autor: Ghostie
If looks could really kill, then my profession would be staring.
-Brand New
Když Tom dorazil druhého dne do školy, byl tak zvědavý na Billa, že se ani neobtěžoval poflakovat venku před začátkem hodiny. Venku mrzlo a byla tam spousta sněhu, přesto většina studentů zůstala raději tam a trávila čas koulováním a další podobnou zábavou. To by nebylo zas tak špatné, pokud to neznamenalo, že zbytek vyučování by Tom strávil promočený až do morku kostí a se zmrzlým zadkem. Mnohem raději by se dozvěděl více o Billovi, a nejlepší způsob, jak to udělat, bylo přijít velmi brzy. Ani si nebyl jistý, jestli tam Bill bude, ale pořád mohl alespoň doufat.
Naštěstí pro Toma, nemusel pouze doufat. Bill seděl na svém místě v rohu třídy s nosem zabořeným v knize. Hrudí byl zapřený o desku stolu a knihu držel před sebou. Vlasy měl vyčesané do stejné hřívy jako den předtím a Tom roztržitě přemýšlel, jak by asi vypadaly rovné bez všeho toho laku. Posadil se opět na židli vedle něj a chvíli se na něj díval. Nezdálo se, že by si jej Bill všiml, stále byl ponořený ve své knize, a tak toho Tom využil a dál se opájel jeho vzhledem.
Stejně jako ve středu byl kompletně od hlavy až k patě celý v černém a Tom cítil, jak mu oči stále sklouzávají k Billovým rtům. Byly plné a lehce našpulené, a to zejména proto, že byly při čtení knihy pootevřené. Ale opravdu na nich bylo něco, co způsobovalo, že vypadaly buď velmi popraskaně, nebo dokonce zjizvené. Tom si nebyl jistý, co to bylo, a brzy se jeho oči přesunuly jinam. Sledovaly tenké, slabé jizvy na straně Billova obličeje, které byly sotva patrné, hlavně proto, že jeho pleť byla tak bledá. Dále mu oči zaujatě sklouzly na Billovy prsty, které měly rozhodně stejný vzhled jako jeho rty. Možná měl opravdu nějaké kožní onemocnění, ale proč vypadají tak potrhaně pouze jeho rty a prsty?
„Potřebuješ něco?“ Zeptal se Bill tiše asi po pěti minutách. Tom si uvědomil, že už si Billa neprohlížel, pouze na něj zíral. Nemohl si pomoct, Bill byl prostě velmi zajímavá osoba na pozorování.
Rychle se otřásl ze svého zasnění, trochu se naklonil a řekl: „Co to čteš?“
Neozvala se žádná odpověď, Bill pouze naklonil knihu a pokračoval ve čtení. Tom zaostřil na titulní stranu knihy a zjistil, že název je v angličtině.
„The Speed of Dark…“ četl Tom nahlas. „O čem to je?“
„Je to o chlapci s autismem,“ zamumlal Bill a otočil stránku.
„A?“ Přitlačil na něj Tom lehce, když Bill nevypadal, že bude pokračovat.
Bill si podrážděně povzdechl a nechal svá zápěstí klesnout, takže kniha zmizela z jeho zorného pole, a přesunul svůj pohled na Toma, aby se na něj mohl zamračit. „Ty moc nečteš, že?“
„Myslím, že ne, proč?“
Kniha se ocitla přitisknutá na Billovu tvář a černovlasý chlapec zasténal do jejích stránek.
„Jasně, promiň. Nechtěl jsem tě otravovat,“ řekl Tom, s úsměvem proti své vůli. Bill si jej dál nevšímal a vrátil se zpět ke knize.
Uplynulo pár minut a Tom stále sledoval Billa, jak čte. Občas se zadíval do knihy a přečetl nějakou větu nebo frázi. Bylo zábavné sledovat, jak sebou Billovo obočí pokaždé zaškubalo, zřejmě byl rozhodnutý Toma ignorovat.
