autor: Muckátko :o*
Odvaha s velkým O
Ošetřovatelka se Billem příliš nezabývala. Odváděla svoji standardní práci jako každý den, aniž by projevila nějakou stránku lidskosti. Vešla do pokoje, odložila tác s jídlem na stůl a zase odešla. S každým dalším chodem a dalším dnem byl Bill zmatenější a zmatenější. Čekal, že to další jídlo už mu přinese Tom, ale jakmile dorazilo další jídlo, dorazilo i další zklamání. Byl to už několikátý den, co se Tom u Billa neukázal. Dní to bylo opravdu jen pár, ale když si Bill spočítal, kolikrát s jídlem navštívil Billův pokoj, číslo hrozivě stouplo. Pokud si Bill dobře vzpomínal, nepamatoval si, že by Tom říkal, že dostane dovolenou, nebo že toho bude mít moc ve škole. V den, kdy za Billem přijel jeho táta, vypadal sice unaveně, ale vzápětí to vysvětlil těžkým dnem ve škole, což bylo pochopitelné.Bill tedy mlčky snědl svoji chladnoucí porci oběda. Zřejmě se v tom dost nimral, protože když dojídal poslední sousta, dveře se otevřely a ošetřovatelka mu tác s nádobím zase odnesla. Proč se tu Tom tak dlouho neobjevil, Billovi vrtalo hlavou každou minutu víc a víc. Dokonce se mu zdálo, že to co cítí, se dá nazvat starostí. Oblékl si teplou mikinu a vykoukl ze svého pokoje. Se srdcem až v krku se podíval po prázdné chodbě.
Jistě. Kdo by se v době oběda toulal po chodbách? Vyšel z místnosti a vydal se tam, kam měl namířeno. Možná tu s nikým nemluvil a možná téměř nevylézal ze svého pokoje, ale kde se co v léčebně nachází, věděl moc dobře. Tichá voda břehy mele, jak se říká.
Přeběhl krátkou vzdálenost mezi budovou C a E a zmizel uvnitř. Slyšel nějaké hlaholení, ale všechny dveře byly zavřené a on nehodlal zkoumat, odkud se hlasy ozývají. Došel až ke dveřím, kde měli zaměstnanci šatnu, nejistě vzal za kliku a otevřel. Zůstal schovaný za nimi a nakoukl dovnitř jen polovinou tváře. U skříněk stáli dva chlapci a hlasitě se bavili. Toma ale nikde neviděl. Chystal se tiše zavřít a zmizet, ale klika mu vyklouzla z rukou a vydala charakteristický drnčivý zvuk. Bill se lekl. Stejně jako Alex s Erikem, kteří sebou trhli a podívali se Billovým směrem.
Alex s Erikem zírali na Billa jako na zjevení a Bill jim vracel velmi stejně nevěřícný pohled. Jako první se probral Alex.
„Ahoj, Bille,“ pozdravil Billa klidně. Očekával, že jen co vysloví svůj pozdrav, vezme Bill nohy na ramena.
„Ahoj,“ pípl Bill a chytil se dveří.
„Potřebuješ něco?“
„Tom?“
„Oh Toma jsme dneska neviděli a nemá tu ani věci, takže tady asi není,“ ukázal Billovi prázdnou skříňku. Bill malinko povylezl, aby se ujistil, že Alex mluví pravdu.
„Jak-jak ho můžu sehnat?“ Alex se poškrábal na hlavě.
„No číslo na něj bohužel nemáme a ani nevíme, kde bydlí,“ zkřivil Alex tvář.
„Aha,“ sklopil Bill smutně pohled.
„Ale primářka by měla mít jeho údaje ve složce v počítači, tak se zkus zeptat jí. Je ve své kanceláři,“ usmál se Alex, že alespoň něco mohl Billovi poradit. Bill přikývl.
„Děkuji,“ poděkoval a dveře zavřel.
Až s cvaknutím dveří se Erik vzpamatoval.
„Vždyť to byl Bill! Přišel sem sám za bílého dne a ještě při smyslech?“ nevycházel Erik z úžasu.
„Wow. Dej mi chvilku, abych to vstřebal. Do teď jsem o Billových změnách jen slyšel, ale teď jsem měl čest je i zažít,“ vydechl Alex a dosedl na lavičku. Nemohl tomu uvěřit. Bill se odvážil sám až k nim do šatny a že to byla pořádná dálka od jeho pokoje, když vzal v úvahu, že ještě před pár týdny nevytáhl nos z pokoje, dokud nebyla venku černočerná tma. Jestli je někdo dnes ještě dokáže víc překvapit než Bill, zajímalo je, co ten dotyčný bude muset udělat, aby toho dosáhl.
