autor: Muckátko :o*
Tomi…
Primářka Schneiderová se cítila naprosto podle a směšně zároveň. Po tom, co viděla Billa s Tomem, nemohla nepřejít ke kroku, který právě vykonávala. Ani z lidského ani z lékařského hlediska. Nebylo jí po chuti, že jednala za Tomovými zády, protože věděla, že by z toho Tom nebyl zrovna nadšený, ale na druhou stranu bylo absurdní o tom takto smýšlet. Tom nebyl nikdo, pokud přišlo na Billa. On neměl právo rozhodovat o lékařských postupech, pro které se primářka rozhodne. Tímto tvrzením malinko ulevovala svému svědomí.„Nemusíte chodit se mnou. Jsem si jistá, že to zvládnu,“ usmála se psycholožka Noemi a zastavila primářku Schneiderovou.
„Jen se chci ujistit, že se nestane to, co minule,“ obhajovala se primářka.
„Já vím. Minule to byla moje hloupá chyba. Vešla jsem do pokoje, aniž bych se zeptala, zda můžu vejít. Nemějte strach,“ uklidnila ji.
„Budu poblíž, kdyby byly potřeba uklidňující léky,“ upozornila psycholožku a na půl cesty od Billova pokoje ji nechala pokračovat samotnou. Noemi došla k pokoji s číslem 6 a zaťukala. Neozvalo se nic, s čímž počítala. Otevřela okénko a pohledem vyhledala malinko vylekaného Billa, který v klepání nemohl poznat nikoho známého.
„Ahoj Bille, mohu dál?“ zeptala se Noemi a po ne příliš jistém přikývnutí zavřela okénko, kývla na primářku a vešla do pokoje. Primářka odvrátila tvář od prázdné chodby a odešla na ošetřovnu, kde počká do doby, než sezení skončí.
„Ahoj Bille,“ pozdravila Noemi ode dveří ještě jednou. Bill si přitáhl nohy k hrudi, jak to dělával, a zamumlal pozdrav nazpět. Noemi se ze široka usmála. Dosud se jí nepodařilo z Billa dostat ani jednu jedinou hlásku. „Sednu si na židli blíž k tobě,“ oznámila Billovi a natáhla se pro židli od stolu. Dobře zaznamenala Billovo nepohodlí ve tváři. Kde byly Tomovy ohleduplné otázky, zda může. Ne. Ona prostě oznámila, co se chystá udělat, aniž by se zajímala, jestli o to Bill stojí, ale možná by měl být Bill rád i za to málo. Nemusela říkat nic dopředu. Noemi viděla, že jejím konání není Bill bůhvíjak nadšený, ale vypadal v pořádku zatím se vším, co psycholožka dělala. Posadila se na židli do prostoru, hodila si nohu přes nohu a na tu horní položila tvrdé desky s papíry, propisku držíc v levé ruce, připravena dělat si poznámky.
Usmála se na Billa a zvolna začala pokládat otázky.
„Spal jsi dnes dobře?“
„Ano.“
„Zdály se ti nějaké sny?“
„Nepamatuju se,“ tvrdil Bill. Dobře si své sny pamatoval, ale nechtěl je říct. Možná je později poví Tomovi.
„Co jsi měl na snídani?“ zeptala se, zapisujíc něco do papírů.
„Rohlík, máslo, meruňkový džem a čaj.“
„Chutnalo ti?“
„Měl jsem ještě trochu hlad,“ svěřil se. Dostalo se mu soucitného přikývnutí.
„Máš často hlad?“
„Jak kdy.“ To byla pravda. Díky Tomovým zásobám cukrovinek moc často hlad neměl.
„Zkusím se přimluvit, abys dostal více jídla. Přece jen jsi dospělý mladý muž a potřebuješ jíst,“ usmála se psycholožka, ale kladnou reakci nedostala. Bill si vzpomněl na Tomova slova, když se zmiňoval o jeho váze. Řekl, že je křehoučký, a to bylo pěkné. Znělo to daleko osobněji než od ní. Billovi se nelíbilo ani její profesionální chování. Seděla na židli, provrtávala Billa pohledem a přes zdánlivě nevinné otázky z Billa tahala rozumy. Přál si, aby tu byl Tom. Ten s ním mluvil normálně. Choval se, jako by mluvil s kamarádem, kdežto na Noemi bylo vidět, že se na Billa dívá jen jako na pacienta. Tom mu pomáhal daleko víc než ona.
„Bille? Posloucháš mě?“ zeptala se Noemi, když si všimla, že se Bill zamyslel a nevnímal ji.
