autor: BrokenMirror
Světlo
Bill věděl, že sní, nevěděl jak, ale nějak to prostě věděl. Ale vědět, že je to sen, nezabíjelo ten strach, nebylo mu lépe. Šel, ale byla taková tma, že nemohl vidět svoje vlastní tělo. Za ním něco určitě bylo, ale nechtěl utíkat. Byl to jen sen, věděl to, snažil se probudit, ale nic se nestalo.
Zůstal lapený ve světě snů.
Začal cítit paniku, ale pak se objevilo světlo. Zamračil se, protože v jeho snech světlo nikdy nebývalo, vždycky tu byla tma, která nikam nevedla. Pomalu šel směrem ke světlu, a čím víc se přibližoval, tím víc mu to světlo začínalo připomínat siluetu.
Prudce se zastavil. „Mami?“ zašeptal, nebyl schopný věřit tomu, co viděl. Zapomněl, že je to sen, jen zíral na ženu, která tam stála v dlouhé bílé noční košili, v té, kterou měla na sobě, když ji zavraždil. „Mami?“ zeptal se znovu a přistoupil blíž. Hlas se mu třásl a on skoro nemohl uvěřit, že tam je. Cítil se jako dítě, chtělo se mu jen brečet a vrhnout se do jejího náručí.
Jeho matka nic neřekla, ale usmála se a on zmateně zamrkal.
„Ale já tě zabil,“ řekl, jako by snad něco odpověděla.
Ona se jen dál mateřsky a mile usmívala, ale začala mizet.
„Ne,“ žadonil Bill. „Ne mami, zůstaň.“
Znovu se jednoduše usmála a Bill vzlykl, volal za ní jako ztracené dítě, křičel, ale nemělo to smysl. Zmizela a Bill se probudil.
Nejdřív tam jen ležel a díval se do stropu, neuvědomoval si, že ještě pořád brečí. Utřel si pryč tu vlhkost peřinou a pomalu vydechl.
Dnes byl ten den.
Dnes byl den, kdy zjistí, jestli dostane nový soud nebo ne. Jeho právnička, žena okolo třicítky jménem Susan, které Bill nikdy nevěnoval moc pozornosti, mu to řekla před několika dny. Byla celkem v pohodě; neměl ji rád, ale ani k ní nechoval nenávist, byla mu prostě jedno.
Teď ale pro něj byla celkem důležitá. Už předtím se ho snažila bránit, ale on jí nedovolil dělat to plně, nedal jí dost informací, ale teď nechal všechno jít a opravdu se toho bál. Jestli znovu půjde k soudu, bude tam muset sedět a poslouchat, jak se hádají a bude se muset zvednout a mluvit a…
Svědek bude zpátky; Karinina kamarádka, dívka, která stála za oknem obývacího pokoje a viděla ho, jak jí ublížil. To ona zavolala policii.
Karinina matka tam bude nejspíš také, stejně jako rodiče toho mladíka. Bill by o něm měl nejspíš přemýšlet jako o opravdové o osobě, protože předtím to tak nedělal. Styděl se, protože mu na něm nikdy nezáleželo, na Markusovi. Markus byl nikdo; byl jen někdo, kdo byl ve špatný čas na špatném místě.
Billovi bylo zle z toho, že bude muset znovu otevřít jejich zranění, obzvlášť pokud se bude pojednávat, zdali vrah dostane menší trest.
Když se posadil, třeštila mu hlava, obrazy z jeho snu byly stále jasné v jeho mysli. Položil si dlaň na čelo a zavřel oči.
I když měl zezačátku pochyby, oddělení mezi jím a Tomem pro něj bylo dobré. Snažil se Anně vysvětlit, co cítil, ale bylo těžké najít ta pravá slova. Jediné co věděl, bylo, že když Tom byl v jeho cele, byl hrozný. Chvěl se, chtělo se mu brečet, byl hrozný a nemohl se dát dohromady, ať se snažil, jak se snažil.
