Breaking Through 17.

autor: Muckátko :o*

Od začátku

Byl to necelý týden od strašlivého zjištění, od Tomova kolapsu a od Billova dopisu. Primářka Schneiderová se rozhodla nechat Toma chvíli na pokoji a nezatěžovat jej pracemi v léčebně, kde mu všechno připomínalo to, co se dověděl. Tu noc, kdy s Billem seděli tiše naproti sobě, téměř nespal. Na druhý den se z posledních sil dobelhal domů, kde ho Simone několik dlouhých minut svírala v náruči a ujišťovala se, že jejímu synovi nic nechybí. Byl bledý, unavený a ustaraný, ale po fyzické stránce mu nic nechybělo. Měl ruce, nohy i hlavu, a to bylo pro Simone důležité.

Teprve po dvou téměř bezesných nocích načerpal alespoň minimum spánku, který jeho tělo potřebovalo, aby bylo schopno fungovat a vnímat okolí. Takhle vyčerpaně se nikdy necítil. Jako by jeho tělo opouštěla veškerá energie a Tom se ji snažil holýma rukama stahovat zpět. První zásuvka jeho pracovního stolu se pro něj stala největším strašákem. Přesně tam, pod blokem, ležela složka a v ní byly veškeré materiály k jeho pacientovi. K Billovi.

Dlouhé hodiny seděl u svého stolu, před sebou čistý list papíru a pero. Díval se z okna. Možná doufal, že k němu přiletí nějaký vrabec a pošeptá mu, co by měl na papír napsat, protože jemu slova došla. Pootočil hlavou a zadíval se na týden starý vzkaz od Billa.

Ani krásné písmo Tomovi nedokázalo na tváři vyvolat malinký úsměv. Hádal, že klidem myslí Bill tu dobu, kterou v tichosti strávili spolu na lavičkách. S každým dopisem se Bill stával otevřenějším, osobnějším, nebojácnějším. Z jednoho slova přes báseň a přes několik řádků se dostali k uvolněnosti, kdy byl Bill schopen Toma vnímat jako osobu, zahrnovat jej do svého světa, a dokonce se už i podepisoval. Pro jiné by to byla prkotina, něco, co by přehlédli, protože to byla samozřejmost. Pro Toma to znamenalo obrovský krok vpřed. Jenže teď, po tom, co se dozvěděl pravdu, neměl nejmenší tušení, jak se k Billovi chovat, co mu napsat, jak nedat najevo, že ví, co jej dostalo do léčebny. Co napsat, aby věci nezhoršil. Už nedokázal každý dopis psát s takovou lehkostí, pozitivní energií a bezstarostností. Odsunul papír stranou, Billův dopis složil a vsunul do obálky, kam ukládal všechny Billovy dopisy, a schoval obličej do dlaní. Zvonek, který se rozezněl domem, ignoroval.

Simone doběhla ke dveřím a hned otevřela.

„Ahoj, paní Trümperová,“ pozdravil příchozí.

„Ahoj Andreasi, pojď dál,“ mávla rukou a pozvala Andrease dovnitř.

„Tom je doma?“ zeptal se.

„Je u sebe. Díky, že jsi přišel. Už nevím, jak jej rozveselit nebo rozptýlit,“ povzdychla si Simone.

„Říkal jsem mu, že ho ta práce v léčebně připraví o zdraví. A už je to tady,“ rozhodil Andy rukama.

„Jdi za ním a pokus se o nemožné,“ kývla Simone hlavou k Tomovu pokoji a sledovala Andyho záda, jak mizí na schodech. Na Andyho klepání Tom pravděpodobně nereagoval, proto jeho kamarád vzal za kliku a vešel dovnitř. Pokud Simone neměla v plánu jít poslouchat za dveře, její přítomnost na chodbě už byla zbytečná. Vrátila se ke své práci a doufala, že se k Tomovi podaří proniknout alespoň Andreasovi.

„Nazdar kámo!“ zahalekal Andreas a vešel do pokoje. Tom se otočil od stolu, jako by svého kamaráda nepoznal po hlase.

„Čau,“ odpověděl nazpět.

„Co je s tebou? Nebereš mi telefon,“ posadil se Andy na postel a díval se na Toma.

„Vím, že ti máma volala, abys přišel. Slyšel jsem ji, jak s tebou mluví.“

„Jo. Volala mi, protože vyšiluje. Neví, co s tebou je. Jako kdybych neříkal, že v té léčebně přijdeš o duševní zdraví,“ odfrkl si.

„Je to Bill, Andreasi,“ pípl Tom těžce.

„Bill co?“

„Pamatuješ na diagnózu mého pacienta?“

„Jo,“ přikývl Andreas.

„Je to Bill,“ zopakoval.

„Oh!“ napřímil se Andreas. V hlavě mu to šrotovalo jako ozubená kolečka v hodinách. Nevěděl, co říct, protože tohle bylo špatné. Ne pro něj. Pro Toma, protože si dobře pamatoval, jak byl špatný z toho, co Billovi udělali, a teď se dozví tohle. Teď už mu bylo jasné, proč je Tom tak mimo. Zkoušel najít slova, kterými by Toma uklidnil a zároveň nic nezhoršil, ale tohle nebyla zrovna jeho parketa.

„Jak jsi na to přišel?“ zeptal se opatrně. Tom si povzdychl.

„Pomáhal jsem sestře sesbírat nějakou dokumentaci z podlahy, když uklouzla. Billova složka byla mezi ostatními.“

„Tome, já vím, že to musí být hrozný, ale minulost nezměníš. Není nic, co bys mohl udělat, abys vrátil čas a zarazil to. Zkus na to zapomenout a raději se soustřeď na to, co Billa čeká teď. Vyléčí se, odejde z léčebny a bude zase v pořádku.“

„Jenom minimum pacientů s takovým problémem se vrátí do normálního života,“ citoval Tom to, co se dověděl studiem odborné literatury.

