Breaking Through 16.

autor: Muckátko :o*

Ahojte všichni,

Vaše Muckátko :o*

Pravda vyplouvá na povrch

Pracovní sobota byla něčím, na co si Tom tak úplně nezvykl. Dnešek byl ale výjimka. Primářka mu volala těsně po obědě, zda by nemohl přijít do léčebny. Vychovatelka, která měla na starost odpolední program dětí z dětského oddělení, musela z rodinných důvodů opustit pracoviště. Hlídání a zabavení dětí se naprosto lišilo od Tomovy obvyklé náplně práce. Už ve dvě hodiny procházel pozemky a mířil k šatně. Stavil se samozřejmě u Billova okna a zastrčil obálku za parapet. Hlavou mu blesklo, že bude muset další obálky buď koupit, nebo je začít vyrábět z papírů, protože mu docházely. Neměl jich tolik, protože ještě donedávna dopisy neposílal, ani je nikomu v obálce nepředával.

Zůstal ve svém oblečení, ve kterém přišel, aby se cítil co nejvíce pohodlně a děti na něm nepoznaly, že je nesvůj. Došel na dětské oddělení, kde jej okamžitě odchytila primářka.

„Tome, mockrát vám za tohle děkuji. Že jste přišel takhle na zavolání a že je pohlídáte. V šest odchází děti na večeři a pak mají večerku, takže déle jak do sedmi vás tu nezdržím,“ slibovala primářka

„Zůstanu, jak dlouho to bude potřeba,“ pousmál se Tom a nechal se dovést k herně.

„V podstatě jde o hlídání, aby se dětem při hraní nic nestalo. Pokud máte nějakou práci do školy a máte ji s sebou, klidně se jí věnujte, jen občas hoďte očima po dětech. Nic víc po vás nežádám.“

„V pořádku.“

„Takže můžeme?“ zeptala se primářka a otevřela dveře do prostorné herny. Tom se rozhlédl po té hlučné živé drobotině a zalitoval, že na tohle kývl. Jak uhlídá jedno obrovské klubko neposedů? A to ještě ani nevěděl, co má jaké dítě za zdravotní problémy, co si ke komu může dovolit.

„Děti, poslouchejte mě chvíli,“ zamávala primářka rukama ve vzduchu, aby si vybojovala pozornost. „Děkuji. Tohle je Tom a bude tu dnes s vámi. Annemarie musela odejít a její práci pro dnešek převezme Tom, jak Toma přivítáme?“ zeptala se dětí.

„Ahoj Tome,“ ozvalo se sborově, až to Toma trochu zatahalo za uši.

„Ahoj,“ zvedl dlaň v náznaku mávnutí. Bylo mu trochu trapně.

„Jsem si jistá, že to zvládnete. Kdyby něco, budu u sebe v kanceláři. Ještě jednou děkuji,“ pípla primářka a odešla z místnosti, nechávajíc Toma napospas těm malým živlům. Tom se rozhlídl po místnosti a trochu křečovitě se usmál, když na něj zíralo tolik párů očí.

„Uhm… klidně si hrajte dál,“ pobídnul děti, „já si sednu tady ke stolu a budu se snažit být neviditelný,“ zamumlal pro sebe, aby to děti nezaznamenaly a mířil ke stolu. Lekl se, když se mu něco pověsilo na nohu a on zavrávoral. Podíval se dolů na malou zrzavou holčičku, která tiskla jeho stehno, protože až k pasu nedosáhla.

„Strejdo Tome, pojď, ukážu ti Pumíka, Sáru a Štístka,“ stiskla drobnou ručkou Tomovu velkou tlapu a táhla jej k malinkému stolečku.

„Nevěděl jsem, že mám neteř,“ zaskřípal Tom tiše zuby. „Sakra! Nevěděl jsem, že mám sourozence!“ uvědomil si najednou, ale nechal se táhnout přes půl místnosti.

