
Glancing down to hide my face.
I walk with eyes closed tight,
Through monuments of grace.
-Thrice
Bill seděl na své posteli, v jedné ruce svíral svou knihu The Speed od Dark a v druhé ruce Tomův nůž. Po odchodu z Tomova domu spěchal do školy, kde se vzápětí dozvěděl, že paní Barthová v budově není – jak tušil – a pak spěchal domů, kde se dostal opět do potyčky se svou matkou. Ta skončila po třech minutách poté, co jej jeho matka udeřila do hlavy lahví od salátového dresinku. Naštěstí byla pouze z plastu, ale byla plná. Bylo to poprvé od události na lodi před rokem a půl, kdy Bill omdlel. Probudil se v náručí své matky, která jej kolébala, jako by byl mrtvý, plakala mu na rameni a posmrkávala mu do vlasů. Bill utekl do svého pokoje s Tomovým nožem ukrytým v tašce, ale nedokázal si s ním ublížit. Prostě by to nebylo správné. A pak narazil na knihu, která jej rozptýlila.
Čtení bylo něco, čemu se věnoval opravdu zaníceně. Byl jím okouzlený a stejně, jako když spal, mohl opustit své tělo a ponořit se kompletně do jiného světa, kde neměl problémy sám se sebou nebo s ostatními idioty, nebo s pěknými dredatými kluky, kteří si mysleli, že mají právo znát každé jeho tajemství. Ne, že by se zmiňoval o jakémkoliv specifickém dredatém klukovi, kterého náhodou znal, samozřejmě. Bill se jednoduše rád dostával do světa, kde mohl cítit – rád snil o světech, které nikdy nepozná. Bylo pro něj fascinující, být těmito světy zachycen, dokonce, i když nevěděl, co znamenají. Nevěděl, co znamená cítit něco měkkého, stejně jako nevěděl, co znamená cítit lásku. Nevěděl, co to znamená cítit bolest, stejně jako nevěděl, co to znamená cítit nenávist. Nevěděl, co znamená cítit chlad nebo utrpení nebo teplo nebo vášeň. Ale v literatuře, to mohl alespoň předstírat. Být spisovatel bylo jedno z povolání, po kterém Bill toužil, druhá možnost už byla jen vyšinutý maniak.
„Cokoliv,“ zamumlal si Bill pro sebe, otevřel nůž a zvedl jej do výše očí. „Vzhledem k tomu, že se to nikdy nestane. Mohl bych stejně dobře zabít sám sebe, právě teď a tady.“
Bylo to něco, na co Bill myslel až příliš často. Čekal trpělivě, až mu bude osmnáct, a doufal, že dojde k nějakému naplnění jeho nesmyslné existence, ale občas se to zdálo prostě beznadějné. Proč se obtěžovat? Věci se nikdy nezlepší a Billův účel bytí byl být mlácen vlastní matkou, a být svině na nic netušící vrstevníky. Někdy mu to všechno přišlo… zbytečné. Hloupé. Ale Bill se nehodlal zabít, protože věděl, že kdyby to opravdu chtěl, udělal by to bez zaváhání. Kromě toho, teď byl populární – jak úžasné, byl populární.
„To nedává smysl…“ Bill zakroužil čepelí a přemýšlel, jestli Tom nůž postrádá. „Proč je to tak těžké. Čím víc se snažím, aby mě lidi nenáviděli… tím více mě chtějí poznat? Nejdřív Andreas, teď tenhle… pitomec. Svět je tak zatraceně pitomý.“
S povzdechem vstal apaticky z postele a vydal se pomalu do koupelny. Tomova matka, taky spolu s Georgem a se všemi těmi pitomými fanynkami, které měl… co na něm vidí? Čím více o tom Bill přemýšlel, tím více si uvědomoval, že Tom byl jediný, který do toho zcela nezapadal. On skutečně…
Najednou se cítil být inspirován skutečným cílem, opět položil nůž na paži a udělal další tenkou čáru kolmo k té první.