„Fajn!“ Vykřikl Bill náhle a hodil knihu na stůl. Zhluboka se nadechl, odmlčel se, a pak pokračoval. „Je to futuristický příběh, okay? Je to o klukovi, který je autista a vysvětluje to, jak autisté vnímají společnost. Je to psané všechno z jeho pohledu, takže můžeš nahlédnout do jeho hlavy. V té knize existuje na autismus ´lék´ a on se musí rozhodnout, jestli jej přijme, nebo ne.“
„No, a proč si jej nevezme? Nad čím přemýšlí?“
Bill pomalu vydechl a opřel se. Znovu otevřel knihu, našel stránku, na které skončil, a založil si ji, než knihu opět, mnohem civilizovaněji, zavřel. „Protože by tím změnil sám sebe. Lidé vidí autistu jako někoho méněcennějšího, než je normální člověk, i když ve skutečnosti pouze přemýšlejí a učí se jinak. Líbí se mu, že je jiný, dokonce i když mají lidé proti němu předsudky. Ale myslí si, že kdyby byl normální člověk, tak dívka, kterou miluje, by jej také milovala.“
„Ona je taky autista?“
„Ne. To je právě ten problém.“
„Takže, vezme si ten lék?“
„Já nevím, jsem teprve v půlce… ale je to opravdu zajímavé.“
„Můžu se podívat?“ Zeptal se Tom, natáhl ruku a Bill mu vyhověl. „To je v angličtině? Úplně?“
„Jo. Mluvím plynně,“ řekl Bill krátce.
„Aha,“ zamumlal Tom a četl si obsah knihy na zadní straně, mírně rozpačitě, jelikož rozuměl každému druhému-třetímu slovu. Kvapně podal knihu zpět.
Třída se začala pomalu plnit a Bill pokračovat ve čtení a v ignorování Toma i přes to, že měl Tom pocit, že z toho zírání na něj už v sobě musí mít Bill vypálenou díru. Nakonec přišel Georg a vyrušil tak Toma z jeho zaujetí. Povídali si až do zazvonění a většina studentů vzhlédla v očekávání učitelky, která měla každou chvíli vejít dovnitř. Uběhla minuta a studenti se začali opět rozptylovat, když vtom dovnitř nahlédl jiný učitel.
„Paní Mondová tady dnes není, takže máte štěstí. Tyhle hodiny budete mít volno.“
Celá třída zajásala a Bill se zpoza knihy zašklebil. Opět si založil stránku a nacpal knihu do batohu. Ostatní studenti už vstávali a většina z nich pravděpodobně zamíří domů spát. Bill si přál, aby také mohl, ale bylo bezpečnější zůstat ve škole.
„Bille, co se děje? Proč vypadáš naštvaně?“
Bill se dutě zasmál a řekl: „Jsem naštvaný, protože mám strávit hodinu a půl s pitomcema místo toho, abych to prospal. Vím, že se mě na to chytáš zeptat, takže ano, půjdu s vámi dělat zatracené hovno.“
„Aha.“ Tom se podíval na Georga a pak zpátky na Billa. „Můžeš jít domů, je to v pohodě jestli nechceš jít s námi.“
Bill zavrtěl hlavou, hodil si batoh přes rameno a vykročil ven ze třídy. „Nemůžu jít domů. Kam půjdeme?“
„Přemýšlel jsem o tom jít do kavárny a dát si něco dobrého na zub,“ řekl Georg. „Vynechal jsem dnes snídani a umírám hlady.“
„Bille?“
„Cokoliv.“
„Ehm, okay, do kavárny, řekl Tom. Přemýšlel, proč měl Bill takovou náladu, že byl taková jízlivá mrcha. No, on byl vždycky mrcha, ale den předtím byl docela snesitelný a zábavný.
„Ty nejsi moc ranní ptáče, že?“ Zeptal se Tom nejistě.
„Měl bych právě teď spát,“ zasténal Bill. „Myslím, že budu spát v kavárně.“
„Nebo si můžeš dát kafe…?“ Navrhl Georg, když opustili školu a přecházeli přes školní pozemky jako většina lidí z jejich třídy.
„Káva je odporná. Jak ji může někdo pít?“
„Můžeš si do ní dát hodně cukru?“ ozval se Tom.
„Fuj, to jsem zkusil jednou. Pak to bylo stále hořké, a přesto tak sladké, že jsem se bál o své zuby. Vylil jsem to.“
„Je to tak trochu pravda, když se nad tím zamyslíš,“ zamumlal Georg a Bill přikývl.
