autor: Sayurii
Děcka, tento díl v sobě skrývá Flashback, který vyprávím já, tak pozor na to! 🙂 A to proto, že mi to přišlo pro takové vyprávění nejvhodnější. 🙂 Tak pěkné počteníčko, Twincesťáčci moji milovaní. Vaša Sayurii 😀 :*!
HAYLEY
Posadili jsme se s Billym v prázdně kanceláři, aby nás nikdo nerušil. Musím mu alespoň zčásti říct, jak to vše tehdy probíhalo, chudáček v tom musí mít pořádný chaos. Nic si nepamatuje, a to se toho kolem něj dělo tolik. Neplánuji mluvit s ním příliš o Tomovi, to co bratr cítil, co si myslel, proč za Billym chodil na pokoj, a co ho k tomu po většinu času vedlo, si nechám alespoň prozatím pro sebe, konec konců by nebylo fér, abych to Billymu za Tomovými zády řekla. Tohle by si měli vyříkat oni dva, jestli k tomu někdy dojde, což pochybuju, Tom neřekne ani slovo. Řeknu Billymu jen to, jak mi pomohl a co jsem já cítila.
Billy už netrpělivě čekal, až mu vše povykládám a nedivím se tomu.
„Bille, co všechno víš o Tomovi a o mně? Co si myslíš, že s tebou máme společného?“ zeptala jsem se prvně, abych věděla, čím bych měla začít.
„O Tomovi… nic.“ Odpověděl pomaleji, jako by se rozmýšlel, jestli to, co říká, je skutečně pravda. Zakroutil hlavou a opřel se víc do židle. Je celý nervózní, chuďátko.
„A ty… jsi byla vážně nemocná a mělas stejně malou šanci na uzdravení jako já, že se probudím. Bylas první, koho jsem viděl, když jsem se probudil. Podle sestřičky jsi mě navštěvovala denně a… ano, chtěl jsem tě najít i dlouho po tom, co jsem tě viděl naposledy, až doteď.“ Rozpovídal se Billy, a čím déle mluvil, tím víc se mi zdál jeho hlas roztřesenější. Stále se na dřevěné stoličce vrtěl a drtil její okraje v rukou.
Nenáviděla jsem ty pohledy plné lítosti, připadalo mi, že jasně říkají, že je vše ztracené, ale v okamžiku, kdy jsem Billyho viděla takhle, dívala jsem se na něj stejným způsobem. Nakláněla jsem hlavu na stranu a říkala si, jak musí pro něj být strašné nevědět a nepamatovat si nic z minulosti. Konkrétně z jednoho dne a tří měsíců. To o něm vím já – upadl do kómatu, a když se vzbudil, nepamatoval si jediné vodítko k tomu, co se mu přihodilo, a proto mě ani náhodou nepřekvapilo, že tak moc touží po každičké odpovědi, kterou mu jsem schopná dát. I když to, co vím a co jsem mu rozhodnutá říct, s jeho únosem nijak nesouvisí. Snad ho to i tak částečně uspokojí. A třeba si už vzpomněl, kdo ho tehdy unesl a proč. Kdo ví?
„Chtěls mě najít? Proč?“ Připadám si jako detektiv nebo psycholog, že se ho stále na něco vyptávám.
„Chtěl jsem se zeptat, proč jsi mě navštěvovala.“ Odpověděl Bill jednoduše a pokrčil rameny. Na pár chvil zavládlo v kanceláři ticho, jen jsme se na sebe občas nakrátko podívali. Ráda ho vidím, avšak je to takové zvláštní, když nad tím vším přemýšlím. Doopravdy vůbec netuší, že jsme ho s bratrem a Leou měli tak rádi. Jenže pro mě byl dobrý kamarád, pro Leu taktéž, pro bratra nikoliv. On sám nevěděl, čím byl ten cizí chlapec pro něj tak důležitý. Vždy měl problém s tím, rozeznat svoje emoce, či je dostatečně upřímně vyjádřit, ale viděli jsme na něm, že k chlapci přilnul, že mu ubližuje fakt, s kterým se dodnes nesmířil – Bill jej nezná, nepamatuje si ho. Každopádně zapůsobil kolem sebe na všechny z nás. Nepopírám Leinina slova, která zněla: „Bill je výjimečný.“
Povzdychla jsem si.
„Nechodila jsem za tebou denně, na to jsem byla slabá. Chodila jsem si za tebou popovídat asi dva týdny před tím, než ses probudil, a než jsem odjela domů.“ Poskytla jsem mu nejspíš první užitečnou informaci. Možná si alespoň něco prozatím ujasní.
