Klíčový veleokamžik, na který jste asi čekali, a tak nějak jste si ho vyžadovali. Kvůli přijímačkám mám tenhle díl rozepsaný strašně dlouho :D. A kvůli učení a podobně, nebyl čas ho dopsat a šoupnout na blog, takže teď ho tu máte v plné parádě a nezlobte se na mě, ani na Toma, on za to nemůže. Krásné počteníčko, kuřata 😀 (když už byly ty Velikonoce :D) Vaše Sayurii <3
BILL
On… on se mě dotýkal. A moje srdce bilo tak splašeně, jako bych doběhl maraton, dech se vytratil, jelikož jsem naprosto zapomněl, jak se dýchá. Zapomněl jsem na všechno. Pootevřel jsem rty a trhavě se po dlouhé době nadechl. O tom, že se mi klepala kolena jako šílená ani nemluvě. Proč to vlastně sakra udělal? Žádnej jinej chlap si šáhnout nechtěl, a jestli ano, tak jsem mu to nedovolil, a pokud ano, tak jsem se takhle necítil, a jestliže ano, tak si to už nepamatuju. Ne, nikdy jsem se takhle necítil, když mě otlapkával nějakej úchylák, který si myslel, že jsem baba. Necítil jsem se takhle snad ani, když se mě dotýkala žena. Musel bych zapřemýšlet, a to teď nejde.
Nedokážu myslet na nic jiného než na to, co Tom právě udělal. Je u mě tak zatraceně blízko. Tak blízko, že bych mohl dýchat to, co on vydechnul a naopak. Díval se mi hluboko do očí, a kdyby se neodtáhnul, tentokrát bych se v těch jeho prázdných, plných očích vážně utopil. Nebyly tak prázdné jako jindy a nebyly tak plné, abych z nich něco vyčetl. Byly a jsou záhadně tiché. Kdybych zapřemýšlel, nejspíš bych přišel na to, že se mi líbilo, když se mě takhle dotýkal, ale to by bylo to samé, jako přiznat, že jsem gay, takže ne, nelíbilo se mi to. Jsem kurevsky špatnej lhář!
„Chceš si půjčit něco na sebe?“ zeptal se, jako by se nic nestalo. Ono se nic nestalo. Co by se mělo stát? Nic to nebylo, jen byl zvědavý. Zamručel jsem, páč já byl stále trošku vykolejený a slova neschopný. Dlouho budu a vsadím… už nemám co vsadit! Okey, vsázím stříbrný prsten s pistáciově zeleným oválným kamenem na to, že o tom budu večer stále přemýšlet, takže neusnu.
„Tak si vyber.“ Otevřel troje dveře skříně, kde visela trika. Sice mi bude každé velké tak, že budu vypadat, jako bych byl oblečený do šatů, ale alespoň nepůjdu domů polonahý. Přešel jsem mlčky ke skříni a začal si prohlížet oblečení. No, mít já takový výběr hadrů, tak si nestěžuju na nic, jenže moje mamča není milionářka… škoda. Stejně jeho vkus je úplně odlišný. Po nějaké době jsem postřehnul, že si Tom sednul na postel. Chytrej kluk, konečně mě nikdo neznervózňuje. „Tak už si nějaký vem.“ Naléhal netrpělivě. Jestli si myslí, že mně je příjemný se tu producírovat bez trička před chlapem, jenž mě osahával, tak se mýlí. Na druhou stranu… Hehehe… NE!
„Mám ho!“ Zvolal jsem vítězně a vytáhnul žluté tričko se Spongebobem zpod komínku, čímž jsem vše rozházel, ale já to uklízet nebudu, moje skříň to není. Zahihňal jsem se radostí nad tím, co jsem ulovil.
„Je to jen žlutá podmořská houba.“ Protestoval Tom.
Musím si tohle triko z „dětského oddělení“ pořídit. Dokonalý tričko, vážně, nejenže v něm stoprocentně vypadám jako model z časopisu Bruna Bananiho, ale dokonce Spongebob koukal na duhu nad sebou, v které spočíval nápis: „Dnes jsem hulil víc než jindy.“. To je mi táák podobný. Hihi.
„Měli bychom jít dolů.“ Zamumlal a vydal se směrem k otevřeným dveřím. Hned mě napadlo, co když už nenastane chvíle, kdy bych se ho mohl zeptat, jak to tenkrát bylo? Hayley mi neřekla vše, avšak já chci vědět vše. Potřebuju vědět vše. Může to být teď nebo nikdy. Nic neztratím, jestliže se zeptám a naopak, pokud si s ním o tom teď nepoklábosím, budu si to později vyčítat. Chytnul jsem ho v poslední chvíli za zápěstí, ale nepodíval jsem se na něj, ani když mi řekl, ať ho pustím. Nadechnul jsem se.
„Já si tě pamatuju.“ Řekl jsem bezmyšlenkovitě to první, co mě napadlo. Když jsem se odvážil podívat se mu do očí, leskly se v nich dva velké otazníky.
