autor: Muckátko :o*
Otec a syn
Stávalo se čím dál častěji, že slunce probojovalo své paprsky přes zataženou oblohu a prosvětlilo tak zachmuřený čas. Dneska ale nebyl ten den. Nad léčebnou se stahovala hrozivá šedá mračna předznamenávající sníh. Díky poměrně vysokým teplotám se však dalo očekávat, že bude spíše pršet než sněžit. K vysoké železné bráně se pomalu blížila osoba zachumlaná do starého kabátu a do pletené šály. Každý její krok se zdál být těžký a rozvážný. Poryvy větru nutily osobu tisknout její tvář za límec kabátu a schovávat nos do šály.„Dobrý den, návštěva pro Billa Kaulitze,“ pronesl muž zhrublým hlasem na vrátnici. Trpělivě sledoval staříka, jak bere do rukou telefon a volá na příslušná místa, aby oznámil jeho přítomnost.
„Brána je odemknuta,“ řekl muž na vrátnici, když pokládal sluchátko. Muž přikývl a jak si sám otevřel, sám za sebou zase zavřel. Šlapal po písčité cestě směrem k budově s velkým písmenem C, majíc v žaludku velký pocit provinění.
Na oddělení byl klid. Po paměti sledoval čísla dveří a hledal dveře ošetřovny, kde by se mohl ohlásit. Postupně ze sebe stahoval teplou šálu a kabát.
„Pane Kaulitzi?“ uslyšel za sebou hlas ženy. Otočil se.
„Dobrý den,“ pozdravil, když v ženě poznal primářku Schneiderovou.
„Dobrý den! Nečekali jsme vás,“ přiznala primářka popravdě.
„Ano, vím,“ přikývl Jörg.
„Jsme opravdu rádi, že jste to ale zvládl a přijel. Mohla bych s vámi mluvit?“
„Samozřejmě,“ svolil Jörg a následoval primářku na sesternu.
„Na psycholožku vašeho syna Noemi si jistě vzpomínáte z poslední návštěvy,“ ukázala na ženu, která seděla u stolu nad fůrou složek a dokumentů.
„Jistě. Dobrý den,“ pozdravil Jörg a natáhl k ní pravou ruku, aby ji uctivě pozdravil. Sledoval, jak se primářka posadila vedle psycholožky a zůstala se na Jörga dívat.
„Mohl bych vidět syna?“
„Beze všeho, pane Kaulitzi, ale nejdříve s vámi obě potřebujeme mluvit. Posadíte se prosím?“ ukázala primářka na volnou židli. Jörgovi se ve tváři zračilo zmatení a mírné obavy, když odkládal svoje svršky na židli vedle a usedal ke stolu.
„Stalo se snad něco?“ zeptal se, upínajíc ke dvěma ženám unavené oči.
„To ano, ale nemusíte se bát. Bill je v pořádku,“ uklidnila jej primářka. „Před pár dny byla Noemi u vašeho syna. Bylo potřeba znovu zanalyzovat jeho stav, protože se stalo pár věcí, které vám ale vysvětlí Noemi,“ podívala se na kolegyni po svojí pravé ruce a předala jí tím slovo.
„Ano. Neměla jsem sice tu možnost, být u všeho již od začátku jako paní primářka, ale podařilo se mi dát dohromady celou dokumentaci. Je tu jistý student, který se velmi sblížil s vaším synem a neuvěřitelným způsobem posunul jeho psychický stav k lepšímu za opravdu krátkou dobu. Bill je nyní schopen pustit do svého pokoje někoho dalšího a bez větších potíží komunikuje s kýmkoli, s kým je zrovna potřeba. Je na dobré cestě se ze všeho dostat,“ pousmála se Noemi.
„To je ale naprosto úžasná zpráva,“ vydechl Jörg a jeho napjatá tvář se uvolnila.
„To ano. Nevíme sice podrobnosti, jak se to tomu chlapci podařilo, ale je to opravdu téměř zázrak. Myslím, že za ním budete moct jít na pokoj.“
„Žádné sklo?“
„Žádné sklo. Jen vás musím prozatím požádat, abyste vynechal fyzický kontakt. Od toho chlapce se Bill nechal vzít za ruku, ale ještě jsme nezkoušeli jej vystavit dotykům někoho dalšího,“ vysvětlila primářka.
„Kdo je ten chlapec? Proč se o Billa zajímá?“ zeptal se Jörg znepokojeně. Nechtěl nikoho mužského pohlaví v blízkosti svého syna.
