autor: B-kay
Prostředí kolem něj se zdálo být rozmazané. Pomalu kráčel tmavou chodbou, až došel k pootevřeným dveřím na jejím konci, odkud k němu doléhaly tlumené hlasy. Byl malý, sotva dosáhl do úrovně kovové kliky na dveřích. Opět mu byly čtyři. Z neznámých důvodů jej zachvátila panika. Jako by věděl, co se bude dít. Jako by přesně tušil, jaký obraz jej za dveřmi čeká. Nechtěl je otevřít, věděl, že pokud to udělá, zboří tím i poslední zbytky něčeho, co neuměl zcela správně nazvat.
Věděl pouze to, že když to udělá, už to nevrátí zpět. Nezapomene. A nikdy neodpustí.
Cítil, jak se chladné zdi kolem jeho drobné postavy pomalu začínaly uzavírat. Šeptaly mu, vysmívaly se. Neměl jinou možnost. Postavil se na špičky, potáhl za kliku a pootevřel dveře. Srdce mu bilo na poplach jako zvon. Ještě pořád nevinné. Nezkažené a důvěřivé. Ještě pořád schopno milovat. Srdce dítěte, které mělo během chvíle pochopit, do jak zlého a nespravedlivého světa, bylo vysláno.
Chvíli trvalo, než si jeho oči, skryty v temnotě, přivykly na pás ostrého světla. V rozlehlém prostoru kuchyně spatřil dvě shrbené postavy. Jeho otec se krčil na dřevěné židli, s tváří v dlaních a povadlými rameny vypadal jako hromádka neštěstí. Simone, postávala za ním, objímala jej kolem ramen, líbala do vlasů a šeptala slova, která nemohl slyšet. Vypadali spolu tak hezky, až měl chuť vstoupit do místnosti, přiběhnout k nim a společně sdílet jejich trápení.
Když se to najednou stalo. Simone, se k němu naklonila ještě blíž. Rty se mu otřela o ucho.
„Miluju tě.“ Řekla to jasně, hlasitě. Ozvěna její slov nepříjemně rezonovala v naprostém tichu.
Tom zůstal stát s nohou mezi dveřmi. Něco mu nedovolovalo vstoupit. Sledoval, jak jeho otec pomalu zvedá tvář. V ní stín, v očích tvrdost jeho otce. Vstal, přelétl rozcitlivělou Simone prázdným pohledem. Přesně tím, kterým se díval na Toma, na jejich rozkvétající zahradu, na lidi v okolí, na sluneční rána, hvězdami poseté noci. Tom si jako menší přál, aby se na něj alespoň jedinkrát podíval stejným pohledem jako na svou kalkulačku nebo mobilní telefon. Aby v jeho blízkosti neměl pocit, že jej nemá rád.
A dřív, než se stačil zhluboka nadechnout a pomyslet na to, co se chystá udělat, napřáhl dlaň a uhodil ji. Jeho úder byl tak prudký, že srazil ubohou Simone z nohou, ta ztratila rovnováhu a uhodila se tváří o kuchyňskou linku. Tom se nedokázal hnout. I nadále zůstával u dveří, zděšeně sledoval otce, který okamžitě spustil proud omluv a pomáhal ubohé Simone na nohy. Dokázal fyzicky procítit její bolest. Poslouchal její ubolené kvílení a měl chuť kvílet s ní, protože se v něm něco lámalo na kusy. Také utrpěl zranění. To jeho však nebylo vidět. Zůstávalo hluboce skryto. Neviditelné. Bolestivé.
Ona přišla o dva přední zuby, Tom o své dětství.
Týden na to, jel jeho otec na důležitou služební cestu. Podařilo se mu zapůsobit na jednoho z vysoce postavených mužů v oblasti financí, a ten si jej zavolal na poradu do New Yorku. Nastoupil do letadla, a to se po necelých dvou hodinách zřítilo do rozbouřených vln černého moře.
Trhl sebou, ale rychle to zamaskoval tím, že sklonil hlavu a pootevřenými rty pohladil Billovo rameno. Nenáviděl svého otce za to, jak moc ublížil Simone. Nenáviděl jej za všechno, o co jej připravil. Ale nejvíce ze všeho jej nenáviděl za to, že si i nyní sobecky přivlastnil Tomovu mysl a opět jej nutil trpět. I po smrti jej připravoval o jediné chvilky štěstí, které mu byly dopřány.
Nechtěl mu to dovolit, a proto zesílil sevření svých dlaní kolem Billových boků a se zavřenýma očima vdechoval tolik milovanou vůni. Stačilo několik vteřin a ozvěny minulosti byly pryč. Pořád zůstávali na místě. Na podlaze, s kvítkovaným gaučem za zády, pozorováni Buřtíkem, který ještě nenašel tolik odvahy, aby vylezl zpod postelem a tak se rozvalil u jejího kraje a pomalu usínal.
