Maybe we`ve run out of time
V tvých očích nic nevidím
Možná se nám naplnil čas
Bill se unaveně zhroutil do křesla v šatně. Dnešní vystoupení mu dalo zabrat. Vůbec celý den stál za to. Nejdřív limuzína uvízla v zácpě, pak Gustav zjistil, že se mu zlomily jeho oblíbené paličky, Bill si zase ve spěchu roztrhl tričko. Při koncertě zpěvák zapomněl část textu jedné písně a nakonec ještě ten jeho trapas se zakopnutím o kabel… To byla už jen třešnička na dortu. Nemůžu se dočkat zítřejších posměšných článků erudovaných hudebních kritiků.
Pozoroval ostatní. Zase analyzoval. Georg s Gustavem probírali jednotlivé části koncertu. Bill pocítil závist. A závan nostalgie. Dřív si takhle povídali všichni. Pamatoval si, jak po vůbec prvním vystoupení, které jim zařídil David, nešli vůbec spát. Byli tak plní dojmů, byli euforičtí, přetékali adrenalinem. Až do rána si povídali, tísnili se v jenom mrňavém pokoji v nějakém penzionu… Jak se jen jmenoval? Nemůžu si vzpomenout. A to jsem si myslel, že si to budu pamatovat napořád. Probírali každičký detail. Byli šťastní. A hudba byla něco, co je všechny spojovalo.
Dnes už to tak nefungovalo. Pravdou bylo, že časem začaly být rozdíly mezi dvojčaty a dalšími dvěma členy kapely čím dál patrnější. Ty rozdíly mezi ně vnesl David, ten stál na počátku, ale těžko z toho vinit jen jeho… On byl zkrátka jenom pragmatik. Pro Toma s Billem bylo víc focení, víc rozhovorů, to znamenalo i jiné honoráře. A samozřejmě měli ti dva mnohem víc fanoušků – aby taky ne, byli vidět mnohem víc, navíc tolik protežované dvojčecí pouto bylo pro hlavně holčičí část fanklubu jako magnet. Všechny holky to spolkly i s navijákem. Jejich manažer měl tenkrát naprostou pravdu. A to i přesto, že některé historky, které si kluci – opět s Davidovou pomocí – vymysleli, byly až absurdní.
Georg s Gustavem to nejdřív brali v pohodě. Byli rádi, že mohli dělat hudbu, a nic jiného je nezajímalo. I ten kousek slávy jim stačil, přestože jim patřila ve srovnání s Billem a Tomem opravdu malá část. Ale postupem času… Samozřejmě, že je to začalo žrát. Mě by to taky žralo. Navenek se kluci pořád tváří, že je všechno v pořádku. Ale všichni cítí, že to tak není. Géčka se semkla k sobě a dvojčat se začala stranit. Billa to mrzelo. Třeba Georga měl vždycky rád. Bývali přátelé. Rozuměli si spolu, smáli se stejným vtipům, Bill se měl u koho vyplakat, když ho odkopla první holka. Georg byl Billův přístav. Když zpěvák vyšiloval, baskytarista zůstával v klidu a chlácholil ho. Dneska spolu sotva prohodí pár slov. Snad si Georg myslí, že by o to Bill nestál. Bill měl zase pocit, že by Géčka nestála o to, aby se vmísil do jejich rozhovoru.
V místnosti byl i Tom. Jeho bratr. Jeho dvojče. Druhá polovina mého srdce, ušklíbl se v duchu černovlásek. Tom vycítil jeho pohled, sekl po něm očima a zamračil se. Pak zase pokračoval v převlékání se do suchých věcí. Kalhoty a tričko, které měl na koncertě, byly totálně propocené. Bill se podíval na svoje ruce a začal studovat manikúru, která by rozhodně potřebovala vylepšit, jeho to však nijak zvlášť netankovalo.
Stejně jako s Georgem a Gustavem, ani s Tomem to vždycky nebylo stejné. Jasně, že nikdy nebyli spřízněnými dušemi. Alespoň ne tak, jak vykládali na veřejnosti. Takový vztah snad nemohl mít nikdo na světě, na takové věci Bill nevěřil. Ale dřív se k sobě chovali normálně, přirozeně. Hlavně před kapelou, před tím vším blázincem byli v podstatě normální bratři. Jak se ale stávali slavnějšími a slavnějšími, jejich vztah se dostával do křeče. Čím víc museli na veřejnosti předstírat, že bez sebe nemůžou žít, tím víc se v soukromí vzdalovali. Oba se celý život bránili příkazům a zřejmě to takhle ventilovali. Dnes snad není člověk, který by k němu byl chladnější, než je Tom.
