Breaking Through 11.

autor: Muckátko :o*

Pro mě, pro tebe

Páteční den byl pro Toma šílený. Jelikož neměl školu, byl v léčebně už něco po deváté hodině. Nejdříve bylo potřeba vyložit zboží, které bylo přivezeno. Tom by nevěřil, že by pár krabic s toaletním papírem, čistícími prostředky a dalšími pomůckami pro úklid a zařízení sociálního zázemí, mohlo vážit tolik. Ne že by byl nějaká vychrtlinka, ale musel říct, že se dost zadýchal. Byl opravdu rád, když mu byla povolena přestávka na oběd.

Jídelnu navštívil poprvé za dobu, co byl v léčebně zaměstnaný. Neměl úplně odvahu, ačkoli už přesně věděl, jak to tam chodí. Jednak dostal instrukce od správce hospodářské budovy, znovu mu vše zopakovala primářka a něco na vrch přihodili i Erik s Alexem, kteří chodili do jídelny denně. Podle instrukcí přišel do velké světlé místnosti. Jídelna se vůbec nezměnila. Pravda. Když v ní byl naposled, moc nevnímal, ale letmo si vzpomínal, že to byla velká podlouhlá místnost s velkým množstvím čtvercových stolů, u kterých stály vždy 4 židle. Na každém stole byl bílo-modrý károvaný ubrus. Ne však látkový. Uklízečky zřejmě počítaly s tím, že se ubrusy umažou, proto bylo ekonomičtější setřít vlhkým hadrem lehce omyvatelný povrch, než ubrusy denně prát.

Tom přešel až k vydávacímu oknu, kudy šlo vidět na celou kuchyň. Hromada nádobí, nádob na jídlo, utěrky, dřezy. Nic neobvyklého. Tom sáhl po plastovém béžovém tácku, ubrousek si položil na něj a do nerezových nádob sáhl pro čistý ještě horký (právě umytý) příbor. Položil si tácek na kovový regálek na pultu a posouval s ním až k obtloustlé nevrlé ženě. Byla celá v bílém, její zrzavo-červené, kudrnaté, krátké vlasy skrývala jemně tkaná bílá síťka, aby se nestalo, že jí spadnou vlasy do jídla. Opírala se o pult a bedlivě Toma sledovala, jak se posunuje k ní. Tom přiložil svůj čip k elektronické krabičce, a jakmile se ozvalo zapípání, schoval jej do kapsy.

„Dobrý den,“ pozdravil Tom slušně.

„Polívku?“ zabručela žena otázku.

„Ne děkuji,“ odmítl Tom.

„Rajskou nebo žemlovku?“

„Žemlovku,“ poručil si Tom a sledoval, jak žena hlemýždím krokem přechází k plechu, odklopuje vrchní plech, který ten spodní zakrýval, aby jídlo nechladlo příliš rychle, a plochou naběračkou podebírá kostku předem rozkrájeného pokrmu, aby byla každá porce stejná. Hodila to Tomovi na talíř, plech přiklopila a houpavou chůzi došla k pultu. Talíř nevybíravě přisunula k Tomovi a otřela si ruce do utěrky, která jí visela u pasu.

„Děkuji,“ zamumlal Tom a odešel. Ne že by si potrpěl na přání dobré chuti, ale když tady skoro nikdo nebyl, pusa by ženě neupadla, kdyby byla milá a zdvořilá.

Zasedl k jednomu ze stolů u zdi a pustil se do jídla. Nebylo to nejhorší, ale bylo poznat, že už tam žemlovka nějakou dobu leží. Byla trochu oschlá. Ale jen na povrchu. Tom si tak všímal svého talíře, že si ani nevšiml Erika a Alexe, kteří se hrnuli k oknu pro svůj příděl.

„Nazdar, Thomasi!“ houkl Alex Tomovi hlasitě do ucha a zasmál se, když sebou Tom polekaně škubl. Zíral na oba kluky, kteří si bez dovolení přisedli. Erik měl stejnou porci žemlovky, Alex zvolil rajskou s pěti knedlíky a hovězím plátkem masa. Stejně jako Tom neměli polévku, za to měli navíc nápoj, který barvou trochu připomínal špinavou vodu z nádobí.

