autor: BrokenMirror
Kdybych tě nikdy neznal
Billovi klesla čelist, i když očekával, že tohle Anna řekne. „Oh,“ vydechl a pomalu přikývl. „To je…“ zavřel oči, „pochopitelné,“ dokončil tiše, když se v něm kudla otočila tak tvrdě, že skoro nemohl dýchat.
„Je mi to moc líto,“ řekla Anna, zněla smutně i naštvaně zároveň. „Nemohla jsem nic dělat, snažila jsem se ho zastavit.“
Bill to nechtěl slyšet. Otočil se obličejem ke zdi, pevně semknul pěsti. „Můžeš jít?“ zamumlal, snažil se držet pevný hlas. „Chci být sám.“
Cítil, jak Anna váhala. „Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad-„
„Jdi,“ sykl „Nech mě, kurva, o samotě.“
Slyšel, jak těžce vydechla, ale znal ten zvuk, ten který dělala vždycky, než to vzdala.
„Dobře,“ řekla pomalu, jako by si nebyla jistá, jak to udělat. „Přijdu později, ano?“ natáhla ruku, aby se dotkla jeho obličeje, ale on se odvrátil.
„
Nedotýkej se mě,“ varoval ji a Anna si znovu povzdychla, s tichým přikývnutím stáhla ruku zpátky.
Bill jí dovolil už před nějakou dobou, aby se ho dotýkala, nelíbilo se jí, že se teď odtáhl, ale ona počká a uvidí, jak to zvládne. „Snaž se být v klidu, ano? Dýchej.“ Trochu zaváhala, než si dala ruku do kapsy a vytáhla lahvičku s bílými prášky. „Dám ti tady jeden, vezmi si ho, ano? Je to velice mírné sedativum, neusneš nebo tak; jen tě to uklidní.“
Nechala na nočním stolku malý bílý prášek a odešla, vůbec se jí nelíbilo, že ho nechává o samotě, ale nechtěla ho nutit k tomu, aby jí dovolil zůstat; to nikdy nebyla dobrá věc, protože Bill nikdy nemluvil, když ho někdo k něčemu nutil.
Hned jak se za terapeutkou dveře zavřely, Bill pustil dech, který zadržoval; byl to velmi roztřesený výdech. Byl si jistý, že je otupělý, protože svoje tělo vůbec necítil.
Nechtěl věřit tomu, že je Tom pryč, že už tu nepracuje, ale cítil, že je to pravda. V budově bylo prázdno, které jako by na něj tlačilo. To ticho bylo neúnosné; znělo tak hlasitě, že mu tlačilo ušní bubínky do hlavy s hlasitým pískáním.
„Ne,“ slyšel sám sebe šeptat, pevněji sevřel pěsti. „Ne, ne, ne!“ chytil se polštáře, který měl za sebou a mrštil s ním přes místnost. Neudělalo to uspokojující rámus, ale nic jiného u sebe k hození neměl. Očima přejel k prášku na stole, ale jen pohled na něj ho nutil sípat zlostí. Už nechtěl, aby ho ovládaly nějaké prášky.
Pevně svíral pěsti a cítil, jak mezi jeho prsty vytéká krev, ale on žádnou bolest necítil.
Zvedl se, přešel ke skříni a násilně vyrval každý šuplík, házel s nimi přes pokoj. Byl oslepený bolestí, kterou neznal, sebral triko, které nosil pro Toma, to černé z jeho minulosti. Padl na kolena hned vedle něj, zvedl ho ze země a roztrhl ho u švu, byl spokojený se zvukem, který to udělalo, bylo to jako křik. Představoval si, že je to Tomova kůže, kterou takhle rve, a málem se hystericky zasmál nad tou představou.
Když bylo triko rozervané na malé kousky, na tak malé, jak jen to šlo, aniž by musel používat nůžky, Bill se cítil naprosto vyčerpaný. Zůstal v klidu a snažil se nadechnout, všechno viděl rozmazaně, snažil se ale soustředit. Místnost se točila víc a víc, házela sebou a pohybovala se, a Bill pevně zavřel oči, než se naklonil na stranu a omdlel.
Když se probudil, všechno pořád viděl rozmazaně a zamrkal. Byl na posteli, to si rychle uvědomil, a byl překvapený, když zvedl ruce a neměl je spoutané. Podíval se dolů, jen aby se ujistil, a přesně tak, jak si myslel, nebyl spoutaný.
