Konečně se začne někam hnout tenhle příběh, tak dlouho jste museli čekat, než se Tom setká s Billem, že? No já bych z toho zešílela s mojí nedočkavostí, tak snad se konečně potkají, ne? 🙂 Užijte si díleček, jestli ho vůbec ještě někdo přečte, Vaše Sayurii 🙂
TOM
Seděl jsem u Lorda v boxu na balíku slámy zahleděný na to překrásné, vznešené, inteligentní a nezkrotné stvoření. Díval jsem se na jeho zlatavou, lesklou, na dotek hedvábnou srst, černou dlouhou hřívu a stejně zbarvený ocas, se kterým občas šlehl. Je tak divoký, dominantní, téměř nezkrotný a zároveň plachý, ale když jsem u něj já, stává se z něj podle mého názoru ten nejposlušnější a nejoddanější kůň tady na farmě. Tenhle menší, živý hřebec si vyžaduje mou péči a pozornost víc než ostatních koní, s některými se vůbec nesnese. Nikoho jiného na svém hřbetu sedět, natož jezdit zkrátka nenechá, takže z toho hříběte, co mi před třemi lety otec přivezl, vyrostl samotář, hn? Ne nadarmo se říká, že je „kůň jednoho pána“.
Vstal jsem a klidným krokem se rozešel k němu k protějšímu rohu boxu, kde se snažil prokousnout lano, na kterém byl přivázaný. Proč ho sakra někdo uvazoval, když je v boxu?
Dokud žije…
A stejně…, i když umírá a ví to, že jí příliš mnoho času nezbývá, stejně má dost radosti do života, do toho malého zbytku života. Stále se usmívá, užívá si každého dne, jako by byl poslední, kdo ví, který z těchto dnů jednou opravdu poslední bude. Nikdo. Nikdo to neví, ale ona se se vším smířila. Nebojí se toho. Jediné, co ji trápí je, abychom se my potom netrápili. Ti, co ji měli rádi, ti, co ji mají rádi…, no není obdivuhodná? Je. Jistěže je. Je tak silná, tak statečná a vyrovnaná. Je to zkrátka Hayley. Vůbec netuším, kde se v ní tolik odvahy vzalo, ale já se s jejím odchodem… s její nemocí nikdy nevyrovnám.
Vyšel jsem z tmavého pokoje na stejně tmavou chodbu, možná světlejší. Zašel jsem do koupelny, vyčistil si zuby, opláchnul obličej studenou až ledovou vodou, abych se probudil a vysvlékl si bílé, volné triko, které sloužilo jako pyžamo. Jen v boxerkách jsem se vydal do kuchyně, kde už snídala Hayley, a Karen si vařila vodu na čaj.
Nakonec jsem hrábnul jen pro nějaké ovoce, na nic víc jsem neměl chuť. Vlastně ani tohle blbý jablko bych nesnědl, kdyby mě matka bedlivě nepozorovala. Hlídá mě jako malý děcko, který už dávno nejsem. Štve mě to. No tak jsem si jednou nepíchnul, no! To je toho! Třeba jsem si to nevzal proto, že se nechci uzdravit. Napadlo ji to vůbec? A napadlo mě nevzít si lék, protože se nechci uzdravit? Nebo jen tak z trucu? Já už netuším, co vlastně chci. Už se v sobě vůbec nevyznám.
BILL
Poprvé se mi ale vůbec nechtělo z měkké, zahřáté postele. Spalo se mi opravdu nádherně, a to i přes to, že se sen, který se mi v noci zdál, už rozplynul, ale to není důležitý. Zrovna v den, kdy musím vstávat, se mi tak dobře chrupkalo, to je jako na potvoru, fakt!
