Ničitel 20.

Vzpomínky

Bill

Docela se mi ulevilo, když jsem viděl, že je Levi v pořádku. Trochu jsem se lekl, vypadalo to celkem dramaticky, jak se tam složil. Ale musím říct, že jeho pokus o záchranu mého života mě mile překvapil. Přitáhl jsem si ho do náruče. Hmm… Myslím, že se mi bude hodit…

O čtyři hodiny později jsme přejeli slovenské hranice. Protože už se blížil večer, vyslovil jsem to, na co jsme zřejmě mysleli všichni.

„Asi si najdeme někde něco na jídlo, že?“ A taky se někde musíme vyspat.“

„To není potřeba,“ odtušil Olie. „Musíme se co nejdřív dostat do Ruska.“

„To chceš jet celou noc?“ zeptal se Levi udiveně.

„Jo,“ prohlásil sebevědomě čaroděj.

„To chci vidět,“ zamumlal jsem.

***

Sotva jsme udrželi či otevřené. Levi navrhnul, že by nám Olie mohl vyprávět svůj příběh. Opřel jsem se o Leviho a zavřel oči.

„Narodil jsem se v Anglii do staré čarodějnické rodiny. Bydleli jsme ve velkém domě a všichni se za mě snažili vychovat stejného zpátečnického snoba, jako byli oni. Byli důležitými členy nejlepší anglické skupiny čarodějů… a chtěli, abych se k nim přidal taky. Všichni členové se chovali jako moji rodiče, prarodiče, tety a strýcové. Arogantní tváře a vychvalování své bohaté a úspěšné rodiny. Nechtěl jsem k nim patřit. Když mi bylo čtrnáct, utekl jsem z domu. Měl jsem peněz dost a chtěl jsem utéct hodně daleko. Můj největší sen byl přidat se k nejslavnější čarodějnické skupině ve Francii, k Merde. A tak jsem si koupil letenku, nasedl na letadlo, letěl do Francie a vydal se hledat sídlo Merdetské skupiny. Našel jsem je docela rychle – i když jsem se pak dozvěděl, že to bylo proto, že oni chtěli, abych je našel. Tam jsem byl šťastný… Vážně. Splnil se mi sen. A pak jsem potkal vás a přestal se nudit. Díky…“

Autem se ozývalo Leviho chrápání. Velmi upřímné, pomyslel jsem si.

Najednou auto začalo nadskakovat. Podíval jsem se z okýnka a zjistil, že jedeme po nějaké polní cestě.

„Co to je?“ zeptal se Levi, kterého drncání probudilo.

„V klidu, to je normální silnice,“ uklidňoval nás Olie.

„Neříkej mi, že tohle je ještě větší řiť než Čečensko.“ S hrůzou v očích jsem se na něj podíval. Pohled mi oplácel – tvářil se vážně, smrtelně vážně. Ne… „Ty vole, čum na cestu,“ vyjekl jsem najednou. Před námi se objevilo seskupení domů a Olie do jednoho málem vrazil.

„Co to je?“ zajímal se Levi.

„Vypadá to jako vesnice,“ prohlásil Olie a zastavil.

„A teď vážně… Co dělá vesnice na dálnici?“ zeptal jsem se podezřívavě.

„No… Ehm… Mám takovej pocit, že jsem tak mluvil, až jsem někde blbě odbočil.“

„No to si děláš prdel,“ řekl jsem bezvýrazně.

„Nedělám.“

„Děláš.“

„Ne, nedělám, fakt.“

„Vážně?! Ty si fakt neděláš prdel? No to mě poser! Já tě zabiju!“

„No tak, kluci, klid,“ vložil se do toho Levi.

„Drž hubu,“ řekli jsme s Oliem naráz.

„Jestli jsme kvůli tobě uvízli někde na konci světa s partou retardů, tak…“

„Héééééj! Turisti!“

„… jsi mrtvej, Oleh.“ S obavami jsem se podíval z okýnka.

„Turisti!“ halekal spokojeně dav, který se shromáždil kolem našeho vraku. Zoufale jsem vložil hlavu do dlaní. Levi byl první, kdo se odvážil vylézt.

„Dobrý den,“ prohlásil mile – jak už bylo jeho zvykem. Zakryl jsem si oči – vážně jsem se na to nemohl dívat.

„Prosím, nemáte tu nějaký hotel?“

„Hotel? To čo je?“ podivil se jeden muž ze skupiny. Začal jsem mlátit hlavou do okýnka.