„Je studentem zdejší univerzity. Byl tu na exkurzi se svými spolužáky v rámci předmětu z psychologie. Bohužel se tu při jejich návštěvě stal takový incident, který Billa dostal do jednoho z nejtěžších záchvatů. Ten student se sem neustále vracel s obrovským pocitem viny, že za Billův záchvat mohl on.“ Jörg nepřestával kroutit hlavou.
„Nepřeji si, aby za mým synem chodil. Nepřeji si, aby se zdržoval v jeho blízkosti. Nemíním dopustit, aby se Billovi něco stalo.“ Primářka se zalekla. Jörgovo rozhodnutí by mohlo celé jejich snažení zmařit.
„Pane Kaulitzi, ten student je pro vašeho syna dobrá věc a z hlediska, které máte na mysli, od něj nehrozí žádné nebezpečí,“ ujišťovala jej. Jörg se ošil.
„Myslel jsem, že když bude mít Bill kamarády, bude to dobrá věc. Posílal jsem jej denně do školy, kde mu nemělo hrozit žádné nebezpečí, a jak to dopadlo,“ oponoval jí Jörg.
„Tom se zhroutil, když se náhodou dověděl, proč je tu Bill hospitalizovaný. Teď ho opatruje jako oko v hlavě,“ přisadila primářka ještě další věc navrch, aby Jörga přesvědčila.
„Tak se jmenuje? Tom?“
„Ano,“ přikývla.
„Pak si nepřeji, aby Tom navštěvoval mého syna a byl jakkoli zapletený do jeho léčby a pobytu tady.“ Primářka si povzdychla. Hádat se s ním nemohla. Naopak tu byla ještě další věc, kterou potřebovala s Jörgem Kaulitzem probrat.
„Pak je tu ještě další věc, kterou je potřeba projednat,“ začala primářka.
„O co se jedná?“ Primářka se podívala na psycholožku.
„Vzhledem k tomu, že se stav vašeho syna rapidně zlepšil a den ode dne se dál zlepšuje, pomalu dospíváme do bodu, kdy bude váš syn schopen normálního fungování a hospitalizace v léčebném zařízení nebude třeba,“ oznámila Jörgovi primářka.
„Problém je v tom, že ačkoli Bill opustí léčebnu, bude muset čas od času docházet do léčebny ambulantně na sezení s psychologem, abychom si byli jisti, že se jeho stav vyvíjí pozitivně,“ dodala psycholožka.
„To by ale znamenalo…“
„Že je Billovi potřeba zařídit domov,“ potvrdila primářka Jörgovi myšlenky.
„Nechci, aby to znělo necitelně, ale nemůže zůstat tady, dokud kontroly u psychologa nebudou už vůbec nutné?“ Přesně tohle primářka i psycholožka čekaly.
„Obávám se, že to nebude možné. Máme nadstav pacientů a každé volné místo se teď vyvažuje zlatem. Není to tak, že se chceme vašeho syna co nejdříve zbavit, ale pokud nebude nutné, aby se zde nadále zdržoval, preferujeme pacientovo propuštění. Byl tu zavřený už dost dlouho na to, aby tu trávil extra čas, když nemusí, nehledě na to, že kdyby se tu zastavila kontrola, byly by z toho velké nepříjemnosti. Navíc si myslím, že bude lepší, když odsud odejde. Léčebna není zrovna místo, které by na člověka působilo pozitivně. Zbytečný pobyt tady by mu mohl ještě uškodit.“
„Co mám tedy teď podle vás dělat?“
„Nějaká opatření jsou v tuhle chvíli ještě předčasná, ale bude nutné je udělat. Bill bude potřebovat domov, klid a hlavně pomoc. Ačkoli bude z nejhoršího stavu venku, stále bude nezbytné na něj dávat pozor. Říkáme vám to s předstihem vzhledem k vaší pracovní vytíženosti, ale, pane Kaulitzi, Billův stav se zlepšuje z hodiny na hodinu. Jeho propuštění přijde rychleji, než si myslíme,“ varovala jej primářka. Zdálo se, že tím vším vetkla Jörgovi do tváře několik vrásek starostí navíc.
„V téhle fázi to necháme tak, jak to je. Můžete teď jít za synem, a jakmile ukončíte návštěvu, ráda bych s vámi ještě znovu mluvila.“
„Dobře,“ zamumlal Jörg nepříliš nadšeně a vzal si své věci. Odešel z místnosti a chodbou zamířil k pokoji svého syna.
Primářka se podívala na psycholožku.
„Myslím, že tady to nebude tak lehké. Buď Bill zůstane tady bez domova, nebo jej otec odveze, ale žádné sezení s psychologem se konat nebude.“
„Byla by škoda, kdyby se Bill před cílovou páskou zastavil.“
„Budeme ho muset nějak přesvědčit.“
*
Jörg ťukl na dveře a nakoukl dovnitř.
