SCN11B 1.

I started looking out for myself today,
But then I stopped because I don’t care.
I’m feeling bored of feeling numb,
So now I’ll stop because I don’t care.
-Armor For Sleep

Bill vstoupil do školy s jediným záměrem: zůstat bez povšimnutí a zvládnout to.

Snadno procházel davem, většina lidí byla venku, a to se Billovi právě hodilo. On ignoroval je, oni ignorovali jeho, a za pár měsíců skončí se školou tak rychle, jako s ní začal. Mohl by mít svůj život, nejlépe jako nějaký umělec, který by žil ve sklepě své matky a nikdy by nespatřil denní světlo. Nebo by možná mohl jít do blázince, znělo to pohodlněji, s výjimkou skutečnosti, že by jej stále někdo hlídal a zacházeli by s ním jako s pětiletým, který se o sebe neumí postarat. A upřímně řečeno, to by nebylo o moc lepší, než žít se svou matkou. Samozřejmě, byl pravděpodobně lehce pošahaný, ale pak, není ´pošahanost´ lehký odpor proti normám? A odporovat normám, to bylo něco, co Bill dělal – a hodně.

Věděl, že musí vypadat jako pěst na oko, když si našel opuštěné místo u schodiště. Bill nikdy nevynechal jedinou příležitost, aby byl odlišný. Narodil se odlišný, tak proč to neukázat? Byl příliš hubený, příliš vysoký, s příliš dlouhými vlasy a s příliš extrémním smyslem pro módu. Vlasy měl rozcuchané do dlouhých bodlin, které jej dělaly ještě hubenějším a neduživějším. Měl silný, tmavý make-up a jeho prsty byly ozdobeny oprýskaným černým lakem a spoustou prstenů. Měl na sobě černou bundu s dlouhými rukávy, přehozenou přes stejně černou košili. Džíny mu těsně obepínaly nohy jako hadi – a jeho zoufalé kovbojské boty dokončovaly jeho zvláštní vzhled.

Ze všech věcí, které na sobě Bill neměl rád, byla jedna, kterou rád dělal. Rád vyčníval. Nebyl jako žádný jiný student na této škole, přirovnal by to, řekněme, ke koncertu Metallicy. Ne, že by měl Bill nějak zvlášť rád Metallicu, ale to přesně definovalo tuto scénu. Dokud ho lidé ignorují kvůli jeho odlišnosti, Bill je v pohodě. Chtěl, aby si jej lidé všimli, jen aby byli zvědaví, a dál jej ignorovali. Protože kdo se zdravým rozumem by se chtěl spřátelit s někým, jako je on? Samozřejmě, že nikdo. Takže se nikdo neodvážil porušit status quo a promluvit s ním, dokonce i kdyby chtěli. A to bylo přesně to, co chtěl Bill.

Po nahlédnutí do svého rozvrhu zjistil, která třída má být jeho, a vytáhl mapu školy. Otáčel ji sem a tam, držící ji ve svých černých rukavicích, až zjistil, že jeho třída byla na druhém patře, na konci pravého křídla. Zastrčil oba papíry do tašky a opatrně vystoupal po schodech, snažící se nesetkat s žádným studentem.

Poprvé zazvonilo, když se Bill nacházel v polovině cesty do třídy. Zaklel, a rozešel se rychleji. Ne proto, aby dorazil do třídy co nejdříve, ale proto, aby se vyhnul co nejvíce lidem. A přesto, navzdory jeho úsilí nikoho se nedotknout, nějaká vysoká – ano, dokonce vyšší než Bill – silná postava skočila přímo před nového studenta, jen aby zničila jeho pokus o útěk. Bill opět zabočil, snažil se mu vyhnout, ale osobě se ještě podařilo prudce strčit do něj ramenem.

Bill ustoupil před doslova dvakrát větším klukem, jeho taška už ale tolik štěstí neměla, spadla mu z ramene a rozsypala svůj obsah po podlaze. Hlasitě zanadával, nevšímaje si kolemjdoucího učitele, a začal sbírat své věci. Vzrostlý kluk si sotva uvědomoval, že do Billa vrazil, jako by byl jen vzduch. S hlavou sklopenou dál pokračoval v chůzi, bez zastavení, bez jediného ohlédnutí, jestli je Bill v pořádku, dokonce i bez jediného posměšku za to, jak moc je divný. Jednoduše ho ignoroval. A Bill se o to opravdu nestaral, dokud se neozvalo poslední zazvonění a on stále ještě nebyl ve třídě, jelikož jeho matematické knihy se válely na druhé straně chodby.

