Shatters hope 7.

BILL

Mračil jsem se na toho ďábelskýho koně Sammaela a byl připraven naježit vlasy, ohnout záda a pořádně na něj zaprskat. Moc se ke mně tou velkou, zvědavou hlavou nepřibližuj. Varuji tě, v osmi letech jsem chodil tři měsíce na karate a pamatuju si jeden dobrej chvat, kterej by tě skolil na zem. Zabral jsem se do té černé potvory tak, že jsem nepostřehnul Simone, jak následovala dredaře k druhému boxu s další příšerkou. Naposledy jsem se na Sammaela zamračil, dva prsty jsem nasměroval k vlastním očím a následně je otočil směrem ke koni na znamení, že ho hodlám sledovat a dávat si na něj bedlivý pozor. Sammael hlasitě zařechtal, přičemž zakýval hlavou, jako by se mi posmíval. Však ono se ještě uvidí, kdo se bude smát naposledy. Válka začíná!

„Tohle je Figaro, Tenneseeský mimochodník.“ Spustil Tom s pohledem směřujícím k hnědákovi. Asi vím, proč se jmenuje Figaro, nejspíš kvůli svému zbarvení. Byl celý tmavě hnědý jako čokoláda. Musím uznat, že tenhle nevypadal tak ďábelsky, vlastně docela vůbec. V očích se mu odrážela laskavost, ochota a to, že by mohl být i milý. Ale co to plácám? Jasně, že není milý, je to kůň. Stoupnul jsem si od boxu dál, než Simone a dredatý mladík, díky kterému mi bilo srdce vždy rychleji a silněji, když byl blíž. Já nejsem gay! Jen… jen na něm něco je a já nevím co. Pořád má tak prázdný výraz ve tvář, prázdné oči, občas se jen lehce pousměje na koně a tím to hasne. Chová se, jako by tu být nechtěl, ne s námi, i když se Simone párkrát prohodí několik málo slov. Je nějaký zamlklý.

O další box vedle odpočíval Kentaur, Faraonův mladší bráška. Toho jako zatím jediného jsem se skoro vůbec nebál. Co to šmelím? Já se nebojím žádného koně, jsem pouze opatrný. Roček s kučeravou, sytě černou srstí a bílým znakem na čele ležel na slámě, dokud si nás nevšiml, jak stojíme u jeho boxíku. Hřebeček osvobodil nohy zpod svého malého těla a zvedl se. Pyšně se rozhlížel po všech přítomných a švihal ocáskem. Simone se usmívala jako sluníčko na hnoji. Tom však ani ťuk, jen vraníčka pozoroval a nakláněl hlavu na stranu. U nich doma vedou asi hodně tichou domácnost.

Následoval další dvouroček, tentokrát ryzák jménem Nikar, který si oblíbil Simone. Konečně jsme se dostávali na konec stáje, kde sídlil Ďábel. Opravdu se jmenoval Ďábel, tentokrát nepřeháním. Nejrychlejší dostihový kůň farmy, šestiletý tmavý hnědák. Bezpochyby to byl zatím nejkrásnější hřebec, kterého jsem viděl, a to říkám i přesto, že se o takové stvoření ani přinejmenším nezajímám. Jeho sametová srst měla kaštanovou barvu a leskla se jako zbrusu nová mince, jen na předních končetinách se mu bělaly ponožky. Ocas mu sahal až po kotníky. Mamča se okamžitě vyptávala, jak přesně je rychlý, kolik vyhrál závodů, jak dlouho už závodí a podobně. Mě osobně to moc nezajímalo.