Nakonec jsem se přemluvil, že Tomovo zápěstí pustím, ač nerad. Pláchne mi a co potom? Potom budu muset přemlouvat Hayley, aby mi na dredaře napráskala něco víc. Něco mnohem víc.
Ta vzpomínka dokazuje akorát Tomovu tehdejší přítomnost v nemocnici, v mém pokoji, v mojí dlani, ale něco hluboko ve mně tichoučce mumlá, že pro mě byl důležitý, že je důležitý, je jiný, výjimečný. Nerozumím tomu hlasu ve mně každé slovo, nerozumím, protože je moc daleko, moc hluboko, moc potichu, a pokaždé, kdy jsem Tomovi na blízku, ten hlas zesílí, pokaždé když jsem Tomovi blíž, když je mi on blíž, to něco ve mně se dere na povrch. Je to šílené, jsem blázen. A proto potřebuju, aby mluvil. Čím víc toho budu vědět, tím víc mi to bude dávat smysl. Logické. A hlasy utichnou. Nedokážu se v ničem orientovat, třeba mi pomůže, když si promluvím s příčinnou toho všeho chaosu uvnitř mě.
„Já nelžu.“ Vydechl jsem, přičemž jsem kroutil hlavou. Chci už sakra vědět, proč mi na něm tolik záleželo! Přece to musí mít nějaký rozumný důvod. Proč se o mě staral? Vždyť tenhle servis jeho plán nezahrnoval, ten prvotní ne.
„Nemůžeš si pamatovat to, co se nestalo, Bille.“ Řekl rozhodně a zadíval se mi do očí. Málem by mě i přesvědčil, že jsem blázen, že u mě neseděl, jenže já vím, že to jen zapírá. Je ksakru dobrý lhář. Dokázal by s přehledem zapřít své vlastní jméno, avšak mě prostě neoklame. Tolikrát jsem byl podveden, obelhán a následně zraněn, ale Tom mě nepřesvědčí o lži. Sebejistě jsem tedy protestoval: „Vím, že se to stalo. Utišoval jsi mě. Šeptal jsi, že to je jen sen, a ať nebrečím. Držel jsi mě v náručí a já plakat přestal.“ Opět se mi celá vzpomínka objevila před očima jako sen. Živý sen, jenž se mi nikdy nezdál, až dnes. Mít takových vzpomínek víc, už bych pochopil, proč mi na něm tolik záleželo.
Tom se otočil na patě a překonal vzdálenost mezi námi. Byl tak blízko u mě a zařezával se mi do očí. I slepý by poznal, že jsem ho nahněval. V temných očích se mu zračila čirá zlost, která by dokázala nahnat sakra strach, ale mě něco utvrzovalo o tom, že on by mi neublížil, takže jsem se ho nebál, i když bych možná měl.
Z jeho hrubosti a zloby, které z něj vyzařovaly, mi běhal mráz po zádech. Nedovolil jsem si ani dýchat. Nebo jsem se o to ani nepokoušel, protože jsem byl v šoku z jeho slov, z jeho chování a chladu, kterým to vše podtrhoval. „Takže to, co si rádoby pamatuješ, můžeš cestou z tohohle pokoje zahodit do hajzlu. Je to falešný jako tvůj úsměv.“ Zasyčel na mě naposledy. Nasucho jsem polknul knedlík v krku. Trhavě jsem se nadechl. Do očí se mi hrnuly slzičky bolesti, zklamání. Chvíli jsem se snažil zadržovat ty potvory, které řvaly, jak jsem slabý, a jak mě tohle ranilo. Nechci, aby je viděl. Právě se mi do srdce zabodávala ta nejostřejší a největší kudla a kroutila se mi v hrudníku, takže mi nedovolovala se nadechnout. Užívala si bolesti, kterou mi způsobovala. Proč to tak bolí? Nechal jsem slané horké slzy vplout na moje tváře, a hned se mi oči plnily dalšími.
