Shatters hope 9.

BILL

Pomalu jsem otevřel slepené oči. Ostré světlo mě hned praštilo, a to mě donutilo oči opět zavřít. Po chvíli jsem se zamrkáním zaslzené oči otevřel znovu. Přede mnou se objevovala bílá rozmazaná místnost, kterou se proháněl hlasitý nepříjemný až otravný zvuk – pravidelné pípání. Rozevřel jsem oči úplně až za nějakou dobu. Konečně jsem si mohl prohlédnout neznámou místnost pořádně. Prostorný, téměř prázdný, ostrým světlem zalitý pokoj, však ne můj, se mi teď plně zobrazil. Rozhlížel jsem se, osahával rukama hadičky, které mi vedly z nosu a přes hruď, a začal panikařit. Proč… proč jsem v nemocnici? Co se stalo? Nic. Nic si nepamatuju. Šel jsem ze školy domů a… a probudil se tady. Dýchání se stávalo těžší a těžší. Srdce jsem cítil bušit až někde v krku. CO se stalo?!

Z prázdného výrazu se náhle stal zářivý usměv. Položila svou malou, bledou ručku na sklo. Nepobral jsem za těch pár chvil od doby probuzení sílu, ale donutil jsem se zamávat jí a doplnil jsem i lehký úsměv, i když mi do smíchu ani přinejmenším nebylo. Úsměv mi oplatila a odhopsala vesele kamsi pryč z mého dohledu.

Doktor si přisunul židli k lůžku, složku papírů položil na bílý stolek vedle sebe a spustil klidným hlasem.

Třásly se mi ruce a do očí se tlačily slzičky. Nenávidím to, nenávidím tenhle pocit. Nic nevím a CHCI to vědět, chci si vzpomenout, a to jak se snažím, mě akorát vyčerpává a způsobuje mi to jen bolesti hlavy. Žádné vzpomínky to nepřivádí.

„Dobře, Bille. Pamatuješ si vše, co se stalo den před tím, než jsi šel naposledy do školy?“

Kráčel jsem si to společně s Hayley – konečně znám její jméno! – a mamčou do kopce na pastvu, na které budou volně pobíhat koně. To je překvapení, co, Bille? Chybí tu Tom, aby mi nahodil pocit bezpečí. Ne, že bych ho při sobě nějak zvlášť potřeboval, to ne, jen… třeba by nevzešlo nic špatného z kamarádství s Tomem. Rád bych ho víc poznal. Sice se nebavil tolik, kolik by mohl, ale zdá se mi sympatický a milý. Předsudky, že je Tom jen arogantní, rozmazlený fracek pomalu zaháním, jelikož první dojem z něj nedopadl vůbec zle. Popravdě ani nevím, jaký přesně z něj mám pocit. Jaký bych z něj měl mít pocit. Je to vše takové matoucí, domotané.

Jeho společnost není totéž, co společnost například Hayley, a to i když jsem ji chtěl tak strašně moc najít. Přepadají mě myšlenky na to, že jsem měl spíš hledat Toma. Ta vidina nemocnice, kdy jsem ležel v kómatu, a on mě hladil po ruce, byla tak skutečná, že jsem zkrátka nedokázal přemýšlet o tom, že by to mohl být jen nějaký přelud ze slunce. Ten dotek byl tak opravdový a totožný s tím, který jsem cítil tehdy. Nemůžu na to vše nemyslet. Je to opravdu strašně divné a šílené. Nic už mi nedává smysl. Jsem z toho naprosto zmatený. Tak kdo mě navštěvoval?! Hayley sice stála za oknem, když jsem se probudil, jenže vše ostatní nasvědčuje něčemu jinému. Moje podvědomí říká, že Tom není jen kluk s dredy. Třeba se sestřička v nemocnici spletla a nechodila za mnou Hayley, ale Tom. A možná za mnou chodili oba, když jsou sourozenci. To je vlastně jedno, kdo za mnou chodil, důležité, o hodně důležitější je pro mě proč. Proč za mnou chodili, ať to byl kdokoli z nich.

Paprsky červencového slunce pražily, ptáci zpívali ve větvích vysokých listnatých stromů, které rámovaly cestu, a čas od času k nám z pastvin dolehlo tlumené zařechtání či zaržání koňů. Minuli jsme výběhy s hřebci, jež se pásli, a další s živými, hravými ročními hříbaty, která nám Hayley téměř všechny vyjmenovala. Pamatuju si však jen Kentaura a Hayley. Je pěkné, že Tom pojmenoval hříbě po svojí sestře. Kdybych si pořídil nějaké zvířátko, dal bych mu jméno Nathaniel nebo Simone. Vlastně to není tak špatný nápad opatřit si mazílka, jak o tom tak přemýšlím. Už strašně dlouho si přeju hada, ale takových stvoření se mamča štítí, takže jsem ji nikdy nepřemluvil, aby mi hadíka dovolila.