Bill si přitulil mikinu k tělu a vběhl do budovy. Cestou minul na chodbě pár dětí, které si ho téměř nevšimnuly. Bojácně zaťukal na dveře kanceláře primářky. Bál se, aby nedostal vynadáno, že se toulá po areále sám.
„Dále!“ ozvalo se tlumeně. Bill zmáčkl kliku a nakoukl dovnitř. Primářka seděla u svého počítače a něco z něj vypisovala do karet.
„Dobrý den,“ zamrkal Bill a lekl se, když se primářka v mžiku otočila ke dveřím. Zírala na Billa, jako by snad nevěřila, kdo to stál schovaný za dveřmi u její kanceláře. Musela se rychle vzpamatovat. Nemohla takhle na Billa zírat, jako by byl nějaké exotické zvířátko ze zoo.
„Dobrý den, Bille, pojď dál,“ pozvala jej vlídným hlasem. Bill se úzkou škvírkou mezi dveřmi a futrem nasoukal dovnitř, zavřel a zůstal stát u dveří. Zůstal se na primářku dívat.
„Stalo se něco?“
„Chtěl bych… směl bych… mluvit s Tomem?“ požádal opatrně. Primářčino obočí vylétlo nahoru.
„No, mám tu jeho číslo na mobil. Chceš mu zavolat?“
„Asi ano? Prosím?“
„Hned to bude,“ sáhla po myši a najela do složek zaměstnanců, aby mohla na malý papírek napsat Tomovo číslo. Podala pevnou linku blíže ke kraji stolu a lísteček nechala ležet vedle.
„Můžeš mu zavolat. Nechám tě tu o samotě,“ usmála se a klidnou chůzí přešla k Billovi, který pomalu ustupoval, aby mohla projít.
„Děkuji.“
„Nemáš za co. Pozdravuj ho, a že mu přeju, aby se rychle uzdravil,“ řekla primářka a z místnosti odešla. Tom je nemocný?
Bill došel ke stolu a posadil se na polstrované křeslo. Zvedl sluchátko a začal vytáčet Tomovo číslo. Na chvíli ještě zauvažoval, že by to položil, ale na to bylo příliš pozdě. Ve sluchátku klaplo a ozval se Tomův malinko vyděšený hlas.
„Halo? Stalo se něco? Něco s Billem?“ vyhrkl Tom. Primářka mu nevolala jen tak, proto se lekl, že se něco stalo. Bill se na druhé straně usmál a uvnitř jeho hrudě se rozlilo teplo, které se dostávalo až do jeho břicha.
„Tomi?“ pípl Bill nejistě.
„Bille?“ ozvalo se zaraženě. „Bille, to jsi ty?“ ujišťoval se.
„Jsem. Ahoj.“
„Ahoj. Páni, nečekal bych, že mi budeš volat,“ nadzvedl se na loktech unaveně.
„Zlobíš se?“
„V žádném případě. Jsem moc rád, že mi voláš. Je to krásné překvapení. Chybělo mi mluvit s tebou,“ přiznal Tom trochu zahanbeně. Bill se usmál.
„Mně taky. Co je s tebou, Tomi?“
„Oh. Mám horečky. Je mi vážně šíleně blbě. Ještě jsem dneska nevstal z postele, jak jsem unavený, ale jsem vážně rád, že voláš. Hned je mi o trochu líp.“
„To jsem rád,“ šťouchl Bill prstem do měkkého polstrování.
„Odkud vlastně voláš?“
„Paní primářka mě nechala. Z její kanceláře,“ pověděl mu Bill.
„Aha. To je hodná. Promiň, přišlo to nějak náhle. Kdybych to věděl dopředu, řekl bych ti to. Všechno v pořádku?“
„Bude, až se uzdravíš.“
„Tak to vidíme stejně. Teď bych potřeboval ošetřovatelku pro změnu já. Máma je v práci a cesta z mého pokoje do kuchyně se zdá být milion kilometrů daleko,“ postěžoval si. Bill se na druhé straně uchechtl.
„Pomohl bych, kdybych mohl.“
„Já vím. Děkuji. Ukážu se, jak jen to bude možné. Nerad bych nakazil ještě tebe.“
„Dobře. Primářka ti přeje, aby ses rychle uzdravil. A já taky.“
„Moc děkuji. Billi, půjdu spát, ano? Jsem unavený a bolí mě hlava,“ pronesl Tom smutně. Chtěl si s Billem povídat, ale ne teď, když se třásl jako osika.
