Breaking Through 18.

autor: Muckátko :o*

Velký skok v čase

Že Tom změnil svůj přístup a náhled na celou věc, bylo okamžitě zřejmé. Po týdnu a pár dnech se vracel do léčebny. Tentokrát o něco lehčí, co se špatných pocitů týče, a s jasným plánem. Použil pro vstup hlavní bránu, jelikož byla otevřená. Dokonce malinko provokativně mávl na starouše na vrátnici, který rychle schoval plácačku rumu, který si chtěl nalít do čaje, když uviděl toho otravu. Tom se jen ušklíbl a pokračoval dál. Těšil se, až dá Billovi dopis, který měl prozatím schovaný v kapse na zadku. S úsměvem mířil k Billovu oknu, když zaslechl hlasité mluvení a výkřiky. Strčil dopis do kapsy a rozeběhl se k místu, odkud se ozývaly hlasy. Rozhlížel se po celém areálu, až mu ve výhledu přestala překážet budova C.

U plotu za budovou C, kde byla malá lesní školka s keři a lavičkou, která tvořila příjemné a tiché zákoutí areálu, se na první pohled praly 4 osoby. Tom viděl jen změť bílých plášťů a tmavého oblečení. Otočil se, když uslyšel něčí běh. Za zády se mu objevila primářka s ošetřovatelkou a dvěma mladíky. Tomovi se zatmělo před očima, když se znovu podíval na to klubko těl.

„Tak tys chtěl utéct? To určitě, ty žížalko! Vrátíš se zpátky,“ křikl jeden z nich a snažil se osobě zpacifikovat ruce, které jim stále unikaly. Tomovo srdce začalo bít o poznání rychleji, když na malý okamžik zahlédl tvář toho „uprchlíka“.

„Bože!“ pípl Tom, když v osobě poznal Billa, který se nacházel v počátcích svého záchvatu. Jako by z dálky slyšel primářčin křik, aby Billa okamžitě pustili, načež jeden z aktérů křičel nazpět, že ho našli u plotu a určitě chce utéct.

„Okamžitě se ho přestaňte dotýkat!“ zařval Tom z plných plic a běžel k nim. Postavil se tělem vedle Billova boku, který byl shrbený a ukrýval si obličej v dlaních. Tom svýma rukama odehnal ruce všech osob a odehnal je o několik metrů od nich. Utvořili kolem nich kolečko.

„Uhněte z cesty!“ přikázal Tom a díval se, jak se dva ošetřovatelé od sebe vzdalují a tvoří tak únikovou cestu. Primářka zamrzla v pohybu, až do jejich zad narazila jak ošetřovatelka, tak mladíci, kteří spěchali na pomoc. Všichni zírali na Tomovy ochranitelsky natažené paže kolem Billa. Nedotýkal se ho. Jen je držel v náznaku objetí.

„Tome, musí okamžitě dostat injekci,“ odvážila se promluvit primářka.

„Ne!“ odsekl Tom. Další léky by Billa jen víc srazily na dno. Přestal by jíst, špatně by spal a nakonec by jen nepřítomně seděl a díval se do zdi, jak to už jednou zažil. Ne. To Tom nemohl dopustit.

„Billi? To jsem já. Tom,“ špitl tiše a s bolavým srdcem se díval, jak se Bill třese na místě a vzlyká.

„Billi, doprovodím tě do pokoje dobře? Slibuju, že se tě nikdo ani nedotkne,“ promlouval k němu Tom klidně. Bill se však zdál ztracený a čekal nejhorší. Nehnul se z místa. Propadal dál do záchvatu. „Neboj se,“ snažil se Tom. Bill se dál třásl a nijak nereagoval. Tom si ani nebyl jistý, jestli ví, že je někdo u něj. „Billi, pamatuješ na to štěňátko z dopisu? Nedovolil bych, aby mu někdo ublížil,“ vzpomněl si Tom na jeden z jejich posledních dopisů. Bill povolil prsty a škvírkou se zadíval do Tomovy tváře. Mrkal díky slzám, které plnily jeho čokoládové oči. Tom se mírně usmál a lehce pokýval hlavou, jako by říkal ‚Můžeš mi důvěřovat‘. Billův pohled jej pálil. Díval se skrz oči do Tomovy duše, aby se ujistil, že Tom nelže. Oni to uměli. Uměli říkat sladké věci, ačkoli jejich duše byla černá. Ale slova, která říkal Tom, měla stejnou barvu jako jeho duše. I když Bill svému umu nahlédnout do cizí duše skrz oči důvěřoval, u cizího člověka si nebyl nikdy jistý.

