autor: B-kay
Nechce se mi věřit, že Balance tímto dílem dosáhla druhé dekády :). Jelikož mi za pár týdnů začíná zkouškové období, snažím se psaním vyplnit každou volnou chvíli. Z celého srdce vám děkuji za krásné komentáře, za to, že jste pořád se mnou a doufám, že vás ani dalším střípkem příběhu nezklamu. Přeji hezké čtení 🙂
Lidé jsou bytosti zrozené k milování.
Všichni, ačkoli rozličnými způsoby, míří ke stejnému cíli. Touží, hledají, zoufají. Ti, kteří mají méně štěstí, si na tu chvíli musí počkat mnohem déle než ostatní. Právě proto si myslí, že je už nic nemůže překvapit. Že už slyšeli o všem. Že lásce rozumí, jsou připraveni na vše, co s sebou přináší i odnáší. Radost i bolest. Jak jednoduchá to rovnice. Ale není to pravda. Člověk na něco takového nikdy není dostatečně připraven. Očekává něco jiného a náhle jej to smete jako hurikán. Protože taková skutečná láska je. Nevyzpytatelná, bouřlivá, tajemná. Je dalším z přírodních živlů, avšak na rozdíl od ostatních způsobuje škody na zcela jiných místech.
Bill se snažil soustředit na vše, co se s ním dělo, ale bylo to mnohem těžší, než čekal. Přerývaně dýchal, nohama pevně objímal Tomovy boky a přitom nevěřícně zíral na ruku, pohybující se mezi jejich klíny. Jeho tělo zachvátilo neovladatelné chvění. Ještě nikdy předtím nic podobného necítil. Měl tendenci přirážet k Tomově dlani, a zároveň ji odstrčit, protože se měnil v časovanou nálož, která měla každou chvíli vybouchnout a smést vše v okolí několika metrů. Chtělo se mu křičet, sténat, a přesto i nadále zůstával tichounce jako myška. Třásl se v Tomově objetí, s rukou křečovitě nataženou nad jeho vztyčeným mužstvím a v duchu si dodával odvahu. Tak moc se jej chtěl dotknout. Chtěl mu přivést stejné pocity, dopřát mu stejné potěšení, ale nevěděl, jak by měl začít. Byl to zatím ten nejerotičtější zážitek, jaký ve svém krátkém životě zažil, a právě v té chvíli trpce litoval toho, jakým způsobem jej prožil. Vášnivě hltal popsané stránky knih, prožíval příběhy tisíců postav, ale žádná z nich jej nepřipravila na podobný okamžik.
Rukama se zachytil Tomových ramen, do kterých nevědomky silně zaryl nehty, a pomalu zvedl hlavu. Tom jej sledoval temnýma očima, jeho pohled pálil, bodal a vyslal do Billova ubohého těla ještě větší dávku vzrušení. Zvedl roztřesenou ruku a bříška prstů přiložil k jeho pootevřeným ústům. Obkreslil jejich obrys, hladil je, hrál si s nimi. Zjistil, že má rty zcela suché a vyprahlé. Chtěl jej políbit, ale Tom právě v té chvíli zlehka promasíroval jeho varlata a Bill už se neubránil zasténání. Nevědomky silně stiskl víčka, hodil hlavou dozadu a ztratil rovnováhu. Už déle neudržel balanc nad Tomovým tělem. Přitiskl se mu na hrudník stejně prudce, jako jeho ruka dopadla na Tomovo vzrušení. Další tiché zasténání.