„Koukám, že jsi uhodl stůl, kde sedáváme,“ pronesl Alex. Tom přežvýkl a podíval se na Alexe. Nemohl se trefit. Bylo nepravděpodobné, že by si sedl zrovna k tomu stolu, kde kluci sedávají vzhledem k počtu stolů, který tu byl.

„Jo, Alexi, stejně jako by to uhodl, kdyby si sedl támhle, támhle, nebo tam a tam taky,“ přejížděl prstem po místnosti a ukazoval na jednotlivé stoly.

„Drž hubu, Eriku, takhle vypadáme jako vetřelci my. Doteď to byl on, protože seděl u „našeho“ stolu,“ šuškal Alex, ale tak nahlas, že Tom slyšel každé slovo. Musel se zasmát.

„Vážně mi nevadí, že jste si přisedli, aniž byste se zeptali,“ rozsekl situaci.

„No tak tím se všechno vyřešilo,“ zapěl Erik a namočil knedlík do rajské omáčky. Ukrojil k tomu i kousek masa a vše si labužnicky strčil do úst. Nevnímal nedostatky. Soustředil se na svoji lásku k rajské.

„Jak to můžeš jíst? Co když ta kráva trpěla nemocí šílených krav a ty to chytíš?“ zeptal se Alex a žmoulal kousky opečeného rohlíku nahoře své žemlovky, které miloval ze všeho nejvíc.

„Pak sem perfektně zapadnu!“ odpálkoval jej jako obvykle a schválně se otočil k Erikovi s velkým kusem masa na vidličce a v přímém očním kontaktu jej strčil celý do úst.“Mmmmm,“ zamručel ještě labužnicky a s přivřenými víčky maso přežvykoval, špulíc u toho rty.

„Komediante!“ protočil Erik očima a ojedl zbytek horních koleček rohlíků.

„Tak jak to dneska jde?“ zeptal se Tom kluků.

„No jako každej den, řekl bych, ale jsem fakt rád, že konečně přivezli uklízečkám všechny ty serepetičky. Hajzlpapír byl u nás na déčku nedostatkové zboží a skoro by se tam pro něj i vraždilo. Doslova!“ zasmál se Erik.

„Jo, ty krabice mi daly zabrat,“ pokýval Tom hlavou.

„No to se ani nedivím. Jsou to úplní debilové. Objednává se to od jedné firmy a ta všechny ty krabice posílá ještě vyztužený, aby se obsah nerozbil, takže jsou tisíckrát těžší. Můžeš mi říct, jak by se mohl toaleťák rozbít? Ťuk ťuk na palici. Je by sem měli zavřít!“ rozohnil se Erik.

„A spát by mohli na lavičkách po areálu co? Máme nadstav, blboune! To máš z toho, že nechodíš na schůze,“ ušklíbl se Alex na Erika. „Chtěl jsem ti jít pomoct, protože na oddělení byl klid, ale pak byl najednou poplach, protože u jednoho rizikového pacienta se v pokoji rozbilo okno. Měli jsme strach, že chce buď pláchnout, nebo si podříznout žíly,“ povyprávěl Tomovi.

„No a jak to dopadlo?“ zajímal se. Trochu se mu stáhl žaludek, když si uvědomil, že to klidně mohl být Bill. Alex se rozchechtal.

„Do okenní tabule naletěl pták, zabodl se zobákem doprostřed a pak uletěl. Ty okna tady stojí za nic, takže se celé vysypalo ven. Ten pacient z toho měl dost solidní prdel. Řehtal se tak, že zapomínal dýchat!“ smál se Alex a měl co dělat, aby mu nezaskočilo, když si celou situaci vybavil. Tom se se smíchem musel přidat. Tohle bylo vtipné. Tom to bral tak, že moment, kdy se v léčebně stane něco vtipného nebo úsměvného, je vzácný a mělo by se z něj vyčerpat maximum.

„Co tě ještě dneska čeká?“ polkl Erik.

„Sníh,“ zkřivil Tom ústa.