„Stalo… se něco?“
Tom se narovnal, pohlédl Billovi do očí a se smutným úsměvem, zavrtěl hlavou. Až příliš rychle.
Bill opatrně zachytil jeho tvář mezi prsty, ukazováčkem jej hladil po čelisti, očima bloudil v nekonečných hlubinách Tomových očí. Ještě pořád neprozkoumaných. Neznámých. Avšak pro tu chvíli plných bolesti.
„Jsou… tak smutné.“ Bříšky prstů obkreslil tvar obočí i pokleslá víčka. Vnímal, jak je hladká kůže pod jeho prsty napjatá a strnulá. „Někdo ti hod-ně ublížil.“
Tom se nehýbal. Nepřiznal to, ale ani nepopřel. Bezmocně pozoroval Billův obličej, tvář člověka, který pro něj znamenal veškeré štěstí světa. Sledoval jeho překrásnou tvář. Byl jako jeho máma. Tak nevinný. Tak křehký. Natáhl ruku a konečky prstů přiložil na Billovu levou tvář. Omámeně sledoval trasu svých prstů, když prozkoumával tvar lícní kosti v místech, kam dopadla tvrdá pěst jeho otce. Do očí mu vystoupily slzy. Nedokázal to pochopit. I po těch letech si to pořád neuměl vysvětlit. Jak mohl být něčeho takového vůbec schopen?! Ublížit ženě, která jej milovala i přes všechny nedostatky. Odpovědět na její upřímné vyznání silou a potlačovanou mužností.
„Chceš si o… tom po-povídat?“ Billův sladký hlas k němu doléhal z dálky. Surově jej vyrval ze spárů ošklivých vzpomínek a přinutil jej vrátit se do přítomnosti.
S divoce bušícím srdcem pomalu zavrtěl hlavou. Jednu ruku mu zapletl do vlasů, zatímco jej tou druhou objal kolem holých boků a přitiskl si jej na své bořící se tělo. Tváří se opřel o tu jeho, nadechl se z jeho bytosti.
„Chci zapomenout na všechno, co bylo předtím,“ šeptl a zlehka přiložil své rty na ty Billovy.
„Před čím?“ Bill sotva dokázal promluvit. Jeho tělo hrozilo sesypáním. Cítil Tomovu blízkost každou buňkou svého těla, všemi smysly. K dokonalosti chybělo pouze to, aby zaslechl jeho hlas.
„Před tebou.“
Pokojem se rozhostilo ospalé ticho. Bill nedokázal reagovat, protože nevěděl, jak by měl správně vyjádřit to, co cítil. Tom zůstal tiše proto, že toho nevědomky řekl až příliš. Mnohem víc, než chtěl. Mnohem víc, než si dokázal přiznat.
Bill k němu natáhl dlaň s rozprostřenými prsty a vzápětí dva z nich pomalu sklonil. Konkrétně prostředník a prsteník. Miluji tě.
Tom jej pozorně sledoval, jeho oči však byly zahalené zmatkem. Nerozuměl mu, ale Billovi na tom v tu chvíli vůbec nezáleželo. Bylo to poprvé, co použil ve znakové řeči daný prvek a věděl, že právě dosáhl nedosažitelné. Celý se mu odevzdal.
„Co to znamená?“ Láskyplně jej hladil po vlasech, na rty mu vystoupil malý náznak úsměvu.
„Přij-deš na to i… sám.“ Bill jej hravě políbil na špičku nosu a zavrtěl se. I přesto, že měl na sobě pyžamové kalhoty, dokázal v hrbolku tlačícím jej do stehna dokonale rozeznat Tomovo měkké mužství. Bylo těžké neustále bojovat s pokušením pohlédnout dolů a poprvé si jej celého prohlédnout. Ten večer však ještě nebyl
ten večer. Bylo by to příliš brzy.
„Mohl bys mi alespoň prozradit, s čím to souvisí.“ Tomovi se opět vracela dobrá nálada. „Nebo bych mohl hádat. Můžu se ptát?“
Bill hravě zavrtěl hlavou, omotal mu ruce kolem krku a dlouze jej políbil. „Po-kud to víš, otázky… jsou zbytečné.“ Ještě jednou láskyplně obkroužil jeho jazyk tím svým a opět mu pohlédl do očí. „A ty to víš.“
Tom si sice nebyl zcela jistý tím, co měl na mysli, ale věděl, že se nejednalo o nic špatného ani zákeřného. Musel se pomalu naučit věřit. Věřit lidem, nebo alespoň jednomu, pro něj nejdůležitějšímu. Věřit Billovi a nedovolit stínům vzpomínek, aby mu ještě někdy zakryly výhled na to černovlasé štěstí. V blažené nevědomosti také natáhl ruku, skrčil prostředník a prsteník, zadíval se Billovi do očí a usmál se. Přitáhl jej k sobě a naléhavě jej políbil.
