SCN11B 6. (1/2)

Bill seděl na své posteli, v jedné ruce svíral svou knihu The Speed od Dark a v druhé ruce Tomův nůž. Po odchodu z Tomova domu spěchal do školy, kde se vzápětí dozvěděl, že paní Barthová v budově není – jak tušil – a pak spěchal domů, kde se dostal opět do potyčky se svou matkou. Ta skončila po třech minutách poté, co jej jeho matka udeřila do hlavy lahví od salátového dresinku. Naštěstí byla pouze z plastu, ale byla plná. Bylo to poprvé od události na lodi před rokem a půl, kdy Bill omdlel. Probudil se v náručí své matky, která jej kolébala, jako by byl mrtvý, plakala mu na rameni a posmrkávala mu do vlasů. Bill utekl do svého pokoje s Tomovým nožem ukrytým v tašce, ale nedokázal si s ním ublížit. Prostě by to nebylo správné. A pak narazil na knihu, která jej rozptýlila.

Čtení bylo něco, čemu se věnoval opravdu zaníceně. Byl jím okouzlený a stejně, jako když spal, mohl opustit své tělo a ponořit se kompletně do jiného světa, kde neměl problémy sám se sebou nebo s ostatními idioty, nebo s pěknými dredatými kluky, kteří si mysleli, že mají právo znát každé jeho tajemství. Ne, že by se zmiňoval o jakémkoliv specifickém dredatém klukovi, kterého náhodou znal, samozřejmě. Bill se jednoduše rád dostával do světa, kde mohl cítit – rád snil o světech, které nikdy nepozná. Bylo pro něj fascinující, být těmito světy zachycen, dokonce, i když nevěděl, co znamenají. Nevěděl, co znamená cítit něco měkkého, stejně jako nevěděl, co znamená cítit lásku. Nevěděl, co to znamená cítit bolest, stejně jako nevěděl, co to znamená cítit nenávist. Nevěděl, co znamená cítit chlad nebo utrpení nebo teplo nebo vášeň. Ale v literatuře, to mohl alespoň předstírat. Být spisovatel bylo jedno z povolání, po kterém Bill toužil, druhá možnost už byla jen vyšinutý maniak.

„Cokoliv,“ zamumlal si Bill pro sebe, otevřel nůž a zvedl jej do výše očí. „Vzhledem k tomu, že se to nikdy nestane. Mohl bych stejně dobře zabít sám sebe, právě teď a tady.“

Bylo to něco, na co Bill myslel až příliš často. Čekal trpělivě, až mu bude osmnáct, a doufal, že dojde k nějakému naplnění jeho nesmyslné existence, ale občas se to zdálo prostě beznadějné. Proč se obtěžovat? Věci se nikdy nezlepší a Billův účel bytí byl být mlácen vlastní matkou, a být svině na nic netušící vrstevníky. Někdy mu to všechno přišlo… zbytečné. Hloupé. Ale Bill se nehodlal zabít, protože věděl, že kdyby to opravdu chtěl, udělal by to bez zaváhání. Kromě toho, teď byl populární – jak úžasné, byl populární.

„To nedává smysl…“ Bill zakroužil čepelí a přemýšlel, jestli Tom nůž postrádá. „Proč je to tak těžké. Čím víc se snažím, aby mě lidi nenáviděli… tím více mě chtějí poznat? Nejdřív Andreas, teď tenhle… pitomec. Svět je tak zatraceně pitomý.“

S povzdechem vstal apaticky z postele a vydal se pomalu do koupelny. Tomova matka, taky spolu s Georgem a se všemi těmi pitomými fanynkami, které měl… co na něm vidí? Čím více o tom Bill přemýšlel, tím více si uvědomoval, že Tom byl jediný, který do toho zcela nezapadal. On skutečně…

Najednou se cítil být inspirován skutečným cílem, opět položil nůž na paži a udělal další tenkou čáru kolmo k té první.

—

„Mám pocit, že odešel tak najednou… co se stalo, zlato?“ Simone seděla vedle svého syna u kuchyňského stolu a ustaraně se na něj dívala. Zdálo se jí, že je úplně mimo, ztracený ve svých myšlenkách. „Nebo ti pouze chybí tvůj přítel?“ Zavrkala, naklonila se k Tomovi a rukou ho konejšivě sevřela kolem ramen.

„Vrazil?“ Zopakovala Simone se zvednutým obočím.

—

„Ehm… paní Barthová?“

Bill tiše vklouzl do zadní části učebny, kde už seděl Tom a sledoval Billa s očekáváním.

Tom jen pokrčil rameny, sepjal prsty na hrudi a odvrátil pohled – ale stále měl Billa ve svých myšlenkách. Nemohl na něj přestat myslet, nikdy se nesetkal s takovou mimořádnou osobou… v nejčistším slova smyslu. Znovu pohlédl na Billa ponořeného ve své knize a nechal svou mysl se toulat. Bill byl tak zvláštní, tak vzdorný a sebejistý, naprostý samotář, naprosto chladný. Tom uvažoval o možnosti dostat se k němu ještě blíž. Uvažoval také nad tím, co na něm bylo tak atraktivní. Bylo na něm něco nepopsatelného a matoucího, tajemství ležící těsně pod povrchem. Tom chtěl vidět Billa, jaký byl, zatímco spal – prostě chtěl vědět, kdo opravdu byl. Měl pocit, že je to vše jen dobře vymyšlená maska, všechen ten chlad, hněv a pohrdání. Bill byl mnohem více, než ukazoval.