Tom neuvažoval nad tím, co jeho přátelé řešili, a s pokrčením ramen si z kapsy vytáhl krabičku cigaret a zapalovač. Nevšiml si divokého odlesku v očích osoby vedle sebe, dokud jeho cigareta nezasvítila a v tom okamžiku mu byla vytržena z ruky.
„…co kurva?“ vyprskl Tom v úžasu a sledoval, jak Bill odhodil cigaretu na zem a zašlápl ji.
„Kouření ti škodí. Kromě toho, kouř mi opravdu vadí. Pokud si musíš ničit svoje plíce, tak prosím, ale nedělej to v mé přítomnosti,“ řekl Bill jasně a rozhodně, nedával tak Tomovi žádnou jinou možnost, než vrátit podrážděně cigarety i zapalovač zpátky do kapsy.
Tom nic neodpověděl, nechtěl se dostat do sporu s Billem. Dokázal si představit, že hádka s Billem by byla pravděpodobně velmi fyzická a velmi násilná, a Tom opravdu nechtěl mít vyškrábané oči. Skutečnost, že Bill nenáviděl jakékoliv násilí, byla Tomem dávno zapomenuta, stejně tak jako krátký výstup se Stephanem předchozí den. Stephan měl více nepřátel než přátel a fakt, že měl o jednoho navíc, Toma nijak neznepokojoval.
V příštích několika minutách dva přátelé a Bill (který se stále neodvažoval ani jednoho nazývat svým přítelem) kráčeli mlčky. Bill byl stále lehce napjatý jako obvykle, s rukama v kapsách a tvrdohlavým výrazem ve tváři. Tom byl poněkud překvapený, že se Billovi dokonce vejdou ruce do kapes džín, které vypadaly, že je má Bill na nohách spíše namalované. Ale on byl až příliš hubený a ani sebetěsnější džíny nemohly jeho tělo těsně obejmout. Navíc, Bill měl na sobě jen úzké bavlněné tričko s dlouhým rukávem a přes něj tenkou košili, která se ani nedala brát v úvahu.
„Neodpadl ti mrazem ještě zadek?“ Zeptal se Georg a vyjádřil tak Tomovy myšlenky. Bill pokrčil rameny a přesunul ruce do zadních kapes, zatímco se otočil, aby vše vizuálně kontroloval.
„Ne, stále je tam.“
„Nejsem si tak jistý,“ zamumlal Tom a naklonil se dozadu k inspekci Billova zadku.
„Urážíš můj zadek?“ Zeptal se Bill a zvedl obočí. „Nebo to byla jen výmluva, aby ses mohl podívat?“
Tom zamrkal. „Ehm…“
„Být stále ve střehu, Tome,“ rozesmál se Georg, když od jeho přítele nepřišla žádná jiná odpověď.
„No, jako bych se mohl podívat na jeho zadek, když má stejně ruce v kapsách,“ bránil se Tom.
Bill opět vytáhl ruce a nechal je venku. Tom v rozpacích, rozhodnutý změnit téma od Billova zadku, chytil ve vzduchu Billovu levou ruku a omotal svou dlaň kolem konečků prstů, které vyčnívaly z černých rukavic.
„Jsi úplně zmrzlý,“ řekl. Billovy oči se prudce zúžily a trhnul rukou zpět.
„Pravidlo číslo dvě na udržení Billa ´šťastného´: nedotýkat se ho,“ zavrčel Bill zlověstně a násilím si zastrčil ruce zpět do kapes.
Tom byl tímto výbuchem poněkud zaskočen a podíval se na Georga pohledem prosícím o pomoc, ale Georg vypadal spíše pobaveně.
„Jaké je pravidlo číslo jedna? A proč je to ´šťastný´ a ne šťastný?“ zeptal se Georg zvědavě.
