Život přestal být zajímavý.
Mládě chodilo lesem se svěšenou hlavou, bez povšimnutí míjelo okolní svět a nedokázalo se soustředit na nic jiného, než na obří díru ve svém nitru. Prázdnotu, která každým dnem nabírala na síle, rozlévala se křehkým tělem stejnou rychlostí, jako jed pronikající do žil. Nedala mu spát, bránila mu v chuti do jídla. Způsobovala, že mládě již déle nevnímalo svět takový, jakým kdysi býval. Slunce, měsíc, hvězdy, nekonečné průzračné nebe, vůně letních dnů, hvizd ptáků, ševelení drobných zvířat. Všechno, co jej kdysi činilo šťastným, vše, čeho si na světě vážilo ze všeho nejvíce, nyní pokládalo za velikou neznámou. Jako by vše, co se událo před střetnutím s vlkem, ani nebylo skutečné. Jako by začalo skutečně žít teprve od chvíle, co osud zkřížil jejich cesty.
Jak bláznivá to skutečnost. Ztráta tvora, který jej chtěl ještě před několika týdny zabít, jej bolela mnohem více než jakákoli jiná. Muselo za tím být něco víc. Nějaká zvláštní síla. Něco nadpřirozeného, díky čemuž se vlk rozhodl ušetřit jeho ubohý život. A stejná zvláštní síla mu nyní bránila uvěřit tomu, že by jenom tak zemřel. Že by odešel, aniž by se s ním rozloučil.
Upnul se na jediné místo, které mu ještě nepřipadalo cizí. Už celý týden, den po dni trávil v rozlehlých pustatinách kamenné hory. Uléhal do stínů, chráněn před otravnými paprsky slunce, a se zavřenýma očima přemýšlel nad tím, jaké by bylo, kdyby z mraků pršel sladký déšť a při dopadu na zem by se proměnil ve zlato. Zcela nesmyslná představa byla náhle tím jediným, co jej ještě drželo při životě.
Uzavíral se před světem, lapen ve své bolesti a spleti kratičkých vzpomínek. Přál si, aby ten den nastal. Den, který neměl nikdy nadejít. Tehdy by uvěřil, že i nemožné věci se stávají možnými. Že i zcela nepolapitelné cíle můžeme mít na dosah rukou. Že se zázraky a úpěnlivé prosby malého tvorečka můžou doopravdy vyplnit.
Srneček nesoustředěným pohledem těkal po okolí. Před očima se mu míhaly obrysy houpajících se větví, rozprostřených křídel ptáků, poletujícího listí, signalizujícího blížící se podzim. Do nosu jej uhodila silná vůně ranní rosy a mechem porostlého kamení, jinak necítil vůbec nic. Ani lítost vůči své matce, které neustále přidělával další a další starosti, ani strach, že jej najde smečka vlků a pochutná si na něm, ani hlad. Nejedl již několik dní. Nechtěl. Jediné, co si přál, bylo pochopit, proč mu přítomnost vlka tolik chyběla a umínil si, že zůstane u kamenné hory tak dlouho, dokud na to nepřijde.
Mládě unaveně zastřihalo ušima, aby odehnalo otravnou mouchu, a užívalo si příjemného hlazení zvedajícího se větru. Bylo slabé. Malátné, ale přesto od rána cítilo zvláštní pocit naplnění. Možná se ta chvíle blížila. Možná brzy nadejde konec jeho utrpení a oni se konečně setkají. Při té představě se mu rozbušilo srdce a zaplavilo jej chvilkové štěstí. Již brzy…
Očima utkvělo na svém modřínu a vzpomínalo na chvíle, kdy se krčilo v jeho stínu, když něco zcela nečekaně upoutalo jeho pozornost. Něco, co tam rozhodně nemělo být. Byl to pár velikých, tmavých očí, nesměle vyhlížejících zpomezi tančící větve.
Svět se s ním zatočil. Nejdříve spatřil vlkovu velikou, chlupatou tvář, poté přední tlapy a během několika vteřin stál jenom kousek od něj a pozoroval jej měkkým pohledem.
Mládě s vypětím všech sil vstalo, ale vzápětí na to dopadlo na tvrdé kamení. Bylo tak vyzáblé, že se sotva udrželo na nohou.