„Bill bude v tom minimu. Seber se, Tome, myslíš, že někdo jako ty by měl šanci Billovi pomoct? Kdyby se všichni kolem něj chovali jako ty, litovali by ho a brečeli by? To by mu rozhodně moc síly a energie nedodalo. Sice jsem nestudoval psychologii, ale hádám, že lidé jako Bill kolem sebe potřebují trpělivé a hlavně silné osoby. Ne slabochy, kteří na něj budou koukat jako na tu oběť. On ví, že byl oběť, ale pochybuju, že to potřebuje slyšet od někoho dalšího. Určitě chce, aby se na něj lidé dívali jako na normálního silného kluka, který překonal něco tak hrozného a byl schopný si uchovat zdravý rozum, a ne jako na trosku, na chudáka, který si prošel peklem a teď je zavřený v léčebně. Koukej se vzpamatovat. Okresní fňukny už dávno nejsou v kurzu!“ zahřměl Andreas.

Tom se zasmál, ačkoli měl skelné oči. Celé ty roky se v Andreasovi pravděpodobně mýlil. Právě teď mu přešel nejdospělejší, co kdyby byl.

„Seš si jistý, že jsi nestudoval psychologii?“ zeptal se Tom.

„Nestudoval, ale nejsem debil.“

„Asi máš pravdu,“ uznal Tom.

„To si piš, že mám. A teď dostaň svůj zadek dolů a řekni Simone, že máš šílenej hlad, jinak si bude dál myslet, že je s tebou něco hodně v nepořádku. A dělej. Dám si s tebou. Mám hlad jako vlk,“ stiskl Andy břicho a zkřivil obličej. Tom se od srdce zasmál. To byl celý Andreas.

V podstatně lepší náladě a zdravější barvou v obličeji sešli dolů a sdělili Simone svoje požadavky. Za jiných okolností by se Simone nechtělo vařit několik chodů, ale když viděla, že se Andymu podařilo prolomit Tomovy hradby a dostat se k němu, nadšeně všechno odkývala a pustila se do práce.

Později toho dne, kdy Vševěd Andreas konečně vypadl z Tomova domu, přičemž snědl půlku jejich zásob, zasedl Tom ke svému stolu, aby Billovi napsal dopis. Tentokrát moc nepřemýšlel. Začal pěkně od začátku. Zapomene, co bylo, a bude se soustředit na to, co bude. Možná nemohl být součástí Billovy minulosti, aby něco změnil, ale rozhodně bude součástí jeho přítomnosti, a když Bůh dá, tak i budoucnosti.

*

Bill seděl zachumlaný do peřiny na své posteli a díval se z okna. Třel si studená chodidla, aby je zahřál. Byl to už téměř týden, co nedostal odpověď na svůj dopis. Pamatoval si každé slovo, které na papír napsal. Ať si lámal hlavu jakkoli, nenašel ani jedno slovo, které by Toma mohlo naštvat nebo urazit.

Jak se obvykle distancoval od veškerých pocitů, ať už negativních či pozitivních, nemohl nerozeznat ty pocity, které mu klíčily v těle. Byl zvědavý, co se stalo, zklamaný, že dopis nedostal, nedočkavý, jestli dopis přece jen přijde, a když, tak kdy. Začínal cítit věci, které cítil na začátku. Na začátku, než se v jeho životě objevila obrovská propast, kam spadl, a ze které se nakonec vyškrábala jen loutka, se kterou si mohou všichni pohrávat, jak se jim zlíbí.

Okno na dveřích od jeho pokoje vydalo charakteristický zvuk, jak jej ošetřovatelka otevřela a vsouvala dovnitř tác s jídlem.

„Bille, večere,“ řekla jen a sledovala, jak se Bill schoval pod přikrývku i s hlavou. Zatáhla okénko a zamračila se. Poslední dobou se Bill choval divně. Teď by řekla, že se choval skoro jako umanuté dítě, které vzdoruje své matce. Posledně dokonce zahlédla nepatrný úsměv na jeho tváři, na což nikdo nebyl zvyklý. Pro všechny v léčebně byl Bill člověk bez emocí, pokud se nepočítaly ty, když dostal svůj záchvat. Neplakal, nesmál se, nehádal se.

Krátce zauvažovala, že by možná měla obeznámit s celou situací Billovu psycholožku, protože tohle byla dost podstatná změna. Bylo jedno, jestli k lepšímu nebo k horšímu. V lepším případě psycholožka Billovi pomůže vrátit se do normálního života, v horším mu zabrání, aby si nějak ublížil, pokud by změna v jeho chování měla nějakou spojitost s pokusem o sebevraždu. Měli tu takových případů hodně. Apatičtí pacienti se najednou začali chovat optimisticky a na jejich poměry normálně. Bylo to ale jen z toho důvodu, že měli radost, protože našli východisko ze své situace v podobě sebevraždy.

Nechtěla ale zbytečně plašit. Možná se jí to jen zdálo. Možná ještě počká několik dní, a pokud se jí i nadále bude zdát, že Bill své chování změnil, nahlásí to.

Bill nechal sklouznout přikrývku z hlavy a podíval se na zavřené dveře. Slezl z postele a došel si pro tác. Posadil se ke stolku jako každý den a vzal do ruky vidličku. Bez Tomova dopisu to vypadalo jako na začátku. Vše při starém. A Bill se cítil osamělejší než kdy předtím.

autor: Muckátko :o*