autor: LilKatie
„Pusťte mě! Pusťte mě!“ kopal Bill nohama kolem sebe, jeho prosba byla vyslyšena, bohužel ale ne tak, jak si představoval. Jeho zadek tvrdě narazil na betonovou zem. „Au,“ usykl a promnul si kostrč. Chlap, který ho na zem tak mile položil, se ušklíbnul. „Nevím, čemu se směješ!“
„Nevíš?“ ušklíbl se znovu.
„Ne, to opravdu nevím…“
„Však za chvíli uvidíš…“ zavřel železnou stěnu a odešel. Bill se ihned vyškrábal na nohy, píchlo ho v noze, sakra! A to si myslel, že už to rozchodil.
Oba dva se otočili za hlasem a zamrkali, kus od nich stál vysoký, poněkud pohublý chlap, mohlo mu být tak něco málo okolo padesáti, půlku obličeje měl ošklivě zjizvenou.
„C-Co jste zač?“ vykoktal Bill a nevědomky se pevně chytil Tomovy ruky.
„Spíš mě zajímá, co jste zač vy dva.“ Přehodil si přes rameno pušku a šel k nim blíž. „Hádám, že jste sem nepřijeli na líbánky.“ Střelil po nic pohledem, Bill se podíval, kam směřoval jeho pohled, a rychle pustil Tomovi dlaň, jako by ho snad najednou popálila.
„Nejsme… nejsme spolu…“ zavrtěl Tom hlavou.
„Oh, to je ale škoda,“ zamlaskal neznámý nespokojeně. „Myslel jsem, že budeme oslavovat vaše společné štěstí.“
„Co jste zač?“ zeptal se tentokrát Tom a nedůvěřivě si ho prohlížel.
„Co jsem zač? Záleží na tom, co mi odpovíte na mé otázky…“ pozoroval je neustále a kroužil kolem nich jako sup. „Mohl bych být vaší záchranou, ale i vaším katem.“ Řekl s jednoduchostí v hlase.
Bill si zoufale složil obličej do dlaní a rozvzlykal se, už na tohle neměl nervy. Svět se mu hroutil před očima. Tom byl někde bůhvíkde s těmi strašnými lidmi, kteří si tohle místo zabrali pro sebe, a on se radši neodvažoval domyslet, co se stane dál nebo se tu stalo předtím. Ne, nechtěl na to myslet… přes slzy skoro neviděl a zalehlo mu jedno ucho, přesto ale slyšel jemu dost povědomý hlas, ne zas tak daleko od něj. Jako by byl ale něčím utlumený, není divu, když byl zavřený někde v něčem, co vypadalo jako kadibudka s železnými dveřmi. Trochu se narovnal a snažil se našpicovat uši, aby slyšel, co ten zvuk a hlas měl znamenat.
„Bille? Billy, jsi to ty? Bille-…!“
Ne, už asi musel mít halucinace, popotáhl nosem a roztřeseně vydechl. V krku měl jemu velmi dobře známý knedlík, bylo mu těžko a začínala ho z toho všeho bolet hlava. Alespoň s bolestí hlavy nemusel myslet na bolest své nohy. Zdálo se mu, že to hnisá, ale nebyl si jistý, nebyl doktor, aby to poznal, neuměl dát ani první pomoc, natož aby poznal, jestli mu něco hnisá nebo ne.
„Billy…“ ozvalo se znovu a Billa to vytrhlo z jeho malého trauma o tom, co všechno ho v tu chvíli bolelo. V tu chvíli jako by do něj udeřil blesk z čistého nebe, když mu došlo, odkud ten hlas zná a komu patří.
„Billy…“
„Uhum?“ promnul si ospale oko.
„Billy…“
„Hm?“ zamručel už trochu víc netrpělivě.
„Billy…“
„Ježiši co je?!“ nevydržel to už, posadil se a konečně se na svého přítele podíval. Vyprskl smíchy. „Proboha, co to máš na hlavě?“
„Co bych měl mít na hlavě?“ usmál se na něj nevinně.
„Bože ty jsi pitomý…“ praštil Georga přes rameno, čímž mu z hlavy shodil slepičí čepici, se kterou na něj koukal z lehu na boku.
„Já jsem pitomý…? Ty nemáš pomalu ani maturitu a já jsem pitomý?“
Bill se na něj dost zaraženě podíval. Tohle nečekal. Georg byl občas až moc upřímný a jeho humor většinu času nechápal. „Dobrou noc, Georgu.“ Otočil se k němu zády, přehodil přes sebe peřinu a zavřel oči.