Musel jsem o všem znovu přemýšlet, znovu a neustále. Přemýšlel jsem o Tomově doteku, a co vše ve mně vyvolal, jaké vzpomínky ve mně vyvolal a hlavně, jestli jsem blázen. Ano, jsem magor, ale… je možné, abych si vzpomněl na okamžik, který se odehrál, když jsem byl v kómatu? Je možné, aby vzpomínku probudil jediný dotek, jediné potřesení ruky neznámého kluka – Toma? Ne není! Samozřejmě, že není, ale i tak se to stalo. Byla to opravdová vzpomínka? Třeba to byly jen nějaké halušky. Je Tom doopravdy chlapec z parku? Navštěvoval mě v nemocnici, když jsem ho nevnímal? Možná jsem to přeci jen vnímal. Možná to, co bych měl hledat, není ta dívka, která si se mnou denně hrála, ale právě Tom. Seděl u mě před čtyřmi lety často? Proč u mě seděl? Seděl u mě vůbec? Mám miliony otázek, na které neznám odpověď, to je k zbláznění. Odpoví mi na ně někdo? Dozvím se někdy, proč cítím to, co cítím, když jsem poblíž toho dredaře? Z jakého důvodu mě přepadá pocit, že ho znám věky? Že ho neznám? Že je úplně prázdný a zároveň plný emocí? V očích se mu nic neleskne, na tváři mu upřímný úsměv nehraje, nelze vyčíst, co si myslí, nebo jak se asi cítí… je tak uzavřený a zároveň otevřený. Vyzařuje z něj všeho strašně moc a nic. Mlčí, je tichý, ale přesto křičí. Kdy ztratily jeho oči jiskru? Protože v parku ji měly. Ten podzim před dvěma lety se usmíval, byl šťastný, šlo to z něj vyčíst.

„Tebe to tady nebaví, co?“ posmutněla si Simone kdesi kousek ode mě. Hypnotizoval jsem zem a byl zamyšlený, takže než mi došlo, že na mě mluví, chvíli to trvalo.

Do prdele! Ta potvora obrovská? Ten nejčernější, nejvyšší kůň tady ve stáji? Tak to ne, to si naštvi, já jedu domů. Pootevřel jsem rty a nasucho polknul. Zakrátko jsem pusu zavřel a zakroutil hlavou s očima upřenýma na vraníka.

Chytnul mě pevně za zápěstí a vlekl mě za sebou klidným krokem až k hřebci.

Byl jsem k tomu koni tak blízko, naštěstí Sammael k nám stál otočený zadkem napřed. Párkrát šlehl dlouhým, černým ocasem, ale jinak v klidu žral.

„Ve skutečnosti je Sammael oddaný, inteligentní a vyrovnaný kůň. Je miláček. Oblíbíš si ho.“ Tom se rukou z mého zápěstí přesunul na dlaň. Polknul jsem, za prvé asi vím, co má v plánu a za druhé je to kurevsky divnej pocit, když mě takhle drží. Normálně bych to tolik nevnímal, spíš bych po tom klukovi, co by mě takhle chytnul, vystartoval a rozbil mu ciferník, ale on je jiný, já jsem v jeho blízkosti jiný. Co je sakra zač? A co se mnou sakra dělá? Je divnej, jako by byl mojí součástí; už jen to, jak jsme si podobní, je vadný, vadně vzrušující.

Srdce se snažilo vyskočit mi z hrudi a zdrhat pryč, klidně celý maraton, jak bilo silně a rychle. Jako by mělo strašně moc energie a potřebovalo si ji vybít. On byl ale zase úplně bez výrazu, s ním asi nic jen tak nehne. S pootevřenými rty jsem Toma pozoroval, zatímco on sledoval Sammaela. Možná mu něco i říkal, ale já jsem byl zrovinka jaksi mimo. Zamrkal jsem a podíval se na hřebce. Tom mi zvedal ruku ve své a natahoval ji pomalu k Sammaelovu krku.