„Posaď se, strejdo Tome,“ vyzval jej malý hnědovlasý klučina a ukázal na modrou dřevěnou stoličku. Tom měl strach, že pod ním její nožičky prasknout, ale nedovolil si odporovat. Opatrně dosedl a úlevně vydechl, když stolička unesla jeho váhu.

„Máme tu teď čajový dýchánek a ty se k nám, strejdo, musíš připojit. Čaj už došel, ale sušenku si musíš vzít,“ natáhla se blonďatá dívenka pro sušenku na půl omáčenou v čokoládě a strčila ji Tomovi přímo do pusy, takže Tomovy nezbylo nic jiného, než povolit hradbu zubů a přijmout pokrm do úst. Rozkousal sušenku a znechuceně se zašklebil. Ta sušenka už na tom talířku musela ležet nějakou dobu, že se pomalu stala jednou z hraček. Ne něčím, co se jí. Něco jako když přijdete do ordinace a na stole tam na talířku leží pár sušenek, kdyby si chtěl někdo nabídnout. Nikdo toho ale nevyužije, a tak se na sušenky práší a ony ztrácejí na své čerstvosti.

„Moc děkuji,“ polkl Tom ztěžka a doufal, že nebude muset sníst i ten zbytek.

„Strejdo Tome, spadla mi z vlásků moje spona, vrátíš mi ji tam?“ zeptala se holčička po Tomově pravici, která se u něj zčistajasna zjevila.

„Uuuhhh jo jasně, tak se otoč,“ pokynul dívce a snažil se zkrotit blonďaté prameny drobných prstýnků. Kdyby jej teď viděl Andreas, nejspíš by se válel po zemi smíchy.

„Jau! To tahá,“ zavřískala dívka.

„Promiň,“ omluvil se Tom a sponku povolil. „Dobrý?“

„Napoprvé sis vedl moc dobře,“ poplácala jej dívka uznale po rameni a jak se objevila, tak zase zmizela.

„Strejdo Tome, upadlo mi kolečko u autíčka, spravíš ho prosím?“ objevilo se mu modré autíčko před očima a otevřená dvířka mu málem vypíchla oko.

„Pokusím se,“ převzal si autíčko a kolo.

„Možná budeš potřebovat toto,“ otevřel chlapec malinkou dlaň, ve které měl matičku. Tom si ji převzal, nasadil kolo a matičku našrouboval před něj. Přesvědčil se, že se kolo točí a vrátil auto chlapci, který bez poděkování utekl za ostatními kluky.

„A jak se jinak máš, strejdo?“ ozvalo se ze strany.

„No dá se říct, že…“
„Strejdoooo! Damian mi ukradl panenku a tahá ji za vlasy!“ přerušil jej pískot holčičky.

„Arianna mi zase ukradla kostku z mé stavebnice!“

„Strejdo, musím na záchod!“

„A já mám žízeň!“

„Kdy bude svačinka?“

„Budeš tu i zítra, strejdo?“

Otázky, stěžování, křik a všechno jedno přes druhé. Tomova hlava se zvětšovala jako pátrací balón a on nevěděl, na koho se soustředit jako první. Jeden volal, druhý křičel, třetí jej tahal za nohavici nebo za ruku. S takovou by Toma za chvíli umořili. Tom prudce vstal od stolku už jen kvůli tomu, že nebylo zrovna příjemné mít kolena téměř pod bradou, jak nízko seděl. Děti se trochu lekly a zůstaly na Toma koukat. Někteří zvědavě, někteří vylekaně, někteří začínali natahovat a někteří vypadali zlomyslně a chtěli to Tomovi ještě víc zavařit. Osud Tomovi přál, když si všiml kytary, která visela nad skříní a vypadala, že sloužila jen jako dekorace.

„Takže… kdo z vás umí zpívat?“ zeptal se a došel si pro hudební nástroj, který mu byl velmi známý. Vzal si židli od stolu, kde měl v plánu strávit tohle odpoledne, a postavil ji ke koberci. Posadil se a zjistil, jak moc je kytara rozladěná. Stačilo jen trochu přitáhnout struny a vše bylo připraveno.