„Huh?“ probral se Bill.
„Ptala jsem se, jestli se cítíš v poslední době dobře.“
„Ano.“
„Z čeho máš největší radost?“ zeptala se Noemi, matně si uvědomujíc nějaký hluk na chodbě. Zdálo se, že i Bill si toho všiml.
Tom s úsměvem procházel kolem ošetřovny a mířil k Billovu pokoji. Měl pro něj malý dárek a těšil se, až jej Billovi dál. Primářka zaregistrovala Tomovu postavu, jak se mihla kolem, a rychle vyskočila na nohy.
„Tome, počkejte!“ zavolala na Toma, který sebou cukl a otočil se po hlase.
„Ach dobrý den!“ pozdravil slušně.
„Tome, počkejte. Teď dovnitř nemůžete,“ doběhla primářka k Tomovi, který byl jen pár kroků od Billova pokoje.
„Proč? Stalo se Billovi něco?“ zamračil se.
„Ne je v pořádku. Jen-jen je u něj psycholožka právě teď,“ řekla primářka.
„Proč? Bill ji nepotřebuje,“ obořil se na ni.
„Tome, pojďte prosím se mnou. Promluvíme si. Nebudeme tu rušit pacienty,“ ukázala na ošetřovnu a sledovala, jak Tom rázně vykročil tím směrem. Modlila se, aby Tom moc nevyváděl, až mu všechno sdělí.
Ruch na chodbě ustal a psycholožka se podívala na Billa.
„Takže, Bille, z čeho máš uhm radost?“
„Tomi?“ zašeptal Bill, upírajíc oči ke dveřím, když si uvědomil, že v jednom z hlasů poznal ten Tomův. Noemi ani nečekala, že se k Tomovi dostanou tak rychle.
„Tom? Kdo je Tom, Bille?“
*
„Co je tohle zase za postupy?“ zeptal se Tom ostře a posadil se na nabízené místo.
„Já jsem usoudila, že když jste odmítl psycholožce říct, co se s Billem děje, možná jí to řekne Bill sám.“
„Tak o tom dost pochybuju,“ ušklíbl se Tom.
„Uvidíme.“
„Ale proč teď? Co tak najednou?“ nechápal Tom.
„Viděla jsem vás,“ přiznala primářka.
„Viděla jste koho?“
„Vás a Billa. Drželi jste se za ruce a vy jste ho pohladil po tváři,“ vyhrkla.
„A?“
„A? Vám to přijde málo? Sexuálně týraná osoba, která se hrozila byť jen přítomnosti druhého člověka, vás nechala, abyste se jí dotýkal. Pokud z toho nebyl Bill zmatený, rozhodně k němu psycholožka musela, aby přehodnotila vývoj v jeho léčbě, protože tohle je obrovský pokrok a bylo potřeba zjistit, jak se s tím Bill vyrovnává. Proto jsem ji oslovila, aby se na Billa podívala,“ vysvětlila.
„Co si od toho vlastně slibujete?“ zajímal se Tom.
„Řekla bych, že to je snad jasné. Spíš je otázkou, co si od toho slibujete vy,“ změřila si Toma.
„Řekl bych, že to je taky jasné. Chci Billovi pomoct,“ protočil očima. Odpovídal na otázku s tak jasnou a očividnou odpovědí.
„Tome, omlouvám se, jestli je tohle ode mě netaktní, ale viděla jsem vás, jak se Billa dotýkáte. Nechci narážet nebo zjišťovat cokoli o vaší sexuální orientaci, ale…“
„Mojí… co?!“ zarazil se Tom. Vypadal pohoršeně. „Kristepane, vy si myslíte… no to snad!“ Tom nenacházel slov, jak jej primářka zarazila.
„Promiňte, ale trávíte spolu celkem hodně času a způsob, jakým se na Billa díváte…“
„Proboha sama jste to před chvílí řekla! Bill byl dlouhou dobu…“ Nemohl to říct. Nemohl to znovu vyslovit ve spojitosti s Billem. „Bill rozhodně není v pozici mít s někým milenecký vztah. Bůhví jestli toho vůbec někdy schopný bude po tom, čím si prošel, a vy tu na mě vyrukujete s tímhle? I kdybych byl gay a Bill by se mi líbil, mám v hlavě takovou celkem užitečnou věc, které se říká mozek, a jsem schopný ho používat. Možná tomu nebudete věřit, ale dokonce uvažuji nejdřív mozkem a až pak svým ptákem,“ vpálil primářce do obličeje, kterou tato informace vtiskla hlouběji do židle. Takovou otevřenost od Toma nečekala.