„Protože já nejsem nikdy šťastný. A nesnáším, když se mě někdo dotýká. Já…“ Bill se odmlčel, přemýšlel, jestli by se měl omluvit za to, jak na Toma vyjel. Ale Bill se nikdy neomlouval, to Tom byl pitomec snažící se s ním spřátelit, takže tak jako tak nebyl k tomu důvod. „Pravidlo číslo jedna je, nikdy nebudit spícího Billa… co to děláš?“
„Píšu si to,“ zamumlal Georg, zatímco si psal pravidla do svého mobilního telefonu. Bill protočil oči, ale Georg se mu začínal líbit. Byl jiný a prostě bral Billa i se všemi jeho podivnostmi. Tom se až příliš snažil být Billův kamarád. „Je i nějaké pravidlo číslo tři?“ Georg zněl nekonečně zvědavě.
„Ano, ale to se nevztahuje na vás, a pravděpodobně ani nikdy nebude…“ Bill zaváhal, než dodal: „Je tady také čtvrté pravidlo.“
„A můžu ho vědět?“ Zeptal se Georg tak nadějně, jako by právě Bill oznámil, že má to nejlepší cukroví, ale pravděpodobně se o něj nerozdělí.
„Připouštím to. Třetí je neubližovat jiným lidem, alespoň ne před Billem, pokud by to šlo. Čtvrté je: nevšímejte si Billa. Mimochodem, tohle právě porušujete, kluci.“
„Počkej, počkej,“ řekl Georg, „Tak jo, mám to. Jsou ještě nějaká další?“
„Ehm, možná. Nevím. Nevytvářel jsem je pro zábavu nebo tak něco.“
„To bych do tebe ani neřekl,“ rozesmál se Tom.
„Oh, jo, co ty o mně víš?“ Zeptal se Bill jemně a zvedl obočí. Tom ho opět začínal štvát, nenáviděl lidi, kteří se jej snažili znát, i když nemohli. Okay, Bill měl tendenci být zticha vždy, když se objevili noví lidé, ale to nedávalo Tomovi žádné právo jednat s ním způsobem, jako by byli nejlepší kamarádi, když jej znal teprve jeden den.
„No…“
„To byla jen řečnická otázka, Tome…“ Idiot. Bill našel v jeho pohledu i něco dalšího, než jen prázdný výraz, dokonce si myslel, že není ani tak hrozné se na něj dívat. Ale stupidita stále bolí, a tak se to Bill rozhodl ignorovat.
„Aha.“
„Hej, koukejte, kavárna!“ Řekl Georg zbytečně, aby narušil jejich trapnou konverzaci. Hádající se ´přátelé´ odvrátili pozornost od sebe navzájem a vešli do kavárny. No, ve skutečnosti se nehádali, ale Bill byl stále naštvaný Tomovou hloupostí, tak to byl typ jednostranné hádky, do které se Bill dostával docela často.
Oba, Tom i Georg, vydechli úlevou nad teplem v kavárně, zatímco Bill se jen zamračil nad svými vlasy, které se začaly pohybovat, jak se teplý vzduch z kavárny začal mísit se studeným vzduchem z venku. Odstrčil si pár pramenů z očí a rozešel se objednat si, nonšalantní jako vždy. Tom a Georg dorazili za ním, stále zmrzlí a stále snažící se zahřát. Tom si všiml, že Billův nos zrůžověl (pěkná barva na něm) a tváře měl téměř jasně červené, zatímco jeho ruce měly blízko k modré, ale Bill se o to zřejmě nestaral. Bill vypadal, že se nestará naprosto o nic. Netečný mladík byl znepokojivě trvale zamračený a jeho oči nevydávaly žádnou jiskru tepla. Bylo v nich něco neodmyslitelně hořkého a nenávistného a téměř i melancholického, i ve způsobu, jak Bill vždy vypadal. Tom přemýšlel, jaká byla opravdu Billova minulost. Z toho, co věděl, jeho jediná rodina byla matka, která byla šílená. Bill z toho musel být rozhozený…
Tři středoškoláci seděli v rohu u stolu, Tom a Georg naproti Billovi. Bill si koupil dost páchnoucí čaj, zatímco oni dva měli kávu a sladké pečivo. Strávili celou minutu obohacování své kávy cukrem a smetanou, a žádná z těchto sladkých věcí nepřebila její hořkou chuť. S hrůzou sledovali, jak se Bill zhluboka napil svého odporného čaje, ze kterého se stále valila pára.