Pamatuju si, jak mi Victor koupil nádherně zbarvenou tarantuli. Tehdy jsem nejspíš chodil do třetí třídy a stále jsem Victora otravoval, že chci zvířecího kamaráda. Usmyslel jsem si, že mi musí dovést lva ze Zoo. No co? Byl jsem malinký! Victor mi řekl, že když si přeju exotické zvíře, ať si vyberu něco menšího a nabídnul mi ještěrku, ale já jsem odmítal cokoli se šupinami, nevzal bych si v té době nic bez chloupků. Jednou jsem přišel s Nathem domů ze školy a všimnul si, že Victor v ruce držel něco malinkého a chlupaťoučkého. Pískal a vřeštil jsem, co to je, a že to chci taky. Hned když jsem se dozvěděl, že je to chlupaté jemné stvořeníčko moje, tahal jsem s sebou Osmiočka všude, kam jsem se hnul. Do školy, z čehož se učitelka rozbrečela, protože jsem jí ho položil na stůl. Osmiočko se chtěl proběhnout, tak co? Učitelčin stůl mi přišel nejvhodnější místo k vypuštění pavoučka z aktovky.

Bral jsem si ho i do postele, což se nelíbilo Osmiočkovi, a tak mi občas ukázal svoje velká červená kusadla. V koupelně se mu naopak líbilo moc, hlavně šplhání po ručnících, a nakonec i do kuchyně jsem ho tahal, a tak jsem o něj přišel – mamča ho bytostně nenáviděla a ve chvíli, kdy jí vlezl do zástěry a utkal si v ní obří lepkavou pavučinu, ho vypustila ven. Hledal jsem ho nejmíň měsíc, ale tarantule nikde.

Jako útěchu jsem dostal Barneyho – bojovnici pestrou. Rybičku s lesklými modrými šupinkami, maličkatýma červenýma očičkama, dlouhými ploutvičkami a rozkošnou pusinkou, co vypadala, že se stále jen šklebí. Okamžitě jsem přilnul i k němu a do mých jedenácti let jsem ho považoval za nejlepšího, nejmenšího kamaráda. Pak umřel. Vytvořil jsem mu rakvičku a vypustil ho po řece. Byl jsem malinkej!, na to nezapomínejme. Po Barneyim přišel papoušek Frido, který uletěl, když mu mamča čistila klec, z okna. Stejně si myslím, že ho vypustila. Frido mluvil až moc sprostě na její vkus, ale já ho to neučil! To všechno Nath. Ano, svedeme to na Natha a nebo na strejdu Gordona, typická a velmi stará výmluva. Vždy zabrala, protože kdo by si kdy pomyslel, že ten sladký, malý chlapeček zná slova, jako jsou například „sračka“ nebo „hajzl“ a slovo, které používal Frido nejčastěji: „sráč“. No a proto jsem zůstal osamělý. Protože jediné, co se ode mě Frido kromě věty: „Dejte mi najíst, mám hlad.“ naučil, byly samé vulgární výrazy.

„Budete se chtít i projet?“ Optala se s úsměvem Hayley. Ne, to ani náhodou. Hodila by se k tomuhle tématu otázka: „Budete chtít zůstat vcelku?“. Ano, budu, a proto ne, nechci se projet na těch mrakodrapech.

Možná bych se odhodlal, kdyby mě k tomu dokopal Tom. S ním jde všechno tak snadno. Ani jsem si neuvědomil, že Sammaela vážně hladím, protože jsem se soustředil na Tomův dotek a na to, že mnou projela vlna bezpečí…, takže… ne, tentokrát si netroufnu.

„Nemůžeš, neznáš ho.“ A pokračuje se. Jsem zvědavý, za jak dlouho přijme porážku, protože já nehodlám.