Bill ani nedokázal říct, jestli ho to mrzí. Každý den sám sebe pozoroval. Vnímal svoje myšlenky a pocity a každou noc před spaním je třídil. A časem zjistil, že toho druhého u něj postupně ubývá. Všeho, co přinesla sláva, bylo tolik, že si pravděpodobně jeho tělo vytvořilo obranné mechanismy. Bylo to asi dobré pro to, aby se Bill nezbláznil, ale… Na druhou stranu si připadal hrozně citově otupělý. Vůči svým přátelům, vůči svému manažerovi, fanouškům, vůči svému bratrovi… Jde vůbec mít skutečně rád lidi, které mít rád musíte? A nejhorší bylo to, že měl dojem, že už by se nedokázal ani pořádně zaradovat, nebo se kvůli něčemu rozplakat. Občas měl pocit, že už ani hudba, kvůli níž tohle všechno dělal, mu nepřináší uspokojení a štěstí jako dřív. Ve věku, kdy se většina lidí raduje z prvního vážného vztahu, pláče po každé hádce a klepe se jako ratlík při zkouškách ve škole, Bill upadl do stereotypního kómatu. Připadal si jako stařec a jedinou věcí, kterou dokázal opravdu procítit, byla únava.
„Jdeme, Bille?“ probral černovlasého chlapce z úvah bodyguard.
Flashback
„Tak co tomu říkáš?“ usmál se David na chlapce před sebou.
autor: Allka
Úžasně napsané! Tak jsem se do toho začetla, že jsem úplně cítila všechny ty Billovy pocity. Jenže mně, na rozdíl od něj, z toho opravdu do breku bylo. Cítila jsem naprosto zoufalou úzkost, ještě teď mám sevřenou hruď. Nechápu, jak takhle může ještě existovat, já bych nemohla… Asi už bych byla někde na antidepresivech.
U tohohle dílu jsem se, ještě víc neź u toho prvního, modlila, aby to takhle nebylo i ve skutečnosti. Protože pokaždé, když vidím nějakou Tomovu fotku z poslední doby, tak mám pocit, že by nejradši poslal celý svět do pr… (abych nebyla moc sprostá…)
Těším se na další dílek!
Opravdu superově napsané 🙂 Dokonce jsem si dokázala představit, jak se Bill cítí, dokázala jsem se vcítit do jeho osoby. I trochu slziček jsem uronila.
Opravdu oceňuji to, že do toho dáváš city, že to píšeš ze srdce, jakoby ten příběh ozařovala aura tvého srdce, tvých citů. Opravdu nádherně napsané.
Krásně napsané ale je v tom tolik smutku kluku mi je moc líto.
Píšeš to tak vieruhodne, až mám z toho husiu kožu. Strašne dúfam, že to nie je naozaj tak. Aspoň s tým ich putom 🙂 Táto poviedka bude jednou z tých, pri ktorých mi bude asi smutno, že? Už teraz mi je a to sa ešte ani zatiaľ nič zlé nedeje.
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu a som zvedavá čo čaká kapelu v tej ďalšej.
Ako už písali dievčatá, je to úžasné napísané. Takmer až neuveriteľne realisticky. Keď som čítala o Billových pocitov, tak ma to pekne bolelo. To, ako ich sláva všetkých odcudzila a všetok ten image puta s Tomom aj jeho výzor – že to všetko je len fingované… Naozaj dúfam, že to tak nie je aj v skutočnosti, lebo ako napísala zuzu o tých Tomových fotkách z poslednej doby… nevyzerá vôbec šťastne.
Ďakujem za kapitolu a som zvedavá na pokračovanie.
tuhle povídku budu mít vážně ráda, krásně píšeš 🙂 a jsem moc ráda, že se stále ještě najdou duše, které udržují tento blog v chodu a za to jsem moc vděčná 🙂
Páni, to je tak realistické, až z toho mrazí… ta citová otupělost je zdrcující, ale čemu bychom se divili? Však být neustále na očích veřejnosti musí být opravdu zátěž a mám pocit, že pak už převažují spíš ta negativa než pozitiva. A některým z toho začne hrabat (známe pár takových celebrit)… jsem zvědavá, jakou cestu jsi klukům vybrala 🙂 zatím tvou povídku hltám očima 🙂 děkuji 😉
Tak tohle je pro mě utrpení číst. 🙁 Vlastně ani nevím co psát, protože je mi tak akorát do breku. Po celou dobu se mi svíralo srdce. Já jen doufám, že by mohly být další díly malinko pozitivnější 😀 protože si nejsem jista, zda tohle budu schopna číst. Cítím z toho úplné zoufalství a je mi z toho smutno. 🙁
Každopádně napsané je to hezky, na další díl se těším, ale taky se jej maličko bojím!
Tohle mi kurňa nedělejte :O S každou přečtenou větou jsem musela myslet na to, jestli by to takhle opravdu mohlo být… úplně jsem cítila Billovu únavu, vážně jsem se tak sama začala cítit…