Ničitel 24.

Setkání

Bill

Otevřel jsem oči a nechápavě se podíval nad sebe. Zdobený strop mi pohled oplácel. Po chvíli se mi začalo zdát trochu zvláštní, že se na mě dívá strop. Pak jsem zjistil, že obrovské oči jsou součástí složité malby. Neměl jsem tušení, kde jsem. Pomalu jsem se posadil a snažil se překousnout závrať, která se mě zmocnila. Začínaly se mi vybavovat vzpomínky.

Levi… Vymrštil jsem se z postele a praštil sebou o zem.

„Kam tak spěcháš, Bille?“ Zarazil jsem se. Ten hlas… To oslovení…

„Mistře?“ zašeptal jsem. Vrávoravě jsem se postavil a otočil. Seděl tam můj mrtvý učitel a tvářil se, jako by se nic nestalo. Nevěděl jsem, jestli mám křičet, nebo skákat radostí. První možnost zvítězila.

„Co jste si, sakra, myslel?! Nechal jste mě několik staletí myslet, že jste mrtvý! Mojí vinou!“

„Uklidni se, Bille.“

„A neříkejte mi tak!“ Vrhl jsem po něm plamennou koulí. Když se oblak kouře rozptýlil, Mitsuki byl pryč. Takže to byla jen moje fantazie… Asi jsem se praštil do hlavy. Vtom jsem se vznesl do vzduchu a zůstal jsem tam viset hlavou dolů.

„Ty se vážně nikdy nepoučíš, Bille. A to křeslo jsem měl rád.“

„Dejte mě dolů,“ zavrčel jsem. Pak jsem si vzpomněl na svoji hlavní prioritu. „A kde je Levi?!“ Přistál jsem na zemi.

„Vypadá to, že toho chlapce máš rád,“ mrknul na mě Mitsuki.

„Blbost,“ odsekl jsem.

„To jsem rád… Aspoň tě nezarmoutí to, že jsem mu nemohl pomoct.“

Zbledl jsem a sedl si na postel.

„To ne…“ vydechl jsem.

„Dělám si srandu. Je v pohodě. Aspoň je vidět, že kecáš – záleží ti na něm.“

Pocítil jsem silnou touhu praštit svého bývalého učitele do obličeje. Místo toho jsem se jen postavil a zeptal: „Kde?“

„Vedle.“ V pokoji mě už nic nedrželo.

Vykráčel jsem z místnosti a vydal se hledat „vedle.“ Nebyl jsem natolik mimo, abych to nezvládl najít rychle.

Vtrhl jsem do pokoje. Vypadal podobně jako ten můj, s tím rozdílem, že ve velké posteli ležel Levi.

Rychle jsem se vrhl k němu. Klekl jsem si vedle něj. Jedna část mé mysli zaregistrovala, že stejně jako já dostal nové oblečení. Vyhrnul jsem mu triko a oddechl si. Po temné skvrně ani památky. Úlevně jsem se usmál a chytil ho za ruku.

„Je všechno v pořádku?“ ozval se Mitsuki. Otočil jsem se. Nedbale se opíral o futra.

„Jo… děkuju.“ Překvapeně zamrkal. Ano, musel jsem přiznat, že děkování u mě nebyla moc častá činnost. „Kde to vlastně jsme?“ Rozhlédl jsem se.

„V mém bytě v Tokiu,“ řekl můj bývalý učitel téměř hrdě. A jak…? Jo, jasně, portál.

„Byl to Andy, že jo?“

Překvapeně jsem sebou škubnul. „Jak-„

„Snaží se zničit mou ochranu už dlouho. Ještě abych nepoznal svoje děti.“ Smutně se usmál.

„Jak to, že nejste mrtvý?“ Změnil jsem téma, a zároveň jsem se zeptal na to, co mě zajímalo nejvíc.

„Když jsem zničil tu příšeru, stáhla mě s sebou. Několik staletí jsem strávil v podsvětí. Nic zvláštního.“

Všiml jsem si, že se Levi pomalu probouzí. Začínal jsem věřit, že všechno bude zase dobré.

Tom

Pomalu jsem otevřel oči. Loki seděl nakloněný nade mnou, držel mě za ruku a rozněžněle se usmíval.

„Konečně jsi vzhůru,“ uslyšel jsem neznámý příjemný hlas. Překvapeně jsem se za ním otočil. U dveří stál muž asi kolem třicítky s hlubokýma moudrýma očima a milým výrazem ve tváři.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se chraplavým hlasem.

„Říkají mi Mitsuki. Jsem Lokiho učitel,“ vysvětlil muž.

