdy příliš neuznával a Bill se s tím naučil žít, ale nyní, v tu nejdůležitější chvíli jeho života, u sebe opravdu potřeboval někoho blízkého. A soused Jack to určitě nebyl.
Mohl by napsat Tomovi, ale ten měl právě nejspíš zápočtový test a pak jej čekal sraz se spolužáky. Nechtěl jej rušit.
Něco v jeho nitru nečekaně pohaslo. Opět se vrátil ke svému seznamu a přepsal první bod. Nyní tam stálo:
1. najdu pro sebe novou maminku
…
Po dalším zkaženém zápočtu se Tomovi příliš nechtělo strávit zbytek dne ve společnosti lidí, které většinu času ignoroval, ale Simone měla zvláštní schopnost přinutit lidi jednat zcela jinak za pomoci pouhého úsměvu. Ze slíbené hodiny se nakonec stalo téměř pět hodin, což v Tomově případě znamenalo pět hodin hotového utrpení. Nebýt Flinna, který jej poprosil, aby zůstal, nevydržel by to ani tu hodinu. Jeho spolužáci rezervovali malou místnost v baru Rock, nacházejícího se nedaleko školy a po pěti hodinách pití, tance, hlasitého smíchu, pití, kouření, hudby a zase pití, vypadala většina z nich skutečně špatně. Ty nejodvážnější dívky předváděly nejchlípnějším spolužákům striptýz, přičemž po očku sledovaly Tomovu židli a dávaly pozor, jestli se náhodou nevypařil, zatímco ony využily veškerých triků k tomu, aby jej svedly.
Tom seděl v samém rohu místnosti naproti Flinnovi, oba si hráli s brčky ve svých ovocných limonádách a Flinn se mu právě poněkud svérázným způsobem snažil sdělit, že je jeho jediným přítelem.
„Jsem rád, že jsi zůstal. Víš, nechtěl jsem být tak brzo doma a nebýt tebe, vůbec bych se nebavil. Všichni by mě ignorovali,“ přiznal tiše a sklonil hlavu, takže Tom nečekaně hleděl do hnízda rozcuchaných rezavých vlasů.
„To je v pořádku. Ale na druhou stranu si nejsem jistý, jestli jsem ta nejvhodnější společnost. Zábavy tohohle typu také zrovna nemusím.“
Upil další doušek ze své sklenky, rozhlédl se kolem sebe, a vzápětí toho zalitoval. Jedna z dívek na pódiu na něj právě ukázala prstem a Tom se ze všech sil modlil, aby na to hodně rychle zapomněla.
„Za dva dny jsou Vánoce. Máš už nakoupené dárky?“ V té chvíli si připadal jako Simone během rozhovorů se svou kamarádkou. Opravdu netušil, čím by měl narušit smutné ticho, pozůstatek Flinnových posledních slov.
Flinn zvedl hlavu, zadíval se mu do očí a se smutným úsměvem zavrtěl hlavou. „My neslavíme Vánoce.“
„Cože?!“ Tom šokovaně vykulil oči. Teprve poté si uvědomil nevhodnost svého chování. „Omlouvám se.“
„To je v pořádku,“ Flinn jej obdařil dalším smutným úsměvem. „Otec je neustále pryč, a když je náhodou doma, pořád jenom pracuje. A máma… ta začala poslední dobou hodně pít. Když je opilá, je nepříjemná, ale když nepije, je to ještě horší. Na něco takového jako Vánoce nemyslí ani jeden.“
Tom chápavě přikývl. Zřejmě měli stejné štěstí na otce.
„Mrzí mě to. Nevěděl jsem-„
„Vůbec se tím netrap. Zvykl jsem si. Člověk je velice přizpůsobivý tvor. Dovede se naučit žít i za téměř nemyslitelných podmínek. Všechno je o zvyku.“
„Máš pravdu,“ Tom se ošil, když zaslechl opilé zvolání svého jména. „Mám jednoho přítele. Od narození neslyší. Na jeho místě bych se nejspíš zbláznil, ale on je úžasně silný a nedělá mu nejmenší problém dorozumívat se s ostatními. Jmenuje se Bill. Už jste se setkali. Řekl si, že krásně voní.“
Tom se vesele zakousl do brčka a pozoroval Flinnovy nachové tváře.
„Bylo to během toho pochybného večera, že ano?“
„Ale no tak. To se stává každému. Když jsem se já poprvé opil, zvracel jsem celé hodiny. Tím si jednou projde každý z nás.“
„Já jen…“ Flinn se na židli zkroušeně zavrtěl. „Nechci, aby sis myslel, že jsem jako moje máma.“
„To si vůbec nemyslím.“ Tom jej přátelsky poplácal po zádech. „Podle mě bys měl strávit Vánoce v jiném prostředí.“
„To by bylo hezké, ale nemůžu si vybírat.“
„Strávíš je u nás.“
„Cože?!“ Flinn reagoval podobně jako před chvílí Tom. „To nemůžu. Nechci vás obtěžovat.“
„Nebudeš nás obtěžovat. Budu rád. A kromě toho, máma vaří vždy tak pro deset lidí a pokaždé-„
Najednou se zasekl. Mobil, který měl během celého večera na stole, se nečekaně roztančil, oznamujíc tím příchod nové SMS. Byla od Sabine, která tančila společně s ostatními dívkami na baru, a po jejím přečtení si přál, aby tak nikdy neudělal. Právě totiž přišel i o poslední zbytky úcty, kterou vůči té ubohé holce přechovával.
