Ničitel 27.

Upíří muž

Bill

Posadil jsem se na posteli. Zdálo se, že ostatní ještě spí, ale nebylo na škodu být vzhůru jako první. Pamatuju si, že když jsem ještě studoval, vzbudil jsem se jako poslední… omotaný hajzlpapírem.

Šťouchl jsem do Leviho.

„Ještě né,“ zamručel a otočil se na druhou stranu.

„Vstávej, nudim se.“ Šťouchl jsem do něj ještě jednou, tentokrát silněji.

„Nech mě bejt.“ Znovu jsem si lehl a pevně se k němu přitiskl.

„Všichni jsou už připravený k odchodu, čekaj jen na tebe,“ zašeptal jsem mu do ucha.

„Cože?!“ Prudce se posadil, přičemž mě odmrštil, až jsem skoro spadl z postele.

„To byl vtip. Chtěl jsem tě vzbudit.“

„Blbče.“

„Ale no ták,“ našpulil jsem rty a chytil jeho tvář do dlaní. Začal jsem ji třít. „Kawaii,“ zamumlal jsem.

„Ty něco bereš?“

„Ne, já jsem takhle boží přirozeně.“ Naklonil jsem se k němu, ale on mě odstrčil.

„Neměli bysme se rozptylovat.“

„Právě že jo,“ řekl jsem vtíravým hlasem. Přiblížil jsem k němu ruce.

„Jdi ode mě, úchyle.“ Zvedl se a odešel.

„He?“ Zůstal jsem sedět se zmateným výrazem na posteli. Pak jsem pokrčil rameny a vstal.

Ve dveřích do kuchyně jsem se srazil se Skadi.

„Co tady děláš?!“ prskla.

„Mám hlad! Co tady děláš ty?!“

„Jdu se najíst.“ Chvíli jsme se na sebe mračili.

„Můžu projít?“ ozvalo se za námi. Otočili jsme se a uviděli Noumana s naštvaným výrazem.

„Ne,“ odsekli jsme naráz a zase se po sobě vztekle podívali.

„Nemám na vás celej den,“ zavrčel Nouman a pokusil se nás odstrčit.

„Já tam půjdu první,“ řekl jsem bojovně.

„Já jsem žena. Mám přednost.“

„Chováte se jak malý děcka, já tam chci jít!“

„O tom, že jsi žena, bych chvíli pochyboval, Skadi. A ty se taky chováš jako…“ Měl jsem co dělat, abych odrazil útok Skadi, která stála hned vedle mě a pokusila se ze mě udělat ledovec… sexy ledovec.

Najednou tlaková vlna rozbila dveře a prohnala se celý bytem. Když jsem se zvedl ze země, zjistil jsem, že nezničila jen dveře, ale urvala celou stěnu. Nouman důstojně vkráčel do kuchyně. Zrovna jsem se to chystal nějak vtipně okomentovat, když vtom mě Skadi chytila za krk a stáhla zpátky na zem.

„Tady a teď, zlato?“ zasípal jsem. Kopla mě do rozkroku a zesílila stisk. Začínal jsem se opravdu dusit. Když už jsem myslel, že vážně umřu, něco chytilo Skadi a odtáhlo ji ze mě. Zhluboka jsem se nadechl.

„Viděl jsem světlo v tunelu,“ zachrčel jsem.

„Rozbil jsi mi zeď,“ ozval se Mitsukiho hlas. Okamžitě jsem se postavil.

„To není pravda! To byl Nou!“

„Neříkej mi Nou!“

„Vy nikdy nevyrostete,“ zavrtěl hlavou náš bývalý učitel. Tuhle poznámku jsem přešel a rozhlédl se kolem sebe, abych zjistil, kdo mě zachránil. Kousek ode mě stál Jakov a držel rozběsněnou Skadi. Chtěl jsem mu poděkovat, ale vyděsil mě jeho pohled.

„Co se tady děje?“ V místnosti plné trosek se objevili všichni ostatní.

„Nouman měl hlad,“ pokrčil jsem rameny. Mitsuki rozhodl, že už to dál nebudeme řešit a mluvil i o tom, že mě, Skadi a Noumana dá ve svěrací kazajce do karantény. Pak se pohádal s Kylem, který tvrdil, že Nou za nic nemůže.

O chvíli později jsme všichni seděli u stolu a jedli. Napadlo mě, že nikdo není nervózní a mezi námi panuje dost uvolněná atmosféra na to, že jsme měli brzy odcházet do té továrny, odkud jsme se nemuseli vrátit všichni. Potřásl jsem hlavou. Přece nebudu přemejšlet o takových věcech.

Podíval jsem se na Leviho, který se mračil na svoji snídani.

Nebudu o tom přemejšlet.

***

Konečně jsme stáli před bývalou továrnou za městem. Byla obrovská. To jsem nečekal – bude nám trvat hodně dlouho, než ji celou prozkoumáme. Budova působila jako by byla z nějakého hororu.

„Tak, asi nemá cenu to protahovat,“ pokrčil rameny Kyle.