Tom se na něj nedokázal vynadívat. Nedokázal si představit nic nádhernějšího než Bill podléhající živočišní touze po uspokojení. Se zvrácenou hlavou, rozcuchanými vlasy, pořád tak krásně křehký a vyděšený vším, co se s ním dělo, vypadal neuvěřitelně přitažlivě. Tom se jej snažil udržet na svém těle, aby nepřepadl dozadu a neublížil si, ale bylo to příliš těžké. Když Bill kolem jeho mužství omotal své dlouhé, hubené prsty a pustil se do nesmělého uspokojování, svět kolem něj se smrštil v bláznivou masu různých barev, stínů a tvarů, nedávající smysl. Otevřel oči, pohlédl na Billa a vzápětí si přál, aby tak neudělal. Bill se skláněl nad ním, pomalu přirážeje do jeho dlaně sledoval pohyby Tomovy ruky a snažil se je napodobit. A Tom musel uznat, že mu to šlo bravurně. Až příliš bravurně. Potřeboval se uklidnit. Ve stavu naprostého transu natáhl volnou ruku, zapletl ji do Billových vlasů a přitáhl si jeho tvář k té své. Bill zavzdychal a usmál se, ale tentokrát to byl úplně jiný druh úsměvu, než jaké u něj znal. Byl vášnivý, omámený. Zřejmě si ani sám neuvědomoval, jak eroticky působil.
Jejich rty se srazily, tvrdý polibek donutil oba ve stejnou chvíli pootevřít ústa a dlouze zasténat. Billovi se zatmělo před očima. Věděl, že už déle nevydrží. Ještě dva krátké přírazy do Tomovy dlaně a jeho tělo zachvátila ničivá exploze. Prohnul se a lapal po kyslíku. Bylo mu nádherně. Nedokázal se soustředit na nic jiného než na uspokojení a volnost, která vzápětí zaplavila jeho nitro. Cítil se jako pták. Toužil rozprostřít křídla a vzlétnout. Pouze zpola vnímal pohyby své ruky v Tomově klíně i jeho následné vyvrcholení.
Najednou bylo po všem a svět opět získával svou původní podobu. Tom se z magického opojení probral jako první. Otevřel oči, jako by se právě probudil z vydatného spánku, natáhl se pro balíček kapesníčků a očistil jejich zpocená těla od zbytků spermatu. Poté vzal Billovo zesláblé tělo do náruče, přitiskl si jej na hruď a láskyplně jej líbal do vlasů, zatímco ten se k němu tulil jako raněné ptáče a pokrýval polibky každý milimetr kůže, na který dosáhl. Když po dlouhé chvíli zvedl hlavu, ani jeden se neubránil spokojenému úsměvu.
„Bylo to…,“ začal Bill, ale nedokázal pokračovat. Zvedl ruce, nyní krásně lehké, chtěl něco naznačit dlaní, ale zcela zapomněl na znakovou řeč.
„Dokonalé,“ doplnil jej Tom, hravě jej brnkl do špičky nosu a naklonil se, aby jej mohl políbit.
Bill zachytil jeho rty těmi svými, líně je masíroval a ochutnával prostřednictvím drobných polibků. Dotýkali se jazyky, ty však tentokrát nesoupeřily o dominanci. Všechno bylo pomalé, čisté a nevinné. Ve vzduchu se vznášela vůně Vánoc, cukroví, ale také hluboké oddanosti.
„Miluju tě, Bille.“ Tom jej něžně hladil po tváři. Ta slova, kdysi tolik děsivá a neskutečná, právě získávala reální podobu. Nebylo vůbec těžké je vyslovit. Právě naopak. Sama toužila být vyslovena.
„Miluju tě… Tome.“
Bill se rozzářil jako malé dítě, opřel se tváří o tu jeho a zhluboka se nadechl jeho osobnosti. A právě v té chvíli, líbán milovaným člověkem, chráněn jeho vřelým objetím, pochopil chování svého otce. Kdyby byl na jeho místě, nepřežil by to. Kdyby ztratil Toma, ztratil by vše. Svět by přišel o všechny barvy, vzduch o veškeré vůně, jeho nitro o jakékoli pocity. Byl by prázdný.
Odtáhl se od něj, pohlédl mu hluboce do očí a chtěl mu říct, jak moc pro něj znamená. Tom sebou však nečekaně trhl, zadíval se na něj překvapeným pohledem a poté pohlédl směrem ke dveřím. Najednou se zatvářil nechápavě.
