Dark Side of the Sun and Light Side of the Dark 1.

autor: Velvet Tears

„Jak často přemýšlíte nad tím, jaký jste člověk. Dobrý nebo špatný? A podle čeho to vlastně poznáte? Člověk není špatný do doby, než si to sám přizná, protože když si to přiznat nechce, cítí, že v něm kousek dobra zbyl,“ povzdechl si sedmnáctiletý mladík Tom Kaulitz a sám byl přesvědčený, že zde u psychologa je naposled. Vážně nemá chuť se svěřovat cizímu chlápkovi, co po něm oplzle zírá, o svých skutcích. O problémech.

Že krade cizím lidem i přátelům. Jeho přátelé, ačkoliv měl sotva 3, si toho očividně nevšimli. Věřili mu a on si toho byl vědom. Krom toho, že kradl, byl taky pěkně drzý, sem tam se ožral do němoty, že objímal záchod ještě dva dny poté, zkušenost s drogou už taky měl, a co se týče školního prospěchu, vzhledem k jeho životnímu stylu není co dodávat.

Aby dokonale vyšperkoval svou image drzého kluka, nosil své blond vlasy do dredů a v jeho šatníku bylo pouze volné oblečení, jaké nosí většina raperů. Lidé, co se drží tohoto stylu, jsou nejčastěji kluci, co nevypadají zrovna k světu, to se ale Toma netýkalo. Vůbec ne. Jeho pleť „nezdobilo“ žádné akné, měl ji hladkou a světlou. Plné rty se krásně vyjímaly na jeho obličeji a jeho čokoládové oči působily nevinně, ale jen on a jeho matka věděli pravdu.

Tom se podíval na hodiny, které visely nad dveřmi ordinace, a přestal úplně vnímat dění okolo sebe i doktorovy kecy. Když odpočítal poslední minutu na sezení, vstal, podíval se tomu chlápkovi do očí a prostě zakončil tohle plýtvání časem slovy:

„Ale já jsem zlý.“ Když vyšel z ordinace a pak i z celé budovy, postřehl, že mu kručí v břiše. Pro sebe se usmál a dodal: „A hladový.“ To, že po kapsách neměl žádné peníze, ho nějak zvlášť nerozhodilo, však on si to jídlo obstará i bez nich. Vydal se k nejbližšímu krámku s potravinami.

Ve stejnou dobu

„Bille Kaulitzi, kolikrát ti budu připomínat, že smetí ze včerejška máš vynést ráno, když jdeš do školy?!“ začala Billova matka hned, když přišel její syn z nové školy domů. Paní Kaulitzová byla typická namyšlená městská panička, byla bez citu, sebevědomá a žádaná. A krom toho to byla pořádná zlatokopka. Pracovala jako majitelka 3 restaurací a k tomu majitelka soukromého obchůdku na kraji města. Sotva dokončila svou přednášku o smetí… pokusila se dát Billovi facku, ale podařilo se jí to až na druhý pokus.

Jeho matka je prostě přehnaná.

„Au.“ Tak přece jenom. Jen nechápal, proč si respekt snaží vybudovat fyzickými tresty za to, že jednou nevynes zkurvený smetí. Už byl na tu bolest zvyklý, skoro to ani necítil. Mami, mami, plýtváš svými nervy zbytečně, řekl si v duchu Bill. Ani se nezeptáš, jak se mi dařilo? To kdyby tu byl otec. Ach… Stejně tu není tvou vinou.

„A jak bylo ve škole?“ zeptala se matka s nevelkým zájmem a čekala na synovu odpověď.

„Jo, fajn, všichni mě přijali…“odpověděl lhostejně a zavřel matce dveře od pokoje před nosem. Možná ji vážně provokuje svým chováním…

Počkal, až uslyší klapot matčiných podpatků po podlaze, a když se tak stalo, plácl sebou na postel, protřel si oči a… Sakra, já zapomněl, vždyť nám černé stíny a řasenku. Pomyslel si, když se podíval na černé šmouhy na svých rukou, otřel si je o černé džíny a oddal se svým myšlenkám.

Matka se ptala, jak bylo ve škole. Jo, bylo to vážně fajn. Klasika. Všichni hned začali debatovat o jeho „buzíckém“ chování, makeupu jak pro holku, útlém tělíčku a účesu jako když strčíš prsty do zásuvky a následovně dostaneš elektrický šok. A na tvém vlasovém stylingu to jde poznat.

Smutně se pousmál, když si vzpomněl, že ještě asi před hodinou se mu jeho noví spolužáci na střední smáli jak šílení. Tak tam si přátele určitě nenajde. A pak když Bill vyšel ze školy, aby šel domů, ho jeden z nových spolužáků doběhl, aby na něho zavolal: „Hej, Kaulitzi, stůj.“ Bill se ani neotáčel a zrychlil svůj už tak rychlý krok pod tušením, že přijde bolest a přinejmenším ztrapnění se. Pořádný trapas.

„Řekl jsem stůj, ty krasavice,“ zakřičel ironicky nabouchaný frajírek s tváří jako struhadlo, a když Billa doběhl, chytl ho kolem pasu jako holku, a než se vyděšený Bill stačil vykroutit z nechutného sevření, kopl ho ten kluk kolenem přímo do rozkroku tak silně, že se Bill málem zhroutil k zemi, nebýt toho, že ho ten blbec stále držel, ale to ne na dlouho. Pustil ho a běžel zpátky ke škole, kde na něho čekala jeho parta rádoby kámošů a jeden to zdálky natáčel. No a pak… se Bill k té zemi opravdu zhroutil a k tomu se držel mezi nohama a měl na krajíčku… nesnesitelná bolest.

Teď když na to tak vzpomíná v posteli s rukama za hlavou, uvědomuje si, že udělal chybu, když chtěl přestoupit ze školy na tuhle novou kvůli šikaně. Ta trvala dva roky a na základce byl od páté třídy taky v pěkné prdeli. A teď když měl dokončit poslední rok na gymplu, tak si s hořkostí uvědomil, že to nebude o nic lepší. Nikdy. Neměl přátele. Neměl opravdovou rodinu. Neměl sourozence. Neměl rád sport. Nebyl jako ostatní kluci. Neměl holku. Nebyl na ně. Nepoznal lásku. Nikdy. Měl jenom realitu, a ta mu teď vytvářela po tváři černé potůčky slz, a jeho gelové nehty se zatínaly do bělostných polštářů. Nikdy nenastal den, kdy by tomu tak nebylo.

A každý den, kdy prožíval své utrpení ze života, si chtěl nějakým způsobem zapamatovat. A to prostě už jen ze zvyku. Škoda, že si to na svém těle poznamenává „jen“ 482 dní, uvědomil si smutně Bill a vstal, stále s pláčem došel ke své skříni a pod hromadou triček vyhrabal žiletku. Otočil se zpátky ke své posteli, zatím si ji položil vedle sebe, svlékl si džíny, sedl si vedle žiletky, uchopil ji a podíval se na své stehno, kde měl přes sebe 482 dlouhých, krátkých, rovných, ale i křivých jizev z minulosti. Včerejší tah žiletkou byl bolestivý. 482. den, kdy tu otec nebyl se mnou, kdy zahynul při autonehodě. 483. den, kdy jede od začátku, vše je na nic.

Když to dokončil, poctivě žiletku otřel do papírového kapesníku a pozoroval krev, která se mu hrnula do nové rány. Pak ji schoval pod polštář, lehl si a usnul.

autor: Velvet Tears