„To musela být vždy dlouhá konverzace.“ Namítl a křečovitě se pousmál. Snažil se vypadat v pohodě, ale já viděla, že není. Myslím, že se i bál, co vše mu ještě řeknu.
„Jó, byl jsi skvělej na pokec. Nikdy jsi mě neodbyl.“ Usmála jsem se, abych tu napjatou atmosféru, která by se dala krájet, uvolnila. „A nikdy jsi mě neignoroval.“ Dodala jsem za stálého usmívání, avšak ani můj nebyl nejupřímnější a nejnenucenější. Úsměv mi tentokrát neoplatil, jen se zavrtěl na stoličce a zamručel.
„Vidím, že už chceš, abych to všechno vyklopila.“
Billy sklopil hlavu a zamumlal, že by to takhle neřekl. Je milý.
Zhluboka jsem se nadechla a krátce zapřemýšlela, jak začít. Prostě mu to nějak šetrně, opatrně řeknu, aby to pochopil a ujasnil si z části proč. Tohle vím jen já, Tom a Lea, ale ta mu už nic neřekne. Musím to zkrátka udělat já. Nezaslouží si nevědět to a myslím, že tak pomůžu i Tomovi. Třeba si Billy uvědomí, co Tom cítil, a promluví si spolu. No nebylo by to pro oba lepší? Ale ne… neřeknu mu to, co by si Tom nepřál, aby věděl. Vlastně ani tohle by mi nedovolil prozradit. To by však nebylo fér, neříct mu to, když na to tak dlouho čekal.
„To co je jen mezi tebou a Tomem ti neřeknu, promiň, nebylo by to vůči němu férový.“ Oznámila jsem mu nejspíš už podruhé.
Billy na mě nedočkavě koukal zmatenýma očima. Opravdu jsou naprosto stejné jako Tomovy.
„Budu mluvit jen za sebe.“ Dodala jsem po krátké pauze. Čekala jsem na nějakou reakci z Billovy strany, ale mlčel. Pozoroval mě čokoládovýma, velkýma očima a prahnul po dalších slovech, po další odpovědi na otázku, kterou si kladl čtyři roky.
„Když jsem onemocněla…“ spustila jsem tedy, abych ho ještě víc netrápila, bez jakéhokoli otálení a pak jsem jen mluvila a mluvila a on snad ani nemrkal, nedýchal, jen poslouchal.
Tom seděl u své mladší, nemocné sestry každé dopoledne, každého dne, za každého počasí. Hnědovlasá dívenka většinou spala, a pokud ne, chvíli po příchodu brášky vyčerpáním usnula. Tom to chápal, musí nabrat sílu na operaci, až se pro ni najde dobrý dárce. Nechtěl si v žádném případě přiznat, slyšet, či dokonce mluvit o tom, že času ubývá a je dost pravděpodobné, že se dárce neobjeví včas a Hayley umře. Nechtěl o něčem takovém přemýšlet, protože Hayley stále má naději, ač malou, ale má ji! Nedokázal si to přiznat, ale pravda skutečně byla taková, že Hayley umírá, a každým dnem, kdy se vhodný dárce zkrátka neobjeví ve dveřích, je smrti nebezpečně blíž a blíž.
Je to tak těžké a zničující vidět ji takhle trpět, takhle slabou. Je těžké dívat se na ni a vědět, že nemůže nic udělat pro to, aby se konečně uzdravila. Od chvíle, co Hayley leží v nemocnici, dny plynuly pro celou Tomovu rodinu až děsivě pomalu. Nebylo tu nic, čím by se Tom mohl zabavit, nic, čím by se chtěl odreagovat, jelikož na nic neměl náladu. Prosté. Logické. Tohle je stoprocentně to nejhorší, co se mu za dvanáct let stalo. Haddenovi teď žijí ve stresu a strachu s otázkou: „Co bude dál?“, ale ani jeden z nich nemůže a nemá tušení, jak moc se bojí malá Hayley. Bojí se smrti. Bojí se toho, že smrt bude bolet. Její život JE bolest. Bojí se toho, co nastane potom, co umře a ze všeho nejvíc o svoje blízké. Co bude s nimi, až umře?
Zima se pomalu měnila v jaro. Slunce svítilo silněji, stěhovaví ptáci opět zpívali a stromy získávaly zpět své zelené listy. Hayley však zůstávala nemocná. Bála se víc a naději ztrácela rychleji. Vždy když ji navštívila maminka, tak plakala, někdy brečel i Tom. Mrzelo ji, když je takhle viděla, bolelo ji to, ale už neměla sílu ani na to, aby je utišila. Vše se však změnilo jednoho osudového rána, kdy přiběhl Tom k sestře do pokoje a z úst se mu spouštěl vodopád slov, kterým drobná hnědovláska nedokázala porozumět. Mluvil příliš rychle.
