autor: Wind
Ahoj, všichni. Tak Toma máme v base a merfolky kdo ví kde. Doufám, že jste dost napjatí, jak to bude pokračovat. Nechci to Tomovo zatčení a vyslýchání moc natahovat, už teď je povídka delší, než jsem ji plánovala. Takže mi doufám prominete, že to s Tomem vezmu trochu hopem.
Vaše Wind
Tom seděl ve své cele. Byl naprosto jako bez ducha. Oranžový mundůr, tvrdá postel, v rohu místnosti malý záchod a stolek. Holé stěny. Ale co bylo nejhorší… posledních pár hodin života před sebou, než se mu do paže zaboří jehla*. Jak se k tomu dostal? Přišili mu chladnokrevnou vraždu patnácti lidí, pokus o vraždu, vloupání a maření policejní práce. Sečteno a podtrženo… soudce mu udělil ten nejvyšší trest.
Tom si živě vybavoval, jak se jeho právník snažil, hledal kdejakou skulinu, aby Tomův trest alespoň zmírnil, když už ho nemohl zprostit obvinění, ale marně. Soudce klepl kladivem a pronesl ta osudná slova. Vinen.
Tomovi se chtělo brečet. A proč ne? Teď už je to stejně jedno. Slané potůčky si razily cestu po jeho tvářích. Život se proti němu spikl. Možná by bylo lepší, kdyby v tom moři umřel. Kdyby ho nevylovili, nebo ho vytáhli pozdě.
Všechno je to jejich chyba. Kdyby se mu nepletli do života, nebyl by teď tady. Tomovy pocity teď vedly doslova válku mezi sebou. Na jednu stranu… vzpomněl na Willův krutý osud… ale na druhou… kdyby jich nebylo, nebyl by teď tady. Nemusel by zemřít. Slzy mu tekly jedna za druhou už skoro proudem. Jak on k tomu přijde?!
Ani si neuvědomoval, jak moc ten čas letěl. Včera odpoledne k němu přišel vězeňský farář, aby ho před smrtí vyzpovídal, a taky se ptal, na jeho poslední přání. Tom měl jen jedno. Nechat se zpopelnit a rozsypat do moře. Miloval moře a chtěl s ním zůstat i po smrti.
Zpovídat se nechtěl, neměl z čeho. Nezabil nikoho. Farář při odchodu pronesl Nechť je Bůh milostiv tvé duši a zmizel. Tom se stočil do klubíčka na posteli. Nikdy by ho nenapadlo, jak strašný je to pocit… vědět, že co nevidět zemřete. Nikomu by to nepřál.
K večeru se otevřely dveře cely. Tom nereagoval. Jen apaticky ležel a čekal na konec.
„Trümpere, vstaňte.“ Tom už nic nevnímal. S očima zabodnutýma do země se zvedl, nechal se vzít za paže a bez sebemenšího vzdoru se nechal vést chodbou. Každý krok byl jako jedna míle a nohy mu těžkly, jako by je měl z olova. Už prošli dlouhou chodbou a zavřeli se za nimi poslední mříže.
Vzedmul se v něm poslední vzdor. Škubnul sebou.
„Já jsem nevinný.“ Nekřičel. Jen měl potřebu to říct. Komu vlastně? Sobě? On přece moc dobře věděl, jak to je. Těm dvěma policistům? Jim to bylo jedno. Světu? Ten se o něj nezajímal. Bylo mu hrozně. Zemře v bezpráví. Stisk mužů zesílil.
„Vole, necukej sebou.“
Najednou Tom zbystřil. Ten hlas… podíval se do tváře jednoho ze svých držitelů.
„Kaii…“ vydechl Tom nevěřícně. Podíval se na toho druhého. Rai.
„Ztichni, neprozraď nás.“ Kaiův hlas byl pevný. A Tom… cítil, jak z něj všechno opadává. Všechen ten strach ze smrti byl ten tam. Byli tady… přišli ho zachránit.
Bratři Toma vedli dlouhou chodbou až k vrátnici. Tam ukázali falešné průkazy a doklad o tom, že mají Toma převézt na místo popravy. Ten byl pravý. Rai se postaral. Nasedli do policejního auta. Rai řídil a Kai zalezl s Tomem do prostoru pro odsouzence. A jeli.
V autě Kai sundal Tomovi pouta. Tom se div nerozbrečel radostí.
„Sorry, že to tak trvalo, udělat falešný průkazy a sehnat ohoz bylo docela zdlouhavý.“
„Kluci… děkuju vám. Děkuju. Nikdy by mě nenapadlo, že byste mě zachránili.“
„Moc si nefandi.“ Zamumlal si pod vousy Rai za volantem.