„Někdo klepe.“
Bill překvapeně zamrkal. Bylo něco po jedné, což byl opravdu neobvyklý čas na návštěvy. Tom mu pomohl na nohy, rychle se oblékli a ruku v ruce pomalu kráčeli ke dveřím, lapeni ve svých myšlenkách. Tom očekával prarodiče, Bill svého otce. Avšak osobu, která stála za dveřmi, nečekal ani jeden z nich. Ve skutečnosti osoba nestála, vysíleně se opírala o rám dveří, a když na její tvář dopadlo světlo z předsíně, nešťastně zkřivila rty a odvrátila se. Tomovi chvíli trvalo, než pochopil.
„Flinne,“ vydechl. Z úst mu sotva vycházelo něco víc než bezmocný šepot. Nemohl uvěřit tomu, co vidí. „Panebože,“ dostal ze sebe vzápětí a zděšeně sledoval zuboženého přítele. Cítil, jak Bill ukrývající se za jeho zády, zalapal po dechu.
„Můžu dál?“ pípl Flinn, zavrávoral na místě a Tom jej podepřel právě ve chvíli, kdy mu nohy vypověděly službu.
V ostrém světle předsíně, vypadal ještě hůř. Na tváři měl veliké podlitiny, z nosu i ze rtů mu stékala krev a smáčela bundu, modré tričko s obrázkem neznámého superhrdiny i bledou kůži pod ním. Z dioptrických brýlí zůstal pouze rám a kousek sklíčka.
Snažil se uvažovat racionálně. Vzal jej kolem ramen a odvedl do kuchyně, kde jej usadil na židli a rychle před něj postavil skleničku s vodou, zatímco utíkal pro lékárničku. Když vycházel ze dveří kuchyně, nešikovně vrazil do Billa, který zůstal na prahu, byl výrazně bledý a rty si ještě pořád překrýval dlaní. Třásl se, v očích stopy po slzách. Pohled na krev mu zřejmě nedělal dobře.
„Bille,“ Tom jej něžně objal kolem boků a tělem jej posouval až ke schodišti.
„C-co se… stalo? C-co?“
„To nic. Všechno bude dobré.“ Tom jej zlehka pohladil po vlasech, snažil se jej uklidnit i přesto, že on sám šílel strachem i zlostí. Snažil se mluvit tiše, aby neprobudil Simone. „Vezmi Buřtíka a jděte do pokoje. Přijdu za tebou, ano? Nechci, aby ses na to díval.“
„Bude… v po-řádku?“
„Jistěže ano. Nedovolím, aby se mu něco stalo. Jen prosím jdi a já jsem za chvilku u tebe,“ s vypětím všech sil se pousmál, krátce jej políbil a poté sledoval, jak se sklání k podlaze, bere do náruče rozespalého baseta a pomalu míří nahoru.
Když mu zmizel z dohledu, už si více nemusel hrát na to, že všechno je v pořádku. Nebylo. Svět nebyl takový, jaký by měl být, protože pokud ano, nemusel by se dívat na dobitou tvář chlapce, který jakživ nikomu neublížil. Zhluboka se nadechl, ze skříně v obýváku vytáhl bílou škatuli a vrátil se do kuchyně. Flinn mezitím vypil celou sklenici vody, držel se za krvácející ústa a sledoval poletující sněhové vločky. Líbila se mu myšlenka, že jsou pořád stejné. Dopadaly na zem v pomalém, klidném tempu, i když svět kolem nich už stejný nebyl.
Tom si klekl na podlahu naproti němu, natočil si jeho zakrvavenou tvář k té své, a i když jej na jazyku svrbělo podezření, neřekl ani slovo a pustil se do ošetřování povrchových ran.
„Zřejmě jsem tvého kamaráda vyděsil.“
Tom mu krátce pohlédl do očí. Byly vyděšené. Spolkl slova, která mu chtěla vyskočit z úst, a kusem tamponku mu opatrně čistil zaschlé stopy krve.
„Vypadá to tak. Pohled na krev mu asi neudělal dobře,“ odpověděl tichým hlasem. Do očí mu už více nepohlédl.
„To mě mrzí,“ Flinn nešťastně sklonil tvář.
Tom už déle nedokázal mlčet. Ta otázka visela ve vzduchu od chvíle, co Flinn zabušil na dveře a vpadl dovnitř.
