Ničitel 8.

Opouštíš mě?

Tom

Loki mě odvedl do svého pokoje.

„Hustě, oni mi tu uklidnili. Věř mi, že bys to tu nechtěl vidět předtím,“ zašklebil se.

„Uhh…“ Nevěděl jsem, co mám dělat. S tím, že je Loki pravděpodobně bůh, už jsem se smířil, ale přihlížet boží konferenci bylo i na mě moc. Loki mě za ruku vtáhl dovnitř. V pokoji bylo spousta místa, obrovská postel s nebesy a různé další věci, z nichž jsem některé neuměl ani pojmenovat. „Kdo byla ta ženská, co tě chtěla zabít?“ zeptal jsem se opatrně. Vážně se na mě podíval.

„Skadi,“ vyplivl její jméno. Bylo mi jasné, že ta nenávist je vzájemná.

„Aha… A kdo že to přesněji je?“

„Přezdívá se jí Lovkyně. Musela si vzít Njörda kvůli usmíření Ásů a národů Ledových lidí. Není to moc šťastný manželství. Není divu, že je pořád tak nasraná.“ Nepatrně jsem přikývl a přisedl si vedle něho na postel.

„Co je ten Ničitel? Vypadá to, že je to dost vážný.“

„Docela jo. Ničitel je zbraň, která dokáže zničit celý svět. Já jsem to teda osobně nezkoušel, ale říká se, že se ho může dotknout jenom právoplatný dědic anebo někdo, kdo ovládá černou magii. I když toho mága to prej taky zčásti pohltí.“

„Trochu děsivý,“ přiznal jsem.

„Ty se bojíš!“ Loki se začal smát.

„To není vtipný.“ Strčil jsem do něj.

„Je,“ oplatil mi.

„Není!“

„Je!“ Smál se mi dál. Popadl jsem jeden polštář a přetáhl ho jím po hlavě. „Héj!“ Loki se po mně dohnal rukou, přičemž mě strčil tak, že jsem přepadl přímo na něj.

Zvedl jsem hlavu a trochu rozpačitě se na něj podíval. Začal jsem se smát taky. Převalil mě pod sebe a zajal mě mezi své paže. Naklonil se a přiblížil se ke mně. Očima jsem hypnotizoval jeho rty. Věděl jsem, že bychom asi neměli, ale doufal jsem, že to udělá. Jazykem si navlhčil ústa a pak je přitiskl na ta má. Lehce jsem je pootevřel a nechal ho, ať si se mnou dělá, co chce. Dlaněmi jsem mu přejel od beder až k lopatkám, kde jsem se zastavil a dál ho jen něžně hladil. Loki mi jazykem obkroužil rty a pak mi ho strčil dovnitř do pusy, kde jím začal šťouchat do toho mého.

Po několika minutách hladového líbání se zadýchaně odtáhl. Váhavě jsem se usmál a on mi to oplatil. Palcem mi přejel přes nateklé rty a poté si lehl vedle na postel. Poposunul jsem se tak, abych mu viděl do obličeje, a zároveň se mi leželo pohodlně.

„Řekl jsi někdy někomu svoje pravé jméno?“ zeptal jsem se zamyšleně.

„Blázníš?! Nechci přijít o duši,“ zhrozil se.

„Já myslím… Že někomu, koho bych miloval, bych to řekl. Víš, kdybych té osobě bezmezně věřil,“ pošeptal jsem.

„Ale ty nejseš já,“ ušklíbl se. Lehce jsem se usmál.

„Tys asi nikdy nebyl opravu zamilovaný, co?“ Viděl jsem, jak trochu zavrtěl hlavou. „Jednou to pochopíš…“

„A ty jsi byl?“ zajímal se náhle.

„Jo,“ přikývl jsem. „Na střední. Akorát ona mě podvedla a udělala ze mě úplnýho debila. Věřil jsem jí, ale i přesto, co udělala, se na ni nedokážu moc zlobit,“ hořce jsem se uchechtl. „Já vím, že jsem asi naivní, ale…“

Najednou se prudce otevřely dveře a dovnitř vtrhla Skadi.

„Mám ti říct, že bude večeře,“ zavrčela.

„To tak, ještě ji otrávíš,“ ušklíbl se Loki.

„Odin říkal, že máš vzít s sebou toho kluka. Prý je to hostina na jeho uvítání,“ odfrkla si a rychle za sebou zabouchla. Slyšel jsem ještě hlasité kroky, jak šla chodbou.

„Ta je vážně pořád nějaká nabroušená,“ zkonstatoval jsem.

***

Od doby, co jsem sem přišel poprvé, uběhl týden. Loki mě každý den trénoval, takže jsem byl díky němu v boji čím dál tím lepší. Měl jsem hroznou radost, že za chvíli už pro něj třeba nebudu jenom přítěží, ale i pomocnou rukou.

Odrazil jsem jeho poslední útok a odložil meč do rohu velké místnosti. S oddechnutím jsem se protáhl. Pro dnešek jsem toho měl už opravdu dost. Bolel mě celý člověk.

„To se chceš zase flákat? Vy lidi jste hrozně líní,“ zavrtěl Loki hlavou. Pobaveně jsem se zasmál.