„Neboj se, Billi,“ zopakoval Tom. Bill schoval oko zpět za levou dlaň a trhaně přikývl.

Pomalu se otočil v prostoru, který vytvářely Tomovy paže, a s Tomovým tělem za svými zády se nejistými kroky blížil k zadnímu vchodu budovy C. Všichni, kteří stáli venku, ty dva sledovali se zatajeným dechem. Nejvíc v šoku byla primářka. Měla pocit, že něco prošvihla. Něco velmi velmi důležitého. A to něco v době její nevědomosti pomalu rostlo dál a dál. Paží zadržela ošetřovatelku, která za dvojicí chtěla vystartovat. Injekci měla už dávno nataženou a připravenou k aplikaci.

Bill si uvědomoval Tomovu blízkost a nemohl si nevybavit situaci, kterou Tomovi popsal do dopisu. Jako by to celé přivolal a jako by se to všechno vyplnilo. Tom Billa doprovodil až do jeho pokoje, kde Bill vystartoval a schoval se na lůžku pod peřinu. Posunul se co nejdál ode dveří a v hloubi duše byl Tomovi opravdu vděčný, že se nepřibližuje. Tom sáhl do kapsy na svém zadku a vyndal dopis. V kapse od bundy měl gumové medvídky, které si chtěl dát na mls místo svačiny, ale nějak tušil, že sladké bude na nervy potřebovat spíše Bill. Obojí odložil na polštář a jemně se usmál. Vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Otřel si čelo, když mu postupně docházelo, co se vlastně stalo.

To už byla na cestě primářka se všemi, kteří se celé věci účastnili. Potkali se u východu z budovy.

„Ta injekce nebude potřeba. Je v klidu,“ podíval se na ošetřovatelku, která byla stále připravena k akci. „Na co jste vůbec mysleli, když jste na něj sahali?“ obořil se na dva ošetřovatele, kteří postávali za primářkou.

„Tome, uklidněte se, prosím. Pánové jsou tu noví a navíc patří na jinou budovu,“ hájila je primářka.

„A to se před nástupem do práce nemuseli seznámit s prostředím a pacienty?“ Primářka si povzdychla.

„Pojďte se mnou do kanceláře, Tome, prosím vás,“ poprosila Toma. „Sestři, kontrolujte pacienta, a pokud to opravdu nebude třeba, tak medikaci nepodávejte. Pánové, vy se prosím vraťte na svá pracoviště. V tuhle chvíli to necháme tak, jak to je,“ rozdala instrukce a vedla Toma k sobě.

„Takže ti tři něco kolosálně zvorají, ale na kobereček jdu já? Výborný.“

„Tome, odpusťte si tu ironii, prosím.“

„Řekl bych, že moje ironie není ten problém, který máme,“ odfrkl si Tom. Uvědomoval si, že se ohledně Billa chová až příliš ochranitelsky.

„To, co se stalo, bude projednáno na poradě. Nemusíte se bát, že to necháme jen tak, ale do toho, jak budu postupovat se zaměstnanci, vám opravdu nic není,“ posadila se do svého křesla.

„Vzhledem k tomu, že jsem jedním z vašich zaměstnanců, tak mi do toho něco je,“ reagoval Tom pohotově. Ještě mu v žilách koloval adrenalin, protože kdyby ne, rozhodně by nereagoval tak, jak reagoval. Nebyl by tak drzý. Ani jako k primářce, ani jako ke svému nadřízenému, ani jako ke staršímu.

Primářka na Tomovu poznámku už nehodlala reagovat. Strávili by tímhle dohadováním se ještě hodiny. Ji zajímalo něco úplně jiného.

„Chtěla jsem, abyste šel se mnou, protože bych ráda věděla, co mi ušlo,“ začala.

„Nevím, co myslíte.“

„To, co se před chvílí stalo? Jak to, že vám Bill dovolil, abyste jej doprovodil do pokoje, a navíc nepropadl záchvatu, jak se to stávalo vždycky při takovém kontaktu?“

„Možná, že ti vaši ošetřovatelé mají školy a tituly, ale o praxi neví nic.“

„Tak mě prosím poučte, protože co se vám povedlo dnes, se nepodařilo nikomu za celou dobu, co je tu Bill hospitalizovaný.“

„Jen jsem nechtěl, aby Bill procházel tím, co jsem už jednou zažil.“
„Ale jak se vám to podařilo? Jak je možné, že reagoval takhle, když k sobě není ochotný pustit nikoho?“ Tom šťouchal nohou do nohy stoly.

„Psali jsme si dopisy,“ přiznal.

„Dopisy?“ vykulila primářka oči.