„Uh jo. Sypalo to dneska celou noc a docela hustě. Myslel jsem, že už jsme v té fázi, kdy sněhu spíš ubývá, než přibývá,“ podotkl Erik.

„Modlím se za to každej večer,“ uchechtl se Tom a dojedl.

„Už jdeš?“ vzhlédl Alex.

„No jo. Musím vlítnout na ten sníh a pak mě čeká ještě pár drobností na béčku a sklad. Tak ať tu neskejsnu moc dlouho. Mějte se!“ popadl Tom tác a odešel jej odnést k oknu, kde se odevzdávalo špinavé nádobí. Kluci na něj ještě přátelsky mávli, když vycházel z jídelny.

Zamířil přímo do kumbálu, kde byla lopata, koště a hrablo. Vše si vynesl ven a opřel o zeď. Zavřel za sebou dveře budovy, aby nesněžilo dovnitř, a foukl si na dlaně horký vzduch. Nemohl mít rukavice, protože mu to v nich klouzalo, takže mu byla pochopitelně zima. Zadíval se na budovu C. Dneska tam bylo poměrně živo. Ne že by se přímo něco dělo, ale vypadalo to, že mají všichni hodně práce. Tom neměl nejmenší šanci být na chodbě budovy chvíli sám. Pořád se tam někdo coural a věc, kterou měl v batohu, si pravděpodobně odnese zase zpět domů a bude se moct pokusit ji doručit až v pondělí, pokud ji přes víkend sám nezkonfiskuje. Znal se moc dobře. Tiše si povzdychl a dal se do práce.

*

Nebyl ani v půlce, když musel opět na chvíli zastavit. Nějak ho to zmáhalo. Cítil, že je ze zvedání těžkého vlhkého sněhu zpocený, takže nechtěl moc postávat, aby nenachladl. Musí to dodělat a jít do sprchy v šatně už tady, protože cestou domů by jistě prochladl, a tentokrát by to nemuselo skončit jen u chřipky. Zápal plic by jistě důrazně klepal na jeho rameno. Tom se přestal opírat o hrablo a dál nabíral sníh z cesty. V jednom okamžiku nabral kopku shrabaného sněhu a hodil ji směrem na trávník, odhalujíc nízký obrubník, který lemoval cestu a oddělovat ji od travnaté plochy. Sníh letěl vzduchem, a když dopadl na zem, ozvalo se podivné cinknutí. To Toma donutilo zastavit a ohlédnout se. Zpozorněl, když si uvědomil, že se nachází u jeho a Billovy lampy. Ano. Takhle si ji pojmenoval. Položil hrablo vedle lopaty na zem a překročil patník. Došel k lampě a odhrnul nakupený sníh od paty kovového sloupu, který tam před chvílí švihem mrskl. Už ani necítil chlad, který sníh produkoval. Měl úplně zmrzlé ruce, takže už mu bylo všechno jedno.

Jeho rty se roztáhly do úsměvu, když jeho ruka sáhla po skleněné láhvi, tolik podobné té, kterou tu našel několik dní zpět. Hmátl po šňůrce a vytáhl papírek na druhém konci tentokrát bez větších potíží. Možná proto, že byl šikovně vsunutý do hrdla láhve, jak byla šňůrka krátká. Postavil láhev do sněhu a rozmotal vzkaz. Nic tam však napsáno nebylo, což Toma trochu zklamalo. Byl tam uprostřed jen namalovaný obrázek. Dvě kolečka v sobě každé jiné barvy. Tom přestal smutnit, že nenašel žádná slova a zamyslel se nad obrázkem. Nebyl žádný psycholog, nebo podobný odborník, ale za ten čas, co měl ve škole předměty zaměřené na psychologii, byl schopný z obrázku ledacos vyčíst.

Podle zvolených barev bylo Tomovi jasné, že má rád modrou a fialovou. Tom je měl celkem taky rád. Nebyly nijak agresivní, dobře se na ně dívalo a jejich odstíny byly všechny pěkné. Modrá byla uklidňující barva. Tom si automaticky představil nebe nebo moře a s tím spojenou svobodu. Fialová barva představovala něco magického, srdečného a tajemného. Možná Bill sám sebe viděl jako tu modrou barvu. Podle obrázku by Tom odhadoval, že možná toužil mít po boku někoho, kým by se mohl nechat obklopit, kdo by jej sevřel v náruči a chránil jej, stejně jako na obrázku chránila fialová barva tu modrou. Možná že barvy představovaly ne jednu, ale dvě osoby. Billovu spřízněnou duši, kterou našel, nebo stále hledá.