Brzy se děti překřikovaly jedno přes druhé, aby Tom zahrál zrovna tu jejich písničku. Nezbylo nic jiného, než děti posadit vedle sebe do pěti řad a ptát se jednoho po druhém, co chce slyšet. Přestávky sloužily na pití, k cestě na záchod a k protažení tělíček, když děti poslušně seděly na koberci, poslouchaly a zpívaly. Primářka se usmála, když po dvou hodinách šla Toma a děti tajně zkontrolovat. Nakukovala zpoza rohu a usmívala se, když viděla, jak Tom sedí na židli, hraje na kytaru a děti sedí poslušně na koberci a zpívají. Některé vyvolené seděly přímo u Tomových nohou a s otevřenou pusinkou se dívaly, jak Tomovy prsty tančí po strunách.

Čas večeře se přiblížil. Tom nemohl pochopit, že odpoledne tak rychle uteklo. Byl rád, že to zvládl, tak jak to zvládl a dokázal ty děti natolik zaujmout, že vydržely u jedné činnosti na celé odpoledne. Vracel kytaru na své místo, když dovnitř vstoupila primářka.

„Tak děti, večeře je připravená. Seřadit do dvojic a s Tomem vás odvedeme do jídelny,“ zavelela primářka a příjemně se na Toma usmála. „Kdo nemá dvojičku?“ rozhlížela se po dětech.

„Já, ale půjdu se strejdou Tomem,“ přihlásila se jedna dívenka a vklouzla do Tomovy dlaně svojí malou pacičkou. Primářka se uchechtla a jako matka kachna vedla svoje káčátka do jídelny. Tom všechny jistil vzadu. Musel přizpůsobit své dlouhé kroky těm maličkým, aby mu holčička vůbec stačila. V jídelně se děti rozeběhly každé jiným směrem, jen aby se co nejrychleji dostaly k jídlu.

„Tak tady to pro vás končí,“ otočila se primářka k Tomovi.

„Jo. Konečně,“ vydechl Tom a otřel si čelo.

„Náročné, že?“

„Netušil jsem, jak moc. Půjdu si pro věci do herny a půjdu, pokud už nic nebudete potřebovat.“

„Beze všeho. Zvládl jste to dnes na jedničku. Ještě jednou mnohokrát děkuji za ochotu.“

„Není zač. Na shledanou,“ rozloučil se Tom a odešel z jídelny.

Unaveně se ploužil chodbou dětského oddělení a blížil se k herně, když uviděl jednu ze sester s velkou kupou spisů v rukách, jak jde přímo proti Tomovi. Hračky nešťastně rozházené po podlaze zapříčinily její uklouznutí, stohy papírů vyletěly do vzduchu a jako podzimní listí se snášely dolů. Sestra zasténala a zvedla hlavu. Kdyby to byl kdokoli jiný, Tom by se pravděpodobně neudržel a začal by se smát, ale sestra byla poněkud pokročilejšího věku a taky se jí mohlo něco stát, ačkoli to byl nevinný pád, který normálně způsobil menší modřiny a naraženiny.

„Jste v pořádku?“ sehnul se Tom k ženě a pomohl jí do kleku.

„Ach! Ty děcka mě jednou zabijou. Když ne řevem, tak tím nepořádkem,“ zamumlala a promnula si loket.

„Vím, že jste zdravotní sestra, ale nemáte to zlomené nebo něco?“

„Ne, to ne. Bude to jen naražené. Mám už staré kosti,“ ušklíbla se.

„Klidně se posaďte. Já vám to sesbírám,“ nabídl se Tom. Sestra jej ujistila, že bude v pořádku a sama se jala sbírání dokumentů. Tom klidně bral jeden papír za druhým a skládal si je do ruky tak, aby byly textem správně a ne vzhůru nohama nebo popsanými listy dolů. Když se jim podařilo všechno sesbírat, zvedl se Tom ze země a srovnával rohy stránek, aby tvořily úhlednou kupičku. Zadíval se na stránku hned nahoře a rozšířil oči, když úplně nahoře v kolonce našel tučně vytištěné jméno ‚Bill Kaulitz‘. V poznámce hned vedle jména stálo něco, co zatočilo Tomovým světem.

