Balance 19.

autor: B-kay

Tvořila jsem téměř půl dne. Inspirována krásnou hudbou, kouzelnými citáty, okolím i tichým zvukem dešťových kapek. Nepřemýšlela jsem nad tím, co píšu. Jenom jsem psala a najednou jsem měla celý díl. Doufám, že se vám bude líbit. Přeji krásné počtení 🙂

Bill z umělce nedokázal spustit pohled. S nadšením dítěte sledoval rychlé prsty plující po klávesách, blažený výraz ve tváři klavíristy, vrásku soustředění nad bledým obočím, zavřené oči, ukryty za řadou chvějících se řas. Zdálo se mu, že ten pán unikl realitě a ocitl se ve svém vlastním světě. Nevnímal publikum, pro tu chvíli tam byl pouze on a jeho klavír. Nic víc. A přitom všechno.

Následoval jeho příkladu. Zhluboka se nadechl a také zavřel oči. Ruce si položil na kolena a prsty pomalu bubnoval do rytmu neexistující skladby. Představoval si, že není pouze divákem, sledujícím pořad v televizi, ale viděl sám sebe sedět po boku skladatele. Na tváři měl stejný blažený výraz, stejné soustředění a radost. Jejich hbitě se pohybující prsty hrály pomalou, melancholickou skladbu a Tom jim do toho v pozadí brnkal na kytaru. Srdce mu tlouklo jako splašené.

Slyšel. Konečně vnímal svět prostřednictvím všech pěti smyslů. Magicky hlučný, plný různých zvuků i tichého ševelení. Dokonalý.

Měkké pohlazení jej vrátilo zpět do reality. Do světa, ve kterém byl stovky kilometrů a hodin vzdálený od skladatele v televizním vystoupení. Do světa, ve kterém si neuměl představit, jak takové tóny klavíru vůbec zní. Do světa věčné lítosti, odezíraní ze rtů a neúnavného čekání na zázrak.

Otočil hlavu, na rty mu vystoupil drobný úsměv, jak pohlédl do tváře Simone sedící po jeho levém boku.

„Chtěla jsem se tě zeptat, jestli se nechceš dívat na něco jiného, ale jak tak koukám, líbí se ti to.“ Opět jej lehce pohladila po vlasech. Bill na takové doteky nebyl zvyklý. Otec si na přílišné projevy lásky nikdy nepotrpěl a s Tomem to bylo jiné. Cítil se nesvůj, ale snažil se nedat to na sobě znát.

„Líbí. Rád si předs-tavuju jak asi… taková sklad-ba zní.“

Hrál si s knoflíčky svého trička a opět pohlédl na obrazovku. Bylo něco po půlnoci, ale on se vůbec necítil unavený. Právě naopak. Cítil zvláštní vzrušení. Byl Štědrý den. Všechno kolem něj, vkusně vyzdobený stromek v rohu pokoje, andílci připevnění na lustru vytvářející na zdích v matném světle hořící svíce šedé stíny, vánoční cukroví na stole, vůně jehličí a ovoce, to vše v něm vyvolávalo naději, že možná poprvé zažije opravdu hezké Vánoce.

„Má-te ráda klav-ír?,“ zeptal se a nevědomky hladil Toma ve vlasech. Toho pořad příliš nezaujal. Uběhlo sotva deset minut a on už sladce odfukoval s hlavou v Billově klíně, kam sklouzl poté, co si konečně našel přijatelnou polohu. Nyní se pořad chýlil ke konci a Bill se cítil hezky i smutně zároveň.

„Ano, mám. Moc ráda. Zejména tohohle skladatele.“ Očima zabloudila k obrazovce a smutně se pousmála. „Ale on byl mnohem lepší,“ šeptla, tváří ukázala na spícího Toma a vzápětí i jemu věnovala opatrné pohlazení. Nechtěla jej vzbudit.

„Myslí-te ve hře na… kytaru?“

Bill si sladce skousl rty, jakmile Tom něco nesrozumitelně zamručel a omotal mu ruce kolem stehen. Ještě pořád cítil, že mu srdce bije jako splašené. V mysli si neustále opakoval Tomovo vyznání. Zejména část: Miluju tě k zbláznění a i on se šel zbláznit z přívalu citů, které vůči němu přechovával.