„Jste tady,“ píplo a pozorovalo svého přítele okouzleným pohledem, jako by ještě pořád nedokázalo uvěřit. „Jste naživu.“
„Tohle jsem nechtěl,“ vlk se pomalu usadil vedle něj. „Myslel jsem, že když odejdu… když tě nechám být, ochráním tě. Nemůžu uvěřit, jak moc jsem ti ublížil.“
Mládě natáhlo krk a hlavu zabořilo do vlkovy husté srsti. „Jste naživu,“ opakovalo, aniž by vnímalo vlkovu lítost. Otíralo se o chumáče husté hřívy, vdechovalo vůni všech živlů ulpělých na jejím povrchu a nepřálo si víc, než proměnit ten okamžik v nekonečný.
„Omlouvám se ti, maličký,“ vlk jej nosem láskyplně dloubal do uší.
„Slibte, že už nikam neodejdete,“ zaskřehotalo mládě. „Slibte mi to.“
„Zůstanu.“
A mládě najednou uvěřilo představě, že až na další den zaprší, bude déšť chutnat sladce a opojně.
…
Tom otevřel dveře koupelny a zůstal stát na jejich prahu. Kolem boků mu visel dlouhý ručník, na hrudi se mu odrážely pozůstatky kapek vody, která z něj smyla veškerý zápach večera. Kouř, opar alkoholu, silné parfémy jeho spolužáků, to vše bylo konečně minulostí a Tom opět voněl jako normální člověk. Při pohledu na Billa postávajícího u psacího stolu, jej krásně zahřálo u srdce. Ještě pořád neuvěřil myšlence, že jej bude mít u sebe celých pět dní. Ať už by mu Simone koupila k Vánocům sebelepší dárek, ten nejkrásnější měl přímo před sebou.
Bill stál k němu zády, na sobě měl úzké tmavé tepláky a široký pletený svetr, který se vepředu zapínal na knoflíky a klouzal mu z hubeného ramene. V náručí svíral Buřtíka, pohupoval jím ze strany na stranu a Tom při pohledu na ty dva nemohl uvěřit, že jej udrží na rukou tak dlouho. On sám měl problémy, když mu pomáhal vyskočit do auta. Udržel by jej tak nanejvýš půl minuty. Ale Bill nevypadal, že by jej nějak tížil. Právě naopak. Vypadal nadmíru spokojeně. Tulil jej k sobě, nechával si jím oblizovat bradu a krk a nadále zaujatě pozoroval několik fotografií, které měl Tom vystavěny na stole.
Na první byl s mámou v den svých pátých narozenin. Byly to první narozeniny bez otce a Simone se na ní pokoušela tvářit šťastně, i když jí to zcela nevyšlo. Na druhé byl on sám v haloweenské masce Spider Mana. Bylo mu tehdy asi jedenáct. Měl tu fotku moc rád. Na třetí byli jeho nebozí prarodiče z matčiny strany. Nerozuměl tomu, proč museli lidé, které měl tolik rád, odejít jako první. Čtvrtý rámeček byl prázdný a právě ten poutal Billovu pozornost ze všech čtyř nejvíce.
Tom by tam dokázal stát celé hodiny. Pohlcovat do sebe všechno to krásné, co v něm pohled na Billa vyvolával. Znal jeho reakce. Znal je a naučil se je milovat.
Miloval, jak roztomile špulil rty pokaždé, když k němu Buřtík zvedl pohled, miloval jemnou vrásku nad obočím, která se zjevila pokaždé, když nad něčím úporně přemýšlel.
Miloval, jak si při mluvení pomáhal rukama pokaždé, když byl nervózní.
Miloval plachost, se kterou skláněl tvář, jakmile na sebe jejich pohledy náhodně narazily.
Miloval pocit, který v něm každým dnem vzkvétal. Neuměl jej identifikovat, netušil, co je zač, ani kde se v něm náhle objevil, ale stal se jeho neoddělitelnou součástí. Jenom díky němu se cítil nádherně naplněn. Nepotřeboval víc.
Pomalu popošel blíž, zlehka se dotkl Billových boků a políbil jej na odhalené rameno. Bill se omámeně kousl do rtu, přivřel víčka a tiše vydechl. Polilo jej horko, na zápěstí mu okamžitě vystoupila husí kůže. Sklonil se, aby mohl pustit Buřtíka na zem, a poté se otočil k Tomovi tváří. Zkřehlé ruce mu položil na holá ramena, nesměle si jej prohlédl a celý se rozzářil.
„Je mi… tak nád-herně.“ Sladce krčil nos, za nesměle stisknutými rty ukrýval šťastný úsměv a Tomovi opět připomněl malé dítě.