„Bývalý,“ zabručel Loki.

„No, tak já vám tu nechám o samotě. Popovídat si můžeme později. Loki vypadal, že se o tebe bál,“ mrkl na mě Mitsuki.

„To není pravda…“ Jakmile se za Mitsukim zavřely dveře, Lokiho výraz se změnil. „Jsem tak rád, že žiješ,“ vydechl.

„Chyběl bych ti?“ zeptal jsem se laškovně. Sklopil hlavu. Začal jsem se smát, ale pak jsem se rozkašlal. Musel jsem se opatrně posadit, abych se uklidnil. Loki mi podal sklenici s vodou.

„Děkuju…“ Napil jsem se a položil sklenici zpátky na menší stolek, který stál vedle postele. Dlouze jsem se zadíval do Lokiho očí. Nemuseli jsme nic říkat. Naklonil se a jemně mě políbil. Slabě jsem skousnul jeho spodní ret a chvilku ho cumlal. Loki mi přejel jazykem po vrchním rtu a zkušeným pohybem požádal o svolení ke vstupu do mých úst. Pootevřel jsem je a nechal ho, ať si se mnou dělá, co chce. Přitáhl jsem si ho k sobě, hladil po zádech a vycházel mu vstříc naprosto ve všem.

„Kde to vlastně jsme?“ zeptal jsem se malinko dezorientovaně po tom, co jsme se od sebe odtrhli.

„V Tokiu.“

„A co se stalo?“ Loki se zamračil.

„Andy tě zranil, donesl jsem tě nahoru. Dál už si nic nepamatuju. Probudil jsem se až tady.“ Vzpomněl jsem si na toho muže, co se tam objevil. Můj obličej posmutněl. Slyšel jsem úryvky jejich předchozího rozhovoru.

„Ale stejně jsem tě nikdy nepřestal milovat, Loki,“ zašeptal.

Ta slova se mi zařezávala do hrudi jako ledové ostří. Vybavil se mi i Lokiho výraz. Nedokázal proti tomu muži bojovat. To vysvětlovalo vše. Pochopil jsem, jak se věci mají.

Rychle jsem zamrkal a snažil se rozehnat slzy. Odtáhl jsem se od Lokiho. Co jsem si, sakra, myslel? Jsem příliš naivní…

„Co se stalo?“ zeptal se Loki zmateně.

„Nic,“ zavrtěl jsem hlavou. Opatrně jsem vylezl z postele a rozešel se ke dveřím. Ty se v tu chvíli otevřely. Dovnitř vešel Mitsuki s tácem plným jídla. Podíval se na mě, pak na Lokiho a nakonec zpátky na mě.

„Stalo se něco?“ Na čele se mu vytvořila drobná vráska.

„Ne.“ Mitsuki si povzdechl.

„Kde je tady koupelna?“ zajímal jsem se.

„Rovně a pak doleva,“ řekl mi. Přikývl jsem a vydal se tím směrem. Potřeboval jsem chvilku přemýšlet.

***

Několik hodin jsem si povídal s Mitsukim. Byl to moudrý milý muž.

Celý den jsem se úspěšně dařilo vyhýbat se Lokimu. Bylo to celkem lehké, jelikož téměř stále zůstával zavřený ve svém pokoji.

Najednou se otevřely dveře. Uviděl jsem Lokiho.

„Můžu?“

„Neuhodil ses někde?“ povytáhl Mitsuki obočí. „Já tě opravdu nepoznávám.“ Loki si odfrkl a sedl si do křesla naproti nám. Začal si povídat se svým učitelem. Otočil jsem se k oknu a chvíli se z něj díval. Město bylo obrovské. Všude chodily davy lidí. Tolik jsem jich pohromadě snad ještě neviděl. Obrovské budovy se tyčily mnohdy až stovky metrů do výšky.

Vtom do místnosti vkročil Duffy.

„Ty?!“ vyjekl Loki a jeho pohled potemněl. Mezi prsty se mu rozhořely plameny.

„Loki!“ vykřikl jsem.

„Ty tupej Shinigami, jak jsi mohl?!“

„Áááá, nebohý Duffy, nezabíjejte Duffyho!“ ječel Shinigami. Kolem jeho těla se obmotaly rudé plameny.

„B- Loki!“ Mitsuki vyskočil a srazil svého žáka na zem. „Nech toho!“

„Ale ten bastard…“ snažil se Loki protestovat.

„Je to teprve začátečník, nesmíš se na něj zlobit,“ uklidňoval ho Mitsuki.

