autor: BrokenMirror
Existuje věc jako ‚Nikdy není moc pozdě?‘
Žádný měsíc neuběhl pomaleji než tento leden, pomyslel si Tom, zatímco seděl ve své nové práci. Zvedl pohled ke kalendáři visícím na zdi, naprosto vyčerpaný.
Bylo toho tady tolik co dělat; bylo to, jako by lidi vykrádali a mlátili snad každou vteřinu každého dne a děcka z Berlína se zdála mimo kontrolu, alespoň Tomovi to tak přišlo. Nikdy nic podobného neviděl; neustále jim někdo volal a lidé tady skoro pořád jen pobíhali.
Tohle nebyla stanice a vězení dohromady, tohle byla jen policejní stanice; vězení bylo asi o kilometr dál, možná by vám mohlo přijít, že tak je tu méně práce, ale nebylo.
Ale proti tomu, kolik toho musel dělat a kolik toho měl, aby ho to rozptylovalo, měsíc ubíhal až směšně pomalu a jemu přišlo, jako by byl vedle sebe, jen se nad sebe nakláněl a díval se na své tělo, jak všechno dělá tak nějak automaticky. Přišel si uvnitř prázdný, ale aspoň přestal s pitím; nechtěl se změnit v jednoho z těchto lidí.
„Tome.“ Tom zvedl pohled, uviděl svého otce – svého šéfa – stál před jeho stolem. „Postaral ses o ten případ s vandalismem?“ zeptal se a Tom přikývl.
„Udělali jsme to s Robem. Byly to jen nějaké sotva patnáctileté děti, dal jsem jejich rodičům pokutu.“
Gordon přikývl. „Dobře. Skvěle. Dobrá práce, synu.“ Usmál se na Toma a ještě jednou přikývl, pak odešel pryč, nechal Toma trochu zaskočeného. Vždycky byl, když měl jeho otec tuhle náladu a poslední dobou ji měl dost často.
Po tom, co se sem přestěhoval a začal tu pracovat, byl jeho otec víc potěšený než obvykle. Samozřejmě; doma spolu moc nevycházeli, ale bylo to celkem hezké pracovat s ním. To nikdy nečekal, ale jeho táta byl asi nejspíš jen prostě šťastný, že konečně udělal ‚správnou věc‘ a přestěhoval se sem. Tomovi to trochu vadilo, ale nic o tom neříkal, protože věděl, že by se akorát pohádali a jejich vztah by byl zase na houby.
Po tom, co musel ještě jednou na vyjížďku, aby roztrhl pěkně násilný pár, než se umlátí pánvemi, měl konečně volno a mohl jít domů. Den byl dlouhý a pomalý, ale konečně mohl skončit.
Odemkl si auto a jen si sedl, v kapse mu začal vibrovat mobil. Vyndal ho, podíval se na něj a nakrčil čelo.
Georg
Už týden mu nikdo z jeho předchozí práce nevolal a myslel si, že to Anna konečně vzdala, ale navedla snad teď Georga? Nemyslela si, že bude mít jeho číslo? Tom semknul rty a přemýšlel, jestli to vzít nebo ne, dokud se nerozhodl, típnul telefon a uklidil ho zpátky do kapsy.
Začínalo se mu dařit lépe; nechtěl do toho zase spadnout. Většinu dní si vedl dobře a nemyslel na to, jak by se vrátil zpátky; nejhorší to bylo v noci, když byl sám a v tichu. Pak se myšlenky vracely a občas přemýšlel, jestli udělal správnou věc, ale samozřejmě že udělal.
***
Byl konec prvního únorového týdne a Tomovým spolupracovníkům se konečně podařilo zjistit, kde pracoval předtím.