—
„Mám pocit, že odešel tak najednou… co se stalo, zlato?“ Simone seděla vedle svého syna u kuchyňského stolu a ustaraně se na něj dívala. Zdálo se jí, že je úplně mimo, ztracený ve svých myšlenkách. „Nebo ti pouze chybí tvůj přítel?“ Zavrkala, naklonila se k Tomovi a rukou ho konejšivě sevřela kolem ramen.
„Vrazil?“ Zopakovala Simone se zvednutým obočím.
—
„Ehm… paní Barthová?“
Bill tiše vklouzl do zadní části učebny, kde už seděl Tom a sledoval Billa s očekáváním.
Tom jen pokrčil rameny, sepjal prsty na hrudi a odvrátil pohled – ale stále měl Billa ve svých myšlenkách. Nemohl na něj přestat myslet, nikdy se nesetkal s takovou mimořádnou osobou… v nejčistším slova smyslu. Znovu pohlédl na Billa ponořeného ve své knize a nechal svou mysl se toulat. Bill byl tak zvláštní, tak vzdorný a sebejistý, naprostý samotář, naprosto chladný. Tom uvažoval o možnosti dostat se k němu ještě blíž. Uvažoval také nad tím, co na něm bylo tak atraktivní. Bylo na něm něco nepopsatelného a matoucího, tajemství ležící těsně pod povrchem. Tom chtěl vidět Billa, jaký byl, zatímco spal – prostě chtěl vědět, kdo opravdu byl. Měl pocit, že je to vše jen dobře vymyšlená maska, všechen ten chlad, hněv a pohrdání. Bill byl mnohem více, než ukazoval.
Ozval se zvonek a Georg v tu ránu nebyl ve třídě, Tom si byl téměř jistý, že snad musel proskočit dveřmi. Měl k tomu dobrý důvod, celý den byl naprosto nudný a jediné vzrušení nastalo při obědě, když se Stephan opět snažil mít nějaké námitky proti Billovi, ale byl tak nevyrovnaný, že spor skončil dříve, než začal. Bill vypadal, že vůbec nevnímá, zdálo se, že Toma ignoruje, neustále s nosem zabořeným ve své knize, dokonce i po cestě domů. Bylo to frustrující, všechno to bylo frustrující! Tajemství, jizvy, týrání… co to všechno znamenalo?
Tom se domů vracel sklíčený a bezradný.
Sotva pozdravil svou matku a zamířil do svého pokoje. Simone ho zastavila, jen aby se zeptala, jestli chce vidět její nový obraz. Tom jí odpověděl, že se podívá později, protože věděl, že by mu pravděpodobně připomněl Billa, jelikož jeho matka jím byla prostě posedlá, a to poslední, na co chtěl Tom myslet, byl Bill.
Zkolaboval na postel a okamžitě mu to připomnělo – k jeho velké nelibosti – Billa. Tom zasténal a otočil se, unaveně se hrabal z peřin ven. Nechtěl, aby se mu Bill dostával takhle do hlavy, ale byl tak zmatený a nic mu nedávalo smysl, potřeboval odpovědi. Pomalu se posadil a rozhlédl se kolem postele – jeho vlastní postel mu připomínala Billa, to bylo ubohé. Nejenže si všiml, že mu chybí nůž, což znamenalo, že si jej Bill zřejmě vzal, ale také brzy poté, co Bill v sobotu odešel, Tom narazil na peřině na čerstvou skvrnu od krve na místě, kde spal Bill.
Co nedávalo smysl, bylo konkrétní místo nálezu – místo v blízkosti Billových boků, a ačkoliv Tom velmi pochyboval, že Bill začal menstruovat, krev musela rozhodně patřit jemu. Modřiny, jizvy a teď krev. Co bude dál? A proč si Tom sakra nevšiml, že Billovi krvácela (zřejmě) noha? Většina z toho jej děsila a čím víc o tom přemýšlel, tím víc z toho panikařil. Bill. V jeho posteli. Krvácel. Nic s Billem nedávalo smysl.