„Tome, pomaleji.“ Šeptla sotva slyšitelně dívenka. Tom se konečně odmlčel a klidněji spustil:
„Před dvěma týdny přivezli nějakýho kluka, který teď leží v kómatu a šanci na probuzení má 20/80% – stejně jako ty.“ Chlapec s krátkými blonďatými dredy si sednul k sestřině posteli na židli.
„A?“ Hayley nechápala, kam tím Tom směřuje.
„Dokážu ti, že máš pořád naději.“ Řekl starší sebejistým hlasem. Byl přesvědčený o tom, že jeho plán vyjde. Musí se vydařit.
„Jak?“ Chtěla vědět dívka. Jak jí chce její bratr dokázat, že má naději? Co s tím má společného chlapec v hlubokém, neprobuditelném spánku?
„Budu toho kluka pozorovat a přijdu ti vždy říct, jestli se lepší. Slib mi, že když ti řeknu, že mu je líp, začneš věřit, že máš naději.“ Zaprosil naléhavě dredař.
„Ale kóma a leukemie je něco jiného.“ Vzdorovala dívenka.
„Já vím, ale jde o to, že máte stejnou šanci na úspěch. Když uspěje on, přesvědčím tě tak, že je možný to dokázat, rozumíš? Doktorský bláboly neposlouchej.“ Vysvětloval svoje smýšlení Tom.
Přál si, aby Hayley naději neztrácela, aby to nevzdávala, a udělal by pro to cokoli. Dokonce i denní vkrádání do pokoje cizího kluka.
„To nezáleží na mně, ale na tom, jestli najdou dárce.“ Hayley vždy našla nějakou námitku, pro Tomovo tvrzení. Řekla si, že je její bráška již zoufalý, a tak jsou i jeho činy zoufalé a přemýšlí naprosto hloupě.
„Jasně, ale jde o princip. Prostě mi to slib.“
„Dobře. Je to blbost, Tome, ale když ti to udělá radost-„
„Ne. Musíš tomu taky věřit.“
Hayley nakonec souhlasila a s Tomem si zkřížili malíčky na důkaz právě uzavřeného slibu. Stále však Hayley připadal Tomův nápad absurdní. Je jedno, jestli se nějaký kluk probudí. Bude mít štěstí on a ne ona. Stejně se její naděje nevrátí, je to k ničemu. Bezmocně bude ležet připoutaná svou nemocí k nemocničnímu lůžku a přežije zbytek života tady. Už nikdy si nebude moct hrát s ostatními dětmi. Nikdy se neprojde po parku s bráškou a rodiči, už nikdy nezažije se svou rodinou Vánoce, Narozeniny…
Hayley po tváři stekla horká slza a hned následovala druhá, třetí.
„No ták… Nebreč, Hayley, prosím tě.“ Uklidňoval Tom plačící dívku. Stoupnul si a objal plačící sestřičku jemně kolem krku.
„To bude dobrý, všechno se to spraví. Vydrž to a já slibuju, že se uzdravíš. Jsi přece silná holka, Hayley.“ Mumlal dredař dívce do vlásků, načež ji po nich pohladil. Dovolil si říct, že jí to slibuje, protože byl schopný pro to udělat cokoli. Dovolil si dát jí takový slib, protože si dosud nepřipustil, že by Hayley nemoci podlehla.
Hayley hlasitě zavzlykala a mokřila bratrovo volné tričko slzičkami. Jak strašně nerad Tom tohle poslouchá. Dočista ho to ničí. Bolí ho to tam, kde vše bolí nejvíc a nejdéle – v srdci.
„Co jsme si řekli? Vše zvládneme, vše vydržíme.“ Šeptal sestře. „Nebreč, začnu taky. Budeme vypadat jako dvě ubulený mařeny.“ Dodal po chviličce. Pokusil se pousmát, ale vzešel z toho posmutnělý úšklebek.
„Já nejsem ubulená mařena.“ Zasmála se zakrátko ubrečeně Hayley a drobnou ručkou si setřela slzy z tváře.