Dny bez Toma, ale vědomí, že je tu stále nablízku, mu dovolily dýchat – což mu přišlo jako poprvé po několika letech. Kdyby si bral prášky, pak by jeho mysl byla čistší, pak by možná byl čistší celý jeho život.
Poprvé za život cítil jiné věci než zlost a nenávist. A věděl jak ty emoce nazývat. Až na tu, kterou cítil k Tomovi. Nevěděl, jak ta se jmenuje, ale bylo to více méně to samé, co cítil k ní, a to bylo děsivé, protože ať to bylo, co to bylo, tak ho to zničilo.
Bill se přinutil vstát z postele.
Tom, pomyslel si, když šel do koupelny. Bylo tak těžké s ním být. Nemohl mu věřit, nemohl si pomoci – pořád myslel na to, že by se Tom mohl prostě najednou zvednout a odejít, kdyby ho zase něco vyděsilo, a Bill nechtěl riskovat svoji normálnost.
Tom a on potřebovali prostor; to, co se mezi nimi tvořilo, nebylo zdravé, jak by taky mohlo?
Bill se dostal do koupelny a podíval se na sebe do zrcadla. Vypadal už trochu líp než před několika dny. Obličej měl trochu víc barvy, vlasy neměl splihlé a nechutné jako předtím. Sklonil se a dal si na obličej trochu ledové vody. Zamrkal ji pryč z očí a už se do zrcadla nepodíval.
***
Poprvé to slyšel od Anny. Byla na telefonu a tiše s někým mluvila, on bez ostychu poslouchal. Řekla, že Billovi není dobře, že je na dně a že jeho první reakce bylo zmatení.
Na dně? Jak?
Poslouchal ještě trochu déle a podle jejího hlasu soudě, to bylo pěkně vážné.
Tom odešel už před několika dny a on byl neuvěřitelně zvědavý, k čemu to až sešlo, ale myslel si, že to i tak věděl. Bill vytáhl velké zbraně, ukázal svou pravou náturu a Tom nebyl schopný to zvládnout. Andreas nebyl překvapen, že se to stalo a chtěl Tomovi zavolat, jen aby mu řekl ‚Já ti to říkal‘. Ale neudělal to; nebyl zas až takový kretén.
Ještě chvíli poslouchal, jak Anna mluví, a mračil se ještě víc. Bylo těžké věřit tomu, co říkala; musel to vidět na vlastní oči. A tak se s vráskou mezi obočím Andreas otočil a odešel nahoru po schodech. Pokaždé, když tam šel, byla mu zima a měl husinu. Špatné vzpomínky ležely na čtvrtém patře, špatné vzpomínky na jeho vlastní naivitu.
Jeho kroky se ozýval chodbou, jak šel dál, přemýšlel, co uvidí. Pochyboval, že je na tom Bill až tak špatně, jak Anna říkala do telefonu.
Byl její pacient; byla to její práce strachovat se, nejspíš přeháněla. Musel se jít podívat sám. Jen proto, že Billa neměl rád, neznamenalo, že jeho zvědavost zmizela.
Došel k cele a podíval se skrz mříže, díval se velmi dlouho.
Obvykle by se Bill otočil, aby se podíval, kdo tam stojí. Andreas si to pamatoval, bylo to, skoro jako by měl šestý smysl nebo oči vzadu na hlavě, protože vždycky věděl, když za ním někdo stál. A teď se vůbec nehýbal.
„Psst,“ sykl Andreas a rozhlídl se, než ten zvuk zopakoval, trochu hlasitěji. „Psst, hej, Bille.“
Andreas zamrkal, vyndal z kapsy klíče a odemkl. Slyšel, jak Anna řekla slovo ‚katatonický‘, ale nečekal, že to bude skutečně pravda.
