autor: Ghostie
Oh that I could scream,
And the world would stop and listen.
And these scars,
These scars could speak in volumes.
-Thrice
Jakmile Bill přešel do další uličky, opřel si paži o regál a položil na ni hlavu. Zhluboka se nadechl a vydechl, věděl, že nemá daleko k tomu, aby udělal něco, čeho by mohl litovat. Potřeboval udržet své emoce na uzdě, potřeboval, aby necítil vůbec žádné emoce. Na chvíli zavřel oči, a představoval si, jak padá…
Slyšel Toma, jak se k němu potichu přibližuje, ale zastavil se a držel si odstup. Bill mu byl vděčný. Pomalu se odlepil od regálů, ale neotočil se. Otevřel oči a zíral na své boty, nechal svou mysl usadit. Věděl, že by litoval, že byl na Toma příliš tvrdý, a nedokázal proti němu vyslovit jediné slovo, dokonce ani ve své mysli. Tom neudělal nic, čím by si to zasloužil, a to poslední, co Bill chtěl, bylo někomu ublížit – zvláště ne Tomovi. Ne, Bill byl naprosto mimo.
Koneckonců, Bill nemohl cítit fyzickou bolest a nevěděl, co to znamená, být zraněn. Nepřál bolest nikomu – fyzickou ani emocionální. A začínal si uvědomovat, že emocionální bolest je bolest, kterou nemohl nést sám, ale přál si, aby mohl. Přál si, aby mohl nést bolest od všech.
„Bille…?“
Ihned, při zvuku Tomova hlasu se Bill vytrhl ze svého zamyšlení a vklouzl zpátky do své osobnosti.
„Jediná věc,“ řekl pomalu, držíc svůj hlas vyrovnaný. „Tome, je to jediná věc, o kterou jsem tě žádal víc než o cokoliv jiného. Můžeš to prostě… pochopit? Protože to nemůžu vysvětlit. Ale prosím, nedotýkej se mě.“ Emoce. Bill je nenáviděl, a dokud nad ním budou mít úspěch, budou nadále mást a plést mu jeho život. Sakra, Bill prosil. Zatracený-Bill-Kaulitz nikdy neprosil. Vnitřní vztek se mu projevil i v hlase a Tom si zřejmě myslel, že je naštvaný na něj. Posraný svět – celý svět byl naprosto posraný.
Tom se mezitím cítil poněkud otřesený. Bill byl týraný, neměl rád dotyky, neměl rád ubližování lidem… Vše špatné se v jeho mysli spojilo, jak předpokládal, byl tady někdo, kdo Billovi fyzicky, nebo podle toho, jak neměl rád doteky, sexuálně ubližoval. Nebo obojí? A tak ačkoliv Tom nechtěl nic jiného, než jej pořádně obejmout a říct mu, že by to pochopil, možnost, že by Bill utekl a už se nevrátil, byla příliš reálná, a proto to neudělal. Pouze přikývnul, ale rozhodl se zjistit, kdo Billovi ubližuje, aby mu pomohl, nebo mu pomáhej Bůh.
Bohužel, byl tady někdo, kdo Billovi ubližoval, ale Tom nemohl být vzdáleněji od pravdy.
Jakmile byl mód ´Bill-svině´ plně obnoven, poodstoupil, strčil ruce do kapes a zíral na regály před sebou. Další sladkosti… Záplava červené, bílé a růžové, krabice ve tvaru srdce, plyšoví medvědi, kytice, čokolády… Typické výmysly tuctové lásky.
„Valentýn,“ zavrčel.
„Je v úterý, nebo ne?“
„Kurva,“ Bill si odplivnul před tím problematickým zbožím.
„Beru to, jako že letos nebudeš slavit Valentýna?“
„Stejně jako nikdy,“ zavrčel opět Bill a zamířil pryč. „Seru na ten svátek. Dokonce není ani kurva volno. Je to snaha vnutit každému do ksichtu pocit, jak zatraceně si myslíš, že jsi šťastný. Seru na to, jestli je někdo na tomhle světě šťastný.“
Ačkoliv byl Tom zvědavý na Billovy náhle změny nálad a chtěl něco říct – cokoliv – co by jej utěšilo nebo mu dalo najevo, že on je tady a poslouchá, Tom prostě nevěděl, jak se k němu dostat. Bill měl kolem sebe vystavené tak tlusté zdi, že Tom ještě nikdy nic takového nepoznal. Bill neměl jen stěny, on měl kolem sebe silové pole. A jak měl Tom zápasit se silovým polem, to nevěděl.