Když se konečně zvedl na nohy, přehodil si tašku přes druhé rameno a krátce se zastavil na záchodech, aby si upravil vlasy postižené tou kolizí. Ještě jednou se na sebe podíval, zamračil se a vyšel zpět na chodbu. Byla téměř prázdná, s výjimkou několika pospíchajících studentů a učitelů, okřikujících je, že jdou pozdě. Bill, uvědomujíc si, že pozdě je prostě pozdě, nespěchal.

Konečně dorazil do třídy, sice po několika zdlouhavých minutách, ale byl tam. Zamířil rovnou k učitelce, která zapisovala docházku, a informoval ji o tom, kdo je.

„Ach, výborně. Třído, tohle je Bill, váš nový spolužák. Bille, proč nepředstavíš sám sebe?“ Zeptala se učitelka, zatímco Bill poprvé přejel očima po ostatních studentech.

´Musím?´ byla první myšlenka v jeho mysli, když si prohlédl spolužáky. Všichni ho pravděpodobně už teď nenáviděli a Bill se opravdu nechtěl obtěžovat s nějakým představováním. Všichni vypadali stejně jako přes kopírák, oblečení jako podle nejnovějšího vydání ´Jak nejlépe zapadnout na střední škole!´, a Bill je už taky nenáviděl.

„Ehm, já jsem Bill Kaulitz a… opravdu na mně není nic zajímavého, co bych mohl říct,“ pokrčil rameny a chystal se odejít, aby se posadil, když si uvědomil, že mu v tom něco brání. Otočil hlavu a našel prasečí ruku s jasně růžovými umělými nehty, držící jeho rameno, aby mu zabránila odejít.

„Ale no tak, jsem si jistá, že je určitě něco, co bys nám o sobě rád pověděl. Vypadáš jako velmi zajímavý člověk,“ řekla učitelka povýšeně a oči se jí zúžily.

„Ehm, opravdu ne,“ odpověděl Bill a odvrátil se od nakynuté dámy s rozcuchanými prořídlými vlasy a příšerným make-upem. Bill se téměř rozesmál nad tou ironií, že si dokázal udělat vlastní make-up lépe než ona. Pohlédl na studenty a pak opět ke dveřím. Byly stále otevřené. Možná, že by mohl prostě odejít a předstírat, že se tohle nikdy nestalo. Byl si jistý, že jeho matka by to uvítala.

Otočil se zpátky na učitelku a doufal, že se nad ním slituje a nechá ho, aby se posadil. Ale z jejího pohledu vyčetl, že ne.

„Okej, dobře… jsem Bill a celý svůj život jsem se učil doma, takže tohle je poprvé od školky, co jsem ve škole. A ehm…“ Bill už neměl co jiného říct. Nebyl zajímavá osoba bez jeho životního příběhu, a ten byl velmi, velmi zajímavý… pokud máte rádi horory.

„To je opravdu všechno.“

„Dobře, děkuji, Bille, doufám, že si to ve škole užiješ, bla bla bla…“ Bill už dál neposlouchal a rozešel se do rohu místnosti, kde bylo několik prázdných míst. Lidé normálně preferovali zadní místa uprostřed, aby byli co nejdál od učitelů obklopeni přáteli, ale rohy bývaly prázdné. Bill nebyl normální, za což byl vděčný, a posadil se ke zdi, tak daleko od kohokoliv, jak to jen šlo. Tak byl spokojený.

Učitelka pokračovala ve své práci a zadávala studentům domácí úkoly, zatímco ji Bill dál ignoroval. Rozhlédl se znovu po třídě a zkoumal každého studenta, i když žádný z nich nebyl nijak zajímavý. Jen pár jich bylo odlišných, jeden měl dokonce dredy a kroužek ve rtu. Na sobě měl zbytečně velké oblečení, i když pod tou vší látkou mohl Bill rozeznat hubenou postavu. Spokojený, že je na celé škole ještě jedna osoba, která vystupovala z davu, se Bill pohodlně opřel a snažil se dávat pozor, aby zjistil, kde se výuka nachází.