„Jo. Nechal jsem se inspirovat tím dopisováním Billa a jeho otce.“

„Co bylo v těch dopisech?“ vyhrkla primářka okamžitě.

„To je listovní tajemství, nemyslíte?“ zamračil se Tom.

„Promiňte, ale možná je v nich něco, co by mohlo Billovi pomoct v léčbě.“

„Nic takového tam není.“

„Jak to můžete vědět? Nemáte k tomu patřičné vzdělání. Někdy i jedno slovo může mít v psychologii obrovský význam.“

„Nemyslete si, že mi posílal několik stran textu, kde si vylíval svoje srdce. Byl jsem rád, když mi odepsal jedno slovo,“ naznačil Tom, ačkoli věděl, že obrázek, který Bill poslal, nebo ta vymyšlená situace s pejskem, by byla psychologická kachna, nad kterou by někdo strávil roky a roky bádání, aniž by Billovi nějak opravdu pomohl.

„Možná bude tohle unáhlené rozhodnutí, ale jelikož sezónní práce, které jste tu teď zastával, skončily, mám teď dvě možnosti. Buď dostanete výpověď, nebo ačkoli je to z lékařského hlediska naprosto nepřípustné, budete mít Billa na starost. Pokud je vaše osoba jedinou, kterou je k sobě Bill ochotný pustit, měla bych toho tak trochu zneužít. Kontakt s jednou osobou jej možná přiměje ke kontaktu s druhou, pak se třetí a tak dále, až se nakonec bude schopný znovu postavit na vlastní nohy.“ Tom překvapeně zamrkal. Na základě své předchozí drzosti si myslel, že se primářka rozhodne pro první variantu. Ale že z něj udělá Billova ošetřovatele? To by jej ani ve snu nenapadlo.

„No nebudu předstírat, že mě to netěší. Budu to dělat rád,“ přikyvoval Tom.

„Budete se střídat s Billovou ošetřovatelkou. Více pořešíme až na další směně. Dnes to bude všechno. Můžete jít domů,“ otočila se primářka k počítači a dala tím Tomovi najevo, že ona skončila.

Tom se sebral a odešel z budovy. Měl nutkání jít za Billem alespoň ke dveřím, ale rozmyslel si to. Měl toho dneska určitě dost a poslední, co by chtěl, bylo, aby jej někdo ještě otravoval. Možná k sobě dnes Toma pustil opravdu blízko, ale Tom by neměl pokoušet své štěstí. Neodpustil si však podívat se, zda mu Bill už nenechal nějakou odpověď v okně. Neočekával, že by byl Bill schopný se po takovém šoku ještě zatěžovat psaním nějaké odpovědi. Překvapilo jej, když došel k oknu právě ve chvíli, kdy hubená ruka zmizela za oknem a klika klapla. Natáhl se pro dopis a podíval se dovnitř. Bill stál na druhé straně zamotaný v dece a díval se na Toma. Tom se podíval do svých rukou, otevřel dopis a přečetl si obsah. Zdvihl hlavu, podíval se Billovi do očí a usmál se.

„Nemáš za co,“ odpověděl Billovi, ačkoli si nebyl jistý, jestli Bill přes dvě okna slyšel. Lehké kývnutí jeho hlavy mu však napovědělo, že buď slyšel, nebo odezíral slova z Tomových rtů. Tom natáhl dlaň a přiložil ji na jednu z okenních tabulí. S uklidněnou tváří sledoval Billa, jak kmitá pohledem z jeho očí na dlaň, která se tiskla k oknu. Tomův hřejivý úsměv Billa vytrhl z jeho nerozhodnosti. Vytáhl levou ruku zpod deky a přitiskl ji na vnitřní sklo na to samé místo, kam ji tiskl Tom zvenku. Věděl, že je dělila dvě okna a prostor mezi nimi, proto se cítil bezpečně. A Tom? Tom také věděl, že si Bill uvědomuje, že na něj nemůže, ale to že přijal alespoň takový způsob kontaktu, Toma rychle povznášelo k nebi. Tohle byl obrovský skok v celé Billově léčbě. Udělal neuvěřitelný pokrok za tak krátkou dobu a to díky Tomovi.

Tom pohladil okenní výplň a sklouzl dlaní dolů, dokud ji nepřitiskl k tělu. Ještě jednou Billovi věnoval úsměv, otočil se a odešel. Bill teď potřeboval klid. Se vším se vypořádat, urovnat si myšlenky v hlavě.

Zeď, kterou měl Bill kolem sebe, se na straně, kde stál Tom, povážlivě otřásla. Stačí vytáhnout ještě pár cihel a nenávratně spadne dolů.

autor: Muckátko :o*