„Billi?“ oslovil svého synka a usmál se.
„Tati?“ zdvihl Bill překvapeně pohled.
„Ahoj. Můžu dál?“
„Ahoj! Můžeš,“ přikývl Bill a složil nohy pod sebe do tureckého sedu.
„Tak rád tě vidím,“ posadil se Jörg na židli k Billově posteli.
„Já tebe taky, tati.“ Jörgovi utekla drobná slza. Nemohl uvěřit, že je svému synovi na dosah a že s ním mluví.
„Moc mě mrzí, že jsem nepřijel dřív,“ sypal si Jörg popel na hlavu. Vypadal opravdu zničeně.
„To nevadí, tati,“ pípl Bill, natáhl se a jemně stiskl tátovu ruku, aby ji zase hned schoval pod přikrývku. Jörg konsternovaně zíral na svoji ruku, na které ulpělo teplo z Billova dotyku. Když si vzpomněl, že se na něj Bill sotva dokázal podívat přes sklo, a teď se jej tu ze své vlastní vůle dotkl, jeho srdce pookřávalo.
„Jsi v pořádku? Neubližují ti tu?“ zajímal se Jörg. Narážel na toho kluka, který se tu motal kolem jeho dítěte. Bill zakroutil hlavou.
„Tom mě chrání,“ pousmál se Bill. Trochu jej mrzelo, že měl zrovna dneska volno. Možná by Billova tátu rád poznal.
„Kdo je Tom?“
„Pracuje tu. Je hodný,“ sdělil Bill tátovi a pohladil plyšové ponožky, které mu Tom daroval.
„Billi, já nechci, aby za tebou chodil,“ svěřil se mu Jörg.
„Já chci,“ šeptl Bill. Nebyl zvyklý někomu odporovat. Svému tátovi už vůbec ne.
„Bille, ale co když…“
„Je hodný,“ zopakoval mu Bill. Začínal být rozrušený. Nechtěl, aby mu táta vzal to jediné, co mu teď pomáhá.
„Dobře dobře, Billi, pokud je na tebe hodný, tak dobře,“ snažil se Jörg zachránit situaci. Ještě by mu chybělo, aby Billa rozrušil natolik, že by musel odejít. „Dovezl jsem ti nějaké knížky, oblečení a tvůj oblíbený dort. Jen doufám, že tu cestu přežil,“ zamračil se Jörg a postupně vytahoval všechny věci ven z tašky.
Bill sledoval, jak se mu na posteli kupí všelijaké věci, dokud jeho táta nevytáhl menší krabičku s dortem uvnitř. Měl tátu rád, ale žádný dort se nemohl vyrovnat gumídkům, které mu nosil Tom. On mu je předával vždycky s nějakým vtípkem nebo legrační historkou.
Strávil s tátou poměrně velkou část odpoledne. Uždiboval dortu, sem tam něco odpověděl. Bylo mu líto, že je jejich konverzace tak upjatá a neuvolněná. Viděli se s tátou tak málo a stejně to vypadalo, že si nemají co říct.
Kolem půl 5 se Jörg začal zvedat k odchodu.
„Mrzí mě to, Billi, ale budu muset jít. Primářka se mnou chtěla ještě mluvit a cesta zpátky bude dlouhá. Ozvu se ti ano?“ slíbil a vstal. Usmál se na syna, rozloučil se a odešel. Billa zamrzelo, že jej táta nepohladil po tváři, jako to dělával Tom, ale požádat o tuto drobnou něžnost se Bill ještě neodvážil. Těžko bude někdy on tím, kdo bude o dotyky žádat. Vždy je bude přijímat se strachem a nervozitou.
Jörg se dle domluvy z Billova pokoje přesunul za primářkou.
„Ah, pane Kaulitzi,“ všimla si jej primářka a přestala se svojí dosavadní prací. Jörg vypadal mimo. „Stalo se něco? Bill?“
„Je v pořádku. Myslím tím, skoro v pořádku. Neuvěřitelné. Chytil mě za ruku,“ vyprávěl Jörg dojatě. Až teď na něj všechno dolehlo.
„Tohle všechno má na svědomí Tom,“ připomněla mu.
„Bill o něm mluvil,“ přiznal Jörg. Primářka přikývla.