Všimnul jsem si nějakého znaku na vraníkovu hřbetu. „R508“

TOM

Zkontroloval jsem, jestli je jehla dost ostrá, nastavil jsem pero podle dávky a vpíchnul si jehlu do stehna. Zmáčknul jsem píst pera, vyčkal a vytáhnul jehlu. Povzdechl jsem. Tohle je úplně proti mým zásadám, proti mým zvykům… proti všemu. Takhle se já nechovám, to… to nejsem já. Oslovil jsem toho kluka, to já přece nedělám. Cizí lidi ignoruju, nevšímám si jich a on JE cizí! Ať už cítím cokoli… co sakra cítím?! Je cizí a já byl malý děcko, když jsem si usmyslel, že je výjimečný! Malý podělaný děcko! Bezstarostné, šťastné a svobodné děcko. Dostal se mi pod kůži a do mysli tehdy, a dělá to zas! Ani o tom neví. Tak rychle, tak strašně rychle… je to on! Je to ten kluk, teď to vím. Ty jeho oči, nos, rty… vypadá ksakru jako já! Jak se bojí koní… je tak roztomilý. Ne, není!! Je to nějaký vysavač mozků nebo co?! Jsem s ním v jedné stáji 30 minut a už mám pocit, že se mi do hlavy znovu dostává. Že… že ho znám věky, ale já ho neznám! Jsem šílený, tohle je šílený. Musím se od něj držet co nejdál. Pořád mě to k němu nějak táhne, jako by byl vážně mojí součástí. Někdo, koho potřebuju, někdo, kdo… potřebuje mě? Ne! Nepotřebuju ho a nikoho jinýho! Začíná to jako tehdy, tehdy mě potřeboval, ona to říkala. Říkala to. Tentokrát se mi pod kůži nedostane! A ta holka lhala! Byla nemocná, naprosto poblázněná sotva mohla vědět, o čem mluví.

Nevrátím se tam, nevrátím se k němu do stájí. Kde je sakra Hayley?

Napadlo mě, že když ho chytnu za ruku, tak že se přestane tak bát, třepal se. Shrnul jsem z něj trošku peřinu, abych odkryl jeho paži. Škubnul sebou. To není novinka, trhá sebou furt. Letmo jsem se na něj podíval a pak se věnoval jeho dlani. Lehoučce jsem ho pohladil konečky prstů a s pootevřenými rty sledoval, jak zareaguje. Nic. Položil jsem svou dlaň na tu jeho chladnou, drobnou. A znovu pozoroval, jestli nastane nějaká změna. Nic. Už jsem se s tím nemazlil, prostě jsem ho za tu ručku vzal a držel ji jemně ve své. Vzhlédl jsem již po několikáté k černovláskovi. Nic. Já na to nemám, ta holka je magor! Chystal jsem se ho pustit, když najednou se začal uklidňovat. Přestal se třást, už se nebál tolik co před chvílí, uklidňoval se mu dech.

Zvedl jsem se ze židle a naklonil se k němu. Spal. No jasně, že spí, ty blbečku, je v kómatu! Ale… spal klidně, o to mi šlo. Už se nebojí. Vítězně jsem se usmál. Pozoroval jsem jeho tvář, jako to dělám často, protože… je neuvěřitelná. Je stejná jako ta moje, jen s nepatrnou rozdílností. Stejný malý nos, stejné rty, jen on je má červenější skoro jako holka. On je celý skoro jako holka. Takové jemňoučké rysy. Pohladil jsem ho něžně po čele.

„Máš strach, že umřeš? Vnímáš mě vůbec? Vnímáš, já vím, že mě vnímáš. Lea říkala, že se probudíš, když u tebe budu. Hraje si s tebou, když tady nejsem, to víš, že jo? Říká, že jsi výjimečný. Že jsme oba výjimeční, protože z tebe dokážu číst, protože vypadáš jako já. Moje sestra Hayley tady taky leží. V nemocnici. Má leukemii a čeká na dárce.“ Vyprávěl jsem mu, zatímco jsem ho hladil na tváři. Třeba mu to nějak pomáhá.

autor: Sayurii