Slova sestry, že nesmí nahlížet do dokumentace, už neslyšel. Srovnané listy mu vyklouzly z prstů, dřív než mu je sestra stihla vzít, a on se ocitl v podivné bublině. Nic nevycházelo ven a nic se nedostalo dovnitř. Žádné slovo, žádný dotyk.

Panické záchvaty strachu a hrůzy, spouštěné hlasitým projevem nebo dotykem

Po mnoho měsíců týraný a sexuálně zneužívaný od vrstevníků a starších spolužáků

Jako v prezentaci postupně nabíhají řádky textu, tak postupně Tomovi vyvstávaly informace o pacientovi, který mu byl přidělen. O pacientovi, který byl doteď jen číslem a teď měl najednou jméno a zrovna Billovo jméno. Tomova nejhorší noční můra se stala skutečností a on zjistil pravdu. Pravdu, která jej natolik zasáhla, že omdlel a sesunul se k zemi. Ani nezachytil vylekaný výkřik sestry, která se Toma snažila zachytit. Marně. Tomovo tělo v mdlobách padlo k zemi a zůstalo ležet.

Primářka v dobré náladě vcházela do budovy, když viděla jednu ze sester dřepět u bezvládného těla. Rozběhla se k místu, nechávajíc bílý plášť vlát daleko za ní.

„Co se stalo?“ vyhrkla, když v tom člověku poznala Toma. Sestra držela prsty u Tomova krku a kontrolovala tep.

„Já nevím. Pomáhal mi sbírat dokumentaci, pak se začetl do jednoho z horních papírů a omdlel. Uhodil se do hlavy, ale tep má pravidelný,“ informovala ji sestra. Primářka sáhla po papíře, který ležel u Tomova těla. Bolestně přivřela víčka, když přelétla očima obsah. Došlo jí, co se tam právě stalo. Tom musel největší náhodou na celém světě dostat diagnózu zrovna Billa a právě tam na chodbě zjistil, že jeho pacient je Bill. Věděl jeho diagnózu. Všechny ty hrůzy, které se Billovi děly, než se dostal do léčebny. Hodiny a hodiny trýznění a znásilňování. V kombinaci s pocitem viny, který Tom v sobě bezpochyby stále nosil, bylo otázkou setin vteřiny, kdy se z toho zjištění zhroutí. Kdyby primářka věděla, jak blízko se Tom k Billovi dostal, možná by padla hned vedle Toma.

„Počkejte tady u něj. Zavolám sanitáře, aby ho odnesli na pokoj,“ primářka se na chvíli vzdálila a o pár okamžiků později se vracela se dvě mladými muži, kteří vezli nosítka.

„Ježiž, co se mu stalo?“ vykulil oči jeden z nich, když Toma poznal. Alex byl jeden z těch ošetřovatelů.

„Omdlel. Odvezte ho na šestku. Je volná,“ ukázala směrem k pokoji. „Bude potřebovat něco na uklidnění a vodu,“ požádala sestru a vydala se na pokoj. „Už to zvládnu. Děkuji za pomoc. I vám, Alexi,“ zdůraznila, aby jej přiměla odejít. Přisedla si k lůžku a podložila Tomovu hlavu dlaní.

„Tome? Tome, slyšíte mě? Probuďte se,“ promlouvala k němu a lehce jej plácala po tvářích. Tomova víčka se zachvěla a brzy primářka na okamžik spatřila bělmo, duhovky a panenky. Tom zpomaleně mrkal.

„Jen klid. Omdlel jste a upadl na zem,“ vysvětlila mu klidně. Sestra vešla do pokoje a odložila tác se sklenicí vody a injekcí. Tomovy oči zvlhly, když si vybavil, co se před chvílí stalo. Podíval se primářce do očí.