„Tome!“ Tomův nový kamarád Rob k němu přiběhl, tmavé vlasy na ramena stažené do culíku. „Tome, proč jsi mi neřekl, žes pracoval u Bäckerové na stanici?“
Tom okamžitě ztuhl. „No a co?“ zeptal se a odvrátil se od něj, pověsil bundu na věšák. Nechtěl se o tom bavit.
„No a co?“ Robovi málem vypadly oči z důlků, když šel za Tomem do kanceláře. „Mají jednoho z nejobávanějších vězňů v Německu. Je prakticky celebrita mezi těmihle lidmi; neříkej mi, že to nevíš.“
Tom si odfrkl a posadil se ke svému stolu, Rob se posadil hned vedle něj. Stále se na něj s očekáváním díval. „Jo, slyšel jsem,“ řekl ztuhle.
„No?“ nakrčil Rob obočí. „Řekneš mi o tom něco? Chci to slyšet, jaký je? Je pravda, že-„
„Ať jsi slyšel cokoliv, tak to není pravda,“ řekl Tom mdle. Absolutně se o tom nechtěl bavit.
„Nic? Ani-„
„Nic.
„Ale…“ Rob vypadal zmateně. „Co udělal?“
Tom napsal heslo do počítače tak tvrdě, že málem vymlátil klávesy. „Vražda,“ řekl, žaludek se mu při tom slovu stáhl. Ale Robova reakce nebyla taková, jakou čekal.
„Jo, to by došlo každýmu, ale co víc?“
Tom zamrkal a zvedl pohled. „Cože?“
„Je jasný, že je to vražda,“ řekl, zněl netrpělivě. „Co jinýho by to mohlo být?“
„Je to… cože…?“ Tom koktal a pak nastalo dlouhé ticho. Jak tohle mohl Rob říct? Jak to mohl brát tak v pohodě? Ale hluboko uvnitř něj se něco měnilo a pak ho to praštilo, silně. „Máš pravdu,“ zašeptal nakonec a vrátil se pohledem ke stolu. Jeho mozek stále pracoval rychlostí míli za minutu. „Máš takovou pravdu,“ řekl, šokovaný tím, co mu došlo.
Rob měl pravdu. Samozřejmě, že to byla vražda, co jiného by to mohlo být? A Tom to věděl, věděl to od samého začátku a na začátku to přijal, ale jak šel čas a jejich vztah se prohloubil, tak už to vidět nechtěl.
„Byl bys v šoku, kdybych ti řekl, že zabil svoje rodiče a nejlepší kamarádku?“ zeptal se tiše.
„Ani ne,“ odpověděl Rob upřímně. „To udělal? Tome?“
Tom přikývl, promnul si bolavé čelo a uvědomil si, že to měl také vědět. Jeho reakce byla až moc přehnaná, moc extrémní a ignorantská. „Už je moc pozdě,“ zamumlal si sám pro sebe, ne Robovi. Věděl, že si uvědomil, jakou udělal chybu až moc pozdě. Dokonce i kdyby se vrátil se na Billa podívat, nebylo by to dobré. Nejspíš se na něj zlobil; nejspíš ho nenáviděl a už ho nechtěl nikdy vidět.
Tom si nebyl jistý, jestli by byl schopen ještě někdy vidět Billův obličej, ne po tom všem. Nevěděl by, co říct, jak se chovat, co čekat. Neopovážil by se tam teď přilézt, ne o měsíc později. Nejspíš by bylo nejlepší, kdyby se už neviděli, Tom by v Billovi nebyl schopný přestat vidět vraha. Nepříjemně se mu sevřel žaludek, když pomyslel, že by ho už nikdy neměl vidět, dokonce i když si celý měsíc sliboval, že mu chybět nebude. Chyběl mu; nemohl si lhát a říkat, že tomu tak není.
Chyběl mu Bill, kterého znal. Chyběl mu Bill, kterého on utvořil, kterého si vymyslel. Znal vůbec pravého Billa? Měl sílu; měl v sobě to, aby poznal toho člověka? Měl sílu na to, aby poznal vraha?