Šel pomalu k posteli a odkašlal si. Natáhl ruku, zaváhal a dal ruku zpátky. Cítil se hloupě, zavrtěl hlavou a znovu se po něm natáhl, položil ruku Billovi na rameno. „Bille?“ zeptal se znovu, trochu s ním zatřásl. „Páni,“ zamumlal, dal ruku pryč skoro ohromen, že se tohle opravdu může někomu stát. „Co to sakra…?“ umlkl. „Opravdu si mě nevšímáš?“
Nejdřív si myslel, že to Bill hraje, ale když se mu podíval do očí, viděl, jak skutečně prázdné jsou. Byl naživu, ale doma nikdo nebyl.
Andreas se opatrně posadil na kraj postele, daleko od Billa, jen pro případ. Díval se na něj s nakloněnou hlavou. „Co se ti stalo?“ zeptal se. Přišlo mu bezpečnější s ním takhle mluvit, ať ho Bill mohl slyšet nebo ne. „Co se ti stalo už předtím?“ vydechl. „Mohlo z tebe být něco víc, víš to? Promrhal jsi svůj život.“
Andreas zavrtěl hlavou a projel si své blond vlasy. „Věci mohly být naprosto jiné, kdybys nebyl tak zatraceně… obtížný. Myslím si, že jsi prostě stupidní. Můžeš si za to sám, víš?“
Zastavil, ale Bill nejevil žádné známky toho, že ho slyšel. „Nejspíš to už víš, ale tehdy jsem k tobě opravdu skoro něco cítil. Tak nějak jsem rád, že jsi přestal, jinak bych skončil jako Tom.“ Andreas si skousl ret. „Ale on pro tebe znamená víc, než jsem znamenal já, co?“ usmál se trochu. „Jo, znamená, nemůžeš se z toho vykecat.“
Bylo těžké představit si, že Bill k někomu cítí něco, co by alespoň připomínalo city, ale přeci by se tolik nezlomil, kdyby pro něj Tom nic neznamenal, ne?
„Slyšel jsem, že nespíš,“ pokračoval a podíval se na něj dlouze, pak vydechl, nadával. „Sakra Bille,“ zamumlal, než ho jemně chytil za rameno a otočil ho tak, aby ležel na zádech. Bill nepohnul ani brvou. „Jestli budeš takový,“ řekl a položil mu hlavu na polštář. „Alespoň se neunavíš tím, že bys celé dny seděl.“ Andreas mu zvedl nohy na postel a zavřel jeho napůl otevřené oči, jako by byl mrtvý. „Víš, nikdy jsem si nemyslel, že si zasloužíš zemřít.“ Řekl, když ta myšlenka vlezla do jeho mysli. „To, cos udělal, bylo špatné a já bych tě za to mohl nenávidět, ale nevěřím, že je smrt trestem.“
Ještě chvíli se na něj díval, pak zavrtěl hlavou a odešel.
***
Billova právnička Susan nebyla ošklivá žena. Bylo jí něco málo přes třicet, měla dlouhé hnědé vlasy v culíku a nosila kostýmky nebo sukně, celkově to nebyla špatná společnost. Zezačátku se snažil zlobit, skoro vůbec nemluvil, ale ona to nevzdala. Když být nepříjemný nepomohlo, neměl už žádné jiné triky, jak ji vyštípat. Protože ženám neubližoval.
Chtěně. Už ne.
Sváděl své mužské psychiatry proto, aby je vyhodili, ale nikdy nesvedl žádnou z žen, která s ním pracovala. Jediné co dělal, bylo, že nespolupracoval a těžko se s ním pracovalo, tak to jednoduše vzdaly a poslaly ho k někomu jinému.
Susan byla naprosto jiná než Anna. Zajímala ji jen holá fakta a nechodila moc kolem horké kaše. Byla profesionál, opravdu byla, a to byl možná další z důvodů, proč se s ní Bill předtím neobtěžoval. Neukazovala emoce stejně jako on, stejně jako jeho otec.
