autor: Sayurii
Jůůů, konečně je po zkouškách, uff :-). Sice mě nevzali tam, kam jsem si přála jít, ale nevadí… jen mě ostříhají, ale to je úplně jedno, že budu pobíhat po ulici bez vlasů :D. Každopádně další flashback je na světě, doufám, že si díleček užijete :-). Vaše Sayurii <3 (Pokud mě vaše komentáře potěší tolik jako vždy, dám vám čtenářskou slevu 30% na sestřih roztřepených konečků) :DD Né, sranda, neberte moje projevy dobré nálady vůbec vážně :D. Nicméně díl je delší, promiňte mi to a pracovala jsem na něm dlooouho :D. Podle mého plánku mám skluz!!! :O měla bych to vzít hupem, ale… já vše tak ráda protahuju, až je to nudné :DD. No nic, počtěte si Twincesťáčci <3
„Chci, abys mu pomohl. Pomoz mu, a já pomůžu Hayley.“ Tahle Leina slova zněla Tomovi stále v hlavě tak živě, jako by byla právě vyřčena. Nad ničím jiným Tom nepřemýšlel, jen nad tím, jestli to, co řekla Lea, může být pravda. Jak by mohla malá holka pomoct jeho sestře? Nemohla. Když nedokážou pomoct doktoři, když nedokáže pomoct on, co zmůže nějaký šílený, dotěrný děcko?! Nic! Nic nedokáže, nic nezmůže! Hayley umírá a Tom nemá čas ani náladu poslouchat zbytečnou, zatracenou druhačku. Ne, nebude se vztekat, dýchej, Tome. Nádech, výdech, nádech, kurva! Čas se krátí. Kéžby ho mohl zastavit. Kéžby ho mohl vrátit. Vrátil by ho do doby, kdy se jeho sestra smála a byla plná života. Do doby, kdy si spolu hráli ve školce na pískovišti. Byli volní, bezstarostní, světa neznalí, byli šťastní. Do okamžiku, kdy se mu jeho sestra posmívala jen, co se vrátil s novým účesem od kadeřnice domů. Smála se tak moc, tak dlouho, tak hlasitě, až se válela s bolestí břicha na podlaze, ale… byla šťastná.
Šťastná. Šťastný. Definuj slovo ´šťastný´, Tome. Už si ani nevybavuje, co takový stav obnáší. Co je to být šťastný? Existuje to vůbec ještě? Jestli ano, pak se to Tomovi vyhýbá obloukem, dost velkým obloukem.
Sestra se mu sice čas od času posmívala, avšak když se Tomovi za jeho zvláštní styl posmíval někdo cizí, Hayley vždy každému velmi odvážně a ochranitelsky vynadala, i když by měl být Tom ten, který ochraňuje. A Tom Hayley chránil. Jiným způsobem. Chránil sestru tak, že kousnul do ruky chlapce, jenž jí sebral houpačku, chránil ji tak, že se poprvé porval s o mnoho staršími, vyššími a silnějšími mladíky a odnesl si to špatně, ale byl rád, že to udělal. Drzý, otravný děcka! I při jeho druhé, třetí, čtvrté… rvačce bránil právě Hayley, vždy bránil jen Hayley, svou rodinu, svoji krev. Měli moc ostré jazyky a Tom se přece musel postarat o to, aby jeho malá sestřička už nikdy kvůli hrubým posměškům neplakala, aby netrpěla.
Tentokrát se však nedokáže poprat s rakovinou, tentokrát nedokáže zahnat leukemii do kouta, nedokáže Hayleyinu nemoc přinutit rozbrečet se a utéct tak, jak to dokázal u namyšlených, růžových barbínek, ze kterých se mu dělalo zle. Veškerá jeho podstata je pryč. Není správný bratr, pokud se nedokáže postarat, aby Hayley netrpěla. Jeho sestra nesmí trpět! Nikdy víc nesměla trpět, avšak jeho slibu se dostala hořkost skutečnosti, která zní, že Hayley trpí, Hayley umírá. Šel se naposledy podívat na slábnoucí hnědovlásku. Spala. Nebude ji rušit, nerad by ji probudil, když ví, jak potřebuje odpočívat, aby vydržela další čekání na dárce.