„Nechceš mi říct, co se stalo?“ nezeptal se jej nijak vyčítavým tónem. Chtěl pouze znát pravdu. Nic víc.
„Upadl jsem,“ vyšlo z Flinna tiché přiznání.
„Flinne,“ Tom nevěřícně zavrtěl hlavou. Čekal to. „I tomu, že tě napadla smečka rozzuřených vlků, bych uvěřil dřív než tomuhle. Podívej se na sebe. Měl bych tě vzít do nemocnice.“
Flinn zděšeně vykulil oči a vrtěl hlavou tak rychle, jak mu to bolest tváře dovolovala. Vypadal jako dítě. Tolik mu tehdy připomínal Billa. „Tome, prosím. Jsem v pořádku. Je to jenom pár škrábanců a modřin. Nechci jet do nemocnice.“
„Bojíš se, protože jim budeš muset říct pravdu. Tohle,“ ukázal na něj prstem, v očích nekonečná lítost, „nejsou zranění způsobená pádem. Někdo ti ublížil.“
Flinn sebou trhl, jako by do něj udeřil blesk. Zvedl hlavu a smutně na Toma hleděl jedním okem, jelikož mu to druhé narůstalo do gigantických rozměrů. Třásl se mu horní ret. Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale nakonec to neudělal. Poraženě svěsil hlavu mezi ramena a slabě přikývl.
„Kdo ti ublížil?“ zeptal se Tom jemně. Tolik chtěl otci odpustit a ironií osudu byl násilím konfrontován na každém kroku. Bylo mu z toho špatně. Obracel se mu žaludek a byl si jistý, že musí být stejně bledý jako Bill. Ještě před chvílí mu bylo dokonale a nyní…
„Mámin přítel.“
Tom smutně stiskl víčka. Označení mámin přítel bylo jistě pouze maskou pro slovo milenec.
„Byli i s mámou hodně opilí. Začali vyvádět. Rozbíjeli věci kolem sebe, nábytek, všechno. A pak najednou vtrhli do mého pokoje.“ Odmlčel se, odřenou dlaní si otřel slzy v koutcích očí. Mluvil potichu a pomalu, jako by mu každé další slovo způsobovalo pořád větší bolest. „Měl jsem v pokoji model malé dřevěné lodě. Byl pro mě hodně důležitý, a tak jsem je prosil, aby jej nechali být. A pak se do mě pustili.“
„Oba?!“ Tom nemohl uvěřit tomu, co slyší. Bylo mu na zvracení.
„Máma mě uhodila první a… pak mě tam nechala s ním.“
„A-ale neublížil ti i jinak, že ne?“
Flinn opět zvedl pohled, zachytil zděšení v Tomových očích a smutně se pousmál. Věděl, na co naráží. Být ošklivý mělo i své výhody. „To naštěstí ne.“
Tom už více nepromluvil a pokračoval v ošetřování v tichosti. Když jej o půl hodiny později dovedl do pokoje pro hosty, byla jeho nálada hluboko pod bodem mrazu. Nechtěl uvěřit tomu, čeho všeho jsou lidé schopní. Pustit se do kluka kvůli hloupé dřevěné lodičce. Příště jej už nepřekvapí, když budou ve zprávách hlásit ublížení na zdraví z důvodu toho, že vyšlo slunce.
Uložil Flinna do postele, ještě jednou se ujistil, jestli nepotřebuje lékařské ošetření a s tichým popřáním dobré noci mířil ke dveřím.
„Tome?“
„Hm?“ Zastavil, ale neotáčel se. Už neměl sílu dívat se na něj. Byl unavený. Zdrcený a chtěl pouze usnout a spát, až dokud se lidé nevzpamatují a nepřestanou se chovat jako zvířata.
„Je to moc krásný pokoj. Děkuju za to, že tady můžu zůstat i za všechno, co pro mě děláš.“
Flinn se na posteli opatrně zavrtěl a rozhlédl se kolem sebe. Jeho pokoj byl mnohem menší, méně útulnější a nepůsobil dojmem, který by ve vás zanechal hezké vzpomínky. Tenhle pokoj byl jiný. Útulný, světlý, prostorný. Jednoduché zařízení a klidná atmosféra. Nic víc by nepotřeboval.