„Takže, Bille,“ řekla a posadila se proti němu, založila si ruce na stole.
Bill se jí neodvážil podívat do očí; namísto toho se jí díval na ruce. Měla na prstě zlatý prsten, nejspíš snubní. Přemýšlel, za koho je provdaná, co je to za chlapa. Možná-
„Bille,“ řekla znovu. „Posloucháš mě? Tohle je velmi důležité.“
Zamrkal a zvedl pohled. „Co? Pardon.“
„Dostaneš nový soud.“ Billovi se zastavilo srdce. „Začneme od začátku se všemi svědky a rodinou a také tvou výpovědí.“
Bill cítil, jak se mu sevřelo hrdlo, a natáhl se po inhalátoru vedle sebe. Věděl, že ten moment přijde, a tak si ho dal na dosah ruky. Zhluboka se nadechl. Nenáviděl svědky skoro víc, než když musel sám mluvit. To znamenalo, že tam znovu bude Kariny kamarádka, řekne všem o tom, co viděla. Znamenalo to, že Karinina matka řekne přesně, co si o něm myslela. Znamenalo to, že bude poslouchat Markusovy rodiče mluvit o tom, že nevěděli, jak se do toho jejich syn dostal, jak nespravedlivé to bylo, jak zmatení byli.
Bude to muset poslouchat všechno znovu.
Bill od nich nečekal odpuštění a nechtěl jejich chápavost. Jen chtěl, aby věděli pravdu – aby dostali závěrečný rozsudek – to také chtěl i pro sebe.
„Takže,“ řekl, když si byl jistý, že se neudusí. „Kdy to bude?“
„Musí to být brzy,“ řekla Susan. „Za týden ode dneška.“
„Kurva,“ zamumlal. „A oni to vědí? Ty…“ nemohl to říct. Nemohl říct rodiny.
„Bylo jim zavoláno před několika hodinami. Klara Starková nebyla moc ochotná, ale přijde.“
„Nebyla ochotná nechat mě žít,“ řekl Bill a přikývl. „To mi je jasné.“
„Takový přístup u soudu mít nemůžeš,“ řekla Susan. „Musíš být sebejistý, i když nejsi. Mluvit jasně, sebejistě. Alespoň ať to zní tak, že to, co říkáš, myslíš vážně.“
„Uh-huh.“
„Jestli to neuděláš, tak znovu prohrajeme, to víš. Soud nám nebude věřit.“
Bill vydechl, prohrábl si vlasy a opřel si dlaň o čelo. „Já vím,“ zamumlal. „Já vím.“
***
Tom šílel. Nemohl to zvládnout. Nemohl zvládnout mít Billa takhle blízko a nemoci k němu jít.
Ale to na tom nebylo to nejhorší.
Co bylo opravdu nejhorší, bylo, jak se na něj Bill teď usmál, když kolem něj prošel na chodbě, když jeho a zbytek jeho podlaží vedli ven.
Bill se na Toma podíval a pousmál se se zavřenými rty. Jako pozdrav. Pozdrav mezi starými přáteli, kteří spolu už nemluvili.
Ten úsměv mu přivedl emoce k varu, byl z toho rozčílený. Ten úsměv nutil Toma chtít vzít Billa a třást s ním, křičet na něj, že se na něj nemůže usmívat jako na cizince, protože mu to zaráželo kůl do srdce. Jestli si Bill myslel, že takový bude, tak to se teda pletl.
A proto se Tom rozhodl ukončit tuhle jejich „pauzu“ nebo cokoliv to bylo, Bill s ním bude mluvit, ať se mu to líbí nebo ne.
Schody vypochodoval a chodbou skoro běžel. Bill měl sotva šanci zvednout pohled, než za sebou Tom třískl dveřmi od jeho cely.
Bill vykulil oči. „Ahoj,“ řekl s překvapením v hlase.
