Dark Side of the Sun and Light Side of the Dark 5.

autor: Velvet Tears

„Bille!“ Nepomohlo to, a ani když ho Tom hladil po tvářích, se Bill neprobral. Jak by to taky mohlo pomoct, když byl v bezvědomí.

„Tak ho zkus praštit.“ Jen jak to ten kluk dořekl, tak se čtyři páry očí na něho podívaly vražedným pohledem.

„Praštit? Mám praštit tebe?“ Zastával se Billa rozčilený Tom. Jak jako praštit?!

„Třeba mu pomůže voda.“ Vložila se do rozhovoru dívka a vyrazila k umyvadlu a s vodou v sevřené dlani se ji chystala vylít Billovi na obličej.

„Myslíš, že to pomůže?“ Zeptal se s obavami Tom a dál se snažil Billa něžně ale bezúčinně probrat. „A já to myslel jako jemně, popleskat ho.“

„Já plesknu tebe, ty…“

„No tak, nehádejte se.“ Napomenula je ta holka a snažila se neznámého vzkřísit. Neznámý a v bezvědomí, ale sexy, myslela si, i když její přítel stál jak socha u dveří.

Toma situace vůbec nebavila, chtěl pomoct Billovi sám a měl o něho strach. Co s ním je… Konečně, po dlouhé době, která mohla Billovi dost ublížit, to nikdo neví, Toma napadlo zavolat lékaře se sanitkou.

Na pánské WC vtrhlo několik záchranářů i s nosítkama. Naložili na ně Billa a odnesli ho přes velký obchod až do sanitky. Jeden záchranář zůstal stát na místě a optal se, kdo zná toho kluka, kdo to je a tak dále…

Tom: „Já, já ho znám, on je můj pří… bratr, je to můj bratr.“

„Fajn, jméno, datum narození.“

„Bill Kaulitz.“ Tak a to bylo všechno základní, co o Billovi Tom věděl.

„Hm. Narození a rychle, musíme spěchat.“ Tom rychle vzpomínal, ale nikdy se na to Billa neptal. Jen jednou se mu tajně podíval do žákovské knížky a teď měl pocit, že to bylo…

„1. 9. 1989.“

„Tak dobře a teď pojďte rychle za mnou.“

***

V sanitce ležel Bill stále na něčem, co vypadalo jako postel, akorát to bylo vyšší a užší a méně pohodlné, toho si ale nemohl uvědomovat. Stále se neprobíral a Tom už byl nervózní, zničený, frustrovaný a ještě k tomu zamilovaný. Sám si ale přiznal, že tohle je poprvé, co je s Billem opravdu dlouho a co si ho může takhle prohlížet. Snad mu jen bude dobře a není to nic vážného, doufal.

Bill měl nasazenou kyslíkovou masku a vypadal, že je v hlubokém spánku. O hodinu později už Bill neležel v sanitce, ale na nemocničním lůžku, ne s kyslíkovou maskou, ale s různýma hadičkama v nose. Tom nemohl vidět, co se za zdí v pokoji děje, bylo mu jen sedmnáct, byl to jen „bratr“ a Billův stav byl trochu zneklidňující, aby to Tom viděl a znal ho vůbec. Billovi už bylo 18, a tak se sám mohl rozhodnout, samozřejmě až by se mu ulevilo, co s ním bude a jestli volat rodičům, v jeho případě matce a Markovi, nebo si to prostě nechá pro sebe.

Ze dveří vykoukla mladá sestřička a kývla na Toma hlavou, že už může vejít za svým bratrem. Pokoj pak opustil lékař i sestra a nechali nějaký čas Billa s Tomem o samotě. Bill už pomalu začal otvírat očí, byl bledý jako křída, měl kruhy pod očima a zplihlé vlasy. Ani líčení mu nepomohlo, ani objemný účes. Vypadal jako smrt. Málem mrtvý byl.

Tom si klekl vedle Billa a pohladil ho po hubené ruce, byla jako z ledu. Prohlížel si celé jeho zubožené já a zase měl slzy v očích. Co se mu vlastně stalo? Z polibku to být nemohlo. Pak tam přišli ti dva a o chvíli později Bill omdlel. To taky nebylo možné, aby mu bylo blbě z lidí. Pravda je taková, že vypadal poněkud divně už v metalshopu, vzpomínal Tom, až ucítil lehce se pohnout Billovu ruku.

„Billy?“ Zakňučel Tom vážně jako pes.

„Musíš na mě vykulovat ty své štěněčí oči?“ Zeptal se s nepatrným úsměvem ještě malátný Bill. „Billy? Co je ti?“

„Tome? Já nevím, co by mi mělo být, je mi jen trochu divně a necítím se svůj, a kde to vlastně jsem?“

„Bille, jsi v nemocnici, omdlel jsi v obchodě, na, napij se.“ Podal mu sklenici s vodou a Bill ji přijal. Napil se a málem tu průhlednou tekutinu vyplivnul.