„Hej! Přestaň, rozbiješ mi sklo,“ ozval se Olie.

„Buď zticha, stejně za to můžeš ty!“

„A nějaký ubytování?“ snažil se Levi dál.

„My vás tu ubytujeme,“ kývali hlavou teď úplně všichni.

„Tak fajn.“ Leviho úsměv se ještě rozšířil. Asi si myslel, že je borec.

„Já tady nezůstanu!“

***

„A ještě do další nohy!“

„Tolik noh nemám,“ řekl jsem s námahou, ale stejně jsem dalšího panáka vypil. Místnost se se mnou motala a viděl jsem trochu rozmazaně. „Víte… Já se nudim,“ prohlásil jsem. Jazyk se mi pletl. „Chtěl bych se dívat na to… film. Ale takovej problém mám… Nemáte tu kino, víte?“ Položil jsem se na stůl – ten proslov mě vyčerpal.

„To je v pohodě. Moja dcera má toho… termita.“

„Myslíš trilobita,“ opravila ho manželka.

„Ale blbost, tableta!“ ozval se jiný muž.

„To je krásný,“ přikývl jsem, „ale co já s tím?“

„No, on pouští filmy,“ vysvětlil můj hostitel.

„Fakt? No ty vole. Lidi, slyšíte to?“

„Ehm… Loki? Nechceš si už jít lehnout?“ ozval se Levi.

„S tebou? Vždycky.“

„Mohl bys přestat pít,“ přidal se k němu Olie.

„Ne, nemohl,“ usoudil jsem po chvíli. „A dejte mi toho… ten film.“

Přiběhla ke mně holka – asi hezká, ale nemohl jsem to posoudit, protože jsem moc neviděl – a strčila mi něco do ruky. Zvedl jsem to a dal si to před obličej. Chvíli jsem to zkoumal, takže to ta holka nevydržela, chytila mě za ruku a táhla mě pryč.

„Já jsem slušné děvče,“ napomenul jsem ji. „Ne že mě někde znásilníš.“

„Nemusíš se bát,“ ujistila mě holka. Najednou jsem ucítil zvláštní mokro.

„Studí!“ Naklonil jsem hlavu na stranu.

„Proč lezeš do potoka, ty vole?“ otočila se na mě holka.

„Ty vole se neříká.“

To už mě vytáhla ven a dostrkala k nějakýmu domu. Strčila mě dovnitř, vzala mi tu věc, zapla film, vrazila mi ji zpátky do ruky a odešla. Domotal jsem se k posteli a rozplácl se na ni. Překvapilo mě, že jsem film docela vnímal. Bylo to o nějakém klukovi, co čaroval se svýma kámošema ve škole a utíkal před hadama. Věděl jsem, jak se cítí.

Ve chvíli, kdy film skončil, jsem uslyšel, jak se otevírají dveře.

„Loki?“ promluvil Leviho hlas.

„Tady, zlato!“ Šel za mnou a sedl si ke mně na postel.

„Ta holka říkala, že jsi prošel potokem. Tak jsem ti přinesl ponožky, aby ti nebyla zima.“ Vytáhl z kapsy ponožky a dal mi je do ruky. Dojatě jsem se na něj podíval.

„Pán dal Lokimu ponožky…“ Roztáhl jsem ruce. „Loki je volný!“

Leviho výraz mluvil za vše.

Tom

Dlouze jsem se na něj díval. Vážně jsem přemýšlel o tom, jak jsem se mohl do někoho tak prasáckýho, egoistickýho, urážlivýho a ještě k tomu opilýho zamilovat. Loki vstal a zatancoval radostný taneček. Chytil jsem se za hlavu.

„Víš co? Ty už radši lež.“ Dotáhl jsem do zpátky do postele. „Kolik do tebe těch kapek nalili?“ zeptal jsem se. Loki se rozesmál a pokrčil rameny.

„Loki je volný!“ zopakoval znovu se stejným nadšením.

„To je krásný,“ ušklíbl jsem se a vzal mu ponožky z rukou.

Rozhodl jsem se, že mu s nimi trochu pomůžu, protože nevypadal, že je ve stavu, kdy by to zvládl bez menších karambolů. Moc se mi do toho nechtělo, ale zároveň jsem nemohl dopustit, aby kvůli tomu byl nemocný. Rozvázal jsem mu boty a odhodil je stranou. Vysvlékl jsem mu mokré fusky a odnesl je na topení, kde se mohly trochu prosušit. Navlékl jsem mu čisté a trochu se pousmál. Měl jsem to za sebou.