„Bill,“ špitl bez dechu. „Je to Bill,“ zopakoval a z jeho očí neslyšně stekly první slzy. Primářku bodlo u srdce, když viděla Toma v takovém stavu. Bylo jí to tak nepředstavitelně líto. Cítila se najednou tak bezmocně. Profesionální stránka její osobnosti šla stranou. Chtěla Toma obejmout a utěšit, ale nešlo to. Jen by ho utvrdila v jeho emocionální bolesti a podpořila jej v tom.

„Tome, poslouchejte mě. Sestřička vám píchne něco na uklidnění a já zavolám vašim rodičům, že na noc zůstanete tady. Sám byste cestu domů nezvládl, rozumíte mi?“ ujišťovala se primářka, protože Tom vypadal, že je ztracen ve svém těle.

„Nemůžu,“ zavrtěl Tom hlavou. „Nemůžu, když vím, že Bill, že chudák Bill…“ mumlal a vrtěl se. Jeho myšlenky a strašlivé představy jej tlačily k zemi. Nemohl přestat myslet na všechny ty hrůzy, které musel Bill zažívat. Co musel snášet, než jej někdo z toho pekla vysvobodil.

„Píchněte mu tu injekci. Zůstane při vědomí, ale bude utlumený,“ obrátila se primářka na sestru a pustila ji na své místo, aby měla prostor. Z lékařských důvodů se primářka rozhodla narušit Tomovo soukromí, aby našla jeho mobil, ve kterém jistě najde číslo na jeho rodinu.

Rozhovor s Tomovou matkou nebyl lehký. Vylekala se, když jí primářka řekla, že není Tom, a vyděsila se znovu, když jí primářka vysvětlila, proč její syn dnes nepřijde na noc domů. Tisíckrát Simone vysvětlila, že se jen trochu uhodil do hlavy a potřebuje si odpočinout, aby mohl následující den opustit léčebnu po svých. Simone vše odsouhlasila, ale stejně si nemohla pomoct od znepokojení a strachu o své dítě. Dokonce se nabídla, že pro něj přijedou autem, ale primářka převoz v tomto stavu nedoporučila. Navíc dodala, že by měla ráda Toma pod kontrolou, aby se mu dostalo stoprocentní péče, což Simone v závěru uklidnilo a byla schopná ukončit hovor, aniž by primářku vyslýchala celou noc.

Primářka i sestra nechaly Toma posléze na pokoji samotného. Sestra dostala instrukce, aby Toma nechaly v klidu, a kdyby měl problém s usnutím, aby mu daly prášek. Nějak zvýšená pozornost nebyla potřeba, přesto sestru požádala, aby se na Toma při každé obchůzce po půlnoci chodila dívat.

*

Kolem desáté, kdy byla celá budova ponořena do ticha, se Tom probudil z lehké dřímoty. Nedostávalo se mu vzduchu. Cítil se, jako by se dusil. Natáhl se pro bundu a z pokoje odešel ven. Vyběhl z budovy a zhluboka se nadechl.

„Pane!“ objevila se mu v zádech sestra. „Měl byste odpočívat vevnitř.“

„Já potřebuju… chvilku… prosím… já jen…“ Tom udělal krok a rozešel se po cestě od budovy. Sestra jej sledovala tak dlouho, dokud se neposadil na jednu z laviček a nesložil tvář do dlaní. Rozplakal se, kašlajíc na veškerá dogmata, že muži nepláčou. Přímo tam naproti sobě měl budovu C. Chtěl vběhnout do Billova pokoje a sevřít jej v náruči, aby na něj už nikdo nemohl. Všechno najednou dávalo smysl, a čím víc si to Tom uvědomoval, tím víc to bolelo.

Seděl tam ve tmě, sám se sebou a svým trápením. Tiše vzlykal do dlaní a lehce se otřásal. V hlavě mu teď běhalo tolik myšlenek, že nebyl schopný se soustředit ani na jednu z nich. Jen seděl a nechával všechny emoce vyplouvat na povrch.