BILL
Hayley mlčky seděla za křídlem a jen tak mačkala různé klávesy, čímž vznikala příjemná, pomalá hudba. Opřený zády o bílou zeď, zdobenou vínovými květinami, jsem se tiše rozhlížel. Hayleyin pokoj byl opravdu skvostný, tak útulný a prostorný, zalitý měkkým slunečním světlem. Mně by se do pokojíku tak obrovský klavír nejspíš nevešel. Místnosti dominovala manželská bílá postel s dekorativními purpurovými polštářky ve tvaru růží, po stranách obklopená dvěma nočními stolky, na nichž se tyčily lampičky. Nalevo od postele stála skříň, která k ní, stolkům a komodě podle barvy patřila. No a napravo byla již zmíněná komoda s… dubovými šuplíky? Já se v tom dřevu nevyznám. Taky že nejsem truhlář, nýbrž student víceletého gymnázia, heč! Jak tak přemýšlím, tak ani v botanice nevynikám… nicméně ta korálová kytice v okně je taky pěkná. Jop, a to se mi líbí nejvíc – okna. Všude samá vysoká okna, takže do pokoje může kdykoli vniknout světlo… nebo úchyl…
Ne, to asi ne, jsme ve druhém patře. Někdy si říkám, jak mě vůbec na ten gympl mohli přijmout, a jak jsem se tam udržel s vyznamenáním. Toť záhada nejvyššího kalibru.
„Co se stalo? Tom odsud vystřelil naštvaný, ty jsi brečel… ptal ses ho na nemocnici, že?“ zeptala se náhle Hayley, když přestala hrát. Těžce jsem se nadechl. Nechci se o tomhle bavit. Já chci… chci zapomenout, nemyslet na to už, nezabývat se tím. Vše, co jsem si dodnes myslel, bylo jinak, celou dobu bylo vše jinak. A Tomovi na mně nezáleželo, ani nevím proč to tak bolí. Snažil jsem se na to nemyslet… doteď.
Vím, že mi Hayley říkala, ať se s Tomem o minulosti nebavím, že pokud bude někdy ochotný se mi svěřit, tak to udělá, sám, jenže já jsem natvrdlý, umíněný a vypatlaný. Vím, že se Tom nerad baví o minulosti, a já se i přes to zeptal, je to moje vina, moje chyba, alespoň však vím, co pro Toma znamenám. Co jsem pro něj kdy znamenal. Nic. Musel jsem si s ním promluvit, ale radši bych nic neslyšel. Nejradši bych na vše zapomněl. Na nemocnici, na kóma, na Toma… hlavně na Toma. Na jeho slova, křik, bolest, na letmý dotek, na jeho oči, úsměv, na matoucí vír myšlenek a vzpomínek, které mi přivádějí migrénu. Zapomněl bych na něj, protože je něčím jiný, nevím čím. Protože jsem blázen. Nelíbí se mi, jakým způsobem mě nutí, abych se o něj zajímal. Nikdy jsem si nepomyslel, že je možné, abych se choval takhle, abych byl takhle zmatený, takhle citlivý, jiný… pro cizího kluka, kterého znám sotva pár hodin. A o to víc chci vědět do sebemenšího detailu, co se tehdy dělo, ale zároveň mě přešla chuť, jelikož… Tomovi vůbec nešlo o mě, a tak vše, co tehdy dělal, vše, co si myslel, co říkal… vše bylo falešné, páč nešlo o mě. A pak že můj úsměv je falešný, tak leda buřt!
„Zkusil jsem to.“ Odpověděl jsem tiše.
„Cos mu řekl? Naléhal si na něj?“ ptala se Hayley dál.
„Ne.“ Zakroutil jsem nepatrně hlavou.
„Naštval se? Nadával ti? Řekl, že jsi falešná děvka?“ chrlila jednu otázku za druhou, až se mi začaly slévat a skoro nic jsem si z jejích dotazů nezapamatoval, jen… proč by mě měl proboha nazývat děvkou? Jak na něco takového Hayley přišla? Zakroutil jsem hlavou prudčeji.
„Co ti řekl, Bille?“ Hayley do mě zarývala zelené velké oči. Začal jsem si připadat provinile. Tahle zpovědnická atmosféra není příjemná. Já se opravdu nechci bavit o Tomovi, o tom, co mi řekl, já potřebuju zapomenout na to, že ho chci poznat. Teď hned potřebuju zapomenout na to, že mě ranilo to, co křičel, protože je to divné. Nikdy jsem se takhle necítil.
„Musíme to rozebírat?“ kníkl jsem. Hayley na mě chvíli koukala, nakonec zamumlala, že ne. Odvrátila se zpět ke klavíru a opět si hrála s tóny.
Zanedlouho poklepala na stoličku vedle sebe.
„Znáš Requiem?“ krátce se usmála.