Tom by svoje hypotézy pravděpodobně rozvíjel ještě dál, kdyby se za jeho zády neobjevila primářka.

„Tome?“ zavolala na něj. Tom sebou trhl a rychle schoval papírek v kapse.

„Ano?“ otočil se a snažil se tvářit, jako že se nic nestalo.

„Já jen… co to…?“ podívala se do sněhu, odkud trčelo jen zelené hrdlo láhve. Na první pohled vypadala jako láhev od vína. Pít v pracovní době? Špatný nápad! Tom se podíval směrem, kterým se dívala primářka.

„Oh to je od minerálky. Našel jsem ji ve sněhu,“ vytáhl ji ze sněhu a ukázal primářce. Bylo vidět, že je malinko na rozpacích. Mohla si o Tomovi myslet cokoli, ale že by pil alkohol a flákal se, to by bylo to poslední, co by jí přišlo na mysl ve spojení s jeho jménem.

„V pořádku,“ mávla nad tím rukou.

„Musel jsem na chvíli přestat, abych si zahřál ruce a ulevil zádům. Ten sníh je nepředstavitelně těžký,“ postěžoval si.

„Proč nemáte rukavice?“

„Klouže mi to v nich,“ vysvětlil.

„Podívám se vám po nějakých pogumovaných. Takhle vám brzo ty ruce umrznou. V každém případě jsem vás nepřišla kontrolovat. Jen jsem vám chtěla říct, že nemusíte do skladu. Už se o to někdo postaral,“ sdělila mu.

„Uhm dobře,“ přikývl. Primářka vypadala, že odchází, a tak se Tom pustil znovu do shrnování.

„Mimochodem,“ promluvila ještě. Tom přestal a otočil se. „Viděla jsem vás s Alexem a Erikem.“

„Potkali jsme se v šatně, když přicházeli na směnu, takže…“

„Jsou to hodní a pracovití chlapci, ale dejte si na ně pozor. Jsou to pěkní kulišáci. Papíry v botách, chlupaté předměty v kapsách od bundy, vyskakovací věci zavřené ve skříňce. Nerada bych, abyste se stal kvůli nim zdejším pacientem,“ pousmála se lehce a popřála Tomovi, aby mu to šlo pěkně od ruky. Tom zakroutil hlavou. Erik s Alexem tu zřejmě byly známé firmy. Mohlo mu dojít, že to budou pěkní šprýmaři, už když viděl jejich pošťuchování se v šatně. Láhev od Billova papírku vyhodil do kontejneru. Jedna láhev dobře, ale aby v pokoji skladoval všechny, které se ocitnou u lampy, to by si mohl otevřít sklárnu.

Když končil se shrabováním, začínalo se pomalu stmívat. Tom byl zralý na sprchu a na postel. Držel se za bolavá záda, když přicházel do šatny. Na chodbě se srazil se správcem.

„Pane Brune, mohl bych se jen rychle osprchovat? Trochu jsem se zpotil a nerad bych se nachladil.“

„Beze všeho. Nemusíte spěchat,“ přikývl Brune. Byl velkorysý, ale chyběl mu v hlase přívětivý tón. Tom přikývl a zmizel v šatně. Nezdržoval se ve sprše. Sice měl povolení, ale venku byla skoro tma a on chtěl zmizet co nejdříve. Dnes už toho měl plné zuby. Přeskládávání krabic s dokumenty v archivu byla ta pomyslná tečka. Vrchol dnešního dne, který Toma úplně zničil.

„Hey co je s tebou?“ šťouchl do Toma Erik, když jej našli sedět v předklonu na lavičce v šatně. Tom vzhlédl.

„Jsem mrtvej,“ zahučel Tom a schoval obličej v dlaních.

„Tak to jsi na špatném místě. Tohle je cvokárna, ne pohřební ústav,“ zažertoval Erik a svlékl si pracovní úbor.