Bill, schovaný ve stínu, se ještě před chvílí procházel po areálu a užíval si čerstvého vzduchu, přemýšlejíc nad Tomovými slovy, které četl v pokoji stále dokola. Zasekl se, když jej uviděl sedět na lavičce s hlavou složenou v dlaních. Něco v něm jej tisklo k zemi a nedovolalo mu udělat ani krok navíc, ale pak tu byl ten malinký hlásek v jeho hlavě, který se snažil překřičet všechny ty negativní, aby se odvážil a posadil se na lavičku na opačné straně cesty, která byla sice tak blízko, ale přitom dostatečně daleko.

Vykročil pravou nohou a tiše našlapoval, pozorujíc sebemenší nezvyklý pohyb, který by vyhodnotil jako útok na jeho osobu. Pár slov na papíře ještě neznamenalo, že byly pravda. Došel až k lavičce a opatrně se na ni posadil. Dělila je zhruba vzdálenost dvou a půl metru. Bill se snažil soustředit na pravidelné dýchání. Nevadilo mu, že jej Tom nezaregistroval. Potřeboval se uklidnit. Zbavit se zimnice a horečky, zastavit třas těla a klidně dýchat. Všechno se ztratilo, když si uvědomil, že Tom pláče. Zaposlouchal se do zvuků, které tak dobře znal, a zadíval se na něj. Uvědomil si, že tam, jen pár kroků od něj, sedí zlomená a zranitelná osoba. Někdo, kdo potřebuje utěšit, stejně jako to kdysi potřeboval on s tím rozdílem, že u něj nikdo nebyl. Jeho strach však stále ovládal jeho mozek. Nemohl se zvednout a posadit se vedle Toma. Nemohl nic. Mohl jen přihlížet Tomovu trápení a být mu oporou alespoň takto.

Známý pocit sledovanosti Toma donutil pozvednout hlavu a podívat se před sebe. Napřímil se, když uviděl na lavičce kousek od sebe sedět Billa. Vypadal malý a ztracený, ale přesto se mu v očích zrcadlil obrovský kus odvahy. Slzy i nadále stékaly z Tomových očí, ačkoli se Tom snažil se na Billa usmát. Nešlo to. Ne když se na něj díval velkýma širokýma a především nevinnýma očima. Nemohl uvěřit, že mu někdo dokázal ublížit. A ne jednou.

„Promiň,“ špitl zlomeně. Nevěděl sice, za co přesně se omlouval, ale cítil, že to slovo potřebuje být vyřčeno. Možná se omlouval, že před Billem plakal, možná se omlouval za všechny, kteří kdy Billovi ublížili, nebo ačkoli to bylo absurdní, se možná omlouval za to, že tam nebyl, aby Billa zachránil. Bill neodpověděl, ale jeho nitrem se rozlilo zmatení a zvědavost, za co se Tom mohl omlouvat. Zvedl nohy ze země a přitiskl stehna k hrudi. Objal je a zůstal se dívat Tomovi do očí, stejně jako Tom přestal vzlykat a Billovi pohled opětoval.

V tu chvíli oba cítili prazvláštní napojení. Ticho, které je obklopovalo, téměř dovolovalo jejich uším slyšet tlukot srdce toho druhého. Něco se změnilo. Něco dopomohlo Billovi prozřít. Jen malinko. Svět opět získával jasnější barvy a on byl schopen si uvědomovat své pocity a uchovat si je na delší dobu. Prožít je.

Seděli tam dlouho. Nemluvili. Jen se dívali a zvykali si na přítomnost toho druhého. Bill se pro jednou necítil úplně osaměle a Tomova bolest s každým Billovým zamrkáním mizela. Rozešli se pozdě v noci, Tom do ticha špitl ‚Dobrou noc, Bille.‘, aby jej upozornil, že hodlá vstát a odejít. Bill se ostražitě zvedl a pomalými kroky couval od Toma. Zastavil se, až když se Tom vzdálil a z bezpečné vzdálenosti mu mávl na pozdrav.

Tu noc se něco stalo.

autor: Muckátko :o*