Mezitím, si dredatý kluk Billa podezíravě prohlížel. Nový student rozhodně nevypadal jako ten typ člověka, který vedl nudný život, ačkoliv v tomto okamžiku sledoval výuku pouze s polovičním zájmem, čmáral si něco na okraj učebnice a každou chvíli zíval. A těsně před tím, než se Bill chystal usnout, vklouzl na židli vedle něj a zvědavě si jej prohlížel.

Bill vzhlédl a uviděl dredatého kluka sedícího blíže než předtím a více než to. Dokonce to vypadalo, že ho Bill zajímá. Jak obtěžující.

„Ehm, ahoj?“ Bill na něj hodil zvláštní pohled a snažil se přijít na to, proč se ten kluk rozhodl věnovat pozornost zrovna jemu. Copak nechápal, že chce být sám? Měl by mu to snad vyhláskovat? Bill se rozhlédl kolem, jako by hledal další důvod pro to, proč se Pan Dredatý rozhodl poctít jej návštěvou, ale vše, co objevil, byl kluk s rovnými dlouhými hnědými vlasy, který si je oba prohlížel. Bill ho s potěšením ignoroval.

Kluk vedle něj si přesunul i své knihy na nové místo a podíval se na Billa. „Hej, jsi Bill, že ano?“ Bill němě přikývl. Vůbec se mu nelíbil tón jeho hlasu, který značil, jako by byli na stejné straně a měli by držet spolu. Rozhodně se mu to nelíbilo. „Fajn… takže, proč jsi přišel do školy na poslední pololetí? Myslím, je tohle tvůj poslední rok, že?“ Zeptal se.

„Jo,“ řekl Bill a hledal stránku, kterou učitelka napsala na tabuli. „Učil jsem se doma, jak už jsem říkal, kdybys dával pozor. Přesvědčil jsem svou matku, abych k maturitě došel ve škole. A mohl jsem přijít až teď, na druhé pololetí.“

„Aha… a jaké je domácí vzdělávání?“

„Jednoduché. Rozhodně lepší než veřejná škola.“

„A nejsi při tom, no… osamělý?“

„Eh. Jasně, vyčerpané staré učitelky, problémy kvůli zapomenutým úkolům a cokoliv dalšího, to je určitě lepší. Nebylo to tak stresující, víš?“ Bill přidal své čmáranici v knize dredy a velké oblečení a uculil se, protože kluk vedle něj to nemohl vidět.

„No… Já vždycky myslel, že to musí stát za hovno, když nemáš ve škole nikoho, s kým můžeš sdílet své problémy… Proč ses vlastně učil celý život doma?“ Kluk se naklonil blíž k Billovi, zdálo se, že se zajímá spíše o něj. Bill se pokoušel odfouknout zbloudilý pramen vlasů ze svého výhledu a zvažoval, že by to potřebovalo lak. Přemýšlel, kdy se ten kluk s ním začne konečně nudit a vypadne.

„Moje matka je paranoidní, to je to.“ Bill vzhlédl a jeho úšklebek vzrostl. „Chystáš se mi říct své jméno nebo co?“

„Oh, omlouvám se, jsem Tom.“

„No, bezva -„

„Trümpere, prosím, přestaňte mluvit v mé hodině a Kaulitzi, nechtějte, abyste si to u mě rozházel hned první den, ano?“ vyštěkla učitelka, zatímco všechny páry očí ve třídě padly na ně. Bill jen odstrčil obtěžující pramen vlasů a ignoroval ji. Tom přikývl a zasunul se hlouběji do židle.

„Probuď mě, až hodina skončí, Tome, okej?“ Řekl Bill, jakmile se všichni otočili, a s tím položil hlavu na své ruce.

Tom se zamračil a lehce ho strčil do ramene. „Být tebou, tak bych to nedělal, jestli zameškáš jedinou věc v tomhle předmětu, potáhne se to s tebou až do konce roku.“

„No, to je pro tebe dost špatné, protože jsem si jistý, žes toho hodně zameškal mluvením se mnou.“ Ozval se Billův tlumený hlas před tím, než otočil hlavu směrem ke zdi, dávaje tím jasně najevo, že nemá zájem pokračovat v jejich rozhovoru.