Zrovna jsem usínal u pozdní snídaně, div jsem se neutopil v misce s mlékem a kukuřičnými lupínky, když ke mně přišla Simone a snažila se mě probrat hlazením po rozcuchaných vlasech a šeptáním, ať nespinkám, že musím vstávat. To mě však uspávalo ještě víc. Něco jsem ospale zamumlal a lehl si hlavou na chladný, černý kuchyňský pult. Naposledy mě pohladila a se slovy ať vstanu, odcupitala kamsi pryč. Rukou jsem si rozlepil oči, abych alespoň viděl, a rozhlédl jsem se pomalu kolem. Nepříjemné, ostré světlo mě praštilo hned, co jsem se pokusil oči otevřít víc. Vůbec jsem se neobtěžoval dál to zkoušet, zavřel jsem je a hlavu jsem položil pěkně zpátky na pult.
Bráška určitě ještě chrní. Jak já mu závidím. Stejně nechápu, proč mě mamča vyhnala z pelíšku tak brzo, když na farmu za Haddenovými pojedeme ve 12 a je teprve 10, takže… jde se dospat. Jop, dospat do té měkoučké věcičky zvané postel. Pomaloučku jsem se doplazil do schodů, které mi najednou připadaly tak dlouhé a vyčerpávající jako snad nikdy dřív. Prošel jsem dlouhou chodbou až na konec a vešel do toho pokoje, od kterého se mi dostala klika pod ruku jako první.
To není můj pokoj… v mém pokoji nespí Nath… a můj pokoj není hlavně tak uklizený. No to je ale úplně jedno, byl jsem tak unavený a nevyspalý, že jsem si zalezl za Nathem a neřešil to.
„Ale no táák.“ Pousmál se a přitáhnul si mě k sobě, jelikož jsem se od něj nabručeně odtáhnul.
„Už ti je dobře co, Billouši?“ řekl bráška. Houpal se na židli ve svém pokoji a držel v ruce hrníček kávy, ze které se ještě kouřilo. Blázen. Spadne, rozbije si hlavu a opaří se.
„Super. Bylo by blbý, aby si Hayley na prvním rande poblinkal farmu tak jako nedávno koupelnu. Když piješ, tak se máš alespoň trefit, až se pozvracíš, čuníku.“ Smál se Nath. Posmíval se mi takhle celý včerejšek a stále mu to přijde vtipné… mně ale už ani ne. Není to vtipné. Navíc moc dobře věděl, jak se mi na farmu nechtělo, ale už to tak neberu. Poznám nový lidi a alespoň už nebudu zalezlý doma. Další den bych to tady zavřený nevydržel, ukousal bych se nudou. Já, který oplývá vždy energií tolik, že by mohl i rozdávat, musel hajinkat a zotavovat se táááák dlouho, že budu ještě rád, až se znovu postavím na čerstvý vzduch. Náhodou se docela těším na plachou Hayley a dvojníka Toma, třeba to jsou i v pohodě zazobaný dětičky… kravina. Beztak to jsou rozmazlenci nafoukaní, ale bude sranda, ne? Neměl by být problém se seznámit s mým společenským, přátelským chováním a samozřejmě šarmem. Ale ta ďábelská stvoření… Vrrrr! Budu se od nich držet zuby nehty, co nejdál to půjde, a jestli se jen přiblíží, jsem připravený prskat jako kočka, nebo vzít nohy na ramena… taky možnost.
„Haha…“ ušklíbnul jsem se na něj otráveně.
Já jsem říkal, že se tohle stane. Naštěstí si nerozbil tu svou blonďatou hlavičku a neopařil se. „Kurva…“ zamumlal. Zvedl židli ze země, se slovy: „kde jsme to skončili?“ si na ni sedl a dělal jakoby nic. Pořád jsem se mu smál, takže jsem mu nemohl odpovědět. Ten vražednej pohled, který po mně vrhal, stál za všechno. Musel jsem se rozesmát ještě víc, až mě začalo bolet břicho, ale nešlo se tomu kudrnáčovi nesmát.