„…for a dream?“ ujišťoval jsem se. Sedl jsem si vedle hnědovlásky a sundal si šedé bezprsté rukavičky.
„Uhm.“ Přikývla.
„Měl bych.“ Odpověděl jsem, přičemž jsem položil dlaně na klaviaturu jako Hayley.
„Takže ty budeš hrát na téhle straně vyšší tóny a já na téhle nižší tóny, chápeme?“ vysvětlila mi zelenooká dívka, přičemž mi pro případ ukázala, kde budu hrát.
„Jop.“ Přikývnul jsem.
„Na tři.“ Namítla hnědovláska. „Raz… dva… tři.“ Odpočítala a začala hrát, zanedlouho jsem se přidal a stejně tak to rychle spletl… zkazil jako vše, co dělám.
„Promiň.“ Omluvil jsem se s nevinným úsměvem.
„To nic. Dáme si to ještě jednou?“ Usmívala se, takže není naštvaná, myslel jsem, že je. Že se zlobí kvůli tomu, že jsem naštval Toma.
„Jop.“ Oplatil jsem jí úsměv.
Po dvou dalších nezdařených pokusech jsme společně skladbu celou a bez chyby dohráli. Ovšemže jsem se vždy pletl já. Hayley opravdu hraje jako profesionálka, mamča nepřeháněla. Nelhala, ani když říkala, že Tom má své kouzlo. On má kouzlo… neviditelné. Ozvalo se tleskání. Otočil jsem se a ve dveřích spatřil stát Simone.
„Krásný. Jde vám to spolu nádherně.“ Vychvalovala nás. Kdyby jen věděla, jak jsem to zesíral. Přešla po pokoji k nám, dřepla si za stoličku, na které jsem seděl, a začala se mi prohrabovat ve vlasech. „Bille, broučku…“ Oslovila mě. Upřel jsem na ni tázavě oči. Buď něco chce, nebo nevím. „Volali mi z práce, nic důležitého. Musím teď odjet. Zítra ráno se vrátím domů. Chceš jet se mnou, nebo tady zůstaneš s Hayley?“ Zamyšleně jsem se podíval na hnědovlásku. Dělala psí očíčka, takže mi docvaklo, že by byla radši, kdybych zůstal.
„Nechci tady nechat Hayley samotinkou.“ Pousmál jsem se.
„Dobře.“ Přikývla mamča, dala mi krátkou pusu na čelo a rozešla se ke dveřím.
„Tak počkej, alespoň se rozloučím.“ Zavolal jsem k Simoniným zádům a hned k ní přiklusal.
Před vchodovými dveřmi jsme mamču pořádně objali společně s Hayley. Vzal jsem jí věci do auta, zavřel za ní dveře a přes otevřené okénko jí věnoval letmý polibek na tvář. Naposledy jsme si zamávali, a když mi její stříbrné auto zmizelo z dohledu, vrátil jsem se do domu za tou „plachou“ děvčinou. Jen by mě tak zajímalo, když už jsem si vzpomněl na mamčino vyprávění, čím je Hayley plachá. Já bych ji popsal trošičku jinak… ztřeštěná možná, spíš hyperaktivní.
„Co budeme dělat teď?“ zeptal jsem se hnědovlásky, která seděla v obývacím pokoji na černé kožené sedačce, a hačnul jsem si kousek od ní. Místo odpovědi mi před tvář z dlaně spustila řetízek. Nechápavě jsem se na ni podíval potom, co jsem si náhrdelník krátce prohlédnul.
„Ten je tvůj.“ Řekla prostě.
„Není.“ Nesouhlasil jsem.
„Strhnul sis ho v nemocnici, nejspíš ze snu. Tom ti ho spravil, ale už nebyla možnost, kdy by ti ho vrátil. Spíš… ti ho nechtěl vrátit.“ Objasňovala mi hnědovláska.
„Hayley,“ zakňoural jsem.
„Já vím, že se o tom nechceš bavit, ale já potřebuju vědět, co ti řekl, Bille.“ Prohlásila naléhavě.
Povzdychl jsem si. Vzal jsem si od Hayley řetízek do ruky a zkoumal ho. Skutečně si nepamatuju, že bych něco takového kdy měl. Od koho jsem to dostal? Řetízek byl tenký stříbrný a jednoduchý s přívěskem andílka – kučeravého, okřídleného miminka. Roztomilý. Proč by ale Tom opravoval cetku nějakého kusu hadru?
„Nevěděl jsem, že se tolik naštve. Ptát se ho už nebudu, slyšel jsem dost.“ Namítnul jsem s očima upřenýma na šperku. Doopravdy je pěkný, škoda, že si nepamatuju, že mi patřil, třeba pro mě měl velkou cenu.