„To je v pořádku. Jsem rád, že jsi tady,“ pootočil hlavu a věnoval mu drobný úsměv.
Flinn se také pokusil o úsměv ale vzhledem ke stavu jeho úst, by se to dalo nazvat pouze nepovedenou grimasou. Vzápětí posmutněl.
„Tome,“ šeptl. Jeho šeptaná slova, se rozezněla tichým pokojem v podobě zoufalých výkřiků o pomoc. „Myslíš, že budu jako ona?“
Toma bodlo u srdce. Otázka, kterou si pokládal od chvíle, co byl svědkem počínání svého otce. Otázka, které se děsil ze všeho nejvíce a na kterou raději nechtěl znát odpověď. Zvláštní, že se jejich osud podobal právě v těch nejošklivějších místech.
Zhluboka nasál vzduch, donutil své končetiny k pohybu a unaveným krokem mířil zpět k posteli. Posadil se naproti Flinnovi, zadíval se mu do uplakaných očí a i jemu bylo náhle do pláče.
„Když… když mi byly čtyři, viděl jsem, jak můj táta uhodil mámu. Z ničeho nic, prostě ji uhodil. Ona mu vyznala lásku a on-“ odvrátil tvář. Prsty obkresloval geometrický vzor na povlečení a snažil se uklidnit. „Od té chvíle nepřešel jediný den, aniž bych se bál, že budu jako on. Ničí mě to a ani po těch letech mu nedokážu odpustit.“
Flinn se pomalu naklonil dopředu a zasténal bolestí při střetu přikrývky s citlivou kůží. Kvůli zničeným brýlím neviděl Tomovu tvář ostře, přesto viděl, že cítí stejnou bolest jako on sám. V té chvíli byli spřízněné duše.
„Ty nejsi jako on, Tome,“ natáhl ruku a nesměle jej poplácal po rameni. „Jsi jediný člověk, kterému věřím. Jediná rodina. Můj jediný přítel.“
„Ty jsi také můj přítel, Flinne,“ usmál se na něj přes slzy. „A proto nedovolím, aby ti ještě někdy takhle ublížili.“
„S tím se netrap, Tome. Už jsem si zvykl. Teď jsem tady, prožijeme krásný Štědrý den. Co víc si můžu přát?“
„Nemám pro tebe dárek, Flinne.“
„Dárkem je vše, co pro mě děláš. To, že tady můžu dnes zůstat.“
„Ale něco by tady možná přeci jen bylo.“ Opět mu věnoval úsměv. Nepřemýšlel nad tím ani jedinou vteřinu. Věděl pouze jediné. Chtěl mu pomoct. Musí mu pomoct.
Flinn té noci získal nový domov.
Když se konečně dostal do svého pokoje, bylo téměř půl třetí. Cítil neuvěřitelný hněv vůči Flinnovým rodičům, lítost vůči jemu samotnému, ale ani jeden z pocitů nebyl natolik silný, aby překonal vše, co v něm vyvolával pohled na spícího Billa. Krčil se na kvítkovaném gauči u okna, ve světle opičí lampy a s knihou na klíně, vypadal opět nadpozemsky. Buřtík se rozvaloval vedle něj, hlavou se opíral o jeho stehna a také tiše odfukoval.
Tom zůstal stát na místě a sledoval je. Díval se na ně dlouho, pozoroval profil Billovy spící tváře, jemnou křivku jeho obočí, chvějící se řasy, vdechoval jeho nezaměnitelnou vůni a věděl, že dokud jsou spolu, je na světě ještě pořád něco hezkého. Přistoupil blíž, opatrně se sklonil a chtěl jej vzít do náruče a uložit do postele, ale právě v té chvíli sebou Buřtík trhl ze spánku, zadíval se na něj ospalým pohledem a spokojeně zavrtěl ocasem. Poté se nemotorně vyškrábal na zadní, opřel se o Tomovy boky a zachytil se jeho natažených rukou.