„Fuj, omlouvám se Bille, ale je to…“ Tom se otřásl a protáhl obličej. „Smrdí to jako… hovno. Jak to můžeš takhle rovnou pít?“
„Je to dobré,“ pokrčil rameny Bill. „Nemusí se ti to líbit.“
„Ani jsi nepočkal, než to vychladne,“ řekl Georg s jedním nadzvednutým obočím, když si foukal vlastní nápoj. Smetana jej trochu ochladila, ale zřejmě ne dost. Bill se opět napil svého čaje, jako by to byla voda.
Opět pokrčil rameny a olízl si rty. Vychutnával si chuť čaje, když náhle nakrčil nos a zamračil se do rohu kavárny.
„Co je?“
„Huh?“ Bill se podíval na Toma, skoro zapomněl, že tady nebyl sám. Byl už tak zvyklý být všude sám, že se ani neobtěžoval schovávat své emoce (nebo spíše, frustraci… Bill vnímal sám sebe jako někoho, kdo má jen pár vybraných emocí), a teď způsobil, že byl Tom zvědavý, což bylo otravné. Tom se otočil a podíval se na místo, kam se Bill díval, ale samozřejmě tam nic nebylo. „Jen jsem přemýšlel.“
„No to je novinka,“ řekl Tom a protočil oči. „A o čem?“
„Zasraný zvědavý osle,“ zamumlal Bill a zasmál se kousavě. Bez ohledu na Toma odpověděl. „Piercingy. Chci nový.“ Možná měl Tom ve zvyku pravidelně Bill naštvat, ale Bill proti němu nebyl zaujatý. Lidé byli lidé, a dokud nedali Billovi oprávněný důvod je nenávidět, tak mu obvykle nevadili.
„Ty máš piercing?“ Zeptal se Tom a zněl překvapeně a Georg zaujatě zvedl hlavu.
„Ehm, ano.“ Bill ukázal na své obočí, které se zahýbalo a něco se na něm zablesklo. „A další.“
Georg se naklonil blíž, zatímco Tom se divil, proč si toho nevšiml dříve. Vše, co bylo z piercingu vidět, byly dvě malé kuličky, modrošedé, takže to bylo snad omluvitelné.
„Jen jsem přemýšlel o tom, že bych opravdu chtěl propíchnout svůj jazyk. Ale od té doby, co jsem měl propíchnutý ret, mi máma řekla, že už žádné další piercingy v puse.“ Bill vypustil dramatický povzdech, než si opatrně odstrčil tuhý pramen vlasů. „Vidíš je?“ zeptal se.
Osm dalších piercingů zdobilo jeho pravé ucho a Bill začal s jejich pojmenováváním, když mu s šokovanými výrazy přikývli kladně na jeho otázku. „Nahoře je scaffold, potom dvakrát auricle (v ušním boltci) a tři lobe piercingy (v ušním lalůčku). A ten uvnitř se nazývá Daith piercing. Piercing ve rtu jsem si nechal udělat před nějakou dobou jako experiment, ale skončilo to strašně. Což naštve, protože jsem chtěl alespoň tři piercingy do jazyka, a snakebites, fraenum a labret… a vertikální labret by byl zatraceně cool,“ dodal, mluvil spíš pro sebe než k Tomovi a Georgovi. „Ale jsem omezený pouze na uši a povrchové piercingy.“ Aniž by čekal na otázku, která se zračila v jejich tvářích, Bill otočil hlavu na druhou stranu a ukázal náušnice i ve svém levém uchu.
„Máš hodně piercingů,“ zamumlal Tom. Zavřel jedno oko a ve vzduchu počítal, zatímco ukazoval prstem na každý piercing na Billově levém uchu. „Sedm?“
„Jo. Industrial, fragus a čtyři lobe piercingy.“
„A ještě jednou, jaké jsi to chtěl do pusy…?“
Bill se chystal odpovědět, ale místo toho ponořil ruku do batohu, vytáhl pero a začal kreslit schéma na ubrousek. „Bylo by to takhle,“ řekl Bill a nakreslil každý ze sedmi ústních piercingů, které chtěl. Označil je a podal jim ubrousek. Pak vstal a zkontroloval peníze ve své peněžence. „Vezmu si další čaj.“
autor: Ghostie
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
Ty joo, pánečku. Tento Bill je ešte väčší piercingový maniak ako skutočný 😀
A dnes to bola taká kľudnejšia časť, tak som zvedavá, čo sa bude diať nabudúce.