„Ahoj,“ vydechl roztřeseně hnědovlasý a na rtech se mu objevil slabý úsměv. Georg se hlavou opíral o dřevěnou stěnu a přemýšlel o tom, v jaké situaci se to právě nalezl. „Myslel jsem si, že jsi to nezvládl… I když, možná by bylo lepší, kdybys… kdybys to nezvládl…“
Jeho snoubenec na druhé straně stěny zmateně nakrčil čelo a dlaní přejel po hrubém materiálu. Do očí se mu hrnuly horké slzy.
„Byl bys… v pořádku a ne tady… víš?“ jeho hlas byl těžký všemi pocity, které cítil. Snažil se zachovat klid, nechtěl, aby ho Bill slyšel v této situaci brečet.
„Já jsem v pořádku.“ Ujistil ho a v duchu zaklel, když se mu přeci jen zlomil hlas.
„Tak strašně rád bych tě zase viděl…“ usmál se znovu těžce. „Jak… Jak ses odtamtud dostal? Hledal jsem tě, víš? Celou tu dobu a… když jsi nebyl na té pláži, málem jsem… myslel jsem, že jsem na místě umřel, s tebou… neodkázal jsem si představit, nedokážu si představit, že bych o tebe přišel, Billy…“
„Já nevím.“ přiznal. „Probral jsem se v nějaké jeskyni a…. našel Toma. Nebýt jeho, tak už asi opravdu nežiju.“ Ale kde byl Tom teď?
Georg zvědavě nakrčil čelo. „Oh opravdu? Budu mu muset poděkovat, až ho uvidím.“
„Jo.“ Bill se trochu zasněně usmál. „To bys měl, je to… hrdina.“
„Jo, to on byl vždycky.“ Promnul si Georg zápěstí a narovnal se, když venku uslyšel kroky.
„Hej ty tam! Zmlkni!“ ozvalo se zvenčí a netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Oba dva mladíci byli vytaženi ven svalnatými nelibě zapáchajícími muži a taženi kamsi pryč. Milenci si stačili vyměnit pouze jeden krátký pohled, ve kterém toho ovšem bylo tolik co říct.
Billovi se zdálo, jako by snad už za tu dobu stihl zapomenout, jak vlastně Georg vypadal, ty dva nebo tři dny se mu zdály jako věčnost, jako by uplynulo sto let od chvíle, kdy viděl jeho obličej. Pohled, který mu jeho snoubenec oplácel, byl o dost podobný, díval se na krásnou masku pošramocenou světem plným tvrdé reality a drsných nástrah, na které jeho jemná duše a tělo nebylo stavěno.
„Tady jste… naši dva ne tak šikovní návštěvníci…“ věnoval jim nemilý úsměv muž se zjizvenou tváří, ten, kterého Bill potkal už před branou. Ten, který jim svou puškou podlomil nohy a nechal je svázat a odtáhnout do starého chrámu, který jemu a jeho kumpánům nyní sloužil jako útočiště.
„Jak… Jak to myslíte ne tak šikovní?“ zamračil se Georg, zatímco Bill si v hlavě neustále opakoval otázku kde je sakra Tom!?
„Vy jste mi neutekli.“ Řekl s poklidem. Bill polkl a Georg se na svého partnera zmateně podíval, když spatřil jeho výraz, nemusel se na nic ptát a došlo mu, o kom se tady mluvilo. „Co se ale dá dělat,“ pokračoval a promnul si svou pokřivenou tvář. „Holt budeme muset šetřit o trochu víc. Nejdřív si ale pohrajeme…“ přešel k Billovi a tvrdě mu semknul bradu do dlaně. Mladík polkl.
„Nesahej na něj, ty zasraná svině!“ rozkřikl se Georg a začal sebou házet, snažil se dostat ze sevření těch dvou, co ho drželi, ale dostal tvrdou ránu do zad, podlomily se mu nohy.
„Ale ale…“ podíval se na něj mdlým pohledem šéf. „Někdo se tu chce prát… Možná ještě dostaneš svou šanci…“
„Co s námi chcete udělat??“ vztekal se dál.
„Abyste neřekli, že jsme hrubý muž a neslušný hostitel, dám vám na výběr. Buď se mi vzdáte, anebo… mám dojem, že to pro vás nedopadne moc dobře, ale zase potěšíte moje chlapy.“
„Jak to myslíte?“ nakrčil hnědovlasý čelo.
„Jak? Nějak přeci přežít musíme.“ Pokrčil nonšalantně rameny. „Takže? Jaké je vaše volba mládenci?“
Volba byla pro oba dva jasná.
„Svažte tu kopretinku chlapci, však ona nikam neuteče… a jeho odveďte pryč, ať se může vyspat. Vítej mezi silnějšími, chlapče.“ Poplácal Bastien Georga po zádech a s posledním pohledem na černovlasého chlapce odešel se svými kumpány pryč.