Vyžehlil jsem si před odjezdem vlasy a lehce se nalíčil, nechceme přece, aby první dojem z Billa Kaulitze byl jakkoli negativní, že? Se sluchátky v uších jsem nasedl na místo spolujezdce do mamčina stříbrného Volva s60. Povídali jsme si od doby, co mamča nastartovala a vyjela z garáže, až do chvíle, kdy mě tichá hudba, kterou jsem si pouštěl do uší, uspala. Prospal jsem tak téměř polovinu dvouhodinové cesty na farmu.
Probudil jsem se právě včas. Simone zrovna parkovala na štěrkové příjezdové cestě. Chvíli trvalo, než jsem se probral a začal se ze staženého okénka dívat kolem.
Přede mnou stála žena středního věku, ne příliš vysoká, avšak postavu měla pěknou v tom uplém, hádám jezdeckém oblečení. Na jejích hnědých, kratších, rovných vlasech bylo poznat, že je o ně velmi dobře postaráno. Zadíval jsem se do její tváře a i zde šla vidět kvalitní, každodenní péče. Nevšiml jsem si jediné drobné vrásky. Koukala se mi hnědýma velkýma očima přímo do těch mých a vlídně se usmívala. Tuším, že tahle dobře vypadající žena je Karen.
„Aby ne, vždyť je to R8.“ Zazubil, jsme se a přijal nabízenou ruku, kterou mi žena podala a jemně stiskla mou dlaň.
Některé boxy ve stájích byly prázdné a i stáj samotná neoplývala příliš bohatým osazenstvem, jen dva mladíci čistili boxy. Vidlemi nakládali znečistěnou podestýlku do koleček a studenou vodou z hadice oplachovali špínu, která se usadila v chodbě mezi boxy. Všimnul jsem si, že vzbuzuji nechtěnou pozornost u jednoho z nich. Svalnatý blonďák v bílém tílku na mě čuměl jako idiot. Chopil se koleček a vezl je ven, když procházel kolem mě, usmál se a mrknul na mně. Zdá se mi to, nebo naschvál prošel tak blízko? Kretén! Otráveně jsem od něj odvrátil pohled a ohlédl se za Simone. Věnovala se černému vysokému koni a povídala si s Karen. Vraníkovi se její péče velmi líbila. Takhle… dost daleko od toho stvoření mi nepřipadá až tak zlé.
Porozhlédnul jsem se po stáji sám, abych je nerušil. Došlo mi, že v téhle části farmy odpočívají jen hřebci. Vraníci, hnědáci, ryzáci různých velikostí i tvarů. Jeden menší hnědák se ke mně pořád natahoval hlavou, uši mu směřovaly kupředu. Najednou se narovnal a zařechtal. Jedeš, potvoro! No moc na mě nekoukej a už vůbec na mě neřechtej, nejsem ti na to zvědavý.
Mladík zvedl hlavu, načež jsem se mu dokázal podívat do tváře. Prvně jsem si všiml čokoládově hnědých, velkých očí, skrývajících se pod černýma, hustýma řasama, potom malého nosu, který se velmi podobal mému, a potom celé tváře… A do prdele! To je ten kluk z parku! Vypadá skoro úplně jako já. No to mě poser!
Simone ho objala hned, co k ní přišel blíž, avšak on ji ne, až po chvíli, kdy se nejspíš vzpamatoval, jí jen lehce položil dlaň na záda a zamumlal něco jako pozdrav. Simone si ho vážně nějak oblíbila, úplně se rozzářila, když přišel, jenže já nedokázal příliš sledovat celý děj. S pootevřenými rty jsem se musel stále dívat mladíkovi do tváře. To je on, sakra! To je on… a něco… něco z něj vyzařuje. Nevím co, neumím to popsat…! To co v parku před dvěma lety, jen je to teď silnější, když je tak blízko.
