Ničitel 29.

Strach o svou lásku

Kyle

Vzali jsme si s Nouem čtvrté patro. Teda, bylo to jeho rozhodnutí a mně nezbylo nic než souhlasit. Už jsem na to byl zvyklý, takže mě to nijak netrápilo.

Překvapovalo mě, že v celé továrně bylo hrozné ticho. Neměli bychom slyšet ostatní? Když jsme šli po chodbě, zvuky našich kroků se rozléhaly a připadaly mi neuvěřitelně hlasité.

„Půjdu první,“ zašeptal Nou a kývl směrem k prvním dveřím. Vzal za kliku a opatrně otevřel. Vešel do místnosti. Rychle jsem ho následoval.

„Vidíš něco?“ zeptal jsem se tiše.

„Ne, a ty?“

„Ne…“ Vyšli jsme tedy zase ven. Totéž se opakovalo u dalších dvou místností. Chystali jsme se vejít do další, když vtom se dveře rozletěly samy od sebe. Chytil jsem Noua pevně za ruku. Stisk mi oplatil a už mě táhl dovnitř. Dveře se za námi zabouchly.

„Již na vás čekám,“ uslyšeli jsme zvláštní melodický hlas. Rozhlédli jsme se, ale nikoho jsme neviděli.

„Kde seš? A kdo seš?“ zavrčel Nou.

„Tady,“ ozvalo se těsně za mnou. Ucítil jsem na krku ledový dech. Najednou celým mým tělem projela mučivá bolest. Zhroutil jsem se na zem, stočil se do klubíčka a jen lapal po dechu. Všechny moje smysly se otupily. Nevnímal jsem nic jiného než křeče, které mnou zmítaly. Po chvilce bolest odezněla.

„Kyle, Kyle, sakra, odpověz mi!“

„Nou,“ zasténal jsem. Pevně mě sevřel v náručí. Na mé tváři se pomalu rozlil úsměv. Bylo mi jedno, že jsme se ocitli v situaci, kdy jsme mohli umřít – stejně jako vždy mě potěšil projev jeho citů vůči mně. Pomalu se ode mě odtáhl a pomohl mi na nohy. Pořád jsem se třásl.

Před námi se objevil neznámý muž. Vypadal upraveně, měl na sobě sako a kravatu. Tmavé vlasy měl učesané a na tváři arogantní úsměv.

„Mohl bych vás zabít hned,“ řekl, „ale to by nebyla taková… zábava. Tohle byla jen předehra. Líbilo se vám to?“

„Ty hajzle!“ Nou po něm vystartoval a pokusil se ho praštit pěstí do obličeje bez použití magie. Kravaťák zmizel a zase se objevil o kus dál.

„To bylo barbarské,“ podotkl uhlazeně. Nou ho probodával vražedným pohledem. Kravaťák zase zmizel a objevil se vedle mě. „A co ty?“ zavrněl. „Líbilo se ti to? Chceš si to zopakovat?“

„Šáhni na něj a zabiju tě. Pomalu.“ Snad nikdy jsem neslyšel Noua mluvit tak nenávistným tónem.

Vypadalo to, že i kravaťák se na chvíli zarazil. Potom se ale usmál a jedním prstem se dotkl mojí hlavy. Jako by explodovala. Znovu jsem se ocitl na zemi a připadal si k ničemu – nemohl jsem se bránit. Trvalo to však jen chvíli a bolest opět odezněla. Prudce jsem oddechoval. Kousek ode mě ležel kravaťák a ztěžka se zvedal. Naproti němu stál Nou, zarýval si nehty do dlaní a třásl se vzteky. V uších mi hučelo a z nosu tekla krev. Otřel jsem ji, vstal a vrávoravě se vydal k Nouovi. Otočil se na mě a nenávist z jeho očí zmizela. Něžně se dotkl mého obličeje. Pak vytáhl z kapsy kapesník a otřel mi krev, která mi stékala po rtech a bradě. Rozhlédli jsme se po místnosti. Kravaťák zmizel.

„Kde je?“ zašeptal jsem a hlas se mi třásl.

„Nevím,“ vydechl Nou a přitáhl si mě do náruče. „Už ti nic neudělá,“ zamumlal. „Hajzl jeden zasranej.“

Bill

Nečekal jsem, že mě políbí, ale nijak mi to nevadilo. Líbal mě až přehnaně opatrně. Pak se odtáhl a lehce se dotkl kousance na mém krku obvázaného jeho tričkem. Prohlížel jsem si jeho tělo. Hmm… Vypadá docela dobře… docela dost… Skousl jsem si ret. Najednou se zamračil a provizorní obvaz zase trochu poodhrnul. Zalapal po dechu.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Zčernalo to…“ zašeptal. „A ty černý fleky se rozrůstaj…“

„Asi byl jedovatej,“ zamyslel jsem se. „Svině upírská!“ Praštil jsem pěstí do země. „Musíme jít dál.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Levi. „Nemůžeš nikam chodit. Počkáme, až někdo přijde a-„

„Musíme jít dál,“ zopakoval jsem. „Já to zvládnu,“ ujistil jsem ho už mírněji, když jsem viděl jeho zoufalý výraz. Nakonec přikývl, pomohl mi vstát a podepřel mě. „Levi… Já můžu stát. I jít.“ Váhavě mě pustil. „Ale jsi moc hodnej,“ usmál jsem se. Jen překvapeně zamrkal.