„Jo, půjdem dovnitř,“ přikývl Jakov. Odpustil jsem si veškeré poznámky.

„Kdo půjde první?“ zeptal se Levi.

„Největší sráč,“ navrhl Nouman. Všichni se podívali na mě.

„Na to zapomeňte,“ zavrčel jsem.

„Tak si dáme kámen, nůžky, papír,“ ozval se Kyle. Všichni to shledali skvělým nápadem, a tak jsme si dali turnaj ve známé dětské hře. Jako první prohrál Levi.

„Sakra, já na to mám odjakživa smůlu,“ zamumlal a přešel ke dveřím. Opatrně vzal za kliku. Všichni jsme napjatě čekali, co se bude dít, když vtom… se nic nestalo. Levi otevřel dveře, které odporně zavrzaly. Nahrnuli jsme se dovnitř.

„Kolik jich tu tak může být?“ zeptal se Mitsuki.

„My jsme potkali čtyři,“ spočítal jsem to rychle.

„A já dva,“ přidala se Skadi.

„Takže jich tu bude pravděpodobně šest,“ shrnul to Jakov. „A je taky možný, že tu bude i jejich šéf.“

„Mám tady plán budovy.“ Mitsuki vyndal z kapsy složený papír. „Prohlédněte si to všichni. Rozdělíme se na dvojice – Loki a Levi, Nou a Kyle, Ally se mnou a Jakov se Skadi.“ Jenom jsme přikývli.

„Musíme to prohlédnout celý,“ vysvětlil nám Mitsuki. „Tak jdeme. A dávejte na sebe pozor.“ Rozeběhli jsme se na různá místa.

„Jdeme do třetího patra,“ oznámil jsem Levimu. „Bude tam větší sranda.“

„Fajn,“ zahučel. Běh po schodech nás vyčerpal – museli jsme se zastavit v mezipatře a vydýchat. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Zevnitř továrna vypadala snad ještě hůř než zvenku. Všude se válely rozbité přístroje, okna byla zabedněná a měla rozbitá skla. Zdi byli posprejované. Přes jednu z nich byl obrovský nápis ZEMŘETE.

„Trochu kýčovitý,“ ušklíbl jsem se.

„Co?“ zeptal se zmateně Levi.

„No ten nápis.“

„Já tomu nerozumím.“ V tu chvíli mi došlo, že je to ve znacích.

„Někdy tě to naučím,“ mrknul jsem na něj.

Najednou jsem uslyšel nějaký šramot. Strhl jsem Leviho k zemi právě včas, protože jinak by ho srazila podivná, pravděpodobně železná koule.

„To asi nebyla nehoda, že?“ špitl Levi. „Asi to nebyla jen obyčejná demoliční koule, kterou tu nechali-„

„Ne,“ řekl jsem prostě. „Musíme si dávat větší pozor.“

„Děkuju…“

„Nemáš zač.“ Vstal jsem a pomohl na nohy i jemu. Pokračovali jsme dál, tentokrát pomaleji.

O pár minut později jsme se konečně ocitli ve třetím patře. Na nic jsem nečekal a vykopl dveře první místnosti. Zevnitř se vyhrnulo hejno netopýrů. Na chvíli mě úplně ochromilo, netopýři byli všude. Pak zmizeli stejně rychle, jako se objevili.

„Loki!“

„Hm?“ Otočil jsem se k Levimu a doufal, že mě ti netopýři moc nerozcuchali. I když, já vypadám i s rozcuchanýma vlasama dost sexy.

„Jsi v pořádku?“ Vypadal vyděšeně.

„Jasně.“ Protočil jsem očima.

„Tak promiň, že se ptám,“ odsekl.

„Nevztekej se, Levouši.“ Natáhl jsem se a plácnul ho po prdeli.

„Štveš mě,“ sykl. Jen jsem se usmál, chytil ho za ruku a táhl ho do té místnosti, kterou jsem právě tak epicky otevřel.

„Viděls to?“ zeptal jsem se Leviho.

„Co?“

„Jak jsem vykopl ty dveře.“

„Hm, jo.“

„A co na to říkáš? Vypadal jsem dost drsně, že?“ Než mi Levi stihnul odpovědět, uslyšeli jsme tiché cvakání. Na konci místnosti se rozsvítilo světlo a zářilo na nějakou hromadu beden. Na ní stála zády k nám nějaká postava.

„Už na vás čekám,“ pronesla zvláštním, skřípavým hlasem.

„Kdo… kdo jsi?“ vykoktal Levi. Postava se k nám otočila. Byl to muž s fialovými vlasy, šíleným pohledem v modrých očích a abnormálně dlouhými špičáky. „Upír,“ vyhrkl Levi.

„Upíři neexistujou,“ odvětil jsem vzdělaně.

„Ano, to mi říká několik tisíc let starý bůh,“ odvětil suše.

„Odpusť si to starý, ano?“ prsknul jsem. Vtom se ozvalo odkašlání. Zvedli jsme hlavy. „Upír“ netrpělivě podupával nohou.