„Promiňte, ale už jsme skončili,“ vešla dovnitř Noemi a mračila se nad zjevením, které před sebou viděla. Primářka byla červená v obličeji a mladík naproti ní měl ve tváři vepsané vítězství.
„Věřím, že my tady už taky,“ zvedl se ze židle a vyšel z místnosti.
„Nebyl to…?“
„Ano. Tom,“ přikývla primářka.
„To vysvětluje mnohé.“ Primářka zamrkala a snažila se dostat vzduch do plic.
„Takže, uhm, co jste zjistila?“
*
Tom zaťukal na dveře a hned na to se ozvalo tiché „dále“, což bylo poprvé, kdy jej Bill vyzval, aby vešel dovnitř, sám od sebe.
„Ahoj Billi,“ usmál se Tom a vešel dovnitř. Bill stále seděl ve stejné pozici. Na posteli s nohama přitisknutýma k hrudníku. Tom položil batoh a přisedl si na postel.
„Ahoj,“ oplatil Tomovi pozdrav. „Byla tu…“ snažil se Tomovi říct, co se tu dělo, ale Tom jej přerušil.
„Já vím. Primářka mi všechno řekla,“ přiznal Tom.
„Ptala se na tebe,“ svěřil se Bill.
„Byl jsem důvod, proč ji sem poslala,“ potvrdil Tom.
„Proč, Tomi?“ zeptal se Bill a podíval se Tomovi hluboko do očí. Tomovo srdce zakoplo a žaludek se převrátil vzhůru nohama, když Bill vyslovil zdrobnělinu jeho jména, jako by se snad bál, že tu byla proto, aby zjistila, jak by se Bill cítil, kdyby za ním Tom přestal chodit.
„Bude to znít hloupě, ale opravdu to chceš slyšet? Nerozruší tě to nebo tak?“
„Budu v pořádku,“ slíbil Bill. Tom si povzdychl.
„Primářka nás viděla venku. Viděla, jak mě držíš za ruku a jak jsem tě pohladil po tváři. Měla strach, aby ses ohledně toho necítil špatně.“
„To jsme nesměli? Držet se za ruce?“ zeptal se Bill zmateně.
„Jistěže směli. Můžeme dělat cokoli, co budeme chtít, a primářka si myslí, že je hezké, že jsme kamarádi nebo tak, jen o tebe měla strach.“
„Nechtěl jsem, aby se mnou mluvila. Není jako ty,“ špitl Bill a třel ledové nohy o matraci, aby je zahřál.
„Já vím, protože já nejsem psycholog a to je lepší. Něco jsem ti přinesl,“ zdvihl Tom prst a chvíli hrabal v batohu, dokud nevytáhl ne moc kvalitně zabalený dárek s mašlí.
„Já nemám narozeniny,“ zamračil se Bill, když si od Toma bral balíček.
„To nevadí. Je to něco užitečného, ale přišlo mi, že bude lepší, když to zabalím,“ upřesnil Tom své úmysly.
„Modrá a fialová. Moje oblíbené barvy,“ pousmál se Bill a pohladil lesklý papír.
„Já vím,“ zaculil se Tom pyšně. Bill velmi opatrně dárek rozbalil.
„Ponožky!“ vykvikl Bill překvapeně a sevřel v rukách pár teplých plyšových ponožek.
„Jo. Máš věčně bosé nohy a často je třeš o matraci, abys je zahřál. Takhle ti bude teplo,“ usmál se Tom a odložil papír s mašlí stranou.
„Děkuji, Tomi,“ usmál se Bill a obě ponožky si oblékl. Natáhl nohy před sebe do vzduchu, zahýbal v ponožkách prsty a usmál se.
„Nemáš zač. Takže úkol splněn,“ poznamenal Tom šťastně.
„Chtěla vědět, co mi říkáš a jak se chováš,“ začal Bill, hrajíc si s povrchem svého dárku.
„Oh,“ vydal ze sebe Tom neurčitě.
„Nic jsem jí neřekl. Jako ty primářce. Tajemství,“ schoval se Bill za přikrývkou, jako by se styděl. Tom se zasmál.
„Za tohle dostaneme oba za uši. Já víc, protože si bude primářka myslet, že tě kazím,“ zakroutil Tom hlavou.
„Co bude k večeři, Tomi, nevíš?“ zajímal se Bill.
„Myslím, že palačinky, ale nevím, jestli jsem se díval na správný řádek.“
„Mňam. Vezmeš mi jahodový a malinový džem prosím?“
„Cokoli budeš chtít. Zkusím vzít i kakao, když to půjde,“ usmál se Tom spiklenecky.