Taky si mě prohlížel bez jakéhokoli výrazu ve tváři, z kterého bych mohl něco vyčíst, i oči byly naprosto prázdné. Po chvíli mi podal ruku. Přijal jsem ji a on mi ji silně stiskl. No do prdele, ten má páru. Najednou… mi něco přeblesklo před očima. Vzpomínka? Viděl jsem nemocnici a dredatého chlapce zhruba v mém věku. Držel mě za ruku. Cítil jsem ten dotek, jaký jsem cítil v kómatu, tu dlaň, která se procítěně dotýkala mojí dlaně a přesně do ní pasovala, jako by byla úplně stejná. Takže… to nebyla ta holčička? Celou tu dobu to byl zazobaný kluk Tom? Nenene… já… já jsem blázen! Co by sakra u mě v nemocnici dělal? Proč by na mě šahal, když jsem nevnímal? Jsem zkurvenej magor a ta bouračka mi podělala mozek! Další záblesk. Ten park. Vzpomínka na park, vzpomínka na něj – chlapce s krátkými dredy, dvěma dobrmany, stejnou tváří a lehkým úsměvem.
„Nazdar.“ Řekl jen. Musím se probrat, ať nevypadám, jako ještě větší idiot, než nejspíš jsem. No tak, Bille! Vzbuď se.
TOM
Když jsem vešel do stájí a spatřil to vysoké, hubené, černovlasé stvoření, které se drželo dost zpátky od Faraona, jenž se chtěl spřátelit, a hodně ho ta neznámá tvář upoutala, jako by se ho bálo, myslel jsem si, že je to dívka, protože jsem stál od dlouhovlasé bytosti poměrně daleko. V okamžiku, kdy mě Simone objala, a tím natočila k neznámé osobě, uvědomil jsem si, že je to chlapec. Povědomý chlapec, až moc na to, abych pochyboval, že se mi to jen zdá, a málo na to, abych si vybavil, kde jsem ho už viděl a kdo to teda je. Pozoroval jsem ho dlouhou dobu, co mě Simone svírala a i potom, když nás představovala. Bill Kaulitz, hm? I to jméno mi něco říkalo, ale nevím co. Pořád jsem přemýšlel o tom, kde jsem ho mohl potkat už dřív a přitom si ho stále přejížděl očima.
Byl vysoký a velmi hubený, nejspíš v mém věku. Dlouhé, havraní, rovné vlasy mu spadaly na ramena. Sjížděl mě čokoládově hnědýma, velkýma očima, zarámovanýma černými stíny stejně tak jako já jeho. Jenomže on se na mě díval, jako bych byl duch, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí, a musel se dívat intenzivněji a pozorněji na každou část mého těla, aby se ujistil, že to jsem já. Pohled mi zavadil o malý nos a pak spočinul na červených rtech. Měl tak jemné rysy… zamrkal hustýma, dlouhýma, černýma řasama, když jsem mu nabídl ruku a zanedlouho ji přijal. Možná si něčeho šlehnul, než přijeli, protože takhle na mě ještě nikdo nezíral, teda co se kluků týče, ale dá se tomuhle říkat vůbec „kluk“? A já jsem si taky nejspíš někde něčeho našňupal, protože na cizí lidi takhle nikdy nereaguju. Je vůbec cizí? Jeho tvář… mi někoho připomíná, hodně připomíná… no do hajzlu!