Jako poslušný pes následoval Billa a měl pocit, jako by černovlasá královna Hněvu byla kompenzace za jeho předchozí slabou chvilku. Tom pochopil, že Bill nerad cítil slabost, ale bylo téměř na hranici absurdnosti, jak byl najednou chladný. Snažil se představit si Billa bez mračení, nadávek a jízlivosti, ale vypadalo to, že je to všechno, z čeho se Bill skládal. Místo toho se snažil myslet na jeho pozitivní vlastnosti, bylo to těžké, ale byly tam. Zaprvé, Bill nenáviděl násilí a za druhé, měl zajímavý smysl pro humor. Také byl podivně jedinečný, a kdyby se neustále netvářil naštvaně, byl by pravděpodobně opravdu moc hezký.
Jen kdyby se usmál…
„Tak to je to, co jsi tím myslel,“ zamumlal Tom, spíše pro sebe.
„Cože?“ Bill se podíval na Toma překvapeně s lahví zeleného čaje v ruce. „Myslel čím?“
„Nikdy se nesměješ, je to pravda.“
„Já nelžu,“ řekl Bill a ukázal prstem na Toma. „Jak sis to najednou uvědomil?“
Tom jen pokrčil rameny, zcela nejistý sám sebou a natáhl se do chladicího boxu pro limonádu.
„Poslouchal jsi, co jsem říkal?“ zeptal se Bill, znělo to více zvědavě než naštvaně. Tom usoudil, že Bill zřejmě bude vykřikovat něco o tom, jak je limonáda příšerná věc, ale nedokázal se jí vzdát.
„Co by tě přinutilo se usmát?“ Tom naprosto nebral v úvahu Billovu otázku a popadl Fantu.
„Není to možné. Ani to nezkoušej. Prostě se nesměju.“
„Jsi lechtivý?“
„Ne, a je to zbytečná otázka – pokud nechceš opět porušit pravidlo,“ zavrčel Bill.
„Nebo možná nechceš, aby se tě někdo dotýkal, protože jsi neuvěřitelně lechtivý.“
„Naprosto upřímně říkám, že nejsem lechtivý. Přísahám.“
„Hmm…“ Tom procházel po celém obchodě a přemýšlel o různých způsobech, jak Billa rozesmát, ale vše se zdálo tak nepravděpodobné.
„Jsi neuvěřitelně depresivní člověk, víš to?“ Řekl nakonec.
„Já vím. To je důvod, proč nemám přátele, a proč jsem žádal tebe i Georga, abyste se ode mě drželi dál. Ale ne, ne. Takže můžeš vinit jenom sebe.“
„Za co? A nikdy jsi nás nežádal, abychom se s tebou nepřátelili.“
„Jistěže ano. Udělal jsem to zatraceně jasně. Takže mi nedávej za vinu nic z toho, co bude v budoucnu.“ Bill položil láhev čaje na pult a vytáhl peněženku. „Tady, dej mi ty věci,“ dodal a kývl na všechny věci v Tomově ruce.
„…Proč?“
„Abych to mohl zaplatit, pitomče.“
„Ale ty sis vzal jen jednu věc, takže… měl bych… oh… okay,“ řekl Tom pod Billovým zlostným pohledem. Ve chvílích, jako byla tahle, měl Tom dojem, že Bill byl opravdu dobrý člověk, jen se snažil vypadat jinak. Proč to tak bylo, na to Tom nemohl ani zaboha přijít.
Poté, co Bill zaplatil, oba opustili obchod. Bill si nechal v ruce pouze svůj čaj a Tom si tašku držel v podpaží, zatímco z ní lovil balík čokolády.
„Jsi opravdu populární, víš,“ řekl ledabyle Tom a strčil si kus čokolády do pusy.
„Jsem co?“ Zeptal se Bill vyveden z míry náhlou změnou předmětu hovoru.