„Opatrně. Greta je zlá,“ poučil Bill Toma.
„Už jsem s ní měl tu čest,“ ušklíbl se Tom. „Takže co chceš dělat, než bude večeře?“
„Můžeme si povídat?“ navrhl Bill.
„Klidně, ale nejsi z mluvení už unavený, když tu byla ta ženská?“
„Ona mluvila. Já spíš mlčel,“ přiznal se Bill.
Tom přikývl, otočil se k Billovi bokem a zády se opřel o zeď. Díval se před sebe, zatímco Bill seděl v tureckém sedu a díval se na Tomův profil.
„O čem si chceš povídat?“
„Máš sourozence?“ zeptal se Bill přímo.
„Ne-e. Ale vždycky jsem chtěl mladšího brášku, abych na něj mohl dávat pozor a tak,“ zasnil se Tom.
„Já chtěl staršího. Aby mě chránil, aby tu pro mě byl někdo, kdo bude stát při mně, když budou všichni ostatní proti,“ vyprávěl Bill. Tom vypadal nezaujatě, ale ve skutečnosti nastražoval uši, jak nejvíc mohl. Bill lezl ze své ulity. Mluvil o svých přáních, pocitech, o minulosti.
„Pak je škoda, že nejsme rodina,“ podotkl Tom a otočil obličej k Billovi právě ve chvíli, kdy se k němu kradmo sunula Billova levá ruka. Tom se usmál, když mu došlo, o co se Bill snaží němě požádat. Vyšel svojí pravou rukou vstříc té Billově a zastavil se, když už se špičkami prstů dotýkali. Dokončit pohyb nechal Billa. Stiskl jeho ruku v hřejivém gestu a palcem jej pohladil po hřbetě ruky kdykoli to tak cítil, což bylo několikrát do minuty.
„Co kamarádi?“
„Andreas. Známe se od dětství. Dokonce spolu chodíme na stejnou univerzitu.“
„Patrick. Bydleli jsme vedle sebe. Přestali jsme se kamarádit, když jsem se mu svěřil, že ho mám rád. Víc než rád,“ naznačil opatrně. Nevěděl, jak na tuto informaci bude Tom reagovat.
„To je těžké. On tě pravděpodobně měl rád jen jako kamaráda a odešel, možná aby tě netrápil svou přítomností, ačkoli jsi ho tím zároveň ztratil,“ uvažoval Tom.
„Tomi?“
„Ano?“
„Jak víš, co říct?“
„Huh?“ nechápal Tom.
„Jak víš, co říct, abych se cítil lépe?“
„Říkám to, co si myslím. Ale jsem rád, že se díky tomu cítíš lépe.“
„Je to pěkné. Mám to rád,“ řekl Bill, dívajíc se na jejich spojené ruce, díky čemuž si Tom nebyl jistý, jestli mluví o slovech, která jej dělají šťastnějším, nebo si oblíbil, když jej Tom držel za ruku.
„Je pěkné, když mi říkáš ‚Tomi‘. Už dlouho mi tak nikdo neřekl,“ uvědomil si Tom. Bill se malinko polekal.
„Nevěděl jsem, že jsem…“
„To nic. Jak jsem řekl. Je to pěkné.“
„Máš hřejivou ruku,“ usmál se Bill a díval se na Tomovu ruku, která svírala tu jeho. Byla ještě lehce opálená a hlavně dost velká, aby se do ní schovala celá Billova dlaň.
„Ta tvoje je příliš bledá. Až se oteplí, půjdeme ven, abys nachytal trochu sluníčka,“ plánoval Tom.
„Budeš tu tak dlouho?“
„Dokud mě tu budeš chtít, nebo dokud to bude potřeba,“ odpověděl Tom s lehkostí. Doufal, že nebude dlouho trvat a brzo bude moct sledovat primářku, jak píše Billovu propouštěcí zprávu.
„A teď půjdu pro ty palačinky. Nemysli si, že jsem to kručení v břiše neslyšel,“ mrkl na Billa a pustil jeho dlaň.
„Děkuji, Tomi,“ poděkoval Bill už snad po sté.
…za to, že jsi tady, že svíráš moji ruku tak lehce a přitom tak pevně. Opravdu posloucháš, co říkám, opravdu si všímáš, co dělám. Zlé měníš v dobré a ze tmy tvoříš světlo. Děkuji, Tomi!
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Dojatá <3 Dneska jsem potřebovala něco takového cítit…
Navíc jsem se na další díl téhle povídky fakt těšila, protože je neuvěřitelně dobrá 🙂
Nedočkavě vyhlížim pokračování už odteď :)!