Bill rychle usnul a Tom věnoval polovinu času jemu a polovinu času výuce. Dokonce i nehýbající se a nevnímající okolní svět, byl Bill velmi zajímavá osoba k pozorování. Nakonec začala učitelka volat jednotlivé studenty, aby vyřešili příklady na tabuli, jednoho po druhém, a její korálkovitá prasečí očka padla na shrbeného studenta v rohu.

„Trümpere, mohl byste laskavě probudit pana Kaulitze z jeho sladkého spánku? Jsem si jistá, že zřejmě věnoval pozornost celé výuce, a proto nebude mít žádný problém s vyřešením tohoto příkladu,“ přikázala.

Tom protočil oči nad učitelčiným žalostným pokusem o vtip, který byl očividně zbytečný, protože Bill ji tak jako tak neslyšel. Ale naklonil se a zatřásl Billovým štíhlým ramenem, a když to nepomohlo, několikrát do něj šťouchnul.

„Hej, Bille. Vzbuď se. Bille. Bille!“ Konečně, když Tom zvedl hlas, co nejvíce mohl, aniž by to bylo příliš slyšet, Bill se probudil.
Rukou si odhrnul ofinu z čela a zvedl hlavu z desky stolu, pomalu se narovnal až do sedu. Kdo se opovážil přerušit jeho ´nádherný spánek´? Podíval se na Toma, který kývl směrem k učitelce.

„Spal jsi jako špalek, člověče,“ zašeptal, ale Bill jen pokrčil ramen.

„Je milé, že jste se k nám připojil, Kaulitzi. Mohl byste nám prosím vyřešit tenhle příklad?“ Zeptala se učitelka a ukázala směrem k tabuli. Bill v duchu zasténal. Neměl náladu na autority.

Štíhlý mladík beze slova vstal a přešel do přední části učebny. Zvedl kus křídy, opřel váhu na jednu nohu a dal si ruku v bok a druhou se chystal psát na tabuli. Studoval příklad celých třicet vteřin před tím, než opět položil křídu a obrátil se k učitelce.

„Nemůžu to vyřešit,“ řekl monotónně, který nepřiznával žádnou porážku.

„Ha, jak jsem si myslela. No, pane Kaulitzi, příště-„

„Ne, ne,“ přerušil ji Bill a učitelka se odmlčela a zatvářila se šokovaně. Chystala se mu dát přednášku o to, že jí skočil do řeči, když v tom pokračoval. „Myslím, že tento problém je neřešitelný. Vypočítal jsem si to jen v hlavě a rovnice je nevymezená. Nicméně, může být jednoduše neměnná, pokud prohodíte tato znaménka,“ Bill smazal a přepsal dva symboly na tabuli, „a pak se x rovná druhé odmocnině sedmi a pět desetin.“

Učitelčina ústa zůstala dokořán stejně jako Tomova a několika dalších studentů, zatímco zbytek buď vykazoval mírný nezájem, nebo spal. Učitelka rychle nahlédla do knihy, pak na tabuli a pak zase zpátky, oči se jí zúžily.

„Ukažte mi vaši práci, pane Kaulitzi. Nezajímá mě, jestli si myslíte, že se tady můžete předvádět, protože si to umíte spočítat v hlavě, ale ostatní tady to neumí, takže chci vidět vaši práci,“ vyprskla vehementně.

Bill tiše zasténal, v duchu proklínal učitelku a snažil se začít pracovat na příkladu. „Jen proto, že vy to neumíte,“ zamumlal, neúmyslně dost nahlas pro učitelku a pár nejbližších studentů, kteří se zachichotali.

„Bille, chcete být poslán k řediteli hned první den? Protože k tomu máte velmi blízko,“ zasyčela na něj učitelka polohlasně.

Bill dořešil příklad, napsal správný výsledek a zakroužkoval jej.

„Raději ne, madam,“ odpověděl a snažil se, aby to neznělo, jako by mu to bylo úplně jedno, což mu ve skutečnosti opravdu bylo.