Nezáleželo mu na tom, co přesně to znamená. Pro něj to znamenalo pouze jediné.
Když později uléhali do postele, cítil se tak svobodně, jako už dlouho ne. Objímal Billovo hubené spící tělo, vdechoval vůni, se kterou se kdysi tajně potkával na chodbách, a přemýšlel nad dalším dnem. Dokonce i Buřtík uznal, že mu prostředí kolem něj už není natolik cizí a vylezl zpod postele svou typicky línou chůzí. Tom mu pomohl vyskočit na postel a Buřtík se mu z vděčnosti uvelebil u nohou.
Myšlenky mu bloudily hlavou a jako v nekonečném oceánu předbíhaly jedna druhou, v podobě divokých vln a poryvů větru.
Vezme Billa ven. Mimo město. Můžou dělat cokoli. Vozit Buřtíka na sáňkách, ohazovat se jídlem, nebo jenom tak být a o nic se nestarat.
Konečně se rozhodl. Vyděšená postava na lámající se ledové kře konečně pochopila, co má udělat. Neskočí nalevo ani napravo. Nezachrání se tak lehce. Ale ani nedovolí, aby jej pohltila černá hlubina jezera minulosti. Zůstane na místě. Ze všech sil bude bojovat a nakonec se jí to podaří. Nespadne.
Udrží balanc.
„Už opravdu nemám hlad.“
„Přišel jsem právě včas. Nevím, jak dlouho bys ještě vydržel, kdybych-…“ Zlomil se mu hlas. Odvrátil se.
„Máte o mě strach.“ Mládě pomalu přežvýkávalo další lesní jahodu. „Staráte se o mě, jako bych patřil do vaší rodiny.“
„Já nemám rodinu.“ Vlk se opět usadil vedle něj, ohříval jej svou divokou srstí.
Mládě překvapeně zamrkalo. „A co přátelé?“
„Nemám ani ty.“
„To mě mrzí.“ Srneček se zkroutil do klubíčka a hlavou se opřel o vlkovu přední tlapu. „Musí vám být hodně smutno, když jste pořád sám. Když v podstatě nemáte nic, z čeho byste měl radost.“
Vlk se opět nechal unášet roztomilostí toho podivného tvorečka. „Nejsem sám. Mám tebe, maličký.“ Láskyplně jej olízl za ušima. „A věř mi, že mi nic nechybí.“ Přelétl jej měkkým pohledem. „Mám úplně všechno.“
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Závěr dílu byl tak nádherný! ♥ Ten kousek o vlkovi a srnečkovi mi doslova bral dech! Já už k téhle povídce vážně nevím, co napsat, protože mi přijde, že jsou slova zcela zbytečná. Překypuji těmi nejkrásnějšími emocemi, ale jakmile to chci dostat do komentáře, tak mi to prostě nejde.
Plné něhy 
Miluju tuhle povídku! ♥ Těším se na každý její díl a pokaždé odolávám, abych si u tebe na blogu nepřečetla díly, které jsou už napsané! Každý díl mi vykouzlí úsměv na tváři, protože všechny díly jsou strašně krásné, plné lásky a napsány tak, jak to umíš jenom Ty!
Je mi líto Tomova dětství. Dítě by nemělo mít takové vzpomínky na to, když bylo malé, ale někdy s tím hold člověk nic neudělá. I když na tohle nikdy nezapomene, tak věřím, že díky Billovi to dostane ještě více do pozadí mysli a moc doufám, že takových chvil, kdy se mu tohle vybaví, nebude moc.
Děkuji za nádherný příběh! ♥
existuje snad něco krásnějšího než toto?? odpověď zní ne
souhlasím s oběma komentáři nademnou. Nic jiného se na to povědět ani nedá!
Ten konec byl nádhernej tak nějak se cítí Tom v blízkosti Billa.
Keby som sa rozpísala, tak by som vlastne zopakovala všetko, čo bolo napísané v ostatných komentároch, tak napíšem len, že súhlasím a strašne moc ďakujem ♥♥♥
Fakt dokonalé♥
pffffff, to zase bylo něco.
asi začnou moje trapné komentáře začínat pořád stejně. vždycky musím vydechnout všechen ten vzduch, který v sobě po celou dobu čtení držím a pak dlouho a dlouho hledám, jak ten pocit, který mě popadl, popsat. no moc mi to nejde. 
strašně mě dojalo, když mu Bill znakovou řečí vyjádřil, že ho miluje a jak to Tom vlastně ani nepochopil.