„Jo. Každý ve škole tě miluje, ačkoliv většina z nich ani neví, kdo jsi.“
„To je absolutní nesmysl.“
„Tak trochu,“ zasmál se Tom. „Všichni si myslí, že jsi ´machr´ protože ses postavil Stephanovi, který – bez urážky – není zase tak úžasný.“
„Ne, to není. Ten bastard. A – počkat, jak jsi mě to nazval?“
„Ehm… machr?“
Bill zamrkal, zíral na Toma a pomalu zavrtěl hlavou. „Co kurva?“
„Já nevím… moje máma to používá…“ řekl Tom, zamračil se a uši mu zrůžověly, když se Bill hlasitě zasmál.
„Machr! Mysím, že to začnu používat. Machr.“
Tom se poněkud hrdě usmíval a lehce červenal, pokorně snědl pár čokoládových bonbónů, zatímco Billův smích se vytratil. Bylo hezké ho vidět, jak se baví… téměř. Tom si nebyl jistý, jestli vůbec někdy předtím Billa slyšel se smát.
„Takže teď jsem populární. Kurevsky úžasné. Čím jsem si to, sakra, zasloužil?“ Zeptal se těsně před tím, než se napil čaje.
„Já nevím… máš jen ten svůj ´je mi to u prdele´ přístup a… Já nevím. Přitahuješ lidi velmi snadno.“
„Blbost!“ Bill zařval, kopnul do pivní lahve na chodníku a pozoroval, jak se točí a padá do příkopu. „To je naprosto směšné, kurva. Neprosil jsem se o to. Chci z toho ven.“
„Je mi líto, nemůžeš jen tak najednou přestat být populární – opustit to. A myslím, že to budeš mít opravdu těžké, přesvědčit lidi, aby tě nenáviděli.“
„Kurva. Nestojím o to. Jen, seru na to, co proboha… nedává to smysl. Jsem jako anti-středoškolák. Jsem svině, nejdu s davem, oblíkám se jako exot a jsem masochista, proč by někdo-“ Bill se zarazil, protože si uvědomil, příliš pozdě, co řekl. Završil to těmi nejpeprnějšími nadávkami, jaké znal, a přál si, aby se naučil kurva držet hubu.
„Ehm…“
„Co,“ odplivl si Bill.
„Jsme doma…“ Tom zamrkal a pokynul Billovi směrem ke dveřím. Přemýšlel, proč je Bill tak vzteklá osoba. Ale jeho záchvaty vzteku byly téměř roztomilé.
„Dobře, takže…“ Tom se rozhlédl po svém pokoji před tím, než si ze skříně vytáhl pyžamo. „Já se jen převlíknu v koupelně.“
Bill se ironicky usmál a tajně se mu ulevilo, že se Tom nebude snažit, aby se převlékli ve stejné místnosti. To by bylo značně nepříjemné, Bill rozhodně nechtěl mít celé tělo vystavené před Tomovýma očima, což by pak vedlo ke spoustě otázkám na jeho zjizvenou vyhublou postavu.
Jakmile Tom odešel, Bill zamkl dveře a svlékl si své těsné oblečení. Potom si oblékl svůj obvyklý noční oděv, černé volné tepláky a tmavě modré tričko – směšně obyčejné, oproti jeho obvyklému oblečení. Po odemknutí dveří si odhrnul vlasy a odstranil největší nánosy make-upu, zbytek důkladněji odstraní později v koupelně.
S přicházející nudou se Bill posadil na postel a opřel se o ruce. Rozhlédl se po Tomově pokoji a šťouchnul do svého polštáře, který pro něj Tom přinesl. Protože neměl nic lepšího na práci, popadl jeden roh svého polštáře a začal s ním mlátit do toho Tomova, přemýšlel, jak nechutné by bylo, kdyby se museli dělit o jeden polštář. Bill se zachvěl, opět udeřil do Tomova polštáře a srazil ho z postele. Hups.
Se zlostným povzdechem se naklonil, aby jej zvedl, ale zaváhal, když jeho oči zachytily periferním viděním záblesk kovu. Znovu se opřel a zvědavě zdvihl drobný stříbrný předmět. Oči se mu rozšířily nad Sheffieldským stylem vystřelovacího nože a opatrně jej zkoumal. Vypadal jako starožitnost, i když Bill spekuloval nad tím, že tak byl navržen. Opatrně stiskl malé tlačítko na boku a ohromeně sledoval, jak zářící čepel vyjela ven. Byl krásný, a když Bill opatrně přejel prstem přes ostří, jen tak, aby narušil kůži, ale ne do krve, zjistil, že čepel je v perfektním stavu.