Učitelka matematiky se odmlčela a prohlédla si Billovu práci. „Správně. Jděte si sednout,“ řekla krátce. Bill rád položil křídu, otočil se na patě a zamířil ke svému místu. Všude kolem se ozýval šepot, Bill měl dobrý sluch a sem tam i něčemu rozuměl. Většina z toho byla v jeho prospěch, a tak usoudil, že ostatní nemají učitelku příliš v lásce. On rozhodně ne.

Jakmile Bill dopadl na svou židli, opět položil ruce na lavici a opřel si o ně hlavu.

Tom protočil oči, chytil Billovu paži a lehce s ním zatřásl. „Hele, nedělej to. Skoro tě poslala k řediteli. Co to bylo, to všechno?“

Bill ze sebe setřepal Tomovu ruku a s pohledem upřeným na něj si překřížil ruce na hrudi. „Co tím myslíš?“

„Myslím tím, že jsi paní Barthovou opravdu frustroval. Nemá ráda, když se nad ní její studenti povyšují. A nemyslím si, že se jí líbilo, žes porazil dokonce i její knihu, a to všechno jen z hlavy… Jak jsi to vlastně udělal?“

Bill pokrčil rameny. „Tohle učivo jsem už bral. Nejsem génius, nebo tak něco, jen už tohle znám. Takže je to pro mě jednoduché – což je důvod, proč to můžu prospat.“ Bill okamžitě opět položil hlavu a zavřel oči.

„Ehm, Bille…“ Zamumlal Tom, ale apatický mladík ho ignoroval a ani se nehnul. Tom s povzdechem pokračoval ve své práci a tu a tam sdílel pohledy se svým přítelem Georgem, než mu na stole přistál vzkaz.

Co myslíš? Bylo vše, co tam bylo napsáno. Ale Tom tomu rozuměl. Tom a Georg byli v jejich škole v horních příčkách popularity jednoduše proto, že oni a jejich přátelé byli všichni dobře vypadající, přátelští – i když s odstupem, a hlavně s cool lidmi kolem sebe. Věděli, jak zacházet s popularitou, a věděli, s kým se spřátelit, a s kým ne.

Tom hodil lísteček zpět před tím, než se pohodlně opřel o židli. Náhodně zachytil učitelčin pohled a rychle odvrátil hlavu ve strachu, že by jej mohla vyvolat, což znamenalo, že paní Barthová bude hledat jinde. Jako—

„Kaulitz!“ vyštěkla učitelka překvapeně, když spatřila, že její nový student spí, opět. Všechny oči ve třídě se opět otočily s pohledem upřeným na Billa dřímajícího v klidu na lavici a vlna hihňání a chichotání se nesla celou třídou, s výjimkou jednoho nesouhlasného „Pche!“ od učitelčina oblíbence.

„Tome, nerada vás obtěžuju, ale mohl byste prosím vzbudit svého spolužáka? Propásne svou schůzku s ředitelem!“ prohlásila učitelka opovržlivě.

Třída, jasně pobavena celým tím divadlem, které přinesl tento nový student, dělala kolektivní hluk a očividně je to všechny potěšilo. Tom si jich nevšímal a zamumlal si pod vousy něco o tom, že je Bill idiot, když dovolil, aby se něco takového stalo dvakrát.

Popadl chlapcovo rameno, zatřásl s ním, zašeptal mu do ucha, zakřičel mu do ucha, a teprve pak se Bill vzbudil.

„Varoval jsem tě, Tome,“ řekl Bill unaveně, zatímco se zvedal z lavice. „Musí to být něco jako výstřel, aby mě to vzbudilo. Třesení nebude fungovat, ani se tím neobtěžuj.“ Zívl a rozhlédl se. Celá třída na něj zírala, jako by byl ten nejvzácnější a nejzajímavější exemplář v zoologické zahradě. Bill nechtěl být zvíře ze ZOO, zamračil se. „Ehm, ahoj,“ řekl rozpačitě. Někteří se rozesmáli, někteří na něj kývli, a někteří se odvrátili.

Billův pohled putoval po celé třídě, až nakonec dopadl na zkroucený a rozzlobený obličej učitelky. „Jejda, naštval jsem zoo-ošetřovatelku. Dostanu padesát ran bičem?“ Přemýšlel Bill nahlas, dost hlasitě pro studenty v jeho bezprostřední blízkosti, kteří se rozesmáli. Tom s Georgem si vyměnili úšklebky, zatímco Bill si hrál se svými vlasy, upřímně se nezajímající o studenty nebo o výuku.