„Ať už ti řekl cokoli, řekl to ze vzteku. Nenaštval se, ale na tebe.“ Zakroutil jsem hlavou. „S nikým se o minulosti nebaví, ani se mnou ne.“ Pokračovala. Nevím, o co se snaží. Vypadá to, jakoby se snažila přesvědčit mě, abych mu snad odpustil, ale vždyť já nejsem naštvaný. Nemusel však být tak hnusný, stačilo říct, že mu nešlo o mě, a ať se už neptám, a ne mě takhle poslat do prdele.
„To už je jedno.“ Prohodil jsem tiše.
„Všechno, co řekl, byla lež, absolutně tomu nevěř.“ Rozmáchla se hnědovláska rukama.
„Vždyť ani nevíš, co řekl.“ Šeptnul jsem a začal si pohrávat s řetízkem. Kýval jsem si s ním před očima, možná se tak zhypnotizuju. To by byl haluz.
„Vím, co říká každému, když se ho někdo ptá na minulost, na nemocnici, na tebe. Vždycky lže, protože se bojí.“ Přišlo mi, že Hayley začíná být zoufalá.
„Čeho?“ zamumlal jsem. Čeho by se takový frajer bál? Snad ne pavouků, to je moje fobie! Tu ať mi nekrade a najde si jinou.
„Pravdy…?“ Odvětila Hayley, jako by to bylo úplně jasné. No mně to jasné není. „Nemůže za to.“ Dodala okamžitě.
„Nemůže…“ opakoval jsem. A kdo za to může? Nakonec za to vlastně můžu já, pardon, zapomněl jsem. Okey, uvědomuju si, že začínám být trošičku nahněvaný. Kdo by nebyl?? Nevyznám se v Tomovi, prvně mě osahává, a potom pošle do hajzlu. Logika, vážně. Můžu si šáhnout na hvezdišku? Blablabla… naštvi si!
„Je nemocný, Bille.“ Zpozorněl jsem.
„Nemocný? Jak nemocný?“ zeptal jsem se napůl se zájmem. Je to Hayleyin trik, jak obhájit Tomovo chování, nebo…
„Uzavřel se do sebe, emocionálně ochladl. Říká se tomu schizoidní porucha osobnosti. Slyšel jsi o tom někdy?“
„Ne.“ Odpověděl jsem krátce. Hayley si získala mojí plnou pozornost.
„Začal od sebe odhánět ostatní, protože je mnohem radši sám. Nevyzná se ve svých pocitech. Minulost mu připomíná to, co ho zklamalo, ranilo, nebo to, co si nechce přiznat, proto o ni nemluví.“ Vysvětlovala mi Hayley.
„Minulost připomíná zklamání a bolest mnohým, ale všichni se nechovají jako on.“ Brouknul jsem.
„Všichni nezažili to, co on.“ Jen jsem zamručel. „Už se z toho dostává, je to lepší než dřív, ale ještě to není úplně v pohodě. On je…“ Hayley zapřemýšlela, nejspíš jakým slovem Toma popsat. Debil třeba. Každý si zažil něco smutného, zdrcujícího, ale koukejme, já žiju, jsem v pohodě, Hayley žije, taky je Ok. „On je… komplikovaný. Musíš se naučit akceptovat jeho nemoc a to, co obnáší, získat si jeho důvěru.“ Dokončila Hayley myšlenku.
Znovu jsem zamručel, zhluboka se nadechl a odložil řetízek na skleněný stolek.
„Co ti řekl, Bille? Prosím tě, pověz mi to.“ Naléhala Hayley opět. Zavrtal jsem se do sedačky víc a zkřížil ruce na hrudi.
„Když ti to vyklopím, co to změní? Nic. Mně už je to vážně jedno, Hayley. Mohl si se mnou v nemocnici dělat, co chtěl. Jak jsi řekla, tady minulost končí.“ Řekl jsem upřímně a s klidem. Hayley se na mě smutně podívala, nakonec však přikývla.