Neměl ani pocit, že by byl zdrogovaný, ale z nějakého důvodu mu to nešlo moc poznat.
„Jen jsi spal.“
Trhl hlavou na stranu a spatřil Annu, která se na něj dívala klidným pohledem, ze kterého se cítil naprosto pateticky. Omdlel?
„Jen několik hodin,“ dodala.
Bill prostě přikývl a znovu zavřel oči. Proč ho prostě nemohla nechat být?
„Jsi v pohodě? Včera sis nevzal ten prášek. Kdyby ano, tak bys neomdlel.“
„Je mi prostě skvěle.“
„Nebuď takový.“
„Jaký?“
Anna si povzdechla a Bill nechal oči zavřené. Nechtěl vidět její obličej; nechtěl vidět vůbec nic. Chtěl jenom spát, protože když spal, tak nemusel přemýšlet.
Předstíral, že spí; Anna mu to nejspíš nevěřila, ale nic neříkala. Jen se na něj dívala a on to cítil; cítil na sobě pohled.
Nakonec uslyšel, jak se zvedla a slyšel chrutí látky, pak z dálky uslyšel mačkání čudlíků na telefonu a s tím opustila celu.
1 zmeškaný hovor.
3 zmeškané hovory.
10 zmeškaných hovorů.
16 zmeškaných hovorů, 5 textových zpráv.
Tom si vypnul telefon, když mu během poslední hodiny přišla už pátá zpráva, a hodil ho na gauč; dostal od své matky zvláštní pohled. Jeho telefon posledních pár dní zvonil skoro non-stop.
„Řekneš nám, co se tam stalo?“ zeptala se a pozorně se na něj dívala.
Tom jen zavrtěl hlavou a ona si povzdychla. Vypadala zklamaně, a to bylo to nejhorší. Nevěděla, o co jde; neměla právo být zklamaná.
„Ne že by tvůj otec nebyl rád za tvé rozhodnutí,“ řekla, „ale děláme si starosti. Taková náhlá změna v srdci… takový ty nejsi.“
Tom neodpovídal, jen si nepřítomně tahal za nit u kalhot. „Jen jsem potřeboval změnu, řekl bych,“ odpověděl nakonec. „Potřeboval jsem víc práce.“
Jeho matka stále nevypadala přesvědčeně, ale stejně přikývla, přijala tu odpověď, protože věděla, že víc ze svého syna nedostane.
Tom ještě nezačal pracovat, ale hned jak budou všechny papíry kvůli jeho přestupu hotové, tak začne, a už se nemohl dočkat. Začínal šílet nudou, jak seděl doma, plus oba jeho rodiče se ho snažili přinutit říct jim, co se stalo, že chtěl odejít, a to ho vyčerpávalo.
„Od doby, co jsi tady, ti neustále zvoní telefon, a tys ho ještě ani jednou nezvedl,“ řekla jeho matka. „Jsi si jistý, že nemáš nějaké problémy?“
„Jaké problémy bych měl mít?“ Tom začínal být opravdu rozčilený její vlezlostí a zvedl se z gauče. „Jdu ven,“ rozhodl se. „Nečekej na mě.“
„Tome, počkej-„
Ale Tom odešel dřív, než stihla dokončit cokoliv, co se snažila říct; vzal si mikinu a klíče od auta a opustil dům. Nadechl se chladného vzduchu, když šel ke svému autu; ulevilo se mu, když tepání v hlavě trochu přestalo.
Prostě jen potřeboval na pár hodin pryč od svých rodičů. Potřeboval přestat myslet na to, že odjel; že prakticky utekl jako zbabělec, ale co měl udělat? Už to nezvládal. Stanice byla moc malá, cítil se klaustrofobicky a jako by se dusil, a prostě potřeboval pryč; dojít k novému startu, kde ho nikdo nezná. Bude mít za šéfa svého otce, ale to byla jen malá cena za to, co by ho jinak čekalo u alternativy.
Snažil se nemyslet na člověka, kterého opustil, když nastartoval auto, ale bylo to nemožné. Při myšlence na něj se mu zatočil žaludek, semknul pevně zuby a vyjel na hlavní silnici.