Bill stále žasl nad vystřelovacím nožem, když uslyšel Toma klepat na dveře, pozval ho dál, aniž by přemýšlel. A dokonce, i když se dveře otevřely, Bill si opravdu myslel, že Tomovi by nevadilo, že našel jeho nůž. Začal ho rytmicky skládat a rozkládat a ponuře se usmíval, zatímco Tom vstoupil.
Nicméně Tom ztuhl, jakmile uviděl Billa na posteli usmívajícího se jako šílenec a držícího jeho nůž. Podle toho, jak byly odhozené polštáře, si Tom skoro myslel, že jej snad hledal schválně. Billův šílený úsměv se změnil na mazaný úšklebek, a Tom sledoval naprosto uchváceně a trochu se strachem, jak Bill otevřel nůž ještě jednou, zaklonil hlavu a zatlačil jazykem na svůj spodní ret. Téměř vyzýval Toma k pohybu svým ostrým pohledem, ačkoliv měl jeho plnou pozornost, a potáhl celou délku tupé strany čepele proti svému jazyku, od rukojeti ke špičce.
Divné pocity strachu, nepohodlí a vzrušení se šířily jako požár Tomovými žilami, jak jeho tělo reagovalo na zmatené signály přicházející od Billa. On byl nezvykle smyslný, velmi morbidním a sadistickým způsobem. Tom na něj zíral, nervózně a neklidně, dokud Bill konečně nepromluvil.
„Je to opravdu pěkný nůž, víš,“ řekl lhostejně, až příliš lhostejně na Tomův vkus. „Vůbec jsi ho nepoužil, že? Je v perfektním stavu.“
„Ty… ty se zajímáš o nože?“ Tom mluvil, jako by měl knedlík v krku, snažil se vzpamatovat z šoku z toho, co právě viděl. Jeho mozku to nedávalo smysl. Kdyby Billovi někdo ubližoval, nebo když tak nemá rád násilí, tak proboha, proč by se sakra zajímal o nože?
„Jistě, a tenhle je opravdu krásný,“ Bill naposledy nůž zavřel svým štíhlým prstem a Tom se na moment podíval na ostří, dále pohledem cestoval přes Billův prst, ruku, paži…
Bill si toho nevšiml a ani se nestaral, a tak Tom rychle odtrhl oči od Billovy paže a snažil se chovat normálně. Ale nemohl ten obraz dostat z hlavy. Jizvy, které viděl, byly rozesety po celé délce paže, ačkoliv jeho prsty a rty měly stále jedinečný vzhled. Na Billově kůži bylo několik popálenin a škrábanců, i když zde byla i jedna středně velká, oválná, znetvořená jizva na levém předloktí. Bylo to zvláštně odporné, ale Tom se snažil si toho nevšímat – spolu s úctou k Billovu soukromí. Ale jeho respekt zašel daleko.
„Ehm, jak… uh… proč se zajímáš o nože?“ Vykoktal otupěle, jeho mozek se snažil zpracovávat dvě věci najednou a cítil se dost špatně. Těžce polkl a posadil se naproti Billovi. Snažil se nedívat na jeho zjizvené paže a místo toho se zaměřil na ostří.
Bill pokrčil rameny, pohodil nůž mezi prsty, jako by chtěl zatočit tužkou, a zadíval se na něj na chvíli, dokud ho něco nenapadlo. Něco tady bylo špatně, z nějakého důvodu se cítil nechráněný…
Jeho paže.
Nůž mu vyklouzl z ochablých prstů, zatímco zíral na své ruce a snažil se pochopit, jak mohl být tak pitomý. Zalapal po dechu a okamžitě se stočil do klubíčka, ruce sevřel mezi hruď a nohy. Pokud by to bylo možné, Bill by téměř cítil, jak se mu sevřela hruď, končetiny mu strachem ztuhly a srdce se mu panicky rozbušilo. Tom viděl. Tom viděl. Špatně špatně špatně špatně špatně. Tom se bude ptát a Bill nevěděl, jestli by to mohl vysvětlit. Měl by? Mohl by Tomovi věřit, stejně jako byl dychtivý věřit Andreasovi? Ne, Bill bude opatrnější. Mnohem opatrnější. Tom nebyl jako Andreas, ale Bill si nemyslel, že by mu mohl věřit. Určitě ne kvůli jednomu zatracenému přespání.