„To jsem rád,“ vydechl, jednu ruku mu zapletl do vlasů, zatímco tou druhou jej hladil po čelisti. „Chci, aby ses tady cítil hezky. Samozřejmě, vy oba.“ Otočil se a hlavou ukázal na Buřtíka, který právě zalezl pod postel. Bill už mu vysvětlil, že to dělá pokaždé, když je na novém místě.
„To se vů-bec nemusíš bát. Ty i Si-mone… vy oba jste tak úžas-ní lidé. Ne-vím, jak bych ti… měl poděk-ovat za všechno, co… pro mě děláš.“
Billovo srdce bylo již opět nadnášeno do nebeských výšin. Podlamovala se mu kolena. Měl chuť obejmout Toma kolem krku, pevně se k němu přitulit a už nikdy neopustit jeho náruč. Protože jedině tam, v ochranitelském sevření jeho paží, se cítil skutečný.
„To já děkuji tobě.“ Tom se naklonil a zlehka jej nosem pošimral po líci. „Za to, že jsi. A že jsi takový, jaký jsi.“ Billovy studené ruce, jej na rozpálené pokožce příjemně chladily. Zachytil je mezi své, proplétal jeho prsty a opět žasl nad tím, jak úžasně do sebe jejich dlaně zapadaly.
„Ještě jsi mi neřekl tu skvělou novinu.“
Bill přímo nadskočil radostí. Téměř by na to zapomněl. V ten večer se toho sice událo hodně, ale nemohl uvěřit, že na to nejdůležitější zapomněl.
Hned po příchodu Tom uvolnil pro Billa několik polic, aby si měl kam naskládat své věci, poté si i se Simone vychutnali výbornou večeři – speciálně pro Billa vegetariánskou, usedli k televizi, kde se Simone dívala na díl jakéhosi seriálu, Tom jí v rychlosti opravil zlomený podpatek a Bill mezitím sledoval dění na obrazovce. Rád se díval na televizi. I přesto, že v ní lidé mluvili tak rychle, že jim nestačil porozumět, miloval, když si mohl představovat, o čem asi mluví, co je trápí nebo těší. Krom toho byl jejich obývák nádherně vyzdobený, přičemž veškerá pozornost patřila vyšší vánoční jedličce v rohu pokoje.
Bill ještě nikdy předtím netrávil Vánoce v domě, ve kterém na něj svátky doléhaly ze všech koutů. Během těch výjimečných okamžiků, kdy si jeho otec našel čas a zůstal během Vánoc doma, nikdy neprožívali svátky podobným způsobem. Nezdobili stromek, nekupovali si dárky. Pouze snědli večeři, popřáli si hezké Vánoce a každý se rozešel svou cestou. V takových chvílích si víc než kdy jindy uvědomil, jak moc jim v jejich životech chyběla ženská ruka.
Usadil se na kvítkovaný gauč u okna, Tom si klekl naproti němu a zvědavě sledoval jeho usmívající se rty.
„Doslova záříš. Musí to být něco hodně skvělého.“ Hlavou se opřel o jeho kolena a opětoval mu úsměv.
„Ještě víc,“ Bill se na gauči netrpělivě zavrtěl. Nemohl najít vhodná slova. Veškerá slovní zásoba se mu slévala v bláznivou masu nesrozumitelných výrazů. Přítomnost Toma, zahaleného pouze ručníkem, jej znervózňovala natolik, že nedokázal poskládat smysluplnou větu. Nakonec se zhluboka nadechl a zahleděl se mu do očí.
„Dnes… jsem byl na kontro-le u své-ho lékaře.“ Tom zpozorněl. „J-já…,“ Bill se vesele rozesmál a Tom měl chuť vzít jeho tvář do dlaní a celého jej zulíbat. „Poprvé… jsem sly-šel.“
„Cože?!“ Tom šokován vykulil oči a s pusou dokořán nevěřícně sledoval nachový odstín Billových tváří.