„Nemám rád vodu.“ Na důraz toho si hřbetem ruky přetřel pusu a našpulil uraženě rty.

„No tak fajn ale nejsme v restauraci, aby sis mohl vybírat.“ Poučil Tom se smíchem Billa. Zase jako malé dítě. Prostě když nedostane, co chce, tak je hned uražený. Bill se na chvilku zadíval do stropu a ukazováčkem si přejel po spodním rtu. Pak z něj vyklouzlo nepřítomné „Jej.“

„Copak?“ Podivil se Tom a pak dospěl k tomu, že si nejspíš Bill vzpomněl na záchodový polibek. „Nic, nic. Tys mě předtím…?“

„Jo, já jsem tě…“ Dodal Tom, snad měl Bill na mysli jen ten polibek a ne nic jiného.

„Bille, kdo tě vlastně převlíkl? I když, jak bys to mohl vědět…“ Mumlal si tom „pod vousy“, zatímco si Bill, pravděpodobně ve svém světě, levou rukou prohraboval vlasy, jak jen to šlo, a Toma nevnímal.

„Bille, co to je?“

„Co?“

„No, to na té levé ruce, ten obvaz?“

„Oh, nic.“ Řekl Bill a raději si ruku schoval pod deku.

„Bille, můžeš mi laskavě říct, co to je? Máš něco zlomený nebo snad, ou, to ne, pořezaný?“ Při té představě Toma zamrazilo.

„Ne-e.“ Tím si snad myslel, že se Tom přestane vyptávat. Dodal k tomu sladký úsměv a Tom byl ještě víc rozhozen.

„Co je to?“ Nesnášel krev…

Do dveří konečně vešel doktor se svojí zdravotní sestrou.

„Dobrý den, Bille, jste už dostatečně vzhůru, jak vidím, Tome, jak se choval tu chvíli, co jste s ním o samotě?“

„Je mi super.“ Řekl s úsměvem Bill.

„No, co? Jak by se měl chovat, normálně?“

„No, to…“ Nedořekl to doktor a něco zašeptal k sestřičce, která si něco zapisovala do nějakých papírů.

„No, nechám vám ještě hodinku se svým bratrem, výjimečně, ale propuštěn může být nejdříve zítra odpoledne.“ Domluvil doktor a odešel. Sestřička ještě chvíli něco zapisovala do papírů a pak vytáhla ze šuplíku jakousi krabičku s léky. Samozřejmě, že šuplík byl uzamčený, pro pacienty by to jinak bylo nebezpečné.

Sestřička odešla s pozdravem na nyní rušnou chodbu, protože doktoři přiváželi bleskově rychle do jiného pokoje dalšího pacienta. Málem ji srazili k zemi, a tak se musela přidržet o židli před pokojem a jeden papír sletěl na zem, toho si ale nevšimla a šla dál. Dveře se za ní zabouchly a Tomovy oči se upřely na papír, který přistál až skoro u Tomových nohou. Bill si toho také všiml. „Tome, co je to?“ Tom se zadíval na Billa a pohladil ho po tváři.

Zvedl papír a četl – Bill Kaulitz, 1.9.1989. DIAGNÓZA. Polkl a dal se do čtení. Za pěkně dlouhou dobu, co to četl, se nestihl ani vzpamatovat. Bill je přece moc mladý, aby se mu stalo tohle… Pomyslel si. A pak ještě toto… Tom si připadal, že ho každou chvíli trefí šlak. Ale vážně to druhé v diagnóze mohlo být tak závažné?

„No tak, Tome? Co je to, je to o mně?“ Tom neodpověděl ale namísto toho se Billovi podíval do očí, přiblížil se obličejem k jeho a zašeptal mu:

„Klid, Bille, jen chci vědět pravdu.“

„Co?“ Zeptal se zmateně Bill. Tom dal svoji ruku pod přikrývku a chvíli to vypadalo jinak, než že hledal „pravdu“. Ale po chvíli to našel. Ty rány a hmatatelné jizvy po celém stehně. Bill ani neplakal, jak bylo jeho zvykem, ani nic nenamítal, možná to tak mělo být a Tom to měl vědět. Díval se na Toma s prosebným pohledem, ať už toho nechá. Tom toho nechal. Ale po chvíli ho musel Bill zastavit, aby mu Tom neodkryl deku a neviděl to. Beze slova se Tom podíval na Billovu levou ruku a pomalu začal obvaz sundávat. Bill mlčel. Tohle by se Tom tak jako tak dozvěděl. Jednou určitě. „Tom.“ Přečetl ten živý a skutečný Tom a podruhé za den nechal stékat své slzy po tvářích a hlavou se opřel o Billovu postel. Bill ho hladil po vlasech, ale sám se díval na svou ruku.

„Bille, promiň, odpusť mi to všechno.“

autor: Velvet Tears