Tak strašne som sa bála, že primárka chce poslať Toma preč. Som rada, že to neurobila. V minulej kapitole som ju obdivovala, že dovolila neštandardnú pomoc pacientovi, len preto, že videla ako mu to pomáha – to by v ozajstnom svete urobilo málo lekárov. Naozaj ma mrazilo keď si vzala Toma na výsluch.
Billova závislosť na Tomovi sa prehlbuje, dúfam, že to v jeho zlepšovaní sa nevadí. Nechcela by som aby mu ublížili keď od neho Toma oddelia, neviem prečo si myslím, že sa to stane. Veľmi dúfam, že sa mýlim.
Chvíľa Billa s Tomom a všetko okolo toho ma dojímalo, rozochvievalo a robilo to so mnou všetky tie pekné veci, ktoré sa dejú pri krásnych poviedkach. Ďakujem za kapitolu a za tento príbeh:)
Nevím jak to děláš, ale na konci jsem se strašně rozbrečela. Rozhodně ale ne ve špatném, jen mě to moc dojalo. Je krásné vidět, jak moc Bill Tomovi věří a jak si jsou stále blíž a blíž 🙂 Miluju to, jak se drží za ruce, líbí se mi, jak je Bill otevřený a nemá už strach před Tomem mluvit, povídat o minulosti a ptát se jej na otázky. Jde vidět, že se Bill v Tomově přítomnosti uvolnil, i když je možné, že ještě občas nějaký ten záchvěv strachu tam je. Miluju to, jak Tom Billovi pomáhá! Prostě tuhle povídku miluju! ♥
Stejně jako Zuzka, i já jsem měla ohromný strach, že když primářka uviděla u Billa zlepšení, že Tomovi řekne, aby za ním už nechodil. Nebo že si bude myslet bůhví co a vyhodí jej. Vážně jsem trnula a bála jsem se, co přijde. Proto se mi ulevilo, když se nic takového nestalo. Jenomže po tomhle mám snad strach ještě větší, že k něčemu takovému skutečně někdy dojde. Nemám ponětí, co se primářce může honit v hlavě a bojím se, z čeho bude někdy Toma podezřívat. Snad jenom opět maluju čerta na zeď a pak si budu někdy říkat, jak byl můj strach zbytečný. Pevně v to doufám 🙂
Vážně nevím jak za tuhle povídku poděkovat, protože mi vždycky vykouzlí úsměv na rtech a má v sobě nějaké to kouzlo, stejně jako všechny Tvé povídky, které mě nutí si povídku číst stále a stále dokola, a to i přes to, že už všechny díly znám snad nazpaměť 😀
Moc děkuji, Muckátko! ♥♥
Síce sa mi veľmi nepáči to konanie primárky, ale chápem ho a som rada, že Bill dokáže komunikovať aj s ostatnými. Aj keď najlepšie je to vždy s Tomim, ako ho nazval 🙂
A ako už spomenuli dievčatá, tiež sa bojím toho, aby primárku raz nenapadlo Toma od Billa oddeliť, lebo potom neviem, čo všetko by sa mohlo stať.
A ten záver bol nádherný.
Ďakujem krásne za úžasnú časť a teším sa na pokračovanie.
Po prvních několika větách jsem se dneska hodně bála, co má primářka za lubem. Nakonec to nebyla taková hrůza, ale i přesto mě překvapilo, že k tomu podezření došla už tak brzy. Tom jí ho sice vyvrátil, ale myslím, že Bill si jej oblíbil opravdu hodně. Po tom jejich dnešním rozhovoru mám pocit, že Bill k tomu opravdu nemá daleko.
Mám z toho strach. Bojím se, že je rozdělí, že Toma vyhodí. Zajímalo by mě, jestli Bill, když je dospělý, jestli je svéprávný. Jestli za sebe může rozhodovat sám…
[3]: Moc se omlouvám, ale rozbrečet jsem nikoho opravdu nechtěla, ačkoli se ten konec i mně zdá opravdu emotivní 🙂
[5]: Zuzu, v povídce tato informace sice nikde nezazněla, ale od začátku pracuji s variantou částečného zbavení svéprávnosti. V tomto případě může osoba rozhodovat sama o sobě, ale při závažnějších rozhodnutí, ať už v právní, nebo zdravotní sféře za ni rozhoduje opatrovník-v našem případě Billův otec. Revers tedy Bill podepsat nemůže 🙂
[6]: moc díky za info 🙂
Ta poslední věta byla krásna Bill začíná Tomovi důvěřovat a to je moc dobře.