Rob nejspíš cítil, že je něco špatně, protože nechal téma jeho staré práce a Billa stranou a Tom zůstal hluboko v myšlenkách, nepracoval, dokud neuběhla hodina a jeho z přemýšlení neprobudil hlasitý zvuk telefonu.
Trochu ztrapněný svou hip-hopovou melodií, která hrála z jeho telefonu, Tom rychle přijal hovor, aniž by se podíval, kdo mu volá, a byl už na cestě z kanceláře, když člověk na druhé straně telefonu promluvil.
„Ahoj Tome, tady Andreas.“
Tom ztuhl na půli cesty. „Andreas?“ mluvil opatrně, jako by snad slyšel špatně, i když věděl, že tomu tak není. „Proč mi voláš?“ zeptal se zmateně.
Slyšel, jak Andreas vydechl. „Ty víš proč,“ řekl tiše, jako by byl někde, kde nemůže mluvit dost nahlas, v kostele nebo knihovně.
„Nevím…“ Tomovi došla slova a něco ostrého jím projelo, něco, co bylo podobné hrůze. „Andreasi, co…?“ vyšel z kanceláře, sebral bundu a vyšel ven na vzduch. „Co se děje?“
Andreas znovu vydechl. „Je to tu fakt špatný, chlape,“ řekl, stále mluvil potichu. „Opravdu špatný.“
Ta ostrá bolest a strach se znovu ozvaly a Tom sevřel telefon pevněji. „Co se děje?“ zeptal se znovu, bál se odpovědi.
„Já moc nevím,“ řekl Andreas. „Ale myslím si, že jsi možná jediný, kdo to dokáže napravit.“
„Napravit co?“ zeptal se Tom zoufale. „Přestaň mluvit v hádankách a řekni mi rovnou, co se sakra děje!“
Ozvalo se jen ticho, Tom si byl jistý, že začne křičet, pokud Andreas nic neřekne.
„Jde o Billa, Tome,“ řekl nakonec a Tom přikývl, jeho rty opustil roztřesený výdech. To si také myslel, ale slyšet to, mu to nijak neulehčilo. „Nevím, co ti mám říct, nemůžu to vysvětlit… Prostě… Je to strašidelné, děsí mě to.“
Tom se skoro zasmál, ale jen skoro. „Vždycky ses ho bál.“
Andreas ho překvapil tím, co řekl potom. „Tohle není sranda,“ odsekl. „Přestala to být sranda před měsícem. Proč jsi, kurva, nebral nikomu telefony? To tě ani nenapadlo, že by se mohlo dít něco důležitého, když ti začal volat i Georg?“
Tom nevěděl, co říct. To mu opravdu Georg volal z vlastní vůle? Co přesně se Billovi stalo? „Proč mu chceš pomoct?“ zeptal se Tom, doufal, že to nějak pochopí. „Myslel jsem si, že jsi-„
„Stal jsem se policistou, protože jsem chtěl zachraňovat životy, Tome,“ odsekl Andreas na půl hlasu. „A tohle, přímo tady, životy nezachraňuje. Tohle je přesný opak. Jasný? Možná ho nenávidím, ale na tohle se už nemůžu dívat, je to špatné. Nikdo s tím nic nechce dělat, náčelník odmítá. Anna už přestává mít moc, chlape. Je to šílené.“
„Co se děje?“
„Bill!“ rozkřikl se Andreas, měl toho dost. „Bill! Ty mě vůbec neposloucháš, on to ztratil, je naprosto pryč. Náčelník odmítá sehnat mu nějakou pomoc někde jinde a Anna s tím nic neudělá, nemá nad ním moc.“
Tom sklopil pohled, oči ho pálily. „A co mám dělat já?“ zašeptal. „Chci říct… nemůžu…“
Andreas frustrovaně vykřikl, až se Tom lekl. „Copak to nechápeš? Je takový kvůli tobě! Nevím, co se kurva mezi vámi dvěma stalo, a abych byl upřímný, už mi to je jedno, ale něco jsi mu udělal. Jasný? Přiznávám to. A teď, když jsi pryč, je to prostě… Anna si myslí, že bys mohl pomoct,“ dodal. „Je si jistá, že můžeš pomoct. Myslí si, že kdyby tě viděl, pak by mohl, já nevím, nejsem psychiatr, nechtěj, abych ti to vysvětloval.“
Tom se snažil zadržet slzy a semknul zuby. „Kdy mě tam potřebuje?“ zašeptal, polkl knedlík, co měl v krku. Chvěl se; sotva udržel telefon.