„Fajn, řekni nám, kdo jsi,“ přikázal jsem mu.

„Tvůj přítel provedl správnou analýzu,“ pronesl hlasem, o kterém si asi myslel, že zní děsivě.

„Tak počkat. On není můj přítel a anál mi ještě nelízal!“ bránil jsem se. „Aúúú,“ zaúpěl jsem vzápětí, když mě Levi praštil pěstí do břicha.

„Drž hubu,“ sykl. „Perverzní hovado,“ dodal ještě.

„Já jsem hovado? Co je v tom případě on?“

„UPÍR!“ zařval chlápek.

„V tom případě neexistuješ. Hotovo, jdeme dál,“ tleskl jsem.

„Ty prostě nemůže uznat, že nemáš pravdu,“ obvinil mě Levi.

„Já mám vždycky pravdu.“

„O tom právě mluvím.“

Chtěl jsem na to říct něco odzbrojujícího, když vtom se ozval nějaký ultrazvuk a zaryl se mi do mozku. Chytil jsem se za hlavu. Pomocí ultrazvuku se dorozumívají netopýři, napadlo mě. Ultrazvuk odezněl.

„Co to, sakra, bylo?!“ Podíval jsem se na „upíra“, jako by mi to mohl vysvětlit.

„Část mých schopností – díky nim jste to taky mohli slyšet,“ pokrčil rameny. „Jsem upír – nezajímá mě, co si myslíš – a proto mám schopnosti inspirované netopýry. Třeba dokážu tohle.“ Vzlétl do vzduchu a přistál pod bednami.

„Hele, Batmane,“ houkl jsem, aby k němu moje slova pronikla přes přetrvávající euforii z letu. „Co ty tu vlastně děláš?“

„Přišel jsem vás zabít,“ řekl tak šťastně, jako by právě vyhrál v loterii.

„Tak to si jen myslíš,“ zašeptal jsem. Natáhl jsem ruku, rozevřel dlaň a foukl do ní. Z mojí dlaně vyletěl plamen a zasáhl místo, kde Batman stál. Ten ale vyskočil do vzduchu. Zamračil jsem se. Asi to bude těžší, než jsem si myslel.

Tom

Upíří muž se objevil přímo přede mnou. Poplašeně jsem couvl a vytáhl Gramm.

„Pozor!“ Automaticky jsem se sehnul, přičemž mě jen tak tak minulo hejno netopýrů. Zvedl jsem hlavu právě ve chvíli, abych uviděl obrovský plamen letící na upíra. Jenže ten už tam nebyl. Pracně jsem se sesbíral ze země a rozhlédl se kolem. Loki stál v bojové pozici a bedlivě střežil okolní prostor. Náš nepřítel zmizel, ale bylo mi jasné, že ne nadobro. Nezbývalo nám, než jen čekat a chystat se na to, co přijde.

Najednou se za námi ozvala rána. Škubnul jsem sebou a prudce se otočil. Upír stál přímo za mnou a posměšně se šklebil. Stiskl jsem meč pevněji a namířil s ním přímo proti němu. Všiml jsem si slabé bílé záře, která z Grammu vycházela, ale nevěnoval jsem tomu téměř žádnou pozornost. Upír se zazubil. V hlavě se mi znovu ozval ten příšerný zvuk. Chytil jsem se za ni a svezl se na kolena. Bylo to šílené. Snad ještě horší než kdysi ve Španělsku.

„Tak a dost!“ zakřičel Loki. Podíval jsem se jeho směrem. Podle výrazu jeho tváře jsem poznal, že ten zvuk slyší taky.

Rozpřáhl ruce, ve kterých se objevily plameny. Jenže nebyly takové jako obvykle, ale dole u Lokiho dlaní zářila sytě zelené barva. Oheň vyletěl do vzduchu, kde se dva plameny spojily v jeden, jenž vyrazil proti upírovi. Tam se setkal s jeho magickou silou. Viděl jsem, jak se červeno-zelené plameny přetlačují s temným dýmem. Loki se trochu zapotácel.

„Loki!“ vykřikl jsem. Štvalo mě, jak jsem neschopný. Nemohl jsem nic dělat. Jen nečinně přihlížet souboji.

Vtom se ozval výbuch. Zaječel jsem. Boční stěna továrny se začala hroutit. Loki stál přesně v místě, kam padaly velké úlomky. Polila mě hrůza. „Loki!“ Rozeběhl jsem se k němu. Obrovský kámen se začal odlamovat. Pokud by spadl, bylo by to přímo na Lokiho. „Pozor!“

„Levi, uteč a najdi Mitsukiho! Já se o něj postarám.“

„K-kámen,“ vykoktal jsem.

„Cože?!“

„Kámen! Tam!“ Stěna se utrhla a řítila se dolů. Zakopl jsem a spadl přímo na Lokiho. Tím jsem ho přikryl vlastním tělem. Pohlédl jsem nahoru a zavřel oči.

autor: Dietřisko & Kentaur