Ozval se zvonek a Georg v tu ránu nebyl ve třídě, Tom si byl téměř jistý, že snad musel proskočit dveřmi. Měl k tomu dobrý důvod, celý den byl naprosto nudný a jediné vzrušení nastalo při obědě, když se Stephan opět snažil mít nějaké námitky proti Billovi, ale byl tak nevyrovnaný, že spor skončil dříve, než začal. Bill vypadal, že vůbec nevnímá, zdálo se, že Toma ignoruje, neustále s nosem zabořeným ve své knize, dokonce i po cestě domů. Bylo to frustrující, všechno to bylo frustrující! Tajemství, jizvy, týrání… co to všechno znamenalo?

Tom se domů vracel sklíčený a bezradný.

Sotva pozdravil svou matku a zamířil do svého pokoje. Simone ho zastavila, jen aby se zeptala, jestli chce vidět její nový obraz. Tom jí odpověděl, že se podívá později, protože věděl, že by mu pravděpodobně připomněl Billa, jelikož jeho matka jím byla prostě posedlá, a to poslední, na co chtěl Tom myslet, byl Bill.

Zkolaboval na postel a okamžitě mu to připomnělo – k jeho velké nelibosti – Billa. Tom zasténal a otočil se, unaveně se hrabal z peřin ven. Nechtěl, aby se mu Bill dostával takhle do hlavy, ale byl tak zmatený a nic mu nedávalo smysl, potřeboval odpovědi. Pomalu se posadil a rozhlédl se kolem postele – jeho vlastní postel mu připomínala Billa, to bylo ubohé. Nejenže si všiml, že mu chybí nůž, což znamenalo, že si jej Bill zřejmě vzal, ale také brzy poté, co Bill v sobotu odešel, Tom narazil na peřině na čerstvou skvrnu od krve na místě, kde spal Bill.

Co nedávalo smysl, bylo konkrétní místo nálezu – místo v blízkosti Billových boků, a ačkoliv Tom velmi pochyboval, že Bill začal menstruovat, krev musela rozhodně patřit jemu. Modřiny, jizvy a teď krev. Co bude dál? A proč si Tom sakra nevšiml, že Billovi krvácela (zřejmě) noha? Většina z toho jej děsila a čím víc o tom přemýšlel, tím víc z toho panikařil. Bill. V jeho posteli. Krvácel. Nic s Billem nedávalo smysl.

Tom zasténal, stočil se do klubíčka a držel se za hlavu. Bolela ho hlava. Pořád si v hlavě přehrával všechna Billova slova, každé slovo podrobně zkoumal. Jeho otec odešel, když byl malý, neměl žádné přátele, nenáviděl násilí. Nereagoval na krev. Žil sám se svou matkou. Říkal, že jeho matka je šílená a příliš ochranářská. Měl jizvy. Byl týraný. Snažil se chránit sám sebe…

… ale před čím?

Snažil se chránit sám sebe před ostatními lidmi? Byl opravdu jen tak asociální? Proč byl tak samotářský? Proč měl kolem sebe tolik zdí? Proč, když se konečně zdálo, že Tom udělal nějaký pokrok, tak Bill zcela otočil, a mohl začít zase o začátku?

—

„Haló?“ Bill držel telefon opatrně, Jutta mu jej koupila pro mimořádné události, což znamenalo, že ho koupila pro dobu, kterou Bill trávil ve škole, a ona jej nemohla mít pod kontrolou. Bill jej použil jednou, v pátek, kdy si pořídil fotku na pozadí.

„Bille? Proč je tvé číslo v mém telefonu?“ Bill byl překvapený, jak naštvaně Tom zněl, myslel si, že mu tím vlastně udělal laskavost, když mu tam dal své číslo.

„Nemluvíš se mnou.“

Sakra. Bill byl poražen ve své vlastní hře.

S nezvyklým množstvím vzteku Bill napřáhl ruku a mrštil telefonem obrovskou rychlostí proti protější zdi. Telefon se okamžitě rozpadl na čtyři kusy, které se rozletěly po místnosti.

„Tome? Co to proboha bylo?“ Simone strčila hlavu do dveří a zvědavě se na něj dívala, trochu se strachem.

Mezitím v domě u Kaulitzů Jutta také kontrolovala svého syna. Váhavě se vplížila do synova pokoje s vyděšenýma očima a opatrně se rozhlédla, našla Billa sedět v klidu na posteli. Četl si – snažil se uniknout realitě.

„Je mi fajn, opravdu mami. Vypadl mi z kapsy, když jsem skákal na posteli. Nebyl jsem nikde blízko u něj, když se rozbil.“

Bill si neochotně stáhnul tričko, snažil se co nejvíce zdržovat. Natáhl ruce před sebe a otočil je dlaněmi ke stropu, aby se jeho rány otočily co nejvíce pryč z jejího pohledu. Jutta prohlédla ruce a poté trup a Bill si byl už téměř jistý, že vše bylo v suchu, když mu matka náhle prudce zkroutila ruce dlaněmi k podlaze. Vteřinu na to už držela jeho levé předloktí a zatáhla prudce dopředu.

Jutta vyběhla ven z místnosti a Bill se uvolnil, zahanbeně vděčný, že se matčina mysl tolik zhoršila, že si nevšimla velmi jasných rovných čar, tvořících určité písmeno. Bill se díval na písmeno a pak pomyslel na to, jak tvrdě reagoval na Toma. Bill ještě nikdy nebyl tak agresivní, prostě to neměl v povaze a téměř ho vyděsilo, že si takhle rozbil telefon. Neměl ponětí, kde se všechen ten vztek vzal. Bill si natáhl tričko a vydal se ke koši. Zamyšleně vytáhl největší pozůstatek z telefonu.

autor: Ghostie

original