„Neudělal jsem nic špatně,“ zamumlal si sám pro sebe, když v žaludku poznal jeden z pocitů, vinu. „Měl jsem právo odejít; měl jsem právo rozhodnout, co zvládnu a co ne.“
A to, co nemohl zvládnout, bylo, že Bill byl chladnokrevný vrah, který zabil lidi, na kterých mu záleželo. Jestli tohle dokázal, pomyslel si Tom, jestli tohle dokázal udělat, pak neměl záruku, že Bill nezabije i jeho. Sakra, jednou se o to pokusil. Vzpomínal na to, když mu Bill mířil pistolí na krk, a začala se v něm vařit zlost. Tohle udělal i Karině?
V kapse mu začal vibrovat mobil, vytáhl ho z jeho temných myšlenek. Vyndal ho a podíval se na obrazovku. Číslo mu bylo povědomé, protože tohle číslo mu volalo od doby, co odjel. Mohl jen hádat, kdo to je.
Rozhořčeně přijal hovor. „Co?“ štěkl, držel mobil mezi uchem a ramenem. Věděl, že by neměl telefonovat za jízdy, ale tohle bylo přespříliš. Už byl unavený z toho, jak mu spamovala telefon.
„Tome, to jsem já, tady-„
„Anna,“ dokončil Tom, jeho podezření se potvrdilo.
„Nezvedáš mi telefon.“
„Měl jsem práci,“ zavrčel.
„Podívej,“ řekla Anna. „Rozumím, že jsi rozhořčený, ale-„
„Ještě něco?“ zeptal se Tom chladně, přerušil ji a slyšel, jak si povzdychla.
„Já jen-„
„Končím,“ řekl Tom. „Už s tím nemám co do činění, přestaň mě obtěžovat.“ Tom ukončil hovor a hodil mobil na vedlejší sedačku, tiše zavrčel a sevřel volant pevněji. Tvrdě semknul zuby.
Mohla mu volat, jak chtěla, on už toho měl dost; začínal od začátku. Na všechno zapomene, zapomene, že někdy vůbec žil a pracoval v malém městě. Zapomene na všechno o Georgovi a Andreasovi a ostatních lidech tam, ale ze všeho nejvíc, zapomene na Billa.
Projela jím silná rána, semknul ruce pevněji a nedokázal dost rychle zareagovat, až když si uvědomil, že budova, ke které se blíží, je bar. To bylo to, co potřeboval, pomyslel si; drink nebo dva otupí ostrý hřeb viny, kterou nechtěl cítit. Neměl proč se cítit provinile.
Zastavil auto, vystoupil a odhodlaně vyšel k baru.
Nebyl to zrovna největší bar, vzhledem k tomu že to nebylo v centru města, ale bylo tam plno a měl malý taneční parket, kde se tancovalo.
Šel rovnou k baru a objednal si to nejsilnější, co měli, ať už to bylo cokoliv, a posadil se na stoličku.
Dostal malého panáka a okamžitě ho vypil, řekl barmanovi, aby pokračoval. Viděl, jak na něj nakrčil čelo.
„Špatný rozchod?“ zeptal se a nalil mu další sklenku, Tom se na něj tvrdě podíval.
„Drž hubu,“ zabručel a znovu vypil skleničku.
Barman se pobaveně zasmál, nejspíš byl na takové poznámky zvyklý, znovu mu dolil a šel na druhý konec baru, aby ho vyleštil špinavým hadříkem.
Tomovi bylo jedno, jak pateticky vypadá; potřeboval ten pocit utopit. Vinu, zlost, bolest. Nechtěl nic cítit; to radši bude otupený alkoholem.
„Jak se cítíš?“ zeptala se Anna o hodinu později.
Dala mu hodinu na odpočinek, hodinu spánku, pokud by chtěl. Tohle bylo už potřetí, co ho během jednoho dne navštívila, ale nechtělo se jí nechávat ho takhle o samotě, když byl v takovém stavu. Mohl by se ztratit.
Bill seděl v rohu postele, kolena trochu u hrudníku a hlavu předkloněnou. Věděl, že nebude s jeho odpovědí spokojená, ale neměl jí co jiného nabídnout. „Nic necítím,“ řekl, protože to byla pravda. Nic necítil; bylo to, jako by bylo všechno pryč.
„Nic jiného? Nemůžeš se to pokusit pojmenovat?“
„Nemůžu.“ Nevěděl, jak ten nůž popsat, prostě tu
byl. Bylo to konstantní, tak to obvykle nebývalo. Tohle zažil jen jednou, už před dávnou, a dostal se kvůli tomu do blázince, protože to dělalo zvláštní věci s jeho hlavou. Byl to ten nůž, proč odsekával, ale teď necítil potřebu být zlý, a tak nevěděl, co si z toho odnést.