„Takže ty chceš jít do postele první, co?“ Tom pobaveně zavrtěl hlavou, zhluboka se nadechl a zvedl jej na ruce. „Dobře, máš přednost. Ale jenom proto, že jsi Billa tak hezky hlídal, ano?“
Položil jej na kraj postele, přehodil přes něj deku a hravě jej poškrábal za uchem. Poté se kousl do rtu a sklonil se k němu, jako by se mu chtěl svěřit s nějakým tajemstvím. „A také za ty růžové sáňky,“ mrkl na něj, ještě jednou jej pohladil a poté se vrátil zpět k Billovi.
Kdyby nevěděl, že je to nesmysl, klidně by tvrdil, že byl Bill mnohem lehčí než jeho vypasený psí přítel. Opatrně si jej vyzvedl do objetí, knížka jim proklouzla mezi těly a skončila na podlaze. Bill se rozespale zamlel, omotal mu ruku kolem krku a šimral jej na šíji svými výdechy. Na kratičkou chvíli, Tomovi to přišlo dokonce méně než vteřina, otevřel oči, a když nad sebou spatřil jeho tvář, pousmál se a vzápětí opět usnul. Tom by jej v té chvíli nejraději na místě zulíbal, ale to by bylo od něj hodně sobecké, a tak tu myšlenku potlačil do nejhlubších zákoutí své mysli, uložil jej do postele a pečlivě přes něj přehodil přikrývku. Políbil jej do vlasů.
„Sladké sny,“ šeptl, ačkoli věděl, že jej sotva mohl slyšet. Bill se však opět sladce pousmál a dál nerušeně oddechoval. Tom se také pousmál a vrátil se ke knížce pohozené na podlaze. Vzal ji do rukou a už snad posté bříšky prstů obkresloval obrázek malého srnečka ve stínu svého velkého přítele. Otevřel knížku na stránce, na které Bill přehnul okraj, a začetl se do posledních slov.
Nezáleží na tom, kdo jsme a odkud pocházíme. Já jsem já. Ty jsi ty. Jsme rozdílní. Tak rozdílní, jak jen to jde. Pocházíme z jiných světů. Ale když jsme spolu, nic takového jako rozdíly neexistuje. Neexistují rozdílné světy. Když jsme spolu, vytváříme celek. Žijící, dýchající, milující. Dvě těla, jedna duše. Patříme k sobě. Patřili jsme k sobě dřív, než jsme si to dokázali připustit. Stvořeni jeden pro druhého.
Jen ty a já.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 19
Bill s Tomem…nemám slov, nádhera. Já vím, že to tady píšu pořád, ale já jim prostě hrozně závidím! 🙂
Flinn…toho je mi moc líto, ale věřím, že v Tomovi našel opravdového kamaráda, který mu pomůže. Jsem ráda, že v noci přišel zrovna k němu.
A ten poslední úryvek z knížky…to prostě vystihuje naprosto všechno…
Krásna kapitolka Flina mi je líto.
Už zprvu, když se Flinn zjevil na scéně poprvé, bylo mi ho hrozně moc líto. Takovéhle rodiče prostě a jednoduše nechápu. Ti dva, Bill a Tom, jsou tak neuvěřitelně nádherní, milí a prostě mňami!!!
Nádherná kapitola, z nádhernej poviedky o prekrásnych ľuďoch plných nehy. Ja už vážne neviem čo napísať. Je to úúúplne úžasná poviedka♥♥♥
🙂
Flinna je mi strašně líto 🙁 Každopádně má alespoň trochu štěstí a to to, že má Toma za přítele. Jsem ráda, že si vzpomenul zrovna na Toma a přišel k němu domů 🙂 Teď už mu bude určitě líp 😉
A k tomuhle dílu vážně nevím, co napsat, protože byl opět ohromně nádherný a něžný ♥ Miluju charakter kluků, jsou tady skvělí a spolu tvoří dokonalý pár 🙂
Strašně moc děkuji za povídku! ♥♥
ta něžnost je neskutečná. srdcervoucí příběh. jako Tom mám stejné přání, jít spát a probudit se, až bude tenhle svět zase takový jako byl dřív.