„Nevšímej si ho,“ řekl Kai a vytáhl z připravené tašky normální oblečení, aby se Tom mohl převléknout.
„Jen aby bylo mezi námi jasno, mladej. Já tu nejsem dobrovolně. Kdyby bylo po mým, tak bys tam zůstal.“ Toma Raiova slova zabolela, ale pak si uvědomil, že on ho nikdy neměl rád a asi se to nikdy nezmění. Na to lidi až moc nenáviděl.
„Tak proč jste teda tady?“
„No…“ Začal Kai. „Dlužíme ti službu. A Rai… ať tě nenávidí sebevíc, Willovi nic neupře.“
Tahle poznámka Toma překvapila.
„Jak to myslíš?“
„Jednoduše. To Will byl ten, kdo tě chtěl jít zachránit, protože tě nechtěl nechat umřít za něco, co jsme udělali my. Až moc mu to připomínalo případ s naší maminkou, a tak byl k neudržení.“
„A kde vlastně je?“
„Rai souhlasil, že ti pomůže pod jednou podmínkou. Že se Will schová v podmořské jeskyni kousek odtud. Prohledali jsme ji, je bezpečná. Musel Raiovi slíbit, že tam zůstane, dokud se nevrátíme, jinak by Rai nešel a bez něj by to šlo těžko.“
Tom nevěděl, co na to říct. Byl absolutně zaskočený. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna Will bude bojovat za jeho záchranu. A ani nedokázal říct, jak ho to těšilo. Byla to známka, že přece jen někde v hloubi duše k lidem zas takovou nenávist necítí. Byl tak šťastný, že se neudržel a musel Kaie obejmout. Ten se jen usmál. Rai zabrblal něco o patetičnosti, ale asi to zas tak zle nemyslel, protože když se nikdo nedíval, taky se usmál. A ne posměvačně.
*http://cs.wikipedia.org/wiki/Poprava_smrtící_injekcí
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Ou.. síce je pravda, že to bolo riadne z rýchlika, ale nevadí. Som rada, že merfolkovia zachránili Toma skôr, ako hos tihli popraviť za to, čo nespáchal. Prišli vážne "za minútu dvanásť", ako sa hovorí 🙂
A najviac ma potešilo práve to, že Will trval na tom, aby Toma zachránili.
Vďaka za časť a teším sa na pokračovanie.
P.S.: Z tvojich slov o tom, že už teraz je poviedka dlhšia, ako si plánovala, usudzujem, že sa asi čoskoro dočkáme konca. Alebo sa mýlim?
[1]:právě že i konec je zatím v nedohlednu 😀 nějak mi trvá dát ty dva dohromady, mám napsanou 18. kapitolu a ještě je ani jednoho nenapadlo, že by se měli rádi. Jsou tvrdohlavější než mezci 😀
[2]: O to lepšie 😀 Mne len vyhovuje, že bude poviedka dlhšia. Aspoň sa budem mať na čo tešiť a hlavne čo čítať 😀
[2]: Mě teda taky vůbec nevadí, že jim to dlouho trvá 🙂 Jen ať se hezky pomalu poznávají…
A já jsem moc ráda, že se povídka protáhla víc, než jsi chtěla 🙂 Stejně si myslím, že by povídka ani nemohla být kratší, protože tohle je zrovna námět, který je potřeba rozepsat a představa, že by měl být už konec se mi nelíbí.
Kai a Rai mě strašně potěšili 🙂 Už jsem se fakt bála, že tahle povídka skončí tragicky 😀 A to, že chtěl Will, aby Toma zachránili, mě strašně zahřálo u srdíčka 🙂 Je to od něj hezké, i když možná to zatím Bill bere tak, že Tomovi splácí svůj dluh, když on zachránil jej..ale zase, nějaké city či sympatie k Tomovi chovat musí, jinak by toho člověka nechal zemřít. Takže jsem spokojená s tím, jak to zatím je a moc se těším na to, až se kluci sblíží víc 😛
Moc děkuji za další díl 🙂
Tak jsem se lekla že jej popraví ale Bill jej zachránil jak se to dozvěděl.
[5]: Pravda, tohle téma prostě nešlo vecpat do patnácti kapitol, protože ještě u 18. není prakticky skoro žádný pokrok :/ 😀 Takže se asi ještě můžeš těšit, míň jak 20 kapitol rozhodně nebude 😀
úžasné =)))))))))) rychle další díl =))))))))))
Tomove trápenie som netúžila čítať dopodrobna, takto je to super. Hlavne, že je na slobode. Som zvedavá kde ho ale odpracú aby mohol znovu normálne žiť. ďakujem za kapitolu:)
jen piš piš dál,těším se na pokračování :))))
tohle je opravdu obtý :3 .. jen tak dál … honem pokračování 😉 :3
[11]: dobrý*