Tom zasténal, stočil se do klubíčka a držel se za hlavu. Bolela ho hlava. Pořád si v hlavě přehrával všechna Billova slova, každé slovo podrobně zkoumal. Jeho otec odešel, když byl malý, neměl žádné přátele, nenáviděl násilí. Nereagoval na krev. Žil sám se svou matkou. Říkal, že jeho matka je šílená a příliš ochranářská. Měl jizvy. Byl týraný. Snažil se chránit sám sebe…
… ale před čím?
Snažil se chránit sám sebe před ostatními lidmi? Byl opravdu jen tak asociální? Proč byl tak samotářský? Proč měl kolem sebe tolik zdí? Proč, když se konečně zdálo, že Tom udělal nějaký pokrok, tak Bill zcela otočil, a mohl začít zase o začátku?
—
„Haló?“ Bill držel telefon opatrně, Jutta mu jej koupila pro mimořádné události, což znamenalo, že ho koupila pro dobu, kterou Bill trávil ve škole, a ona jej nemohla mít pod kontrolou. Bill jej použil jednou, v pátek, kdy si pořídil fotku na pozadí.
„Bille? Proč je tvé číslo v mém telefonu?“ Bill byl překvapený, jak naštvaně Tom zněl, myslel si, že mu tím vlastně udělal laskavost, když mu tam dal své číslo.
„Nemluvíš se mnou.“
Sakra. Bill byl poražen ve své vlastní hře.
S nezvyklým množstvím vzteku Bill napřáhl ruku a mrštil telefonem obrovskou rychlostí proti protější zdi. Telefon se okamžitě rozpadl na čtyři kusy, které se rozletěly po místnosti.
„Tome? Co to proboha bylo?“ Simone strčila hlavu do dveří a zvědavě se na něj dívala, trochu se strachem.
Mezitím v domě u Kaulitzů Jutta také kontrolovala svého syna. Váhavě se vplížila do synova pokoje s vyděšenýma očima a opatrně se rozhlédla, našla Billa sedět v klidu na posteli. Četl si – snažil se uniknout realitě.
„Je mi fajn, opravdu mami. Vypadl mi z kapsy, když jsem skákal na posteli. Nebyl jsem nikde blízko u něj, když se rozbil.“
Bill si neochotně stáhnul tričko, snažil se co nejvíce zdržovat. Natáhl ruce před sebe a otočil je dlaněmi ke stropu, aby se jeho rány otočily co nejvíce pryč z jejího pohledu. Jutta prohlédla ruce a poté trup a Bill si byl už téměř jistý, že vše bylo v suchu, když mu matka náhle prudce zkroutila ruce dlaněmi k podlaze. Vteřinu na to už držela jeho levé předloktí a zatáhla prudce dopředu.
Jutta vyběhla ven z místnosti a Bill se uvolnil, zahanbeně vděčný, že se matčina mysl tolik zhoršila, že si nevšimla velmi jasných rovných čar, tvořících určité písmeno. Bill se díval na písmeno a pak pomyslel na to, jak tvrdě reagoval na Toma. Bill ještě nikdy nebyl tak agresivní, prostě to neměl v povaze a téměř ho vyděsilo, že si takhle rozbil telefon. Neměl ponětí, kde se všechen ten vztek vzal. Bill si natáhl tričko a vydal se ke koši. Zamyšleně vytáhl největší pozůstatek z telefonu.
autor: Ghostie
Tak s tým tel. číslom Bill veru prekvapil aj mňa. To hodenie o stenu – musel mať fakt pekné nervy.
A ten Billov test – to bolo prekvapujúce, že zabudla aj učiteľka, ale zase to dalo Billovi šancu urobiť tú skúšku.
Vďaka za preklad.
vysvětlíte mi někdo ten název? já to ani z tohohle dílu nepochopila 🙁
[2]: ještě pár dílů musíš vydržet a pak se vše dozvíš 🙂
Ta povídka mě prostě fascinuje! Už dlouho jsem do ničeho nebyla tak zažraná, zároveň mě každý další slovo děsí a z Billových úvah mě mrazí… Přesto musím číst dál :))
Díky moc za překlad a těším se na pokračování 🙂
Ja som Rychlost temnoty dočítala. Nevydržala som počkať na Billa:D skončilo to ale inak, než som si myslela, že skončí.