„Tak jdeme?“ pobídl jsem ho.

„Jo.“ A tak jsme šli dál. Prozkoumali jsme celé patro, ale už jsme nic nenašli. Zřejmě počítali s tím, že nás vyřídí Batman a Millene. Ušklíbl jsem se. Hodně nás podcenili.

Továrna měla pět pater. Domluvili jsme se, že až prozkoumáme své patro, sejdeme se v tom nejvyšším. Vrátili jsme se tedy ke schodům. Po pár krocích jsem klopýtl. Cítil jsem se hrozně slabě.

„Loki?“ Levi mě podepřel.

„Jsem v pohodě,“ zamumlal jsem.

„Ne, nejsi,“ řekl nesmlouvavě. Celou cestu po schodech mě podpíral.

Když jsme vyšli do čtvrtého patra, na chvíli jsme se zastavili. Bylo tam divné ticho.

„Tady by měli být Kyle a Nouman,“ řekl jsem tiše.

„Počkáme na ně?“ zeptal se Levi.

„Půjdeme napřed. Oni nás doženou,“ mávl jsem rukou, ale hlas se mi znatelně třásl. Levi mi zaryl prsty do zad.

„Ty myslíš, že…“

„Ne,“ přerušil jsem ho rázně. „Jdeme.“

Vylezli jsme až do pátého patra. Tam bylo také ticho, akorát mnohem zlověstnější. V celé dlouhé chodbě byly jen jedny dveře. Podívali jsme se po sobě. Přešli jsme ke dveřím a opatrně je otevřeli. Za nimi se nacházela obrovská místnost. Kousek za dveřmi stál kus nějaké polorozpadlé zdi. Na konci místnosti byli nějací lidé. Rychle jsme skočili za tu zeď. Seděli jsme na zemi. Ztěžka jsem oddechoval. Začínala se mi motat hlava.

Vyklonili jsme se zpoza zdi. Skupinku lidí tvořili Oskar, Laura, Martha, Millene a – polkl jsem – Andy. Taky tam byl nějaký muž, kterého jsem neznal. Měl na sobě plášť a i zdálky jsem viděl jeho rozcuchané vlasy.

„L-Loki,“ zašeptal Levi. Tázavě jsem se na něj otočil. Třesoucí se rukou ukázal na zeď vedle skupinky.

Byl tam Olie připoutaný řetězy. Vypadalo to, že je v bezvědomí. Sevřel jsem dlaně v pěst. Hajzlové. Cítil jsem, jak se Levi třese. Přitáhl jsem si ho k sobě. Položil mi hlavu na hrudník. Pak jsem si všiml, že skupinka něco říká.

„… přišli jsme o Vlada,“ říkal Oskar.

„Podařilo se někoho z nich zabít?“ Ten divný kolísavý hlas patřil tomu neznámému muži. Mohl by to být…?

„Bohužel ne, můj pane,“ ozval se Andy úslužně. Vyděšeně jsme se po sobě s Levim podívali. Je tady – muž, který chce zničit svět.

„Jak to?! Jste jednoznačně v přesile!“ rozčílil se šéf.

„Bylo nás sedm a jich osm,“ zakňourala Laura.

„A teď už je nás jen šest,“ postěžovala si Martha.

„Riskujeme tady svý životy,“ vztekal se Oskar.

„Dost!“ zakřičel šéf. „Jste silnější než oni! Chováte se jako ubrečený děcka. Jimmy ještě bojuje, z něho byste si měli vzít příklad!“

„Jimmy je silnější než my všichni dohromady,“ bránila se Martha. „Kdybyste na ně poslal jeho a Andyho, tak nemaj šanci!“

„Neraď mi, co mám dělat!“

„Omlouvám se,“ zamumlala Martha. Najednou budovou otřásl výbuch.

„Vypadá to, že se k nám Jimmy brzy připojí,“ řekl spokojeně šéf. „Ale teď musíme skoncovat s naším zajatcem.“

Přistoupil k Oliemu a vrazil mu facku. „Vstávej!“ Olie s námahou zvedl hlavu. „Kdo by ho chtěl zabít?“ Šéf se otočil ke svým věrným. Martha, Laura, Oskar i Millene se o překot hlásili.

„Tak podle zásluh. Andy, za tvé skvělé výkony to nechávám na tobě.“ Viděl jsem, jak Andy s kamennou tváří přistoupil k Oliemu. Zvedl ruku. Zaryl jsem si nehty do dlaní. Levi se ke mně pevněji přitiskl.