„Před měsícem.“
***
Tom se neobtěžoval říct svému otci, že odchází, jen sebral auto a odjel. Jel rychleji, než bylo povoleno, ale bylo mu to jedno. V hlavě se mu stále dokola opakovala jedna věta.
Nikdy jsem neměl odjíždět.
Nikdy neměl odjíždět. Měl si to víc promyslet, měl počkat; měl si o tom s někým promluvit. Ale co se stalo, stalo se, nemůžeš změnit minulost.
Nemůžeš. Změnit. Minulost.
„Sakra!“ rozkřikl se a uhodil do volantu, hlasitě zatroubil. „Do prdele!“
Děsil se návratu, děsil se toho, co uvidí; byl přímo posraný strachy. Nebyl si jistý, že to zvládne, ale věděl, že musí. Když to mohl vidět Andreas; on to určitě také zvládne. Byl si jistý, že nikdy nedokáže přehlédnout Billův zločin, ale co když měl Andreas pravdu; musel něco udělat. Nechtěl být zodpovědný za nic, co by se na stanici mohlo dít.
Jeho telefon znovu zazvonil a v něm začal bublat strach. Co teď? Oh bože. Sebral ho a přijal hovor. „Ano?“ zalapal po dechu.
„Kde vězíš?“ Byla to Anna.
Tom se rychle rozhlédl. „Jsem tam za dvacet minut. Anno, omlouvám se, já-„
„Nech to být,“ řekla. „Já to nepotřebuju slyšet, to Bill.“
Tom přikývl, cítil, jak ho zase pálí oči. „Máš pravdu,“ zamumlal. „Co se s ním děje?“ zeptal se opatrně a Annin povzdech byl tak beznadějný, že mu tuhla krev v žilách.
„Nejí,“ řekla s dalším povzdechem. „Už… Už týden jsem z něj nedostala jediné slovo.“
Tomovi se sevřely vnitřnosti.
„Četls jeho složku, že?“ zeptala se a Tom udělal tichý zvuk souhlasu. „No, pak bys měl vědět, že jsi ho takhle neměl opouštět,“ řekla, zněla naštvaněji než předtím a Tom zahanbeně svěsil hlavu, ale ne tak, aby ztratil vozovku z dohledu. „On…“ pokračovala Anna. „Opravdu víš, co nedokáže zvládnout?“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Tom tiše a zastavil na červené.
„Co mu způsobuje psychotické záchvaty? Jaká emoce.“
Tom zavrtěl hlavou. „Nevím,“ řekl. „Nenávist, bolest-?“ znovu vyjel, konečně viděl znaky, které mu říkaly, že už je skoro tam.
„Přesně,“ řekla Anna, než mohl hádat dál. „Bolest. Stane se slepý zlostí, protože neví, jak jinak ji zvládnout, nedokáže ji vyjádřit tak jako já nebo ty. Ale když je to až moc, zlost mu nestačí. Radši nic necítí, rozumíš?“ na pár vteřin přestala, pak řekla. „Co opravdu nedokáže zvládnout, je bolavé srdce.“
Tom cítil, jak jím projelo nespočet emocí, když Anna řekla ta poslední slova, a dokonce i patnáct minut po tom, co zavěsil, je stále slyšel v mysli. Mohlo to tak opravdu být? Mohlo…?