Nastal bolestně tichý okamžik, dokud Bill neuslyšel, jak se Tom posunul blíže a něco zamumlal.
„Jdi pryč,“ odsekl Bill a odsunul se.
„Bille… to je v pořádku,“ řekl Tom, nebyl si zcela jistý, co by mohlo Billa uklidnit.
„Není to, kurva, v pořádku, neříkej to, jako bys zatraceně tušil, o co jde!“ vykřikl zoufale Bill, typicky bez ohledu na Tomovy pocity. Bill nerozuměl emocím, vlastním ani cizím.
„Tak mi, sakra, řekni, o co jde, Bille!“
To stačilo k tomu, aby byl Bill v šoku. Tom, ten mírumilovný a bezstarostný kluk na něj křičel. Bill pomalu zvedl hlavu, cítil se zatraceně provinile kvůli znepokojenému Tomovi. Zřejmě se to projevilo i na jeho tváři, protože Tomův zuřivý výraz lehce změkl.
„Opravdu to chceš vědět?“ Zeptal se Bill co nejvyrovnaněji a snažil se co nejvíc, aby to znělo nezaujatě.
„Opravdu mi to chceš říct?“
Poprvé se Bill cítil zmatený. Tom chtěl vědět, proč byl Bill takový, jaký byl, a přesto mu dával možnost vycouvat. Proč? Bill položil hlavu na kolena a zavřel oči. Tom dýchal příliš hluboce, byl rozzlobený. Jeho prsty drtily látku jeho tepláků, ale snažil se vypadat klidně. Chtěl dát Billovi možnost volby… protože byl jeho kamarád. A to přece přátelé dělají, nebo to zní jako něco zatraceně gayovského.
„Ne.“
Konečně, Bill to ze sebe dostal ven, a přesto, jakmile to slovo bylo venku, přál si, aby řekl ´ano´.
„Okay.“
A bylo to. Zpočátku bylo trochu trapné vrátit se do normálu, ale Bill byl překvapený a zdrcený z toho, jak pohodlně se kolem Toma cítil. Tom nezíral, ale nevyhýbal se pohledu na jizvy. Prostě je ignoroval. Bill se díky tomu cítil mnohem méně rozpačitý. Tom už o nich neřekl nic, ani nenaznačil, že by chtěl něco vědět. Bylo to úplně jiné než s Andreasem, který Billa donekonečna vyslýchal, dokud se nerozhodl, že možná bylo lepší, nechat si své tajemství. Na to už bylo pozdě. Bill se chystal čekat mnohem déle, než to Tomovi řekne. Pokud to vůbec udělá. Bill nevěřil nikomu tak snadno.
autor: Ghostie
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Ty bláho, Bill kleje víc než já.. 😀 Jinak jako vždy pěkný díl, na poslední chvíli jsem doufala, že Bill se Tomovi se vším svěří, ale na druhou stranu, to by pak šlo všechno ráz naráz.. 😀 Nicméně mě povídka pořád udržuje v napětí, jsem moc zvědavá na pokračování.. 🙂 Těším se na další díl a díky za překlad.. 🙂
Tak v dnešním díle jsem měla z Billa pěkný strach. Začínám mít pocit, že Bill tak trocu psychopat a trochu se bojím toho, co se o něm ještě v téhle povídce dozvím. Jasně že je všechno okolo něj tajemné, zajímavé a tak..ale po pravdě jsem ráda, že zatím nic nevím. Nejspíš si musím zvyknout ještě na to, že je Bill takovýhle. A ty jeho jizvy na celém těle mě fakt děsí.
Děkuji za překlad 🙂
Súhlasím s Rin, že poviedka stále udržuje človeka v napätí. Hlavne ohľadom Billa a jeho správania sa. A páčilo sa mi, že Tom sa nezačal hneď vypytovať, keď videl Billove ruky a dal Billovi možnosť vybrať, či mu všetko povie.