Když se hnědovláska vysmrkala, usušila si tváře papírovým kapesníčkem a tentokrát doopravdy Tomovi slíbila, že neztratí naději. Od té doby Tom každičkého rána přišel pozdravit Hayley – ovšemže většinou nedostal od spící dívenky odpověď, ale i přes to ji zdravil slovy jako: „Ahoj“, „Bré ráno.“, „Ránko“ a podobně s letmou pusinkou na tvář – a zamířil pak rovnou do třetího patra k černovlasému pacientovi. Jakmile si poprvé všimnul chlapcovy tváře, polekal se a šokovaný radši odešel z jeho pokoje. Černovlásek s dlouhýma černýma hustýma řasama, bledou tváří, narůžovělými rty a jemnými rysy vypadal skoro přesně jako Tom.
Tom se k chlapci zanedlouho vrátil a jeho spící obličej ho fascinoval. Chlapec Toma zaujal. Spal, stále jen spal, jako zabitý, ale i tak z něj něco vyzařovalo. Něco, co Tom nedokázal popsat. Čím častěji Tom k černovláskovi chodil, tím víc si začal zvykat na to, že chlapce každé dopoledne vidí. Tom neměl v plánu se o černovláska nějak zajímat, nebo u něj trávit nějak zvlášť dlouhou dobu, jeho mise spočívala pouze v tom, že se na chlapce zajde podívat a oznámí Hayley pokroky, které udělal, aby jí dodal víru, že i ona na tom bude líp, jenže… chlapec na Toma působil velmi zvláštně. Připadalo mu, že chlapce zná, ale zároveň si byl jistý, že ho vidí poprvé tady, v nemocnici.
Nikdy neslyšel chlapcův hlas, nedíval se mu do očí, ale postupně začal cítit, že jeho nápad nabral i jiného směru. U chlapce bylo Tomovi výjimečně dobře. Bohužel – a z toho byl Tom nejsmutnější – čas běžel rychle kupředu, avšak černovlásek se neprobíral, nereagoval, nezlepšoval se a Hayleinin dárce se nedostavil.
Děti v kantýně, které se už téměř doléčily, si nahlas povídaly o novinkách na dětském oddělení. Tom nechtěl poslouchat, ale jejich hlasité vykládání se nedalo přeslechnout.
„Vedle mého pokoje ubytovali tu šílenou holku!“ Spustila dramaticky kudrnatá zrzka se spoustou pih na nose a kolem něj. Vypadala jako Pipi dlouhá punčocha, pomyslel si Tom sklesle.
„Myslíš tu, kterou přivezli z blázince?“ Zeptal se nadměrně zaujatě blonďáček, jenž se cpal kusem jakéhosi krémového zákusku. Neměl by mít dietu? Napadlo Toma. No rozhodně nevypadal, že by kdy nějakou dodržoval. Říkejme mu tedy Cvalda.
Tom protočil panenkami. Bože, aby si z toho náhodou neucvrnkli.
„Jo! Přesně tu! Ale ona prej ještě nebyla v blázinci.“ Zakývala zrzka hlavou.
„Podle mě by ji tam měli rychle šoupnout. Je to magor!“ přidal se do konverzace vysoký, hubený hnědovlásek. Vyjekl přitom, až se Tom leknul. Proboha!
„Slyšela jsem, že na doktora chtěla poslat, cituju: „vládce vládců pekel pekelských“. Oznámila partě dětí sedících okolo stolku blondýnka a vykulila přitom hnědé oči, snad aby se báli.
„To není pravda!“ Nesouhlasil okamžitě nejmenší z nich. Chlapeček v modrém pyžamku s jablkem v ruce začal vyprávět svou teorii. Kam na takový bláboly tak malé děti chodí? Ptal se Tom sám sebe, ale odpovědi se mu nedostalo, páč na to jeho mozek zkrátka nestačil.
„Pravda je taková, že se jmenuje Lea a je obyčejná holka, jen je magor. Žádná čarodějka ani upírka, a ani vysavačka mozků není, jak o ní vykládají.“ Jéé, konečně moudré slovo. Tom měl chuť chlapci zatleskat.
„Pořád si hraje s tím klukem z třetího patra.“ Chopila se slova opět zrzavá dívka, dejme tomu, že Pipi. Teď už Toma začala jejich debata zajímat o hodně víc a zpozorněl.
„Řekla mi, že tady v nemocnici je jeho dvojník, který se ho snaží probudit kvůli své nemocné sestře, ale řeknu vám, že s tím klukem nic nehne. Prý, když se neprobudí, tak ho odpojí a umře. A pak ta holka odešla z mého pokoje, ale ještě před tím, jí naprosto zčernaly oči!“ zvýšila hrozivě hlas tak, že se nejmenší lekl.
„Cože? Ona u tebe byla v pokoji?“ vyhrkl překvapeně a zároveň zděšeně.