„Promiňte, pane Kaulitzi?“ zeptala se paní Barthová, která se zřejmě rozhodla předstírat, že její student právě podruhé neusnul v její hodině. Ach, ty nervy.

„Jak jsem řekl, mohl bych jít prosím opět spát?“

Třída se hlasitě rozesmála, dokonce i ti, kteří se Billa snažili ignorovat, a obočí paní Barthové vyletělo až její ofině. „Proč byste to měl chtít dělat, hmm?“ Zeptala se podezíravě.

„Protože jsem unavený? Měl jsem dojem, že to je ten důvod, proč lidé spí, nemám pravdu?“ Zeptal se Bill inteligentně, protože věděl, že ho učitelka za tuhle pravdivou odpověď bude nesnášet.

Jak se dalo očekávat, jeho otázku ignorovala. „Možná nerozumíte tomu, jak veřejná škola funguje, pane Kaulitzi-„

„Rozumím tomu dobře,“ přerušil ji Bill podrážděně. „Ale tohle učivo jsem už bral, je to jen vyšší matematika. Nemám problém opustit tuto třídu, nepotřebuju tady být. Ale myslím, že vám ušetřím spoustu papírování, pokud mě prostě necháte spát.“

Třídou se rozhostilo ticho, jak drama vyvrcholilo, a Bill mohl prakticky slyšet, jak paní Barthová skřípe zuby, když se snažila překousnout to, co jí řekl.

„Nechte mě, si s vámi promluvit na chodbě, Bille,“ řekla tiše. Bill přikývnul, vstal a zamířil ke dveřím. Učitelka sledovala jeho sebevědomý krok s opovržením.

Dveře se za nimi zavřely a Bill si uvědomil, když paní Barthová stála přímo proti němu, že ji svou výškou značně převyšovuje. Podívala se na něj jako rozzlobené tlusté dítě, připravené obvinit jej, že jí ukradl zmrzlinu. Bill se neubránil úšklebku.

„Já nevím, kdo si myslíte, že jste, ale-„

„Bill Kaulitz.“

Paní Barthová mu věnovala prázdný pohled a Bill podrážděně obrátil oči v sloup. Neměl čas na hloupé lidi.

„Myslím, že jsem Bill Kaulitz, madam. Nevím, kdo si myslíte, že jsem.“

„Myslím, že jste vychytralý drzoun, snažící se zapůsobit na své spolužáky hned první den. Tak, překonal jste se. Jste stejně tak student jako oni, a jen proto, že jste byl většinu života vzděláván doma, vám to ještě nedává určitá privilegia! Tak toho nechte, zůstaňte zticha a nedělejte mi žádné potíže.“
Bill si povzdechl a položil si svou pěstěnou ruku v bok. „Já nejsem jako někdo, jsem sám sebou, říkal jsem vám to. Kromě toho, není to právě to, co dospělí podporují? Individualismus? Nezajímá mě, jestli mě tady lidi přijmou nebo ne, jestli ne, je to jejich problém, ne můj. Ale upřímně si myslím, že když se tomuhle pokusím věnovat celé pololetí, unudí mě to k smrti. Už jste viděla, že tuhle látku znám, dokonce lépe než učebnice. Takže – co s tím. Nechte mě udělat závěrečnou zkoušku teď, a když ji zvládnu, můžete mě omluvit ze všech svých hodin po zbytek pololetí.
„To se mi nezdá moc fér, pane Kaulitzi.

„Mně se nezdá moc fér, že mám absolvovat tenhle předmět ještě jednou, když jsem to už všechno prošel. Podívejte se do mé složky, je tam prakticky všechno.“

Paní Barthová na něj dlouho a tvrdě zírala a mladík nemohl napočítat do deseti, než mu konečně odpověděla. Poslala ho zpátky do třídy si sednout a Bill to bral jako vítězství. Alespoň vzala v úvahu to, co jí řekl.

Tiše vklouzl zpátky na svou židli a spokojeně bubnoval nalakovanými nehty do stolu. Tom, který si povídal s Georgem za učitelčiny nepřítomnosti (stejně jako zbytek třídy), se vrátil na své místo k Billovi.