Po nějaké době jsme došli na místo, které nám chtěla Hayley jako poslední ukázat. Vstoupili jsme do areálu, kde probíhaly tréninky koní. Uvědomil jsem si již dávno, že farma je o dost větší, než jsem si představoval. Prošli jsme kolem několika louk s pasoucími a pobíhajícími koňmi, prohlédli jsme si stáje, kde odpočívali hřebci a klisny s hříbaty. Skoukli jsem i tři sedlovny, místnost s léky a přepravními pomůckami pro koně a dva sklady krmení. Je mi jasné, že po dnešku budu chrnět jako zabitý. Jsem poměrně šťastný, že už se návštěva farmy chýlí ke konci a na druhou stranu mě to mrzí. Chtěl bych ještě nějakou dobu pobýt tady s Hayley. Jen tak si popovídat, ne jen o koních. Toužím se jí zeptat na tolik věcí, že kdybych dostal šanci, tak bych zcela určitě nevěděl, kde začít a kde skončit. Docela rád bych se ještě rozloučil s Tomem, nějak ho nemůžu vyhnat z hlavy a nehodlám tenhle fakt zapírat. Je to tak, ten kluk je záhada, tohle celé je záhada, jsou moje minulost… nejspíš.

V areálu panoval klid. Pár mladých ošetřovatelů se proházelo s vyhřebelcovanými plnokrevníky ve stínech stromů a ostatní posedávali na lavičkách, pozorovali průběh trénování a slunili se.

Tréninkovou jízdárnu obklopoval bílý nízký plot. Na tyčích byly vyznačené číslice, které označovaly vzdálenost od začátku dráhy, a poblíž vchodu byla řada startovacích boxů. U plotu stál mladík, který probodával stopky ve své ruce pohledem. Došli jsme do jeho blízkosti a on jen nakrátko zvedl oči k nám. Tiše zamumlal na pozdrav a obrátil hlavu k jezdci, jenž uháněl na koni po dráze.

Vyšli jsme krátce po mladíkovi z tréninkové jízdárny k pastvám a už se jen tak poflakovali. Hayley si sedla na červený, dřevěný plot, Simone se šla podívat na březí klisny s Kevinem a já se zadíval do blba, nebo na blba, protože naproti nám se objevila známá tvář – svalnatý blonďák.

„To nevadí, mně se to líbí.“

TOM

Hřebelcoval jsem Lordovu kovově lesklou, zlatavou, hedvábnou srst a lhostejně přešel to, že vešla Hayley. Zdá se mi, že je naštvaná.

„Co ti na něm vadí, žes s ním nevydržel ani tu blbou hodinu?“ Pokračovala Hayley. Nic, nic mi na něm nevadí, to já si vadím. Vadí mi celej svět! „Nic ti neudělal, vždyť si tě ani nepamatuje. Mohl si ho jen províst a už bys ho nemusel nikdy vidět.“

„Například co?“ Zeptala se sestra ostře. Odmítám jí už odpovídat. Nechci se hádat, nechci se nahněvat a nechci jí ublížit. „NO?!“ zvýšila na mě hlas a já se snažil nereagovat. Dál jsem hřebelcoval svého koně a nevnímal její další slova. Takže teď jsem špatnej, hm? Teď jsem pro každého ten, co ubližuje ostatním a je k nim lhostejný, ale to, že mi ubližuje taky, to je jedno. „Nic ti neudělal, nikdy nic, tak proč se k němu tak chováš?“ Mlčel jsem. Sestra ke mně rychle přistoupila a vytrhla mi kartáč z ruky. „Proč jsi takový?“ zadívala se mi hluboko do očí, jako by hledala odpověď tam, když z mých úst nic nevychází. Žádná slova, žádná odpověď, která by jí stejně neuspokojila, a ona to ví. „Nebudeš se mnou mluvit?“ Zeptala se po chvíli hrobového ticha, jen Lord tiše zařehtal.

„Tome, prosím odpověz mi jen na jednu jedinou otázku. Co ti udělal?“ Zaškemrala náhle a sedla si na malou stoličku kousek ode mě. Lord se na mě podíval hnědýma velkýma očima. Leskl se v nich otazník. Naklonil jsem hlavu a pohladil ho po hvězdě. Taky by to chtěl vědět, hřebeček můj? „No, Lorde, jen mu to řekni. Ať mi odpoví.“ Usmála se sestra na plaváka.

BILL

Čekal jsem na Hayley docela dost dlouho, než se rozrušená vrátila ke mně.

„Hayley, no ták. Já nejsem blbej.“ Bral bych, že se třeba přeřekla, kdyby se to netýkalo mojí paměti a Toma. Třeba to má něco společného s tou vidinou, nebo co to vlastně bylo. Něco s mojí minulostí. Žere ho, že mě navštěvoval a já si to nepamatuju? Tak to myslela?

autor: Sayurii