„Že je Tom pro něj momentálně to nejlepší, za tím si stále stojím,“ zopakovala mu své stanovisko. „Chtěla jsem vám jen předat nějakou dokumentaci a taky vás poprosit, abyste kontroloval svoji poštu častěji než dosud. Jak jsem řekla, Billův stav se rychleji vrací do normálu. Zpráva s datem propuštění může přijít kdykoli.“
„Pokusím se.“
„Rádi jsme vás viděli. Bezpečnou cestu,“ popřála mu primářka a rozloučila se.
Jörg se oblékl a chodbou zamířil ven z budovy. Ve dveřích se srazil s mladým klukem, který očividně někam pospíchal.
„Omlouvám se,“ zamumlal Tom omluvu a pustil muže ven jako prvního. Jörg zamumlal něco o zbytečné zbrklosti a dál se klukem nezabýval. Přes pozemek se dostal k bráně a následně k parkovišti, kde nasedl do auta a vydal se skrz město na dlouhou cestu domů.
Toho večera se Jörg Kaulitz potkal s Tomem Trümperem. S osobou, která stála za zlepšením zdravotního stavu jeho syna.
Avšak jen jeden z nich se ten večer dověděl, kdo byl ten druhý.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Teda doufám, že Jorg už pochopil, že by byla hloupost, kdyby Tomovi zakázal návštěvy. A taky se mi nelíbí, že Billa nechce vozit na ty sezení po propuštění. Vlastně vůbec se mi nelíbí, že by si Jorg měl Billa odvézt… Opravdu jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat. Ale zároveň mi je docela líto, že to všechno postupuje tak rychle. Mohla bych donekonečna číst o tom, jak si píšou dopisy a nebo jak se pomaličku sbližujou. Klidně den po dni… 🙂
Tak toto ma dosť vyľakalo. Dúfam, že Jorg pochopil, že Tom je momentálne pre Billa to najlepšie a že by urobil poriadnu chybu, keby mu zakázal návštevy. A tiež sa obávam tej situácie s Billovým odchodom…
A ako zuzu, aj ja som zvedavá, ako to bude pokračovať.
Billův otec mě strašně naštval, nemůžu si pomoct! Nejdřív prská kvůli Tomovi, aniž by cokoliv věděl, a pak se mu ještě nelíbí, že Billa by mohli propustit. To je vážně vrchol, nechápu tohle chování. A žádná pracovní vytíženost to nikdy neomluví… Ještě by mě zajímalo, co Billova mamka? Nějak si teď nevzpomínám, že by se o ní v povídce doteď nějak mluvilo…
Každopádně se moc těším na další díl, myslím, že to ještě bude celý hodně zajímavý! 🙂
[3]: O Billově mámě ještě bude řeč v pozdějších dílech 🙂
Doufám že jej otec neodvede od Toma to by Billa srazilo na kolena.
Takže to, čoho som sa bála od primárky sa nakoniec stalo z inej strany? Otec je divný, akoby ani nepočúval čo mu vravia. Aspoňže Billovi uveril a nechal mu Toma. Mám strach z toho čo bude keď Billa pustia domov. Som zvedavá ako ďaleko od Toma býva a ako sa budú môcť navštevovať. Verím, že Tom ho ani po prepustení nenechá samého (dúfam v to) Billov otec sa akoby ani netešil, že ho bude mať čoskoro doma.
Zamotáva sa to a mne je celkom ľúto, že sa to takto rýchlo zvrtlo. Strašne by som si chcela užívať ešte tie chvíle, keď sú Bill s Tomom a tie nesmelé dotyky a všetko okolo toho.
Veľmi pekne Ďakujem za kapitolu:)
[6]:Sice to nebylo v povídce zmíněno, ale Bill se svým otcem bydlí velmi daleko, což je jeden z důvodů, proč Billův otec Billa nenavštěvoval tak často. Billovo propuštění se blíží a můžu předem prozradit, že 27.díl bude stěžejní-mám to už rozplánované 🙂
[7]: Och, tak teda mám o čom premýšľať 🙂 Len dúfam, že to všetko dopadne dobre:)
Ďakujem za upresnenie a za to, že píšeš túto nádhernú poviedku.