„Ale kvůli němu Levi málem umřel!“ Překvapeně jsem zamrkal. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jen špatně neslyším.

Najednou se Loki vyvlékl Mitsukimu a rozeběhl se za Shinigamim, který se mezitím snažil utéct.

„Pomóc!“ slyšel jsem z chodby.

„Počkej, až tě chytnu!“ Mitsuki jen pobaveně zavrtěl hlavou a nechal ty dva být.

„Ale… Co když se jim něco stane?“ strachoval jsem se.

„Bůh smrti nemůže jen tak umřít a pochybuju, že by se to Loki chystal zabalit,“ ušklíbl se. To dávalo smysl. Proto jsem to také nechal být. „Mimochodem, co bys řekl, kdybychom se společně podívali na tu tvoji sílu? Něco jsem o tom slyšel od Odina. Prý je to zvláštní.“

„Jasně,“ zaradoval jsem se. Zase udělám krok vpřed.

Bill

Vyběhl jsem na rušnou ulici poledního Tokia. Duffy zmizel a do mě vráželi lidé.

„Kurvafix,“ sykl jsem. S tím jsem se spokojil a vrátil se do bytu. Prohlédl jsem si obývák. Viděl jsem Leviho s nadšeným výrazem i Mitsukiho s tím učitelským. Měl jsem pocit, že něco chybí.

„Do prdele.“ Levi i Mitsuki zvedli hlavu. „Do prdele… Do prdele.“ Chytil jsem se za hlavu. „Olie.“

„Kde vůbec je?“ zamračil se Levi.

„Andy si ho vzal s sebou.“ Pevně jsem zavřel oči.

„Cože?!“ Levi se rychle postavil. „Musíme ho zachránit!“

„To nejde,“ řekl mírně Mitsuki. „Nevíme, kde je.“ Pak zvážněl. „Můžu si pak s tebou promluvit, Loki?“ Zase jsem se cítil jako malé dítě, které něco provedlo.

„Jasně,“ zamumlal jsem.

„Jo, a mně zase nikdo nic neřekne,“ zavrčel Levi a odešel do svého pokoje. Povzdechl jsem si.

„Teď běž za ním, promluvit si můžeme potom,“ pobídl mě Mitsuki. „Měl bys mu říct, že ho máš rád. Jinak toho budeš litovat.“ Protočil jsem oči. „Sice už nejsem tvůj učitel, ale něco ti řeknu. Moje největší chyba byla v tom, že jsem ti nikdy neřekl, že tě mám rád.“ Překvapeně jsem se na něj podíval. „Byl jsi pro mě něco jako můj syn – nevím, proč jsem si mezi všemi oblíbil zrovna tebe. Nikdy jsem ti to neřekl, a proto sis myslel, že tě měli rádi jen tvoji rodiče – jinak by ses pořád nevracel do minulosti – a Andy. Jinak by ses na něj tak neupnul.“ Zaryl jsem si nehty do dlaní.

„Dost.“ Přišlo mi, že to tiché slovo bylo horší, než kdybych křičel.

„Promiň, Bille. Je mi to líto.“

„A neříkejte mi tak.“

Vypadl jsem se za Levim.

„Běž pryč,“ zamumlal okamžitě. Přistoupil jsem k němu blíž a položil mu ruku na rameno. „Nechápu tě,“ sykl.

„Myslíš to obecně, nebo konkrétně?“

„Jak můžeš dělat, jako by se nic nestalo, zatímco může být Olie už dávno mrtvý?!“

„Já mám taky strach,“ zašeptal jsem a kupodivu to byla pravda. Poslední dobou jsem moc často říkal pravdu. Už jsem si moc jako bůh lži a klamu nepřipadal. „Jen nemůžeme nic dělat.“

„Asi jsem to trochu přehnal. Štve mě, že jsem úplně k ničemu.“

„Nejsi k ničemu.“ No dobře, tohle hraničilo s milosrdnou lží. No, sloužil k mému potěšení jako domácí zvířátko. Ale to mu vykládat nebudu.

„Díky,“ vydechl.

„Teď si půjdu promluvit s Mitsukim, a jestli to bude důležitý, tak ti to řeknu.“ Váhavě přikývl. Pustil jsem ho a vrátil se do obýváku. „Tak co?“

„Víš, všiml jsem si, že se tu nachází víc temných sil, než aby šlo o jednoho čaroděje. Jsou jich tu spousty. A všechno to vychází ze staré továrny za městem.“ Zhluboka jsem se nadechl.

„Takže ten, kterého hledáme, je tady.“

autor: Dietřisko & Kentaur