„Co říkala? Vyloučila tě?“ Zeptal se Tom zvědavě.

„Ne, ani mě nenechala po škole. Vlastně mi na nic neodpověděla, ale je to lepší, než mít problémy,“ pokrčil Bill rameny.

Paní Barthová, která seděla u svého stolu v hlubokém zamyšlení, najednou zvedla hlavu a pohlédla přímo na Billa. Jejich oči se setkaly a Bill si nemohl pomoct, ale neubránil se pocitu naprostého odporu a opovržení.

„Bille, chci s vámi po hodině mluvit.“

—

Jakmile zazvonilo, Bill se ocitl zpátky na chodbě s paní Barthovou. Podívala se mu zpříma do očí, než řekla:

„Přijďte tuto sobotu v devět hodin, nechám vás udělat zkoušky.“

Gól.

Bill přikývl, snažil se udržet vážnou tvář a nezapomněl poděkovat, než opět vklouzl zpátky do třídy. Počtvrté za krátkou dobu se vydal dozadu ke své lavici a viděl, že Tom na něm téměř visí pohledem. Hodil si tašku přes rameno a vydal se na další předmět.

„A rozsudek je?“ zeptal se Tom a tahal za jeden z popruhů na batohu.

„Nechá mě udělat v sobotu závěrečnou zkoušku,“ odpověděl Bill s nevyzpytatelným úsměvem, všiml si ostatních studentů, kteří kolem něj nenápadně postávali a poslouchali. Jakmile uslyšeli odpověď, začali si šeptat a hodnotili úroveň Billovy popularity. Dlouhovlasý brunet zatím nepřestával zírat přímo na něj, až Bill začal uvažovat, jestli nemá něco na tváři.

„Vážně?“ Zeptal se Tom šokovaně.

Bill pokrčil rameny. „Jen proto, že mě nechce mít na krku celý rok, takhle se mě může zbavit hned na začátku. Moudré rozhodnutí, pokud tě to zajímá.“

—

Tlustý, zanedbaně vypadající muž vešel do třídy, když začala další hodina. Všichni studenti seděli na stejných místech jako v minulé hodině. Bill pocítil k učiteli okamžitou averzi a střelil pohledem po Tomovi, aby zjistil, jaký předmět to vlastně mají, ale ten byl zase hluboko v rozhovoru s Georgem. Naštvaný, že si to bude muset zjistit sám, tahal Bill z batohu rozvrh a zíral na něj, dokud si neuvědomil, že je to dějepis. Ohromné.

Potrhaný sešit s nápisem ´Dějepis´ na obalu vytáhl Bill z tašky. Už dřív si zkontroloval osnovy třídy, ve skutečnosti byl o něco pozadu, takže své poslední volné dny trávil tím, že se to pokoušel dohnat. Bude muset tvrdě pracovat, pokud si chce udržet náskok. Bill byl to, co se dalo nazvat jako pilný student, ale když on ani neměl nic jiného na práci, byl znuděný a jeho matka byla neodbytná. Studium bylo to jediné, co mohl dělat.

Našel čistou stránku a po letmém pohledu kolem si stáhnul rukavici. Jinak by se mu pero rozmazalo a Bill měl naprostou averzi k používání tužky. Líbilo se mu, že použití pera bylo trvalé. Jen co si Bill vše připravil, učitel už začal psát své poznámky na tabuli. Mluvil konzistentním monotónním hlasem a ani jednou nezastavil, aby dal studentům možnost jej dohnat. Bill si psal vše, co slyšel. Asi po půl hodině učitel nařídil studentům odevzdat eseje, které zřejmě měli zadány.

Teprve tehdy se pan Monotónní podíval na své studenty a jeho oči přitáhly černé bodliny v rohu místnosti. „Dobře, dobře, neuvědomil jsem si, že máme nového studenta,“ řekl učitel stejným monotónním hlasem. Zalistoval seznamem. „Bill Kaulitz.“

„To jsem já.“ Zvedl Bill ruku, ale ihned ji spustil dolů, když si uvědomil, že zvedl ruku bez rukavice. Natáhl si rukavici a opět zvedl ruku.