„Vy jste nějací plní energie a vtípků,“ podotkl Tom.

„Yeah! Sám se tomu divím, ale je to tak. Dneska to bylo fakt divný. Všechno bylo úplně v pohodě. Naprosto klidná směna. Čuměl jsem. Většinou se vždycky něco semele, ale kromě toho dnešního pozitivního záchvatu smíchu na Céčku byl klid. Považujme dnešek za úspěšný!“ zahalekal Erik a plácl si s Alexem, který si akorát přetáhl přes hlavu svoje modré triko.

„Dokonce i ten tvůj drobeček byl dneska v klidu. Nechal si podat oběd, aniž by se krčil v rohu místnosti s rozšířenýma očima,“ pronesl Alex významně.

„Není to žádný můj drobeček,“ zabručel Tom podrážděně. Už zase o Billovi mluvili tímhle způsobem.

„No měls ho na svědomí jednou, takže už ti zůstává napořád,“ pokrčil Alex ramenem a popadl svou tašku. Došel dovřít okno od šatny, aby nezůstalo otevřené. Správce by je zase seřval na tři doby.

Erik si zatím posbíral své věci a periferním viděním sledoval Alexe, jak tiše našlapuje od okna ke skloněnému Tomovi, v ruce držíc kupku sněhu. Erik se raději připravil ke dveřím a přichystal únikovou cestu.

„Vstávámeeee!“ zavolal Alex a připlácl sníh Tomovi na odhalený krk.

„Aaaaa! Ty debile!“ vyskočil Tom z lavičky a rychle se snažil sníh odstranit dřív, než roztaje a steče mu po zádech až bůhvíkam.

„Tak už jsi vzhůru. Můžeš se oblíct a mazat domů. Ahojky!“ mávl Alex lišácky a se smějícím se Erikem vypadli z budovy pryč. Tom sundal všechen sníh a přál si, aby Alex venku zakopl a pořádně se v tom sněhu vyválel, za to, co mu provedl. Varován od primářky ale byl, takže se nemohl zlobit. Když už byl na nohou, tak se opravdu oblékl a pobral všechny věci ze skříňky. V ruce sevřel věc, kterou chtěl dát Billovi, ale neměl šanci. Vyšel z budovy, pečlivě za sebou zavřel a mířil po odházené cestě pryč.

Snažil se za chůze strčit pytlík s gumovými medvídky do svého batohu, když uslyšel vypísknutí a mihnutí po své pravé ruce. Otočil se po pohybu a zaostřil do tmy. Za rohem budovy C se někdo krčil a nakukoval jen čelem a očima. Tomovi se rozbušilo srdce. Byl to Bill, jinak by to s ním nic neudělalo. Postavil se čelem do jeho směru, pozvedl v ruce pytlíček, aby Bill zaznamenal, že něco drží, a položil jej na lavičku u cesty. Bylo to, jako byste chtěli dát kus chleba lani, která si pro něj přijde, až si bude jistá, že jste dávno pryč. Tom udělal pár kroků pozadu, pak se pomalu otočil, a aniž by se ohlížel, odešel z areálu.

Trvalo dlouho, než se Bill odhodlal vystrčit zpoza rohu nohu a udělat první krok vstříc místu, které jej lákalo. Ostražitě se ohlížel, jestli není nikdo poblíž. Přeběhl zasněženou plochu, přes odhrabanou cestu až k lavičce, na které našel ležet sáček, který zašustil, když jej sevřel v prstech. Schoval jej pod svou bundu a běžel zpátky do svého pokoje. Posadil se na matraci zády ke dveřím, aby sestra, která jej přijde zkontrolovat, neviděla, co svírá v dlaních. Tlumené světlo z lampičky osvětlilo barevný obal želatinové pochoutky a především nalepovací zelený lísteček.

Bill se pousmál a strčil gumové příšerky v sáčku pod polštář. Nemohl je sníst teď večer. Bolelo by jej břicho. Sní si je zítra dopoledne, až napíše tomu klukovi na další lísteček děkovné slovo.

Nebo možná něco víc?

autor: Muckátko :o*