„Ano, můžeš.“
Bill zavrtěl hlavou. Byl si jistý, že to nedokáže. Ten nůž byl až moc hluboko na to, aby dokázal přemýšlet, byl tak hluboko, že mu bránil i v tom mít energii na to, aby jí odsekl. „Jsem jen… osamělý,“ řekl, než se dokázal zastavit.
„To není nic,“ řekla Anna skoro okamžitě. „To je dobré.“
Bill si tiše odfrkl. „Dobré?“
„Je dobré, že to dokážeš pojmenovat,“ vysvětlila. „Pak s tím můžeme něco zkusit udělat.“
„Víc prášků,“ řekl suše. „Mám pocit, jako by to byla ta jediná věc, co mě teď drží pohromadě. Je to špatné.“
„Prášky nedokážou spravit osamocení,“ řekla jemně. „Bojíš se toho, co se stane, když tu Tom není?“
Bill chvíli nic neříkal, ale nakonec trochu přikývl.
Ano, bál se.
Tom začínal být celkem opilý, ale byl stále dost daleko od otupělosti, kterou chtěl cítit, a proto pil dál.
„Jsi tu sám?“
Tom se podíval obtížně doprava a uviděl dívku, která si vedle něj sedala. Usmívala se na něj mile a Tom se na ni s pitomě otevřenou pusou díval.
„Vypadáš… jako…“ sotva to ze sebe dokázal dostat a mžoural na ni, měl potíže zaostřovat. Její krátké černé obarvené vlasy jí padaly do temně namalovaných očí, které byly Tomovi tak povědomé, že se mu svíral žaludek. Podíval se dolů, rychle vypil dalšího panáka. Na chvíli se její obličej změnil do Billova a měl pocit, jako by tu seděl s ním. Jako duch, který ho pronásledoval,
obviňoval.
Opustil jsi mě.
„Jsem Lynne,“ pokračovala, nejspíš jí nevadilo jeho nenadšení. Tom sotva zaregistroval její jméno; bylo mu to jedno. „Jsi tu sám?“ zopakovala.
Znovu se na ni podíval a její obličej se znovu začal měnit na Billův, vyskočil na nohy. „Omlouvám se,“ řekl jí, nemyslel to vážně a rychle šel pryč. Ať se snažil zapomenout, jak chtěl, stále se to k němu vracelo. Nenáviděl ho, tak moc ho nenáviděl, ale každou noc o něm snil a každou noc usínal se slzami v očích.
Jeho mozek byl až moc vzhůru, až moc aktivní, motal se v mlze a ukazoval mu nedokončené myšlenky. Bál se, že kdyby usnul, pak by snil. Snil by sny, ze kterých se budil s křikem, a to už nechtěl, ne když se jim podařilo skoro zmizet.
Věděl, že si Anna dělá starosti; dělala si tak velké starosti, že mu nechala odnést zrcadlo, bála se, že by si tím ublížil. Myslel si, že se chová směšně, ale nechtělo se mu stěžovat si.
Nevěděl, kolik to už bylo dní. Sedm, možná deset. Věděl, že je leden, ale čas už nesledoval. Věděl, že je nový rok a že je už skoro červen. Za šest měsíců bude červen. Bude léto a…
Nůž se silně otočil a jeho mysl vypla.
Mezitím byla i Tomova mysl utlumená, zatímco si do svého auta zatáhl bezejmennou blondýnu. Držela se ho, klopýtala na podpatcích. Byla všechno, co on nebyl, to proto si ji vybral. Blond, malá, modrooká, veselá a šťastná. Byla perfektní; byla všechno, co potřeboval k zapomnění.
„Oh, hezké auto,“ řekla s opilým smíchem, když Tom otevřel zadní dveře a oba vlezli dovnitř, oba byli až moc opilí na to, aby kontrolovali svoje končetiny.
Tom ji líbal. Chutnala po cigaretách, třešňovém lesku na rty a alkoholu, snažil se nebýt znechucen. Položil ji na záda hned, jak to šlo, a hladil ji po stehnech, zatímco se snažil na něj nemyslet, jaké to bylo mít
jeho v té samé pozici, jaké to bylo mít ho pod sebou, být uvolněný a oddat se mu. Myslel na to, jak jeho tiché a občasné steny říkaly mnohem víc než její hlasité a všeříkající kňourání.