Simone se opět smutně pousmála a přikývla. „Jako by se pro to narodil. Děti se obvykle učí hrát na kytaru, trvá jim hodně dlouho, než si jejich prsty přivyknou drsným strunám, než se naučí všechny akordy. Ale on to zvládl přímo v rekordním čase. Prostě ji vzal do rukou a uměl hrát. Víš, jak to myslím? Je to vůbec-“ nečekaně sebou trhla. „Zlatíčko, pokud na tebe budu mluvit příliš rychle, klidně mě zastav, ano?“

Billa zahřálo u srdce. Byla matkou svého syna. Stejně hodná, milá a uctivá. Byla si vědoma jeho postižení, a přesto se na něj nedívala jako na nemocného. Nelitovala jej. Byla přesným opakem jeho otce. Bill měl někdy takový pocit, že se přes smrt jeho mámy nedokázal přenést. Že jej i po tolika letech sžírá stejná bolest. Že by si možná v duchu přál, aby byl na jejím místě Bill. Aby on zemřel a ona zůstala. Věděl, že to nebyly příliš hezké myšlenky, zakazoval si je, ale ne vždy se jim dovedl ubránit. Někdy se z chování jeho otce skutečně nedalo vyčíst nic jiného.

„To je v… po-řádku. Rozu-mím vám.“ Co nejopatrněji si natáhl zdřevěnělé nohy a opět přiložil konečky prstů k Tomovým vlasům.

„Proč… přes-tal hrát?“

„Víš,“ musela se zhluboka nadechnout, jinak by nemohla pokračovat. „I jeho otec kdysi hrál na kytaru. Zřejmě si časem uvědomil, že se mu začíná podobat víc, než by si dokázal připustit, a to jej vyděsilo. Jednoho dne si prostě řekl, že se kytary už nikdy nedotkne a od té doby nehraje. Zkoušel pak i jiné nástroje. Bicí, housle, zapsal se dokonce i na soukromé hodiny klavíru, ale nebavilo jej to.“

„Jeho otec… byl zlý člo-věk?“

Simone si zaujatě prohlížela jeho krásnou tvář a opět se nemohla ubránit přívalům citů, které v ní jeho dětsky nevinné vyjadřování vyvolávalo. Rozlišoval lidi na hodné a špatné. Ale svět byl o něčem jiném. Po světě nechodili jenom hodní a špatní lidé. Někteří byli krutí, sobečtí, zvrácení, dělalo jim radost, když mohli ubližovat někomu jinému. Nerozlišovali nepřátele od přátel nebo rodiny. Chovali se tak ke všem. Jako její muž.

„No, řekněme, že to nebyl zrovna vzor všech ctností,“ natáhla se pro čokoládovou pusinku a pomalým pohybem rukou se snažila zakrýt slzy, které se jí draly do očí.

„S Tomem k sobě nikdy nenašli cestu,“ pokračovala tichým hlasem. „Vlastně… se ji nikdy ani nesnažili najít. Víš, jak se říká, že všechno se děje z nějakého důvodu? Myslím, že zemřel proto, abychom mohli konečně začít žít. Je to kruté, ale bohužel je to pravda.“

Ukousla si kousek koláčku, nedokázala se však přinutit rozžvýkat jej a spolknout. V krku se jí vytvořil obří knedlík při vzpomínce na to, jak toho muže kdysi milovala. Byla by schopna položit za něj život. A během několika vteřin, během toho kratičkého pádu a procitnutí z úderu, bylo všemu konec. Zabil v ní všechno, veškeré pozůstatky drobné naděje, lásky, porozumění, důvěry. Vše. Dokonce i velikou část jí samotné. Ta zbývající nedokázala odpustit. Nikdy nezapomněla. Víc neuvěřila.

„Mrzí mě… to. Nevě-děl jsem, čím vším… jste si muse-li projít.“

Zvedla tvář a pohlédla do očí černovlasého chlapce. Najednou měla před očima úplně jiný obraz. Hrozivou scénu v kuchyni vystřídala jiná. Opět je viděla. Ve vroucném objetí, líbající se. Krásný důkaz toho, že jejího syna možná nečeká stejný osud.

Odložila nedojedenou pusinku zpátky na talíř, hřbetem ruky si otřela vlhké tváře a bříška prstů přiložila na Billovy líce. Naprostou shodou náhod v místě, kam jí před lety uhodila pěst jejího manžela a připravila ji o pevnou půdu pod nohama.

„Když Toma chytili tehdy ve škole, jak kouří, byla jsem zčásti naštvaná i smutná, protože jsem věděla, že to udělal schválně. Nechal se chytit. Kdyby jen trochu chtěl, mohl utéct ještě dřív než ostatní. Ale on nechtěl,“ šeptala, zatímco se dívala do Billových zranitelných očí. „A teď… teď už vím proč.“

Tom se převrátil na druhý bok, nosem se zavrtal do Billova trička a svými hlubokými výdechy jej šimral na břiše. Bill sklonil tvář a zadíval se na něj něžným pohledem. Když opět pohlédl na Simone, zjistil, že se na něj dívala také.