„Bylo to… je-nom slaboun-ké píp-nutí, ale… sly-šel jsem.“ Hravě se zavrtěl. „Dok-tor řekl, že… že ješ-tě není v-šechno ztra-cené. Mám prý ve-likou šan-ci, že ta ope-race bude… úspěšná.“
„Jistěže máš velikou šanci! Ty budeš slyšet, Bille!“
Bill jej něžně pohladil po tváři. Víc nestihl udělat. Tom si jej rychle stáhl na klín, omotal kolem něj ruce a silně jej k sobě přitiskl. Dřív, než se stačil zorientovat, jej několikrát políbil na rty. „To je úžasné! Ani nevíš, jakou mám radost!“
Opět se mu přisál na rty. Tentokrát hluboce, pronikavě. Bill neměl na výběr. I kdyby se chtěl bránit, což bylo tím posledním, na co by vůbec pomyslel, nedokázal by to. Nadšeně pootevřel rty, vyšel svým jazykem vstříc Tomovu a zaklonil hlavu. Právě v té chvíli, mu z kapsy tepláků vypadl malý poskládaný lístek. Tom se pomalu odtrhl od jeho rtů, sklonil hlavu a chytil lístek za ohořelý okraj.
„Můžu?“ Zvedl k němu pohled zvědavého chlapce.
Bill váhavě zakýval hlavou. „Je to… jen-om hloupost. Byl jsem… ješ-tě dost malý, když j-sem to psal.“
Tom jednu ruku omotal kolem Billových útlých boků, zatímco tou druhou rozprostřel zmuchlaný papír a začetl se do obsahu psaného dětským rukopisem. Začal desátým bodem. U devátého se mu rty zvlnily do měkkého úsměvu a než došel až na začátek, pobaveně se smál.
„28 porcí vanilkové zmrzliny?!“ Nevěřícně vrtěl hlavou, hladil Billa po boku a očima ještě jednou přelétl celý seznam. „Kdybych tě neznal, řekl bych, že to napsalo nějaké hodně baculaté, hladové dítě.“
Bill se vesele usmál. „Říkal jsem… že je to hlou-post.“
„To vůbec ne,“ Tom jej k sobě přitiskl ještě blíž. „Líbí se mi to. A jelikož si dnes ráno poprvé uslyšel, měli bychom se do toho pustit.“
„Měli?“
„Jistě.“ Tom nyní zářil stejně jako Bill před chvílí. „Pomůžu ti. Nebo si snad myslíš, že sníš 28 porcí zmrzliny sám? A s někým také musíš bojovat, aby ses mohl zúčastnit bitvy s jídlem.“
Bill se na něj dlouze zahleděl. Úsměv se z jeho rtů pomalounku vytrácel, zato jeho srdce bilo ještě divočejším tempem.
„A také bych měl najít své staré sáňky… myslím, že tu někde budou. S tím vařením ti zřejmě moc nepomůžu, ale co, bude legrace… ale můžu tě naučit hrát na kytaru,“ říkal si spíš pro sebe a teprve po chvíli zjistil, že jej Bill upřeně sleduje.
„Copak?“
„Mám tě rád.“
Tom překvapeně zamrkal. Za poslední léta slyšel tolik vyznání lásky, že by jej to vůbec nemělo překvapit, ale Billovo vyznání, smetlo všechna ostatní. Díval se mu do očí, sledoval jejich čistotu a upřímnost a věděl, že to cítí stejně. Zapomněl na svého otce. Zapomněl na představu, kterou o sobě měl a ve které jej prarodiče s nadšením utvrzovali. Naklonil se dopředu, čelem se opřel o to Billovo a tiše vyslovil slova, která mu vždy přišla na míle vzdálená. Konečně je měl na dosah rukou.
„Já tě mám taky rád, Bille. Kdybys jen mohl vědět, jak moc.“
Konečky prstů jej pohladil po pulzující tepně na krku a jemným pohybem mu svlékl svetr i z druhého ramene. Svetr byl však natolik široký, že po ztrátě jediného bodu, který jej ještě držel na Billově těle, mu sklouzl až na zápěstí a odkryl tím větší část Billova plochého hrudníku.
Tom okouzleně sklonil tvář a přisál se ke sněhové pokožce polité měsíčním svitem. Ochutnával sladkou kůži jeho krku i rukou, konečky prstů obkroužil drobné bradavky a ocital se v tajemném světě plném nadpřirozených sil a zázraků. Nic se nedalo přirovnat ke kráse Billova obličeje, bojujícího s touhou a vzrušením. Kousal se do rtů, i přesto mu však z úst vycházely tiché steny, které mohl slyšet pouze Tom. Vnímal, jak mu kolem boků omotal nohy, čímž nešikovně rozvázal provizorní uzel na ručníku a vysvlékl jej z něj. Když se na něj usazoval, byl Tom už kompletně nahý. Bill však očima ani na jedinou vteřinu nesklouzl dolů. Jeho pohled patřil pouze Tomovým očím, ve kterých nacházel celý svět.