„Je ti líp?“ zeptal se Tom a prohlédl si ho. Vypadal lépe. Dobře pro něj.
„Moc.“
„To je dobře.“
Bill si olízl rty. „Ty,“ začal, „se zlobíš? Vypadáš trochu rozzlobeně.“
„Nejsem rozzlobený, jsem jen…“ Tom si promnul krk a uvědomil si, že lže. „Ne, máš pravdu, zlobím se.“
Bill přikývl. „Dobře,“ řekl tónem, který Tomovi říkal, že to má víc rozvést.
„Já jen… Přál bych si, abys řekl, co po mně chceš.“
Bill dělal hloupého bezpochyby proto, aby si koupil víc času. „Co myslíš?“
„Přestaň s tím,“ Tom po něm málem vyjel a Billovi ztvrdl pohled tak známým způsobem, že se nad tím chtělo Tomovi usmát. „Prostě přestaň, nepředstírej, že nevíš, o čem mluvíš. Nejdřív po mně lezeš a pak chceš pauzu. Jsem trochu zmatený.“
Bill se postavil. „Oh, ty jsi zmatený?“ řekl kontrolovaným a uhlazeným hlasem. „Ty jsi zmatený?“ řekl hlasitěji. „Ty nemáš ani ponětí, jaké to je, být zmatený, nemůžeš se mi dostat do hlavy – tak se o to ani nepokoušej.“
Tomovi bylo trochu zle, ale musel se k něčemu dostat a nemohl Billa nechat, aby ho obviňoval. „Ale o to mi nejde,“ řekl. „Jde mi o to… Dobře, Bille, budu mluvit přímo.“ Snažil se zachytit Billův pohled, ale ten se díval do země a mračil se. „Jen to řekni,“ řekl. „Řekni ta slova a já odejdu. Řekni, že mě tady nechceš a já tu nebudu. Je to jednoduché.“
Bill zvedl pohled a mrkal na něj. „Já… Já ne…“
„Řekni to. Potřebuju slyšet, jak to říkáš, protože jinak se nepřinutím odejít.“
Bill znovu sklopil zrak a naprosto ztichl, Tom pochopil, že z něj odpověď nedostane.
Tom na pár vteřin zavřel oči, snažil se posbírat trpělivost, pak k němu přešel.
Bill se nepohnul ani nezvedl pohled. Jeho obličej byl prázdný, nečitelný, a to bylo ještě více frustrující než předtím. Tom se ho chtěl dotknout, ale rozhodl se, že to neudělá – jen pro případ, že by se Bill odtáhl. Nevěděl, jak by to zvládl. „Nevím, jak to říct,“ začal, „ale musíš se rozhodnout, Bille. Nemůžu tohle dělat; nemůžu se na tebe jen z povzdálí dívat, vědět, že nechceš, abych s tebou mluvil. Vím, že to nezní fér, ale je to všechno nebo nic. Je mi to líto.“
Bill se stále díval dolů, vlasy mu padaly přes oči. „Nechci, abys šel,“ zašeptal.
Tom frustrovaně vydechl. „Ale ani nechceš, abych zůstal. Ne-“ řekl, rozmyslel si to. „Chceš, abych zůstal, ale nemůžu tě navštěvovat. Že? Nemůžu s tebou mluvit, nemůžu se na tebe dívat a víš co?“ přál si, aby Bill zvedl pohled, ale ten se hrbil a dával hlavu čím dál tím víc dolů. Tom si přál, aby to nedělal, chtěl tak totiž přestat mluvit a dát mu to, co chtěl. „Tohle je týrání,“ dokončil. „Je to sobecké. Sobecké, protože je to dobré jen pro tebe. Chceš, abych byl tady, protože je to ujištění. Je to bolestivé.“ Na chvíli přestal mluvit. „Rozumíš, co se tu snažím říct?“ podezříval Billa z opaku, nepochytí, co Tom říká mezi řádky, protože není ten typ člověka. Ať už to bylo dobré nebo ne, byl tu jeden pocit, kterému stále nerozuměl. Možná ho nikdy nepochopí.