Bill je zvláštny. Dúfala som, že keď sa na začiatku rozhodol neublížiť si s tým Tomovým nožom, tak pri tom rozhodnutí aj vytrvá. Tá jeho matka? Som zvedavá akú poruchu diagnostikovali jej, alebo ak ešte nie, tak by určite mala zabehnúť k lekárovi. Páči sa mi ako Tom premýšľa o Billovi a ako sa postupne prepracováva k tým veciam okolo Billa. Teším sa, že si všimol aj tú škvrnku na posteli a že mu došlo, že má Bill ranu na nohe. Podľa ukradnutého noža by mohol vydedukovať čo Bill stvára a potom tomu zabrániť. Bill vážne potrebuje pomoc a to číslo v Tomovom mobile bolo možno také menšie sos. Alebo len naozaj dúfal, že mu Tom zavolá? Alebo to myslel naozaj preto aby mal Tom komu volať? 😀
Ďakujem za kapitolu a teším sa na ďalšiu:)
[5]: Zuzi, mě ta knižka do mobilu stáhnout nejde, nevím proč… Takže mám asi smůlu. No, ale utěšuju se tím, že vím jak to dopadne 🙂
Jooo, ještě jsem něco zapomněla 😀 Nevím, kam chodí autorka na ty písničky, jejichž úryvek dá ke každýmu dílu, ale jsou naprosto skvělý! Psychózní, děsivý, atmoferický… A tahleta poslední je snad zatím nejlepší :))
[7]: Jsem ráda, že si toho někdo všiml. Já ty básničky na začátku miluju. Vždy to naprosto vystihuje celý díl. A múj nejoblíbenější úryvek teprve bude 🙂
[6]: možno Tvoj mobil nepodporuje ten formát. ja som ho tiež musela prekonvertovať na .epub, pretože moja čítačka pozná len také. Convertery sú online len zadaj do google aký formát chceš previesť a na aký napr: epub converter to pdf. A skúšaj.
Je to úžasná kniha. Čítala som ju v každej voľnej chvíli. Chápem prečo je Bill úplne mimo keď ju číta.
[8]:Možno by si ich mohla preložiť. Ja som si niektoré dala do googletranslatora ale je to taký nanič preklad a anglicky nerozumiem takže ich nemám šancu pochopiť:)
[10]: já nad tím přemýšlela, ale ono se to překládá dost špatně. Navíc v té češtině už to tak hezky nevyzní… Tenhle by byl nějak takhle:
Krvácím,
s hlavou skloněnou, abych skryl svou tvář,
jdu s očima pevně sevřenýma,
skrz pomníky milosrdenství.
(no, snad je to správně)
[11]:Ďakujem:)
Je to jasne! 😀 Bill ma Toma rad… to je pro nej mozna silne slovo, ale Ale! Tom Billa primo zboznuje a to ho desi, mozna az stve 😀 🙂 Nonono, pekne se nam to vybarvuje :3 A proc by si Bill rezal pismeno T na ruku, kdyby… kdyby ho rad nemel? Ma ho rad, protoze neni jako ostatni. Logicke. 😀 A uz trosku neco malilililinko vime o nazvu SCN11B. To je nejaky prasek na tu Billovu nemoc? Tak jsem to pochopila, mozna je to jen lek v te knize, takze treba asi ani neexistuje. Bylo by pekne, kdyby Bill neco citil a byl normalni, v poradku, a hlavne kdyby mu prestala mamca ublizovat, na druhou stranu… je jasne, ze se treba boji zmeny. Jenze nic necitit musi byt strasne. Dekuju za dilecek a moc se tesim na sobotu 🙂
K tem citatum na zacatku… sice se anglicky ucim dlouho a bavi me, takze mam dobre znamky, ale nerozumim kazdemu slovu, a i kdyby, tak si to nesvedu poskladat 😀 Ale myslim, ze jsou vazne hezci v Anglictine :3 Mozna bys mohla vzdy prelozit do komentu jako ted 😀 Ale vazne je to v angline takove… efektivnejsi 😀 a to i kdyz si to neprelozim 😀
[13]: Ha, já věděla, že mi tu něčí komentář chybí 🙂
SCN11B je název Billovy nemoci. Ale víc neprozradím, musíš si počkat 🙂
Ty citáty zkusím vždycky teda přeložit aspoň do komentu. Ale je to těžkě, aby to v češtině vyznělo správně. Třeba konkrétně tady, slovo 'grace' má tolik významů, že je těžké vybrat ten správný.