Dostala jsem takový strach, když se Billův otec rozčílil a nechtěl, aby Tom za Billem dál docházel. Už jsem viděla všechny špatné scénáře, jak by to skončilo, kdyby najednou Tom za Billem už nepřišel 🙁 Jenom z té představy se mi chce brečet a upřímně doufám, že nikdy k něčemu takovému nedojde. Stejně jako holky doufám, že si Billův otec uvědomil, jak moc Bill Toma potřebuje a už nebude dělat problémy. Stejně je ale ten Billův otec divný. Nevím, nemám z něj moc dobrý pocit. Moc za Billem nechodí, pak se mu nelíbí, že má Bill kamaráda (i když chápu, že zpočátku byl zděšen představou, že se v Billově blízkosti pohybuje muž) a pak se mu nelíbí, že by se měl o Billa starat. Trošku se začínám obávat toho, jak tohle všechno dopadne. Protože to může mít spoustu katastrofických scénářů, ale pevně doufám, že ani Ty by jsi nechtěla, aby tenhle nádherný příběh skončil špatně 🙂 Jinak jako vždycky doufám, že nás čeká ještě spoooousta dílů 🙂
Dnešní díl mě nutil k zamyšlení o tom, jak to bude vypadat poté, co Billa z léčebny propustí. Samozřejmě bych byla nejraději, kdyby se Bill nastěhoval k Tomovi a bydleli spolu 😛 😀 Ale nějak tuším, že takhle to asi nebude, ale tak doufat můžu, že? 😀 🙂 Trošku se bojím toho, jak daleko by Bill od Toma mohl být a prostě jak to bude fungovat 🙁 Asi se začnu modlit, aby všechno dobře dopadlo 😀 🙂
A konec dílu mě zase potěšil 🙂 I když měl Tom volno, tak přece jen se šel navečer za Billem podívat 🙂 Je to nádherné 🙂
Děkuji za tule úžasnou povídku! ♥
[7]: Tak po tomhle Tvém komentáři se už teď začínám bát 27. dílu 😀 😀 😀 No..asi se budu muset obrnit, abych další díly povídky zvládla 🙂 😀
[10]: Nemusíte se bát 🙂 z předchozích povídek byste mohli vědět, že kluky netrápím :)Emocí si užijeme ještě dost 🙂
[11]: Já doufám, že bude ještě hódně dlouhá 🙂
Nejdříve ze všeho musím říct, že pořád ještě nemůžu uvěřit, na jaký skvost jsem to tady narazila =)
Moc už na blog nechodím, v podstatě vždycky jenom nakouknu, co je nového a tak a vlastně ani nevím, co mě přimělo, že jsem právě tuhle povídku rozklikla a začala číst, snad to byl ten vysoký počet dílů, protože to mám ráda. A hned od prvního dílu jsem se zamilovala ♥ Do plachého ustrašeného Billa s rozbitou dušičkou a do neskutečně vnímavého a milého Toma se srdcem na tom správném místě. Obě postavy jsou úžasně napsané, stejně jako i děj povídky. U pasáží, týkajících se Billa a toho, co prožíval a prožívá a čím si musel projít jsem si opravdu pobrečela,tak hluboce mě zasáhlo všechno jeho trápení. Asi to znásobovala představa, že by někdo takhle ublížil mému dítěti, normální člověk ani netuší, jak strašlivé to musí být…
Tom je pro Billa úplným požehnáním, on má opravdový dar intuice, protože od začátku vycítil, jak se k němu má chovat, jak se k němu aspoň přiblížit, jak mu aspoň trošičku pomoct. A daří se mu to skvěle, akorát se možná začínám bát, aby se Bill nestal na Tomovi příliš závislým, bylo by dobré, kdyby k sobě začal pouštět i jiné lidi, protože Tom tu sice pro něj zatím je, ale to nemusí trvat věčně a co bude potom, až se Tom vrátí zpátky ke svému vlastnímu životu…
Ale stejně doufám, že Tom už z Billova života nikdy nikam neodejde =)
Jorgova reakce mě ze začátku malinko zaskočila, ale je v podstatě pochopitelná. Myslím, že ho Tom prostě normálně vyděsil, cizí kluk o kterém nic neví, pro Jorga je to jen další potencionální Billův "ubližovatel". Časem se mu to rozleží v hlavě a on si uvědomí, co všechno Tom pro Billa udělal a jak moc mu pomohl, vždyť Billovy pokroky viděl sám na vlastní oči. Teď je vším doslova zaskočený, i možností Billova propuštění z léčebny, jeho vlažná reakce určitě neznamená, že by nebyl rád nebo že by mu Bill doma vadil, jen je toho na něj najednou prostě moc, všechny ty změny a nové informace. Však ono se to celé pěkně "utřepe" a jsem si jistá, že za pár dní uvidí celou situaci v novém, mnohem pozitivnějším světle.
Jediná věc, která mě trošku rozesmutnila, je že Bill bydlí docela daleko, to je velice nemilá věc a nejspíše se s ní budou muset všichni zúčastnění poprat. I když si myslím, že Billovi by změna prostředí spíše prospěla,protože doma mu všechno okolo bude připomínat hrůzy, které se staly.
Takže ten 27. díl budu vyhlížet s velkými obavami.
Nádherná povídka ♥