„Jo, to byla.“ Pyšnila se Pipi. Tom už však jejich spolek nevnímal. Stačilo mu, co slyšel. On nesmí umřít!
Okamžitě se vydal do třetího patra, schody bral po dvou, někdy i po třech, málem se na nich přerazil, jak spěchal. Rozeběhnul se po dlouhé, měkkým světlem zalité chodbě až na její samý konec a vlítl do dveří s číslem 483. Spí, spí a ani se nehne. Řasy se mu občas zatřepetají, ale to je jediný pohyb, který jeho drobné, hubené tělo vydává. Tom popadal dech. Hrábl po opěradle bílé židle a přisunul si ji k lůžku černovláska. Mlčky jej pozoroval. Každý detail, každičké místečko jeho krásné tváře. Kdy si vlastně Tom začal myslet, že je pacient krásný?
„No ták… už se probuď! Jsi bledej, jako bys už umřel, ale když umřeš, umře i Haylinina naděje a to nedovolím.“ Poprvé na černovláska Tom promluvil, poprvé na něj křičel, a poprvé mu to bylo jedno. Jde o Hayley. A i když by si to Tom nikdy nepřiznal, jde mu i o černovláskův život. „Probuď se, slyšíš?! To si i hluchej?!“ štěknul po chlapci, ale ten ho nevnímal, v klidu oddechoval a nevěděl o světě.
Z bezesného spánku by ho neprobudilo, ani kdyby se kolem něj střílelo.
„Zírám tady na tebe každej pitomej den, ale s tebou nic ani nehne! Do háje s tím! Vzbuď se!“ Křičel Tom a nebral na vědomí to, že kdykoli sem může vběhnout zdravotní sestra nebo chlapcův ošetřující lékař. Dělá příliš velký hluk na poklidné třetí patro, kde se vůbec nic neděje, a tenhle kluk je toho „živoucím“ důkazem.
„Probuď se, prosím tě o to!“
autor: Sayurii
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Som rada, že nám po kúskoch odkrývaš minulosť a okolnosti v nemocnici 🙂
Vďaka za časť a som zvedavá na pokračovanie.
Omlouvám se ale i mist tesař se někdy utne… Tomovi bylo 14 a ne 12, když chodil za Billem -_- 😀 spletla sem si to s Billíkem 😀 tak stane se…
Som rada, že sa Haily rozhodla Billovi odhaliť zopár vecí. Chápem, že Tomove tajomstvo nevyzradí, ale niečo by aj mohla… Už by som chcela aby sa Tom s Billom porozprávali:) Možno si Bill na niečo spomenie. Veď Tomovu prítomnosť cítil… Ďakujem za kapitolu:)
Je dobře že Haily řekla Billovi co ví a doufám že se Bill setká z Tomem a budou spolu mluvit.
Mam pocit, ze cim vic vime, tim min chapu 😀 ta Tomova nemoc se objevila az pote nebo uz ji mel? Docetla jsem se na netu, ze lide s touhle nemoci jsou dost citove plochy. Zajima me to vsechno, snad se to casem z pokracovani dozvim 🙂 diky za dil 😉
Tééda, už mě dlouho nikdo neoznačil na "děcko", díky! A za kapitolku taky moc děkuju.
Doufám, že to označení "děcko" nevadí 😀 je to myšlené vždy jen dobře :3 😀
Jsem strašně ráda, že se Hailey rozhodla s Billem promluvit o minulosti. Sama jsem natěšená na to, abych už konečně věděla, jak se věci mají. A konečně se postupem času začínám dozvídat pár věcí, i když upřímně, s každým příchozím dílem mám zase pár otázek navíc, ohledné téhle povídky 😀 Takže je to takový začarovaný kruh, něco se konečně dozvím, ale něco nového zase nevím 😀 Tolik tajemna jsem v povídce snad ještě nezažila 🙂 Ale líbí se mi to 🙂 Horší je, že poslední dobou nejsem nějak schopna přemýšlet a tak mě prostě nenapadá, jak to všechno okolo kluků je. Jakto, že jsou dvojnící, co měl Tom s Billem co dočinění? No.. těším se na pokračování až mi do sebe zapadne další, malý kousem skládačky 🙂
Moc děkuji za díl! 🙂
Ach… Tom musel být opravdu zoufalý, tak moc se upnul na myšlenku, že když se Bill probudí, Hayley se uzdraví, je mi ho tak moc líto.
A Lea je hodně podivná, to jsem zvědavá, co se z ní vyklube. No otázek je každopádně hodně, tak šup na další díl.