„Znamenáš pro něj hodně, Bille. Jsi jako plamen svíce, který rozzářil pokoj, který po celá léta setrvával ve tmě. Drobný, křehký a přitom tolik intenzivní.“

Bill netušil, jak by měl reagovat. Měl tendenci se přihlouple usmívat, poskakovat radostí, opět se s ním točil svět a srdce mu v hrudi poskakovalo jako splašené. Bylo mu tak krásně, až se bál, že to není skutečné. Ještě nikdy se k němu nikdo nechoval tak hezky jako tito dva lidé. Ale byli tady i jiní. Ti, jimž nepřipadal jako světlo. Spíš jako stín. Otravný, přebytečný stín, který se nikdy nemohl rovnat jejich osobnosti.

„Dě-kuji,“ opět si musel pomáhat rukou. „Ale ne všich-ni by s… vámi souhla-sili.“ Odvrátil tvář a Simone pochopila. Tom jí ve zkratce shrnul nepříjemný incident se Sabine a nyní si byla jistá, že za smutným pohledem a skloněnou tváří stojí právě její řeči.

Naklonila se k němu, vzala jej za tvář a zahleděla se mu do očí tak, jako matka do očí milovaného dítěte.

„Netrap se tím. Ta dívka na tebe jednoduše žárlila. Závidí ti. Lidé se někdy v takových situacích chovají jako hlupáci a neuvědomují si, jak moc tomu druhému ubližují.“

„Závidí?… Mně?“ Bill opět ucítil přítomnost slz, a když opět pohlédl na Simone, viděl ji rozmazaně, jako by byla pod vodní hladinou. Kdo by zrovna jemu záviděl?

„Víš, už dlouho se snaží na Toma udělat dojem. Zbytečně. On se lidí spíš straní. Nehledá přátele, nikomu nevěří. Drží si odstup a děvčata jako Sabine jej nikdy nezajímaly.“ Lehkým pohybem dlaně mu otřela několik zbloudilých slz, poté jej dloubla do špičky nosu a usmála se. „Čekal na někoho výjimečného.“

„Nej-sem výjimečný. Jsem… úplně oby-čejný kluk. A ještě ke všemu,“ povzdechl si a nad obočím mu vystoupila drobná vráska. „Hluchý.“

„Pro někoho jsi obyčejný. Pro jiného můžeš znamenat celý svět. A možná tě právě tahle nedokonalost činí dokonalým,“ zašeptala a dřív, než stačil jakkoli reagovat, oba je políbila do vlasů a popřála jim dobrou noc.

„Paní… Kauli-tzová.“ Zastavil ji ve dveřích. „Děkuji.“ Opravdu jí byl vděčný. Dokonce více než to. Bylo nádherné moct se někomu svěřit se svým trápením, a i když se nejednalo o jeho mámu, Simone si tolik oblíbil, že v jeho mysli tak nějak zastávala její místo.

„To já bych ti měla děkovat, srdíčko,“ odpověděla šeptem, na rtech jí pořád zůstával úsměv spokojeného rodiče. „Kdyby sis kdykoli potřeboval promluvit, jsem tady.“ Ještě mu na rozloučenou zamávala a vyšla z místnosti.

Bill chvíli nečinně hleděl na obrazovku televize, ve které už probíhal úplně jiný program. Natáhl se za ovladačem, stisknutým tlačítka ji vypnul a chvíli jen sledoval tmavou plochu. Zůstal tak několik dlouhých minut, přemýšlel, rozdýchával vše, co mu řekla, i to, jakým způsobem mu to řekla.

A právě v okamžiku, kdy se zahleděl na drobný plamínek svíce osvětlující celý pokoj, na tváři ucítil měkké pohlazení. Srdce se mu roztlouklo jako o závod.

„Ahoj.“ Tom se pomalu otáčel na záda, s hlavou v Billově klíně a roztomilým úsměvem na rtech.

„Ahoj.“ Bill se plaše kousl do rtu, zastrčil si za ucho neposedný pramen vlasů a sklonil se tak, aby mu mohl věnovat drobný polibek.

„Jaké bylo vystoupení?“

„Moc hez… ké. Co-myslíš?“

Tom se vesele zachichotal. „Řekl bych, že trošičku únavné.“

Natáhl ruce, jednu už ze zvyku ponořil do tmavých jemných vlasů, tou druhou si jej přitáhl ke své tváři a dlouze jej políbil. Bill tiše vydechl, pootevřel ústa a s nadšením přijal Tomův jazyk, který se okamžitě pustil do laskání toho jeho. Za stálého líbání se jejich pozice měnily. Bill ležel na zádech, s rozkročenýma nohama, objímal Toma kolem boků a zalapal po dechu pokaždé, co se o sebe nevědomky otřeli klíny.