Naklonil jsem se nad Lokiho a zadíval se na jeho rty.

„Co to děláš, Levouši?“ podezřívavě zvedl jedno obočí.

„Líbám tě,“ usmál jsem se a přitiskl se k jeho rtům. Krátce jsem je polaskal, odtáhl se a pohladil ho po tváři. Vypadalo to, že se dívá trochu skrze mě, ale to mi nevadilo. Hlavní pro mě bylo, že jsem mohl být zase chvilku jen s ním. Bez Olieho, Oskara a dalších. Vlastně mi docela chyběly časy, kdy jsme s Lokim putovali jen sami dva. Na jednu stranu byl Olie fajn, ale na druhou nám křenil. Bůh ví, co by se všechno stalo… Zahnal jsem všechny perverzní myšlenky a znovu Lokiho políbil. Přejel jsem mu pravou rukou od ramene až ke stehnu, za které jsem ho pevně chytil. Loki něco zamručel, ale jinak vypadal celkem spokojeně. To bylo hlavní. Obmotal mi ruce kolem krku. Otřel jsem se mu o nos a začal letmými polibky zasypávat jeho krk. Pak jsem se vrátil zpátky k jeho rtům…

***

Ráno jsem se probudil těsně natisknutý na Lokiho polonahé tělo. Rozespale jsem zamžoural a po chvilce konečně zaostřil. Natáhl jsem ruku a něžně ho pohladil po obnaženém rameni, kam jsem mu následně věnoval drobnou pusu. Trochu jsem se zavrtěl a v tu chvíli jsem to ucítil. Podíval jsem se dolů. Sakra…

Vyskočil jsem z postele a vyklopýtal i z pokoje. Stihl jsem přes sebe přehodit jen nějakou deku. Co s tím? Možná bych mohl najít koupelnu.

Ve dveřích jsem se málem srazil s nějakou ženskou.

„Ehm, dobré ráno. M-můžu se zeptat, kde je tu koupelna?“ vykoktal jsem. Snažil jsem se nevypadat příliš divně. Nenápadně jsem si obvázal deku kolem pasu, aby neviděla to dole.

„Jdi rovně a pak nahoru,“ navigovala mě žena.

„Díky,“ kývl jsem na ni a odpotácel se do koupelny.

***

Když jsem se vrátil dolů, Loki už byl vzhůru.

„Bolí mě hlava,“ postěžoval si.

„Můžu ti sehnat nějaký prášky,“ nabídl jsem se.

„Hm.“ Našel jsem zase tu ženu. Dala mi prášky a dokonce i snídani. Vrátil jsem se do pokoje. Loki seděl na posteli a mnul si spánky.

„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se a starostlivě si ho prohlédl.

„Je mi blbě,“ zakňoural. Podal jsem mu dva prášky se sklenicí vody. Váhavě si je zapil a nešťastně si povzdechl.

„Za půl hoďky se ti uleví,“ povzbudivě jsem mu stiskl rameno.

„Co se včera dělo?“ zeptal se zmateně.

„No…“ kousl jsem se do rtu. „To je jedno,“ mrkl jsem na něj. Loki si znovu povzdechl.

V tu chvíli k nám přišel Olie.

„Pohněte, musíme jet,“ houkl. Přikývl jsem a pomohl Lokimu na nohy. Převlékli jsme se, rozloučili se s přátelskými vesničany, kteří nám dokonce dali i vejslužku, a vyrazili na další cestu.

***

Cestou jsem Lokiho donutil, aby se mnou chvíli hrál Kámen, nůžky, papír, ale když jsem viděl, jak je mu blbě, nechal jsem ho být. Ležel mi hlavou rameni, oči měl zavřené a tiše oddechoval. Hladil jsem ho ve vlasech a spokojeně se usmíval.

Dojeli jsme do Budapešti. Celí rozlámaní jsme vyvezli ven z auta. I přes Lokiho nadávky jsme nakonec vyrazili na prohlídku města. Co jiného jsme tu taky měli dělat, když Loki byl jinak naprosto nepoužitelný.

Najednou jsme v jedné zapadlejší ulici uviděli ženu a muže, kteří se chovali divně. Slyšel jsem, že muž něco mumlal, ale nerozuměl jsem slovům. Loki se zarazil a zadíval se tím směrem. Muž něco vykřikl. Všiml jsem si, že žena ztuhla. Najednou z ní začala vycházet jakási nafialovělá záře.