Tlumeně jsem zavzlykal. Doufal jsem, že Tom už odešel. Proč vlastně ksakru brečím?! Proč nemůžu přestat brečet?! Před očima se mi utvořila mlha, takže se mi pokoj sléval do jedné velké šmouhy. Vždyť je to jedno. Přece i chlapi brečí, takže jsem uronil pár slz, ale chlapských. No ták, přestaňte téct, mrchy slaný! Někdo se přede mnou hnul, avšak nerozpoznal jsem kdo a upřímně mi to bylo jedno. Tak se všichni podívejte, jak hysterka Bill brečí! Ucítil jsem něčí dlaň na svojí mokré bradě. Rozmazaná postava mi zvedla tvář, ale já ji hned odvrátil. Znovu jsem nechtěně zavzlykal. Měl bych odsud odejít. „Ty brečíš?“ ozval se nějaký hlas. A možná neozval. Byl mužský, možná ženský. Hluboký, možná vysoký. Vše se mi slévalo. „Bille.“
„Bille!“ oslovil mě hlasitěji. Zaskuhral jsem. Už nepotřebuju slyšet další jeho nadávky, už nechci slyšet nic, bolí to. Co po mně ještě chce? Mlčel jsem a nereagoval, rozešel jsem se ke dveřím. Tom mě pevně chytnul za zápěstí. Popotáhnul jsem nosem. Copak nechápe, že tu nechci být? Trhavě jsem dýchal, a stejně trhavě se mi pohyboval hrudník. Byli jsme oba potichu. Já už se nemám na co zeptat, už nechci žádnou odpověď. Netoužím po tom vědět, co se tehdy stalo, co vše se odehrávalo. Jemu na mně nezáleželo. Byl jsem pro něj hadr, který měl pomoct jeho sestře. A proč mi to vlastně vadí? Proč mi to tak ubližuje? Co jsem čekal, že odpoví? Že mě přivítá s otevřenou náručí a hromadou vřelých, něžných slov? Proč by měl? Dělal to vše pro svoji sestru, což je pěkné, ale já nejsem ničí hadrová panenka.
Cítil jsem na sobě jeho oči. Měl jsem vztek a chtěl jsem mu vynadat, říct mu, že… co bych mu vlastně asi řekl? Nic. Mlčel jsem jako on. Vždy se jen nadechl, že něco řekne, ale pak to vzdal. Proč jsem si myslel, že by mu na mně mohlo alespoň trošku záležet? Těžce jsem se nadechl, nasucho polknul a vymanil svou ruku z jeho sevření. Odešel jsem. Seběhnul jsem schody a jen letmo jsem o svůj odraz zavadil ve velkém, obdélníkovém zrcadle. Takhle za mamčou a Hayley nemůžu. Vběhl jsem do haly a vytáhl z máminy černé prostorné kabelky kapesníčky. Před zrcadlem jsem si usušil tvář, opatrně oči a vysmrkal se. Nakonec se vyplatilo otestovat novou voděodolnou řasenku zrovna dnes.
Vrátil jsem kapesníčky mamči do tašky, trošku je propleskal a vyrazil směr obývací pokoj. Za rohem jsem uviděl, jak se Simone bavila s Hayley. Smály se a mamča pletla z hnědých dlouhých vlnitých vlasů zelenooké dívce francouzský cop. Pousmál jsem se a popotáhnul nosem, než jsem vykročil k nim.
„Ne. Jen mě asi zase chytla alergie na prach.“ Zalhal jsem. Tuhle výmluvu jsem používal vždy, když jsem brečel a nechtěl, aby to někdo zjistil, ovšem ještě se mi nestalo, abych brečel pro kluka.
autor: Sayurii
Ou, tak to od Toma nebolo pekné. Dobre, vravela si, že on za to nemôže, ale aj tak som zvedavá, prečo to vlastne všetko robí.
A tiež som zvedavá na rozhovor Billa s Hayley.
No to já taky 😀 Každopádně mám po zkouškát, tak třeba se to dozvíte brzo 🙂
No tak Bille, uz si priznej, ze jsi do Toma zamilovany stejne jako on do tebe xD dneska byl Tom mimoradne osklivy na chudaka Billa. Doufam, ze se to brzo nejak vyresi. Hayley jim urcite pomuze dostat se k sobe bliz – aspon v to doufam 🙂 diky za dil ^^
Ani nevím co napsat. Ten okamžik, kdy byli spolu sami byl tak pěkný a Tom to zkazil. Tak snad to brzy napraví!
Tom to pěkně zvorál moc pěkná kapitolka.
Tom sa bojí priznať, že Bill je mu vzácnejší než by sa mohlo zdať? Som zvedavá prečo bol takýto. A či vôbec má nejaký normálny dôvod, alebo len nechce priznať, že je zamilovaný práve do Billa??? Som strašne zvedavá o čom sa bude Bill s Hayley rozprávať pri tej hre na klavír.
Tak po tomhle mě ta jejich minulost zajímá ještě víc 😀 Vážně jsem si už myslela, že si kluci promluví a Tom tak odhalí trošku to, co se stalo…a on je přitom na Billa tak hnusný. Nechápu to. Já vím, že nevím, co se stalo, ale i tak by Tom mohl mít trochu soucit. Je strašně tvrdý, nepřijemný a přijde mi, že krom Hayley nemá nikoho rád. Je to takový mrzout a po pravdě já takové lidi ráda nemám. Snad bude Tom někdy milejší 🙂 Moc v to doufám 🙂
A děkuji za díl! 🙂
Chápu, že Tom trpí poruchou osobnosti, ale tohle bylo k Billovi opravdu kruté. Já si myslím, že se Tom bojí mít někoho rád, měl rád tátu a ten umřel, má rád sestru a ta umírá, má rád Billa a bojí se, že ho může ztratit. Tak ho raději ani nechce mít, zvrácená logika, ale Tom prostě takhle myslí.
Krásný a smutný díl…