[15]: ahá! 🙂 Tak to jsem ale nebyla daleko… vlastne jo, byla 😀 Samo sebou ze si pockam, ale bude to tezky 😀 -_- Anglictina je tezka! 😀 Ale jsem si jista, ze kdyz zvladas prelozit celou povidku, tak citaty nebude takovy orisek :). Ale tim te nenutim, abys je prekladala! 🙂 To je na tobe 🙂 samozdrejme.
[16]: Věř tomu, že přeložit citát je daleko obtížnější, než přeložit povídku. Alespoň pro mě. Povídka má děj, znáš příběh, není problém nahradit jedno složitě slovo jiným a pořád to dává smysl. Ale u citátu, který neznám, stačí špatně přeložit jedno slovo a už to může dávat úplně jiný smysl…
Ale pokusím se 🙂
[17]: Dobře, dobře věřím ti 😀 🙂 Já když si čtu něco v ajině, tak rozumím bez problémů jen přímé řeči 😀 Takže nevím, jak je těžké překládat povídky natož citáty 😀 Někdy jim rozumím, někdy… většinou ne. Moc mi to ale nevadí, páč angličtina je krásná, takže i když tomu nerozumím, prostě se mi to líbí, zkrátka kdyby se ti někdy chtělo přeložit i je a nebyl by to problém a neokrádalo tě to o čas, tak bych byla vděčná :3 (ještě abych si stěžovala, že? :D)
[18]: Ani nevíš jak úžasně se mi překládá díl povídky, který je složen převážně z rozhovorů a přímé řeči (zrovna dneska mě jeden takový čeká, na to se těším). Za to překládat díl, složený ze samých úvah, myšlenek, popisů krajiny…atd. To je naprostý očistec 😀
To mě jen tak napadlo, když jsem si přečetla ten tvůj komentář. Rozhodně neumím anglicky natolik dobře, abych si přečetla text a vysypala z rukávu překlad. Ať žije můj velký kámoš google překladač 😀
A souhlasím s tebou, že v angličtině zní spousta věcí daleko lépe.
[19]: Preklad básne alebo citátu nikdy nebude presný keď ho nekonzultuješ s autorom. Pretože čo my vieme "čo tým chcel básnik povedať" tie rozbory na literatúre som neznášala… ale do komentov aspoň zhruba by si možno mohla. Ja by som bola určite vďačná.
[20]: Dobře, slibuju, do komentu se vám to pokusím vždycky přeložit 🙂
[21]:Ďakujem.
Moc se mi líbí, jak Tom nad Billem uvažuje a vážně mu chce pomoci. Moc doufám, že se mu Bill jednou doopravdy svěří a Tom jej zachrání, protože to Billovo řezání se… 🙁 Fakt se mi to nečte dobře. Jinak to číslo v Tomově mobilu mě fakt překvapilo 😀 nemohla jsem uvěřit, že mu tam Bil, to číslo vážně dal. Ale jsem za to ráda, protože to ukazuje, že Bill má Toma určitým způsobem rád.
A no a ta Billova matka mě děsí čím dál víc. Snažila jsem se ji pořád nějak pochopit, ale ji pochopit prostě nejde.
Moc děkuji za překlad 🙂
nemám slov táto poviedka je dokonalosť..