Tom cítil, jak jím projelo nespočet emocí, když Anna řekla ta poslední slova, a dokonce i patnáct minut po tom, co zavěsil, je stále slyšel v mysli. Mohlo to tak opravdu být? Mohlo…?
Zavrtěl hlavou a zaparkoval auto, už byl na místě. Bylo to teď nebo nikdy.
Vystoupil z auta a jakoby ve zpomaleném záběru se podíval na vysokou cihlovou budovu. Vypadala strašidelně, to byla první věc, která ho uhodila. Mříže vypadaly odsud děsivě a on rychle hledal Billovo okno. Vypadalo přesně jako okna všech ostatních, s mřížemi a starými potrhanými záclonami. Snažil se vidět nějaký pohyb, ale bylo to moc vysoko.
Sebral všechnu odvahu, kterou v sobě měl, upravil si černou čelenku a šel po kamenných schodech, které vedly do budovy. Jeho kroky byly ve sněhu hlasité, křupaly a skřípaly jako nehty na tabuli a jemu z toho naskakovala husí kůže.
Byl překvapený, když vnitřek stanice vypadal přesně tak, jako když odjel, až na to, že tu nebyly vánoční dekorace. Obličeje, které se na něj otočily, také znal; Gustav, Sofie, Georg a Andreas, všichni vypadali jak na pohřbu a Tom polkl. Nevěděl, co jim má říct; připadal si, jako by sem nepatřil, a navíc se trochu styděl.
„Ahoj,“ řekl Georg nakonec a Tom mu pozdrav vrátil, i když to skoro nebylo slyšet.
„Já jen… půjdu…“ řekl dost divně a ukázal ke schodům. Nemohl se odsud dostat dostatečně rychle, bylo to prostě divné.
„Počkej,“ Georg se zvedl a přešel k němu. „Už tady nepracuješ, možná budeš potřebovat tohle.“ Vyndal z kapsy klíče a Tom se málem praštil dlaní do čela. Samozřejmě. Klíče. Už tady nepracoval, jasně že potřeboval klíče. Vděčně si je vzal a šel ke schodům, ale zastavil se přímo před nimi a podíval se do malé chodbičky vedoucí do náčelníkovy kanceláře, k toaletám pro zaměstnance a přístěnku na košťata.
Slyšel hlasitý hovor vycházející zevnitř. Dveře byly trochu pootevřené, on zvědavě vešel do chodby a šel pomalinku, aby mu neskřípaly boty. Nepodíval se dovnitř, nechtěl riskovat, že by ho přistihli, jak poslouchá, a tak stál jako myška za dveřmi a poslouchal.
První věc, kterou slyšel, byl Annin hlas, byla velmi rozzlobená.
„Není to humánní,“ řekla. „Nemůžete ho tu držet.“
„Věřím, že můžeme,“ náčelnice nebo dračice, jak jí někteří lidé říkali, odvětila chladně.
„Měli jsme průlom.“ Anna zněla, jako by chtěla brečet. „Dělal pokrok a věřím, že by řekl pravdu. Potřebuje na kliniku, aby mohl dostat pomoc, kterou-„
„Máme pravdu,“ řekla dračice, přerušila Annu. „A pravda je, že Bill Kaulitz je chladnokrevný několikanásobný vrah, a to je jediné, co potřebujeme vědět. Přiznal se, znovu a znovu. Ta takzvaná pravda, kterou hledáte, tady není.“
„Nemluví.“ Anna mluvila skrz zaťaté zuby a byla nejrozzlobenější, jak ji kdy Tom slyšel. „Nejí, nespí, nic nedělá, už ho tu nemůžete držet, pravděpodobně to ani není legální!“
„Neříkejte mi, co můžu a nemůžu dělat na mé vlastní stanici,“ sykla dračice a Tom zadržel dech, bál se, že ho tu chytí, protože to znělo, jako by se ty dvě přibližovaly ke dveřím. „Tohle není něco, co můžete, rozhod-„
„Jsme jeho terapeutka!“ rozkřikla se Anna a musela praštiti do stolu, protože se ozvala rána ruky proti dřevu. „Nemůžete tu mít někoho nemocného, je to příšerné a já to nedovolím!“
„Jste až moc zaujatá tím chlapcem. Za pár měsíců-„
Anna frustrovaně zaúpěla a Tom zadržel dech, stáhl se mu žaludek, když se dveře rozletěly a vyběhla z nich Anna. Tom dostal málem dveřmi do obličeje a zevnitř je někdo zavřel, zůstal tam stát v rohu s vykulenýma očima.