Vďaka za preklad a som fakt zvedavá, čo sa tam bude ešte všetko diať.
Billík Gantleman 😀 Kdo by to do něj řekl, že by Tomovi kdy chtěl zaplatit flašku plnou nezdravé, chemikáliemi napuštěné limonády? Já ne. Měli bychom založit fanclub "Billova přiznání" 😀 "Jsem masochista"…? Bohužel je to pravda, ale kurňa on se s Tomem tak pomalilililililililinku otevírá! :3 Tom je prostě… machr 😀 Oba jsou! Ghostie je machr! :3 A dokonce Tomovi Bill už přijde roztomilý… (sice to není tak těžké si uvědomit, ale…pokrok :3). Jak tak vidím, pro Billa je nůž něco jako další díl téhle suprové povídky 😀 Masochista jeden! No, ne že bych snad oblizovala obrazovku počítače, to zas jako ne :D. A ano, je prokázané, samozdřejmě, že Americkými vědci, že chlap se na dvě věci prostě soustředit nemůže, takže Tome… smůla, ALE já, jakožto ženská můžu, proto není překvapivé, že dokážu psát komentář, hihňat se, poslouchat TH a zamilovávat se do téhle povídky, autorky, překladatelky, postav… prostě to já zvládám hravně každou středu a sobotu (dlouhý koment :D, opět). A pak ten konec… o.O hm… ten Andreas, to je kdo? A co byl k Billovi? Kamarád? Doufám. Přítel? Bože, ochraňuj! Každopádně Bill mu věřil. A od Toma bylo velmi milé, že Billa nevyslíchal, ž ho k ničemu nenutil a necivěl mu na jizvy, které doufám, že si nezpůsobil sám a zároveň, že mu je nezpůsoboval někdo jiný… 🙁 a ten šok, co měl… chudáček malý… vážně jsem napjatá! Ale Billy Tomimu bude věřit. Měl by 🙂 Tady se mi Tom jeví jako strašně milej, fajn, všímavej a ohleduplnej klučina. Takovej sympaťák :), což je pěkný, takže si myslím, že to nebude trvat zas tak dlouho, to vyzrazování tajemství drahý Billy! 😛 🙂
[4]: ty bys měla ty své komentáře vydávat jako samostatnou povídku 😀 😀 😀 (ještě že jsem ženská a můžu psát a zároveň se u toho chechat! 😀 )
[5]:Ále 😀 Mávnu nad tím rukou a nebudu o tom dál přemýšlet, jinak se začnu červenat :D.
Toho noža v Billových rukách som sa bála, ale Bill asi nie je niekto, kto by ubližoval ľuďom, on ubližuje len sebe. Aj tak to bolo šialené. Tom má úžasnú povahu. Som zvedavá ako dlho bude Billovi trvať, kým mu bude dôverovať natoľko aby sa mu zveril. A Andy teda vie? Som čím ďalej tým viac zvedavá kto je vlastne Bill a čo sa mu to deje.
Dnešní půlka dílu byla plná zvratů. Nejdřív jsem si myslela, že Bill prostě odejde, pak že ho pošle pryč Tom, pak najednou tam byl ten okamžik s nožem, to se mi úplně tajil dech a cítila jsem to samé co Tom. No, a nakonec ty jizvy a Tomovo úžasné chování. On je prostě skvělej, obrovsky charakterní postava. Občas si až přeju, aby měl nějakou vadu a byl reálnější :)) Ale pak si zase říkám, že jestli Bill něco potřebuje, tak je to člověk s nekonečnou trpělivostí a bezbřehým pochopením. Takže je to takhle prostě v pořádku.
No, a Bill? To je prostě Bill. Naprosto mě fascinuje.
Moc se těším na sobotu a děkuju za překlad.
Aj napriek tomu ako sa Bill správa voči Tomovi je zrejmé že potrebuje niekoho komu môže dôverovať a cíti že je Tom ten správny človek ale je to pre neho ťažké,som taká zvedavá čo sa vlastne Billovi stalo určite to nie je nič príjemné,ale sympatický mi je tým že nie sebec a ak by sa prestal uzatvárať bol by určite šťastnejší napriek všetkému.