Polibky nabíraly na intenzitě, těla hrozila sesypáním. Jejich hladová ústa bojovala o dominanci. Bylo to jako hurikán. Tom si připadal jako Alenka v říši divů. Plenil Billova ústa, tiskl jej k sobě silně, ale zároveň dost jemně na to, aby mu neublížil. Něco takového zažíval poprvé. Každý polibek byl lepší než předešlý. Každý dotek vysílal do jeho těla pořád větší dávku touhy. Třásl se vzrušením. Vlastně si ani nepamatoval, kdy s někým prožíval něco takového.

Odtáhl se, lapaje po dechu se otřel špičkou nosu o Billova hladová ústa a z tak intimní blízkosti mu pohlédl do očí. Byly tmavé. Vášnivě tmavé, poprvé v nich spatřil touhu a vášeň tak bezbřehé, že to jeho tělo už nebylo schopno unést. Nedokázal se udržet na loktech, dopadl na Billův hrudník, jeho prsty se okamžitě chopily drobných dřevěných knoflíků a s každým rozepnutým knoflíkem odkryly kus smetanově bledé kůže vonící po třešňových květech.

Pootevřenými rty ochutnával hladkou pokožku a za zavřenýma očima viděl jaro. Slunce, světlo, kvetoucí stromy třešní, radost, život. Bylo mu nádherně. Ještě pořád tomu nemohl uvěřit. Po tolika letech prázdnoty a samoty. Po tak nekonečně dlouhé době hledání najednou objevil to, po čem tolik toužil. Jeho tělo se zbláznilo a každým dnem nasávalo mnohem více citů, než byl schopen unést.

Přestal s líbáním Billovy kůže, zvedl hlavu, jejich divoké pohledy se setkaly. Najednou oba ucítili strach. Strach z nepoznaného. Z neznáma, do kterého se řítili raketovou rychlostí, a nebylo nikoho, kdo by je zastavil.

„Ještě pořád můžeme přestat.“ Byl rád, že jej Bill nemohl slyšet, protože svůj hlas vůbec nepoznával. Nesl se na hranici šepotu, zastřen touhou.

Bill se nadzvedl na loktech, prudce dýchal a v mysli vkládal slova do vět, aby dokázal říct něco smysluplného. Neřekl nic. Natáhl dlaň, prsty láskyplně přejížděl Tomovou tváří. Dotýkal se hořící pokožky, chvějících se řas, naběhlých rtů, obkresloval okolí očí, díky kterým dokázal naslouchat, aniž by slyšel.

„Možná tě právě tahle nedokonalost činí dokonalým.“

Usmál se. Jeho tvář získala ve slabém světle dohořívající svíce zlatistý nádech.

Skousl si rty, pomalu se posadil a nechal tričko tiše sklouznout z ramen až na gauč. Vyvlékl se z něj a mezi prsty nesměle zachytil lem Tomova trička.

„Zachránil jsi mě. Pořád to děláš. Každý den, když jsi se mnou, mě měníš v lepšího člověka.“

Tomovo tričko přistálo na podlaze hned vedle spícího Buřtíka, který sebou trhl, chvíli jej zvědavě očichával a poté si o něj opřel hlavu, jako by bylo tím nejpohodlnějším polštářem. Tomovy dlaně si mezitím pohrávaly s Billovými pyžamovými kalhotami. Bill překvapeně vydechl, jakmile na tříslech ucítil nezvyklý chlad. Jeho kalhoty zmizely. Byl nahý.

Nemluvili, nehýbali se, ale oba to věděli. Společně překročili hranici a porušili dosavadní zákony přírody. Měli k sobě blíž. Mnohem blíž.

Ve chvíli, kdy Simone konečně usínala klidným spánkem, se zbavil Tom posledního kousku oblečení. Bill mu pomalu vylezl na klín, omotal mu nohy kolem boků, ruce kolem krku a hlavou se opřel o jeho rameno. Nehýbali se. Dlouhou chvíli pouze vstřebávali kouzlo okamžiku. Když nakonec zvedli hlavy a zadívali se na sebe, bylo rozhodnuto. Políbili se, jejich těla se dotkla, hladovějíc po bližším kontaktu, po spojení.

Za okny opět padal sníh. Hustá spleť sněhových vloček slibovala krásné bílé Vánoce a vrhala drobounké stíny na holá těla.

Bill se měnil v obživlou panenku. Vkládal do Tomových rukou veškerou důvěru. Už neměl strach. Už více nebyl dítětem. A nyní to věděl jistě. Tom nahradil to prázdné místo. To on nastolil rovnováhu.

autor: B-kay