Učitel pokračoval ve vítání Billa ve třídě a vysvětlil mu, jakou esej ostatní spolužáci vypracovávali. Naštěstí nevyžadoval, aby ji Bill psal také. Jakmile začal sbírat eseje, Tom se naklonil k Billovi, aby navázal rozhovor. Bill neváhal ukázat svou zlost za tu veškerou pozornost, kterou mu Tom neustále věnuje, opřel se a podrážděně si povzdechl. Tom si toho nevšiml.

„Takže, vidím, že tohle učivo jsi ještě nebral, co?“ zeptal se s otravným úsměvem.

„Ne. Ve skutečnosti jsem trochu pozadu,“ řekl Bill, když si všiml, že si nasadil rukavici obrácené. Beze slova si ji rychle nasadil správně.

„Úžasné.“ Odpověděl Tom sarkasticky. Bill byl jeho postojem lehce naštvaný.

„Říkal jsem ti, že nejsem žádný génius, nebo tak něco. Jen se snažím, abych se nemusel zabývat více kravinama, než musím. Znáš to, život.“

Tom přikyvoval, jako kdyby mu Bill ukázal nějakou zasraně vznešenou představu o životě a lidské existenci. Obtěžován Tomem, Bill sklonil hlavu a čekal na další instrukce od učitele.

Přišly rychle. Vezměte si učebnice a přečtěte si zadané stránky. Bill vyškubl tlustou knihu ze své tašky, nalistoval správnou stránku a tvrdě se soustředil na text. Musel se opravdu snažit, jinak by si z toho nic nepamatoval. Nesnášel dějepis. Na pár okamžiků byl schopen se ponořit do nechutných příběhů dávno mrtvých lidí, náboženství, válek, náboženství, bojů za lidská práva… a náboženství.

Pak přímo před ním přistál papírek.

Zasraný dějepis. Bill si mohl ten text přečíst později, byl si jistý, že vzkaz od Toma bude zajímavější než úkol z dějepisu. Takže Bill knihu upustil do klína a rozložil papírek, uhladil jej, jak nejlépe uměl.

„Sedneš si s Georgem a se mnou u oběda? Přečetl si vzkaz, načmáraný téměř dívčím rukopisem, který jej překvapil. Když vzhlédl, oba, Tom i dlouhovlasý kluk, se na něj dívali s očekáváním. Bill hádal, že ten dlouhovlasý brunet bude zřejmě Georg.

Podíval se opět na papírek a měl masivní nutkání napsat přes celý vzkaz ´naserte si´. Bylo by to zábavné a kromě toho, vzkaz byl formulován, jako by už Tom s Georgem počítali s tím, že si k nim u oběda sedne, což bylo velmi iritující. Alespoň Tomova gramatika a interpunkce byla v pořádku. Možná je Bill příliš rychle odsoudil…

Haha. Jo, dobře.

Po několika okamžicích intenzivního hloubání načmáral na papírek pět písmen a podal ho zpět Tomovi. Nebylo ho třeba skládat, Tom seděl sakra přímo vedle něj a šance na to, že by je učitel viděl, byla přímo nulová.

Tom se podíval na papírek a upřeně zíral na odpověď.

Jistě

Bill ho zvědavě sledoval a divil se, proč Tom na ten papír tak dlouho zírá, než si uvědomil, že dělal totéž. Nakonec byl vzkaz předán Georgovi, aby si jej mohl přečíst, a pak zpátky Tomovi. Další vzkaz byl napsán pod Billovu odpověď a papír se ocitl opět u Billa, složený a hezky upravený. To rozkládání ho začalo štvát.

dobře, promluvíme si potom, chceš s námi strávit i přestávku? 🙂

Smajlík Billa naprosto vyvedl z míry a zamračil se. Nemluvě o tom, že Tom nenapsal velké ´D´ ve slově ´dobře´. To bylo nepřijatelné. Bill zmačkal vzkaz a hodil jej vedle lavice, než se vrátil ke čtení, jako by se žádné vyrušení z jeho studia dějepisu vůbec nekonalo.

Nakonec zazvonilo a nastal čas na přestávku. Bill, stále naštvaný na smajlíka a hlavně rozčilený kvůli ´D´, sklonil hlavu dříve, než jej Tom opět mohl pozvat ven na přestávku.

autor: Ghostie