Když bylo po všem, ta dívka odešla a on byl sám, složil si obličej do dlaní a nechal téct slzy, které tak dlouho zadržoval.
Všechno ho bolelo a přemýšlel, kdy to konečně přestane.
Nechtěl už Billa nikdy vidět, tak proč se takhle cítil? Zavibroval mu v kapse mobil a hluboko v mysli věděl, že to musí být důležité, když mu volá ve tři ráno, ale nechystal se to zvednout. Byl až moc opilý na rozumnou konverzaci.
Za chvíli v autě usnul, telefon mu stále vibroval.
Tom zamrkal a otevřel oči. Byl dezorientovaný a hlava mu třeštila, nejdřív nechápal, co ho sakra probudilo, protože měl pocit, že by klidně mohl spát ještě rok, ale pak uslyšel rány na sklo a křik, „Hej! Hej, vstávej ty uvnitř!“
Tom zaúpěl a posadil se, bolelo ho tělo z toho, jak spal zkroucený, otevřel dveře a viděl barmana ze včerejšího večera. Nevypadal pobaveně.
„Tady nemůžeš spát,“ řekl. „Jdi domů.“
Tom si byl jistý, že má ještě nějaký alkohol v krvi, i když už bylo ráno, ale přikývl, jen aby barman odešel, a když se tak stalo, Tom znovu padl na sedačky.
Přišel si jak hovno a pití mu ani trochu nepomohlo tak, jak si myslel, že pomůže.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Tak Tome, a teď zvedni zadek a okamžitě padej zpátky za Billem!
Dik za dalsiu kapitolu 🙂
Poslední díly tíhle povídky mě vážně drtí. Místy si říkám, že už ani nemám sílu číst, bojím se každé další řádky… Snad se brzy děj obrátí k lepšímu, jinak mi z toho snad hrábne!
Strašně moc díky za překlad 🙂
Presne, ako napísala zuzu – Tom, padaj okamžite naspäť!! A po tejto časti sa bojím o Billa ešte viac, pretože tá veta, že jeho myseľ vypla a naliehavý telefonát Tomovi uprostred noci… to sa mi vôbec nepáči.
Mně se taky nelíbí Kristen jen doufám že si Bill nic neudělá.
Bože, já jen čekám na tu chvíli, kdy se Tom vrátí za Billem a ten ho zaškrtí. 😀 Tom mě pěkně štve. 😀 Snad poprvé za historii všech povídek, co jsem četla. 😀 Moc děkuji za perfektní překlad..:)
Nečakala som od Toma, že bude až taký ignorant. Mohol si vypočuť čo mu Ana chce povedať. Táto poviedka ma zakaždým doseká akoby som prešla mlynčekom na mäso. Je mi Billa tak strašne ľúto a som na Toma príšerne naštvaná. Trafí ma z toho. Strašne netrpezlivo čakám na pokračovanie a za preklad tejto kapitoly ďakujem.
kurva Tome chlastem to nevyřešíš!! tak mazej zpátky.. sakra mě z tý povídky klepne pepka..
Tak až takové chování jsem od Toma nečekala.. kdyby věděl, jak Billovi teď je a co prožívá bez něj, myslím, že by mu nebylo dobře.. hrozně se těším na další díl, ale zároveň se bojím, co v něm bude.. a moc díky za překlad.. 🙂
Děkuji za překlad:))
Tome ty blbečk uzvedni tu svoji prdel a jdi za Billem.
Husí kůže už od posledních dílu, bojím se každého dalšího slova, každého dalšího písmene, každého dalšího zvratu. Tom se musí vrátit, musí si uvědomit, že mu záleží na Billovi, Tom to určitě v hlouby duše ví, ale nechce si to přiznat. Nedokážu se na nic soustředit, prostě jen sedím a přemýšlím. Ty kapitoly co jsou zatím přeložené jsem četla asi 2 dny a už když jsem se dostala do půlky nemohla jsem pokračovat, prostě jsem potřebovala pauzu na to abych to vstřebala, abych si to urovnala. Je to šílené jakým způsobem to autorka napsala, jakoby každý pocit Billa nebo Toma dostal pod moji kůži.
Nikdy jsem povídce 815 nevěnovala pozornost, ale teď jsem napjatá jak to bude dál, najednou nedokážu čekat na další díl, prostě.. do neděle asi zkolabuju z toho napětí.
A děkuji za překlad.