Ne to nemůže být on, ale jestli to není on, proč mi jeho dotek tolik připomíná okamžik, kdy jsem se dotkl jeho? Neznám ho a on nezná mě, ale pokaždé, když jsem mu byl nablízku, cítil jsem se zvláštně. On je zvláštní, je výjimečný. Pocit když jsem s ním, je výjimečný. Je to jako bych ho znal věky, ale doopravdy ho neznám a nic o něm nevím, zároveň o něm vím vše, ale netuším, co to vše obnáší. Je jako… moje součást bych řekl, alespoň tak mi to tehdy připadlo. Chodil jsem do nemocnice denně za Hayley, protože se její stav zhoršoval ze dne na den a říkali mi, že umře. Trávil jsem s ní celé dopoledne, několik hodin a vždy, když jsem odcházel, šel jsem se podívat i za ním. Za malým černovlasým klukem, který neměl skoro žádnou šanci probrat se z kómatu, ale probral se. Teď možná stojí přede mnou, jestli je to on. Musí to být on. Ano jsem přesvědčený, že tenhle mladík s velmi jemnými rysy je ten malý chlapec z nemocnice. Až se to dozví Hayley, nebude tomu moct uvěřit. Vypadá to, že i on sám – tedy Bill – tomu nemůže uvěřit, jenže on mě nikdy neviděl, pokud mě ovšem nešmíroval, když byl v kómatu. Jeví se to, jako by o mně věděl, věděl, kdo jsem, což je blbost, takže takové myšlenky můžu rovnou zahnat.
Po domluvě se Simone na tom, že jim ukážu celičkou farmu a každé její zákoutí, jsem se rozešel k prvnímu čtvercovému boxu ve stáji, načež mě Simone a Bill následovali. Přes nízké dveře jsem nahlédl dovnitř a pohled mi přistál na zrovna žvýkajícím, letním vraníkovi. Usmál jsem se, když vesele zařechtal hned, co mě uviděl, takže okamžitě, co jsem se lokty opřel o dřevěná dvířka. Vraník se ke mně obrátil celým tělem a šťouchnul mě jemně nosem do tváře. Pohladil jsem valacha po krku.
„Takže tohle je můj úplně první kůň. Kůň Hannoverský, Sammael.“ Řekl jsem s pohledem stále zaměřeným na Sammaelovi. „Je jeden z nejlepších drezurních koní na farmě a dobrý skokan. Myslím, že se ho nemusíš bát, Bille.“ Dodal jsem s lehkým úsměvem a podíval se na toho černovlasého kluka, který se držel zpátky. Ze Sammaela jde vážně trošku strach, když se tak zamyslím, právě jeho se totiž všichni nejvíc bojí. Nejspíš proto, že je tak vysoký, černý a mohutný, ale stačí se mu zadívat do očí a první dojem na něj zkrátka musíte přehodnotit, jelikož jemný, přátelský a oddaný výraz v jeho hnědých očích mluví za vše.
autor: Sayurii
No pokračuje to rozhodne zaujímavo. Tá ich podobnosť je trošku mätúca (myslím v tom, že sa nepoznajú… jedine tá nemocnica, kde ho Tom navštevoval, keď bol v kóme). Myslím, že tento príbeh bude ešte dosť zamotaný 🙂
Zaujímavé udalosti. Som zvedavá čo sa z toho príbehu nakoniec vyvinie. Ďakujem za kapitolu.
Takže Tom chodil navštěvovat Billa když byl v kómatu 🙂 Konečně mi alespoň něco začíná dávat smysl a konečně alespoň něco vím 🙂
Ovšem ta jejich podobnost mě vážně hodně zaráží. Je to jenom blbá náhoda a nebo je v tom něco víc?
Tahle povídka vypadá na to, že je hodně záhadnou a po dlouhou dobu asi nebudeme vědět úplně všechno 😀 Každopádně se moc těším, až se zase něco dozvím! 🙂
Děkuji za díl! 🙂
Jsem zvědava jak Bill zareaguje na Tomovou sestru.
Tak tomu říkám náhoda… A vůbec nic nechápu xD
Jak to, že jsou si kluci tak podobní? A hlavně jak na sebe reagují, je jasné, že NĚCO cítí, nějaké propojení, ale dvojčata nejsou, v některém minulém díle padlo, že je Tom starší než Bill. Tak to jsem zvědavá, co se z toho nakonec vyklube.