Bill se pod jeho doteky celý roztřásl. Přivřenýma očima sledoval Tomovy prsty, které si opatrně pohrávaly s knoflíky svetru. Rozepínal je pomalu. Jeden po druhém a každý nově odkrytý kus bílé pokožky láskyplně políbil. Bill si mu mezitím pohrával s vlasy a čekal, dokud z něj svetr nesvlékl a nezbavil jej tím přebytečné překážky. Zavřel oči, stulil se mu do objetí a drobnými polibky pokrýval Tomův prudce se zvedající hrudník.
Věděl, že ať už by se v tu noc stalo cokoli, mohl ze svého seznamu odškrtnout jak pátý tak i devátý bod.
Zvedl tvář a naléhavě se přitiskl k Tomovým rtům. Líbal jej se vší láskou, které byl schopen. Ocital se ve svém vlastním pohádkovém světě. V kůži malého srnečka, který konečně poznal, jak nádherné dokážou být zázraky. Odvrátil tvář a nechal Toma, aby mu polibky pokrýval kůži na krku. Očima zabloudil k oknu.
Sněžilo.
Jeho rty se zvlnily do zamilovaného úsměvu. Věřil tomu, že pokud by ochutnal několik sněhových vloček, zůstala by mu na jazyku sladká příchuť.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Jsem moc šťastná za srnečka i za Billa. A vlastně i za vlka a za Toma. Jsem šťastná úplně za všechny. Já tu povídku prostě miluju. Nevím, co jiného napsat…
Zamilovani a nadherne roztomili 🙂 oni jsou tak neuveritelne sladci, ze bych je vazne umackala v naruci 😀 Bill ma muj velky obdiv, ja bych nevydrzela nepodivat se dolu xD a samozrejme zivy vlk a stastny srnecek, proste nadhera! <3
juhůůůůůů vlk se vrátil!!! Tome Bille vy jste tak něžný stvoření :-* vždycky se u toho rozplývám
Jsem ráda že našel vlka živého Bill a Tom na to nemám slov krása.
Keď sa vlk vrátil k srnčekovi zostala som tak šťastná… úplne som zabudla, že je to príbeh, vážne som sa o nich neskutočne bála…
Tomove vyznanie lásky bolo krásne, jednoduché ale strašne silné a nežné. Strašne sa teším na prlnenie ostatných bodov Billovho plániku:) Ďakujem Ti za túto poviedku♥
Nedovedeš si ani představit, jak moc jsem byla šťastná, když srneček spatřil vlka živého a zdravého! Měla jsem o něj takový strach a on přece jenom nakonec přežil! A konečně se znova setkali! Ten příběh je strašně silný a zas a znova lituji, že tuhle pohádku nemůžu mít doma ve své knihovničce. Ta něha, s jakou to píšeš, je prostě úžasná ♥
Nemluvě o tom, jak moc jsem šťastná za Billa a za Toma! Oba si štěstí zaslouží a já jsem strašně ráda, že se jejich životy střetly a můžou tak dělat toho druhého šťastnějším 🙂 Bill je nádherná, něžná osůbka, kterou jsem si hnedka zamilovala ♥ Ještě pořád jsem šťastná za to, že poprvé uslyšel zvuk a když to říkal Tomovi, byl neodolatelný! Líbilo se mi, jak moc se Tom radoval! A ještě více se těším na plnění Billových přání z dětství!
Tenhle příběh jsem si hnedka na začátku zamilovala a mám takový pocit, že s každým dílem mám povídku ještě raději, i když si nemyslím, že by to ještě více šlo! 😀
Strašně moc za tenhle nádherný, silný příběh děkuji! ♥♥♥
🙂
pfff, zase řvu. 😀 prostě mi tečou slzy štěstím a tím návalem citů. asi to není normální.. 😀
myslím, že jsem byla svědkem toho nejkrásnějšího vyznání lásky. ano, tak prostého a přesto toliko dokonalého. ještě teď mám tu scénu před očima. vidím Billovy vystouplé klíční kosti, trochu pohublá ramínka, po zářivě bílé a jemné pokožce se spouští jeho černé vlasy, nastavuje Tomovi krk k polibkům a naprosto zamilovaným pohledem s drobrým úsměvem na rtech sleduje, jak venku tiše padá sníh. a jenom takhle to má být. sakra, jak já miluju zimu, proto je pro mě ta scéna tak silná. tak přeci jen se dá láska popsat tak prostá, jaká ve skutečnosti je. 🙂