Bill tiše vydechl. „Už jsi skončil?“
Tom vydechl a poraženě přikývl. „Ano Bille, skončil.“
„Nemáš právo se mnou takhle mluvit,“ zamumlal Bill. „Neříkej mi, že jsem sobec po tom, co jsi udělal.“
„Fajn,“ řekl Tom a ustoupil. Poznal, kdy ztratil případ, když se tak stalo. Otočil se a odešel ke dveřím. Bolelo to, nechtěl to dělat, ale Bill mu nedával na výběr.
„Jsi pitomej nebo co?“
Tom se otočil. „Cože?“
Bill se na něj trochu mračil. „Pojď se mnou k soudu, sakra.“
Tom vykulil oči. „Ty m… ty máš… přelíčení?“
„Za týden.“
Nebyla otázka, jestli to udělá, prostě to udělal. Napochodoval přímo k němu a přitáhl Billa do objetí a Bill ho k Tomově úlevě přijal.
„Díky bohu,“ zamumlal Tom a sevřel ho víc, bylo mu jedno, jak se Billovi dýchá. „Oh díky bohu.“
Bill hluboce vydechl a nosem se trochu otřel o Tomovu tvář, když se od něj odtáhl.
„Vidíš?“ řekl Tom a pohladil ho po čelisti, zatímco ho druhou rukou držel kolem pasu. „Zvládneme to. Přežijeme.“
Dívali se na sebe a Billův úsměv sotva stihnul dojít k Tomovu pohledu, než ho políbil.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Achachááá já mam takovou radost 🙂 Tohle byl snad první opravdu pozitivní díl celé povídky… Poprvé jsem z ní necítila to temno, co se jinak celým příběhem vleče.
Moc moc moc se těším na další díl a budu se modlit, aby to s Billem u soudu dopadlo, jak nejlíp může. Jsem strašně zvědavá, jak to autorka vlastně celé vymyslela 🙂 Tahle povídka se absolutně nedá předvídat, a to je na ní super 🙂
Díky moc za překlad.
Tahle povídka úžastna tak bych si přála aby zůstali spolu ať Bill dopadne jakkoliv jen ne trest smrti.
Moc jim držím palce. Pro Billa to musí být strašně těžké, když ví, čím vším bude muset u soudu zase projít…
Děkuju za překlad!
Nedokážu vyjádřit, jak je tohle napsané. Nutí mě to prožít takové proměnlivé a hluboké emoce. Díky za překlad…
Bill to bude mať pekne ťažké na tom súde.. znovu čeliť Karininej matke a Marcusovým rodičom. Dúfam však, že to zvládne a že ten súd dopadne čo najlepšie.
A som rada, že si to s Tomom zas akosi medzi sebou vyrovnali 🙂
Ďakujem za preklad.
Ja fakt netuším ako sa dá napísať čo cítim. Len lapám po dychu, trpím a strašne chcem aby Bill prežil a aby Toma neodháňal. A od Toma chcem trpezlivosť a aby neodchádzal, keď ho Bill odháňa.
Koniec bol ako poladenie po duši.
Ďakujem za dokonalý, dychberúci preklad.
jeeee ♥
Bude tahle povídka pokračovat?Zamilovala sem si ji strašně moc 😀 A chěla bych vědět jak to všechno dopadne…
Aj ja šílim z tejto poviedky, celý deň na ňu myslím, je tak prekrásna , úžasná. Zaujímalo by ma, či má autorka BrokenMirror niečo spoločné s psychológiu lebo podla mňa určite ano :).Moja nádej sa zväčšuje, bude ďalší súd, dúfam, že Tom bude Billovou velkou oporou a spolu to zvládnu ,nech už bude rozsudok akýkoľvek.