„To víš… Co neuděláš dnes, zvládneš zítra anebo taky nikdy,“ mrkl jsem na něj. Ušklíbl se a rozvalil se na židli. „Hah, a pak kdo se tady válí,“ vyplázl jsem na něj jazyk.

„Buď zticha,“ sykl. Sedl jsem si naproti němu a na chvíli si zavřel oči. Docela se mi chtělo spát. Vtom jsem nad sebou ucítil něčí přítomnost. Když jsem otevřel oči, uviděl jsem Lokiho.

„Vstávej!“ vyklopil mě z křesla. „Chrápat můžeš v posteli.“ Neochotně jsem se zvedl a nechal se odvést do pokoje. Stále jsem se tu tak trochu ztrácel.

Když jsem za sebou zavřel dveře, Loki se opřel o skříň a přitáhl si mě k sobě. Nečekaně mě políbil. Poslední dobou to dělal nějak často. Ne že by mi to vadilo. Musel jsem si přiznat, že ho mám rád.

„Nech toho. Usínám ve stoje.“ Jemně jsem ho odstrčil, ale jen tak, aby stále zůstával v mé těsné blízkosti.

„Fajn,“ zabručel. Lehl jsem si do prostorné postele a čekal na něj. Ucítil jsem, jak se matrace maličko prohnula. V tu chvíli mě objaly dvě silné ruce. Spokojeně jsem se usmál a zavrtal se víc k němu. Netrvalo dlouho a usnul jsem jako mimino.

***

Druhý den ráno mě vzbudilo šimrání v obličeji. Tiše jsem zamručel a ohnal se po narušiteli mého spánku rukou. Pomalu jsem rozlepil nejdřív jedno oko a pak druhé. Loki měl v ruce peříčko a lechtal mě s ním po tváři.

„Baví tě to hodně?“ zabrumlal jsem. Zářivě se usmál a přikývl. „Tak přestaň.“

„Svůj účel to splnilo, už jsi vzhůru,“ řekl vesele.

„Krásný.“

„Mám pro tebe novinku, dneska tě vrátím domů.“ Cože?!

Bill

Čekala mě první mise v zájmu tzv. „dobra“ po několika staletích. Netěšil jsem se, šlo to jaksi mimo mě. Ale teď jsem se hlavně musel zbavit své hračky. Nervalo mi to srdce – šel jsem teď do světa lidí, mohl jsem si pořídit novou.

„Tak pojď, ať už to máme za sebou,“ mrknul jsem na Leviho. Trochu zaraženě se na mě díval. „No honem,“ pobídl jsem ho. Vstal a následoval mě ke dveřím mého pokoje. Pak chodbou. Ven. Až k portálu, kterým jsme sem přišli. Následoval klasický průchod, tentokrát rovnou do Midgardu – v Asgardu bylo všechno vymakanější.

A tak jsme se ocitli zpět na místě, kde jsme se poprvé potkali.

„Tak… Sbohem,“ prohlásil jsem.

„Co teď budeš dělat?“ zeptal se tiše.

„Vrátím se hore, něco dodělám a pak půjdu na tu supr misi.“

„A co budu dělat já?“

„To, co vždycky, a budeš u toho na mě vzpomínat,“ usmál jsem se.

„A ten meč?“

„Ten si nech. Na památku.“ Zamával jsem mu a vrátil se portálem zpátky.

Tom

Zůstal jsem nevěřícně stát uprostřed parku. Nechal mě tu. Prostě se sebral a odešel. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to není jen nějaký blbý vtip a on se po chvilce se smíchem nevrátí, ale to se nestalo.

Pomalu jsem vyrazil domů. Celou cestu jsem přemýšlel o tom všem, co se za poslední dny stalo. Připadal jsem si divně. A nejhorší na tom všem asi bylo, že mě ten „jiný“ život bavil víc. Když jsem došel před svůj byt, chvíli jsem v kapse hledal klíče. Nebyly tam. Prošacoval jsem se ještě jednou, a když to stále nepřinášelo žádný výsledek, došlo mi, že jsem je asi ztratil. Mrzutě jsem se sehnul ke květináči velké kytky, která stála na chodbě. Měl jsem tam schované jedny záložní pro horší časy.

Odložil jsem meč na noční stolek. Usoudil jsem, že by nebylo zrovna chytré ho nosit po městě v normálním světě. Lidi by si mysleli, že jsem buď blázen, anebo že jdu na maškarní. Sedl jsem si na postel a chvíli pozoroval zeď. Bylo mi líto, že už s Lokim nebudu moct prožívat žádná dobrodružství. Kdyby mě aspoň takhle neodkopl jako kus špinavého hadru. Ač jsem si to odmítal přiznat, začal jsem ho mít za tu chvíli rád. Možná i víc než to.

Přistihl jsem se, že mi po tvářích stékají slzy. Oh, sakra! Rychle jsem si je setřel a několikrát prudce zamrkal, abych je zahnal, ale nepomohl to. No tak, bože Tome, seber se! Protřel jsem si oči a podíval se na meč. Bezděčně jsem k němu natáhl ruku a něžně ho pohladil po rukojeti. Rozhodl jsem se, že ho budu ochraňovat za všech okolností. Byla to jediná vzpomínka na Lokiho a jiný svět.

autor: Dietřisko & Kentaur