„Jak myslíš, je to tvoje rozhodnutí, ale já… jen chci, abys věděl, že jemu na tobě záleželo a moc. Nezlob se na něj za to, jaký je, doopravdy za to nemůže. Snažil se… dřív moc chtěl být normální, ale postupně to s ním šlo z kopce. Zklamala ho strašná spousta lidí, ti nejbližší. Nakonec se na všechno a na všechny vykašlal, ale to neznamená, že se ještě nemůže změnit. Víš ty co? Dám ti nějaké rodinné video…, abys věděl, jaký byl…“ navrhla Hayley, vstala, přešla k vysoké prosklené skříni a vytáhla menší papírovou krabici. „…jaký byl, než se uzavřel. Mělo by na něm být… všechno…“ Hayley se prohrabovala mezi CD, já na ni jen koukal. O co jí sakriš jde?? Proč tohle všechno? Já jsem už vážně ze všeho debil. „… co Tom předtím dělal, o co se zajímal a ták. No, třeba tě to o něčem přesvědčí… co já vím. Prostě na to večer jukneš, nemělo by to být delší než hoďku a… a bude.“
„Hayley?“
„Hm?“ zamručí stále hledající hnědovláska.
„O co se snažíš? Proč se mám dívat na video, proč mě přesvědčuješ, že Tom není špatný?“
„Protože Tom není špatný. Nechci, aby od sebe odehnal i tebe. Možná o tom nevíš, ale tehdy jsi mu hodně pomohl, i mně. Mám to!“ zaradovala se hnědovláska a podala mi disk. „Důkaz o tom, že Tom nebyl vždy idiot.“ Zasmála se Hayley. Jen jsem se nad tím pousmál a zakroutil hlavou. „A ten řetízek si tady nezapomeň. Opečovávala jsme ho pro tebe už dost dlouho.“
autor: Sayurii
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Tak už vieme, prečo sa Tom správa tak, ako sa správa.
A Haylina (neviem, ako sa to správne píše :D) snaha presvedčiť Billa, aby to s Tomom nevzdával, je úžasná. Vážne dúfam, že to Bill nevzdá, bude sa snažiť s Tomom zblížiť a nakoniec sa mu to aj podarí 🙂
Vďaka za časť.
Bill by měl Tomovi pomoct možná že to pomůže i jemu aby zjistil co se stalo.
Bill by měl Tomovi pomoct možná že to pomůže i jemu aby zjistil co se stalo.
Nevím co mám k tomu napsat, je to všechno tak moc zamotané. Každopádně doufám, že Tom k sobě Billa nakonec pustí a nebude se dál trápit…
A já mám z toho strašně smíšené pocity, nejsem si jista, zda dokážu napsat všechno tak, jak to cítím a aby tomu někdo porozuměl…a hlavně jsem taky dneska trošku naštvaná, tak možná všechno až moc přeháním 😉 😀
Na jednu stranu jsem totiž ráda, že Hayley za Toma tak bojuje a chce, aby v něm lidi viděli to dobré, ale na druhou stranu mě už začíná štvát, jak Toma pořád jenom obhajuje. Mám Toma v celku ráda, to ano, ale jeho chování k Billovi se mi prostě nelíbí. Vím, že jsem v tomhle hnusná, ale nějaká Tomova nemoc ve mě nedokáže vzbudit soucit. To, jak na Billa minule vyjel a jaké hnusné věci mu řekl, u mě nedokáže obhájit nic. Vím, že lidé, kteří jsou psychicky nemocní, na tom nejsou dobře a vážně s nimi vždycky soucítím a snažím se jim pomoci, ale mám takový pocit, že Tomovi snad ani pomoci není a halvně mi přijde, že pomoc ani nechce. Těžko hledám soucit a pochopení pro někoho, kdo je takhle chladný jako Tom. Na Billově místě bych už asi byla naštvaná i na Hayley. To, jak tlačila na Billa, aby jí řekl, co mu Tom řekl mi přišlo až moc. Navíc pro Billa to taky bylo dost složité to jenom slyšet a ne tak se k tomu ještě vracet. Nevím ani, proč se tak moc snaží Billovi ukázat, jaký je Tom ve skutečnosti.
Hlavně jsem teda zvědavá, co se v té Tomově minulosti stalo, že je teď takový. Pevně doufám, že se jeho povaha brzy zlepší, protože chladné, necitné lidi nemám ráda.
Každopádně moc děkuji za díl a těším se na pokračování 🙂
Som z Toma v rozpakoch. Som zvedavá čo bude na videu a čo to je za zvláštnu chorobu. Najprv som si myslela, že má cukkrovku, keď si pichá injekcie. Dúfam, že Tom je natoľko zdravý, že si dokáže uvedomiť čo je zlé a dobré a dokáže si premyslieť aj to ako sa správal k Billovi.
Tom se prostě bojí…šíleně se bojí a tak kolem sebe kope, seč může. Tak doufám, že si Bill dokáže najít cestičku do jeho rozbolavělého srdce.