Díval se na Annina mizející záda a konečně vydechl. Byl v šoku. Opravdu to bylo tak zlé? Slyšel to od Andrease, a Anna mu to říkala do telefonu, ale slyšet to takhle, postavilo věci do naprosto jiné perspektivy.
Tohle bylo zlé. Byla to jeho vina?
Teď se opravdu bál a vyšel zpátky ke schodům. Jít tam, bylo jako jít do vlastního zatracení; nevěděl, co čekat.
Odkašlal si, když přišel na to správné patro. Bylo zvláštní být tady v normálním oblečení a ne v uniformě, bylo to velmi zvláštní. Věděl, co by Bill udělal, kdyby sem takhle přišel před několika měsíci. Smál by se mu a urážel ho, nejspíš by si ho dobíral ještě několik dní, ale Tom měl dojem, že teď už to Bill neudělá. Měl pocit, že Bill neudělá vůbec nic.
Zastavil se těsně, než došel k cele třicet dva. Bylo mu trochu špatně a nevěděl proč. Chtěl utéct, ale věděl, že nemůže. Byl tady a musel tomu čelit. Teď byl čas postavit se následkům toho, co udělal.
Znovu se zhluboka nadechl, na pár vteřin zavřel oči a pak se podíval do cely.
Na první pohled Bill vypadal normálně a Tom se skoro usmál, protože to bylo vlastně hezké ho znovu vidět, ale Tom si brzy uvědomil, že je něco velice jinak.
Seděl v tureckém sedu uprostřed postele, to pro Billa nebyla neobvyklá pozice, ale díval se přímo do podlahy s nepřítomným pohledem v očích. Trochu se pohupoval tam a zpět a jeho rty se pohybovaly. Tom se snažil zaslechnout, co si mumlá, než poznal píseň, přejel mu takový mráz po zádech, že se mu postavil každý chlup na těle.
„-koupím ti drozda,“ šeptal Bill zpěvným hlasem. „A když ten drozd nebude zpívat, Billy ti koupí prsten s diamantem.“ **
Tomovi se bolestivě sevřelo srdce, když to viděl. Věděl, že je to jeho vina; Billovo psychické zhroucení bylo kvůli němu, protože odešel; málem se mu do očí nahrnuly slzy, když Bill dál a dál šeptal slova písně.
„Ššš, malé dítko, už ani slovo…“
Tom ustoupil od dveří, ruce volně podél těla, znovu polkl knedlík v krku.
Vůbec sem neměl nikdy chodit. Kdyby věděl, co se stane, nikdy by to neudělal. Bill nikdy nebyl naprosto v pořádku, ale nebyl na tom takhle zle. Pořád tak nějak normálně fungoval, a teď se Tom cítil tak provinile, že to skoro nedokázal zvládnout.
Co měl dělat?