Chci, abys mě ošukal. Za deset minut se sejdeme na záchodcích.
Převrátil se mu žaludek. Už toho na něj bylo až příliš. Poděkoval Flinnovi za zpestření večera a příjemný rozhovor, připomněl mu, že jeho nabídka pořád platí, chytl bundu a vyběhl do krásného zimního večera. Po dlouhých hodinách se konečně nadechl čerstvého vzduchu, který nepáchl po alkoholu, cigaretách ani silné směsi parfémů jeho spolužaček. Cítil pouze vůni zimy, sněhu a Vánoc. Vůni vlasů Billa, dělajícího sněhové anděly. Už jenom pomyšlení na něj mu zkroutilo vnitřnosti. Neodolal. Opět vytáhl mobil, rychle smazal SMS od Sabine a pomalu vykračujíc k autu, psal další.
Mám chuť dělat sněhové andílky. Co ty na to? Mohli bychom se někam vytratit. Ale nechci způsobit problémy.
Odpověď přišla téměř okamžitě.
Nezpůsobíš žádné problémy. Táta dnes odjel, vrátí se až za pět dnů, takže jsem rád, že ses ozval, jinak bych byl celý večer sám. Rád půjdu. Mám skvělou novinu 🙂
Při představě Billa a Buřtíka, tak drobných a zranitelných stvoření v obklíčení toho velikého domu, pocítil v břichu nepříjemné bodnutí. Zahnal myšlenku na sněhové andílky. Nedovolí, aby prožil Vánoce sám. A krom toho, chyběl mu. Chyběl mu tak intenzivním způsobem, až se toho pocitu polekal. Kdyby Bill souhlasil… kdyby zůstal, měl by jej u sebe. Všechno by bylo zase tak nádherné a zářivé jako pokaždé, když se nacházel v jeho blízkosti.
Sbal si věci a vezmi Buřtíka. Během těch pěti dnů zůstaneš u nás. Vy oba. Nechci, abys tam byl sám. Souhlasíš?
Ani nevím, jak bych ti měl poděkovat.
Tom se plaše usmál a nastoupil do auta. Bral to jako souhlas.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Tohle je tak krásný díl <3 Billovo roztomilý dětský seznam, to, že uslyšel ten zvuk, Tomovo pozvání, prostě nádhera. Miluji celou Balance, je to jedna z mých těžkých srdcovek 🙂
[1]: Naprosto souhlasím, úplně se vším! Tenhle příběh je prostě neskutečný!
Těším se, až bude Bill plnit body ze svého seznamu 🙂
Tak tenhle díl mi opět udělal obrovskou radost! Především samozřejmě to, že Bill uslyšel zvuk! 🙂 Musela jsem si tohle přečíst vícekrát po sobě, abych opravdu uvěřila, že to je skutečnost a ne že je to jenom výplod mé fantazie. Jsem tak nadšená! Moc si přeji, aby se Billův sluch postupem času lepšil, on si to zaslouží 🙂
Taky mi bylo moc líto, že by měl Bill trávit Vánoce sám 🙁 Já vím, žě někteří lidé to berou tak, že Štědrý den je den jako každý jiný, ale já mezi ně nepatřím a bylo by mi strašně líto, kdybych zrovna tenhle večer měla trávit sama. Ale Tom situaci zachránil a myslím, že si Bill Vánoce užije o mnoho víc, než s otcem! 🙂
A Tom je strašně úžasný 🙂 Líbí se mi, že se baví s Flinnem 🙂 A že jej dokonce pozval k sobě domů. Je to od něj strašně štědré a jde vidět, že myslí i na ostatní lidi. Moc dobře se mi to čte, když vím, že je to skvělý člověk 🙂
A když psal Tom Billovi sms ohledně andílků, úplně jsem dostala chuť si jednoho sněhového andílka taky udělat, no, bohužel není sníh 😀
Strašně moc děkuji za krásný díl! ♥♥♥
Je krásné že Bill začíná slyšet Tom je úžastnej a zamilovaný ale ještě o tom neví.
13 som považovala za moje šťastné číslo, pretože som sa narodila 13-teho:) a je šťastným aj pre Billa, keďže prvý krát počul zvuk:) Tie jeho plány sú krásne. Hlavne tá zmrzlina a maminka:)
Bill a Flinn budú mať krásne Vianoce:)
Veľmi krásna kapitola… zase♥♥♥
🙂
víš ráda bych ti sem napsala nějaký předlouhý komentář, jak se povídka nádherná a bůh ví co ještě, ale vůbec mi to nejde. slova nejsou všechno. je to prostě něco nádherného tak, že to nedokážu napsat. jsem prostě věrný čtenářek a děkuju za tohle 🙂
čekala bych spíš, že v seznamu budou všechny možné zvuky, které by chtěl jako první slyšet. ale pak mi došlo, že ten chudák ani neví, co zvuk vůbec vydává. ale věřím tomu, že časem připíše bod č.11 – slyšet Tomův hlas vyslovovat "miluji tě"! 🙂
začínám se dost těšit na vánoční díl. Finn, Bill s Buřtíkem a Tomova rodina. 🙂 bude doufám veselo. 🙂