Páni, tak toto… 😀 já teda nemám páru o jakých piercing-kouskách to mluvil, ale přijde mi to děsivé. Ačkoliv u Billa, který zjevně totálně nic necítí je to asi jedno 😀 divím se, že nemá zápal plic… to, že nemá pocit chladu neznamená, že mu ta zima nijak neublíží. Tahle povídka je tak divná a zvláštní, že ji nejde nečíst :))) těším se na další část ^^
Super 🙂 povídka se mi líbí a je čím dál víc zajímavější :3 Bill se mi líbí, jak ho sere Tom 😀 A celkově… samotářský Bill je něco nového, celkově tahle povídka je úplně odlišná od ostatních 🙂 Strašně moc chci vědět Billovu minulost. Dost mě zaujal, takže se Tomovi, ani Georgovi nedivím, když jsou Billem tak zaujatí a zvědaví… alespo tak na mě působí 🙂 Každopádně… je fajn, že je Bill piercingový maniak 😀 Osobně si myslím, že piercingy je něco dokonalého :3. A Billovi sluší, takže… když se to nepřežene, tak proč ne. Sama si myslím, že například Snakebite je pěknej :3 Nebo piers v obočí, pupíku a v uších 🙂 Ve rtu, jak má Tom a ták, ale prosím Bille, nedělej si piers nad rtem, já nevím, jak se tomu říká, ale ten bytostně nenávidím! Brrrr, fujky. No nicméně, abych to zkrátila tohle tlachání 😀 Bill je zvláštní…. sebepoškozuje se a to dost ošklivě, ale cigarety nesnáší a kafe mu ničí zoubky… hmm, zvláštní. No tak… těším se na pokráčko! :3
No, přiznám se, že mě dneska Bill trošku štval tím svým přístupem k Tomovi… Ale asi si budu muset zvyknout a milovat ho bez výtek :))
Ty jeho pravidla mě ovšem pobavily :)) A koukám, že je z něj dobrej piercingovej blázen – jako já 🙂
Moc se těším na pokračování, ta povídka mě zajímá víc víc a s každým dílem mám víc a víc otázek 🙂 Moc děkuju za super překlad!
Som zvedavá ako sa Tomovi podarí prelomiť Billovu bariéru.
Tri piercingy v jazyku??? to sa dá? Dnes sme sa zase moc nedozvedeli, len to, že Bill asi necíti ani zimu ani horúcu tekutinu. Musí to byť príšerne nebezpečné. Tá kniha ktorú čítal, rada by som sa dozvedela ako skončila.
[5]: Zuzi, o té knize, dozvíš se to, jen budeš muset ještě chvíli vydržet 🙂 Jinak, ta kniha skutečně existuje, dívala jse mse na ní na internetu. Škoda, že je pouze v angličitě…
Bill je opravdu hrozně zvláštní, teprve si na něj začínám zvykat, ale myslím, že ještě pár dílů a bude to dobrý.. 😀 Vůbec si netroufám odhadnout, jak bude povídka pokračovat, každopádně se mi moc líbí a na pokračování se už moc těším.. 🙂 Díky za překlad.. 🙂
Taky si ještě pořád na Billa zvykám. On je prostě až moc zvláštní a tajemný člověk. Nikdy jsem se s nikým podobným nesetkala a abych pravdu řekla, tak se tohohle Billa celkem dost bojím. To, že pije horký čaj a necítí ani zimu…je to zvláštní.
Jsem zvědavá, co dalšího se ještě dozvím 🙂
[6]: Vygooglila som si autorku a vraj má autistického syna:( a kniha bola preložená aj do sk ale je vypredaná:/ budem ju hľadať vyzerá to zaujímavo. Vďaka za reakciu.
Vypadá to že Bill má zvláštní nemoc kdy člověk necítí bolest chlad teplo ale nevím jak se ta nemoc jmenuje.
Bill je naozaj zaujímavý možno ani nie chorý ale tým že si ubližuje tak prestáva cítiť bolesť.