** americká ukolébavka pro malé děti, ve které maminka dítěti slibuje za to, když bude zticha a bude spát, nějakou odměnu
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Můj bože, on se vrátil. Už od posledního dílu jsem byla nervózní a netrpělivě jsem čekala a teď netrpělivě budu čekat dál. Dokonale napsaný a skvělej překlad. Zase musím přemýšlet o tom jak to bude dál. 🙂
Vrátil se…teď už jen sebrat odvahu a vejít dovnitř…
Dik za dalsiu kapitolu
Tom ho musí dát dopořádku ! .. :/
No, tak díky bohu za Roba, který Tomovi otevřel oči. A Andreas mě dost příjemně překvapil 🙂
Na další díl budu netrpělivě čekat.
Strašně moc díky za perfektní překlad.
Celý díl jsem přečetla na jeden nádech, srdce mi bilo rychle-pořád bije, mám knedlík v krku a chce se mi brečet. ON se vrátil, ale Bill už není Bill. Pořád věřím tomu, že Bill svoje rodiče nezabil. Nezabil nikoho z nich, nemůžu tomu věřit,ale zachovala bych se nejspíš stejně, jako Tom-odjela bych a nemohla se vrátit. ON se vrátil. Bála bych se vrátit. Bála bych se podívat na to, co jsem zapříčinila. Bill Toma nejspíš miloval, že je na tom teď takhle zle. 🙁 doufám, že se uzdraví, ale nevím no :(. Bude to nejspíš trvat, ale i tak… bude mít Toma ještě někdy rád? Asi ne. 🙁 Miluju tuhle povídku! <3 je dokonalá a měla by vyjít jako knížka, byla bych první, kdo by si ji koupil a určitě ne poslední, že? :3 😀 Dokonalost sama. Kdybych potkala spisovatelku poklonila bych se jí a překladatelce také, miluju tuhle povídku a vás dvě! <3 a tenhle blog samozdřejmě! :* to sem se rozepsala 😀
Nebudu brečet, nebudu brečet, nebudu!
Okay, budu.
Nesnáším Toma, yeah. Má ale štěstí, že se vrátil.
Víc se vyjadřovat nehodlám.
Jen, děkuji za perfektní překlad.
Takže spiaca krásavica – Tom sa prebudil a ide riešiť čo spackal… Dúfam, že sa mu to podarí čím skôr. Prečo Annu nikto nepočúva? Je to neuveriteľné, že im všetkým vraví čo sa deje a nikto nemá snahu vypočuť ju a dokonca aj Tomovi vravela čo sa stane a akú zodpovednosť si na seba vzal, keď dovolil Billovi aby mu uveril… Som príšerne napätá a nešťastná. Je mi smutno. Strašne moc ďakujem za kapitolu.
Konečne sa Tom prebral a vrátil za Billom! Ten je na tom chudáčik už vážne zle. 🙁
A Tom by mal určite niečo urobiť.. aj keď neviem čo, lebo sa trochu bojím, ako by Bill reagoval, keby len tak vošiel zrazu do jeho cely a prehovoril naňho (ak vôbec ešte Bill toľko vníma).
Ďakujem za kapitolu a teším sa na ďalšiu, lebo budem strašne napätá, čo Tom vymyslí.
co měl udělat?! jít dovnitř ty idiote!
Tom se vrátil ale kdo ví jestli už není pozdě pořad nevěřím že to Bill udělal.
Je ráno, 6:31 a já si vzpomněla před půl hofinou na chuďátko Billa :/ a začala si zpívat: "koupím ti drozda, a když drozd nebude zpívat, koupím ti prsten s diamantem." 😀 Neuvěřitelné. Musela jsem si přečíst kousek povídky, ale moc pěknou náladu nenavodila. Jsem smutná. No nic, už přestanu spamovat… 😀 a jdu do školy 😀
Ty bláho, já u této povídky asi fakt umřu.. 😀 To týdenní čekání je nervy drásající.. 😀 Po dnešním díle mám slzy v očích, nechci se vidět u dalšího.. moc moc děkuji za překlad.. 🙂
já ani nevim, co mám napsat.. fakt.. došly mi slova..