„Tak a dost,“ zavrčel jsem a vyskočil zpoza zídky. Všichni se na mě překvapeně otočili. Šéf se široce usmál.

Tom

„Loki!“ vyjekl jsem a natáhl po něm ruku, abych ho zadržel. Vyvlékl se mi, postavil se přímo proti našim nepřátelům a vzdorovitě se jim díval do očí.

„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ Šéfův hlas se rozezněl celou místností.

„Kdo jsi?“ zavrčel Loki a trochu se zapotácel. Chytil se za krk, ale stále se držel na nohou. Viděl jsem, jak sebou Andy trochu trhnul a otočil se. V jeho očích se chvilku zračila lítost, než jeho pohled znovu ztvrdl.

„Měl jsem tě zabít už předtím,“ řekl, jako by se bavil o počasí. Zhnuseně jsem se otřásl.

„Já?“ ozval se znovu šéf. „Jmenuju se Jeff Anholen,“ řekl hrdě, „jsem vědec a už brzy se stanu novým pánem tohoto světa!“ Loki se zamračil. Krátce se podíval po Oliem, který byl na pokraji vědomí.

„Proč?“ chtěl vědět Loki. Jeff se jen arogantně usmál a zvedl před sebe ruku. Roztáhl prsty, něco zamumlal a přesně v tu chvíli se Loki zhroutil k zemi. Vykřikl jsem. Rychle jsem se vyškrábal na nohy a rozeběhl se k ležícímu tělu. Klekl jsem si, přitáhl si ho do náruče a podepřel ho.

„Loki,“ vydechl jsem plačtivě. Na okamžik jsem nedokázal vnímat nic jiného. Lehce pootevřel oči a chabě se na mě usmál. Stále vnímal. Opatrně jsem mu přejel dvěma prsty po tváři.

Jeff se zlověstně rozesmál a hlasitými kroky přišel blíž.

„Teď se podívejte,“ vyzval své následovatele. „Tohle je bůh. Bezmocný, neschopný. Už brzy se přede mnou takhle budou plazit všichni! Jsou jen špína, která kazí tenhle svět! Ale se mnou se to změní! Staneme se novými a lepšími bohy!“ Všichni jen tiše přizvukovali. Jeff si pohrdavě odfrkl a kopnul do Lokiho.

„Nech ho bejt!“ řekl jsem bojovně a postavil se před Lokiho tělo.

„Levi, uteč,“ zachraptěl Loki.

„Ne. Nenechám tě tady, ty idiote!“ Vytasil jsem Gramm a roztřeseně s ním namířil na Jeffa. Ten jen pozvedl obočí a pobaveně mě pozoroval. Slyšel jsem za sebou, jak se Loki snaží zvednout. Jeff jen lehce pohnul rukou a bylo ticho. V krku se mi okamžitě vytvořil nepříjemný knedlík.

„Skoncujte to s ním a pak osobně zabiju toho ufňukanýho smrada!“ vykřikl povzbudivě Oskar.

„Ty mi neříkej, co mám dělat!“ obořil se na něj Jeff. Jen jsem to vyjukaně pozoroval. Ohlédl jsem se přes rameno a snažil se vymyslet, co mám dělat. Loki ležel na zemi a nejevil žádné známky života. Chtělo se mi brečet, ale to by téhle situaci moc nepomohlo.

„Uhni mi z cesty a jdi si radši hrát na písek. Tohle není pro malý děti.“ Jeff mě hrubě odstrčil a mířil si to k Lokimu. Ne, to ne… To nesmí.

„Zabijte radši mě!“ plácl jsem bez přemýšlení. Otočil se na mě a pomalu se usmál.

„Neboj, taky na tebe dojde. Jen se podíváš, jak tady tvůj přítel umírá pomalou bolestivou smrtí.“ Bylo na něm vidět, jakou z toho má radost. Naklonil se nad Lokiho. Skočil jsem před něj, ale on mě srazil pěstí na zem.

Vtom se rozrazily dveře a dovnitř vběhli naši přátelé. Kolem Jeffových nohou se vytvořil led, který ho na chvíli paralyzoval. Skadi mi podala ruku a vytáhla mě na nohy. Vedle nás se postavili Kyle s Noumanem, Mitsuki, Ally a Jakov. Jeff se osvobodil a vrátil se ke svým služebníkům. Teď jsme tu byli všichni a hleděli si tváří v tvář. Dřepl jsem si k Lokimu a pevně chytil jeho ruku.

„Nenechám tě tu umřít, i kdyby to bylo to poslední, co udělám,“ zašeptal jsem. Jeho prsty sebou lehce zacukaly. Maličko jsem se pousmál. Ještě žil. Vzhlédl jsem a můj pohled se setkal s uvězněným Oliem. Zdálo se mi, že něco šeptá, ale nerozuměl jsem slovům.

autor: Dietřisko & Kentaur