Proč tohle Bill udělal, to Georg asi nikdy nepochopí.
Bill zůstal sedět na zemi, opřený o studenou kamennou zídku a se slzami v očích, a dost nevěřícím a šokovaným pohledem se díval za skupinkou, která odcházela. Jak to mohl udělat? Jak si mohl vybrat být s těmi, kteří ho chtěli zabít? Jak… svěsil hlavu a ze rtů mu unikl vzlyk. Ne, nemůže brečet, už ne. Musí se odsud dostat, musí přežít. Musí najít Toma. Další rána. Tomovi se odsud podařilo utéct a nechal ho tady? Jistě, typické. Zdálo se, že všichni si radši zachrání vlastní kůži, než aby zachránili i jeho, než aby byli s ním. Povedlo se mu vyškrábat se na nohy a v dřepu přešel schovaný za nízkou zdí k jedné z budov komplexu.
„Ale ale…“ ozvalo se mu za zády a ucítil na rameni pevný stisk. Přísahal, že se mu zastavilo srdce. Ucítil jen tupou ránu do hlavy a zatmělo se mu před očima.
Tom se snažil co nejpevněji udržet díry v kamenné zdi, na krku mu nabíhala žíla z tlaku, který mu projížděl celým tělem. Nesměl se pustit, ne teď, musel to zvládnout. Chytil se druhou rukou a se zaťatými zuby se vyškrábal nahoru na úzkou plošinu. Rozhlédl se. Nevěděl, kam jít, nevěděl kudy se vydat. Všechny budovy byly tak stejné, neměl nejmenší tušení, kam Billa odvedli, neměl tušení, jestli pořád je tam, kde byl, nebo jestli ho odvedli někam jinam. Nechtěl ani pomyslet na to nejhorší, co se mu s hořkou líbezností linulo do mysli… ne… zavřel pevně oči. Bill žil. Musel. Věděl to.
„Vydrž Billy, už jdu.“
autor: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Teda, tahle povídka mě pěkně drásá 😀 Mám nervy jak špagáty.
Když se dneska znovu objevil Georg, trochu jsem se lekla, že slibně se rozvíjející Billovo a Tomovo pouto bude v háji, ale ještě že to dopadlo takhle :)):P
Moc se těším na pokračování 🙂
Súhlasím s Allkou v tom, že ma nepotešilo, keď sa tam objavil Georg. Avšak potom som rada za to, ako to dopadlo, aj keď tá Georgova voľba Billa určite trápi. A som šťastná, že sa Tomovi podarilo utiecť. Teraz len dúfam, že sa mu podarí Billa zachrániť skôr, ako sa samu niečo stane.
Vďaka za časť a teším sa na pokračovanie.
Taky jsem se Georga trochu zalekla, ale zase přece jen jsem ráda, že žije…
A Bill stejně myslí hlavně na Toma. Věším tomu, že ho Tom zachrání 🙂
Přidávám se k holkám, jak se tady objevil Geo, tak ve mě strašně hrklo a musím říct, že jsem nebyla vůbec ráda 😀 Ne že bych chtěla, aby byl mrtvý, spíš se mohl dávno zachránit a nebo být na opačném konci ostrova. Nechci ho v Billově blízkosti 😀 Jediné štěstí, že už jsou zase od sebe a že to nevypadalo moc na to, že byl byl štěstím bez sebe, že jej konečně vidí. Jasně, že byl rád, ale vzpomenul si i na Toma a to je pro mě momentálně důležité 🙂
A Tom je fakt šikula! V téhle povídce jej vážně obdivuju, protože to, jak dokáže zápasit se všemi nástrahami a nepřízní života, jak je stále silný, bojuje a snaží se aby on i Bill přežili! Vím, že jsem tohle psala už mockrát, ale musím to napsat znova, Tom je můj hrdina!! ♥ A líbí se mi, jak jim utekl a teď se snaží Billa najít a zachránit jej. Vím, že se mu to povede, prostě musí! A Bill se pak bude divit, že se najde někdo, kdo nemyslí jen na svůj život, ale dokonce i na ten jeho.
Dalšího dílu se už zase nemůžu dočkat! Tahle povídka je skvělá, napínavá a já se vždycky bojím, co se klukům ještě stane!
Moc děkuji za tuhle úžasnou povídku, LilKatie! ♥
Som na tom presne ako holky predo mnou:) A som napätá ako struna. Ledva dýcham, tak som sa tých hnusných chlapov naľakala. Dúfam, že Tom to stihne pred tým, než Billovi ublížia.