„Štěně?“ ozval se Loki. Krátce jsem mu věnoval pozornost. „Právě jsme svědky krádeže duše…“

„Cože?“ vyjekl jsem. „Musíme něco udělat, Loki!“

„S tím nejde nic udělat,“ řekl prostě.

„Lidská blbost, neměla mu prozrazovat svoje jméno,“ přidal se Olie. V tu chvíli mi něco došlo. Ten muž nemohl být obyčejný člověk, když ví o tomhle. Zůstal jsem zaraženě zírat před sebe. Takže mi hrozí nebezpečí i v tomhle světě. Už nikdy nikomu neřeknu svoje pravé jméno, běželo mi hlavou. Fialová záře se vmísila do té, která vycházela z muže, a poté obě zmizely.

„Tak a teď jsi moje…“ uslyšel jsem. Žena se otočila a zabodla do mě prázdný pohled. Přejel mi mráz po zádech. Loki mě chytil za loket a odtáhl o kousek dál.

„Pojď,“ zamumlal.

Bill

Flashback

„Nikdy nikomu neříkej své jméno, pokud mu stoprocentně nevěříš.“

„Ale vy moje jméno znáte,“ odporoval jsem.

„Já jsem tvůj učitel, je jasné, že musím znát tvé jméno. A pamatuj si – mně můžeš věřit.“

Konec flashbacku

Pevně jsem zavřel oči. Neskutečně mě bolela hlava, a navíc se mi poslední dobou pořád vracely vzpomínky, které jsem se snažil vytěsnit ze své hlavy. V očích se mi objevily slzy. Rychle jsem zamrkal.

„Co se stalo?“ ptal se Levi.

„Nic,“ zašeptal jsem.

„Nechceš si sednout?“

„Hmm…“ odvětil jsem neurčitě. Olie a Levi začali hledat lavičku. Naštěstí jich bylo všude dost. Ztěžka jsem na ni dosedl.

Flashback

„Neměl bys moc pít, Bille.“

„Je to moje věc,“ odsekl jsem a nalil si další skleničku.

„Ty se nepoučíš vůbec z ničeho, co ti říkám,“ povzdechl si. Založil jsem si ruce na prsou.

„Už budu brzo plnoletej,“ vysoukal jsem ze sebe. Jazyk se mi pletl. „Nebudu vás muset poslouchat.“

„Jestli nepřestaneš pít, zejtra ráno ti bude špatně,“ varoval mě.

„Tss…“ Protočil jsem oči a samozřejmě v pití pokračoval

***

Druhý den ráno mi bylo hrozně. Zůstal jsem ležet v posteli a přetáhl si peřinu přes hlavu. O chvíli později se otevřely dveře mého pokoje.

„Vstávej, Bille, za chvíli začíná vyučování,“ zavolal můj učitel.

„Nikam nejdu,“ zasténal jsem.

„Já tě varoval. Neposlouchal jsi. Je to tvoje chyba, Bille.“

„Běžte pryč,“ zamumlal jsem. Oddělal ze mě peřinu a vytáhl mě z postele.

Celý den jsem měl normální výuku jako vždycky. Do doby, než jsem dokončil studium, jsem se už nikdy neopil.

Konec flashbacku

„Hej, Loki… Vážně jsi v pořádku?“

Zvedl jsem hlavu a setkal se s Leviho starostlivým pohledem.

„Jo,“ povzdechl jsem si a potřásl hlavou. Pak jsem zase zavřel oči… a to byla chyba.

Flashback

„Musím je najít,“ zopakoval jsem.

„Tvoji rodiče už nežijí, Bille,“ řekl neobvykle vážně můj učitel.

„Lžete…“ Třásl jsem se po celém těle.

„Opravdu ti nelžu. Věř mi.“

„Tak proč se nemůžu jít podívat do svojí rodný vesnice?!“ vykřikl jsem.

„Je to nebezpečné. To, co zabilo tvé rodiče, je pořád tam.“

„Tak to zabiju taky…“ Byl jsem pevně rozhodnutý.

„Ne… To nemůžeš,“ zavrtěl hlavou učitel. Otočil jsem se a utekl. Udělám to… Nikdo mě nezastaví.

Konec flashbacku.

Rychle jsem vzpomínku zahnal. Do očí mi opět vhrkly slzy. Sevřel jsem ruku v pěst a praštil s ní do lavičky.

autor: Dietřisko & Kentaur