„Dobře, Tomi, uzdrav se. Ahoj.“
„Ahoj Billi a nezlob,“ uchechtl se Tom.
„Nebudu. Ahoj.“
„Ahoj.“
Bill položil sluchátko a cítil se lehce. Věděl, jak se věci mají, takže byl klidnější. Nechtěl se v místnosti moc dlouho zdržovat. Necítil se tam pohodlně. Vstal ze židle a vyšel na chodbu.
„Oh Bille,“ usmála se primářka, když přicházela z opačného směru. „Jak se mu daří?“
„Je unavený a… má horečku. Děkuje za pozdrav,“ sklopil Bill hlavu.
„Dobře. Uvidíš, že se brzo uzdraví a přijde,“ dodala primářka povzbudivě a lehce pohladila Billovo rameno. Přikrčil se, jako by čekal facku nebo jiný fyzický trest, ale jakmile ruka zmizela, znovu se uvolnil.
„Děkuji, že jsem mohl zavolat,“ poděkoval Bill ještě jednou.
„Nemáš za co,“ řekla primářka a otevřela si kancelář klíčem, jelikož zvenčí byla koule.
„Na shledanou,“ zamumlal Bill zdvořile a otočil se k východu.
„Na shledanou.“ Primářka zavřela dveře a několikrát se nadechla. Bill na ni mluvil, nechal ji, aby se jej dotkla. Dnešní den byl nejlepší ze všech. Dnešní den její lékařské srdce bilo o poznání rychleji.
*
Tom se usmíval od ucha k uchu a nemohl to zastavit. Rukama byl zapřený o hranu kuchyňské linky a čekal, až se mu dovaří voda na čaj. Nepřítomně zíral na tmavý povrch vrchních skříněk v kuchyni a znovu… usmíval se od ucha k uchu.
„Ahoj Tome, jsem doma,“ vydechla Simone, když hodila těžkou tašku na jídelní stůl.
„Ahoj,“ zamumlal Tom, když se k němu dostal pozdrav jako by z mlhy.
„Jak je ti?“ zeptala se Simone a prohlížela si synovu zvláštně rozzářenou tvář s širokým úsměvem na ní.
„Blbě,“ pípl Tom a častoval povrch skříněk málem ještě větším úsměvem.
„A to je tak úsměvné, že je ti blbě?“ divila se Simone. Tom se na ni otočil s nepřítomným výrazem a až se zahleděl matce do tváře, probral se.
„Uhm cože?“
„Nepraštil ses do hlavy?“
„Nevím o tom. Proč?“
„Tvrdíš mi tu, jak je ti špatně, a přitom se tváříš, jako bys byl na vrcholu blaha,“ popsala Simone Tomův stav ze svého pohledu.
„Oh. To se ti asi něco zdálo,“ poznamenal a zalil si citronový čaj. Přidal trochu cukru, kápl med a uchopil ucho, že si půjde zase lehnout.
Jen co zavřel dveře, znovu se mu na rty vkradl ten blažený úsměv. Billův telefonát a starost o jeho osobu jej povznášela… no… opravdu na vrchol blaha, jak trefně vystihla Simone. Nějaká bolest hlavy, horečka nebo celková únava absolutně nemohla vytěsnit ten úžasný pocit, který zažíval. Byl to pocit štěstí, radosti a úspěchu. Bill zase o krok překročil jednu ze svých hranic. A to s velikou odvahou.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Já jsem se tak bála, že Tomovi opravdu zakázali vstup, že jsem z té jeho nemoci byla nakonec nadšená. A z Billa mám takovou radost! Až jsem skoro čekala, že bude chtít za Tomem přijít 🙂
A Tom byl tak krásně mimo 🙂
Taky jsem se lekla, že Tomovi zakázali vstup k Billovi. Ta baba co ho rádoby ošetřuje není moc příjemná. Ale Bill byl tak vytrvalý a odvážný, to je prostě skvělé jaké pokroky dělá! Tom má Billa plnou hlavu, jak byl krásně mimo z toho telefonátu 😀 moc děkuji za díl 🙂
Tiež som sa najskôr zľakla, že Tomovi zakázali Billa navštevovať, takže tá choroba bola super vydýchnutie. 😀
A Bill – tak ten bol naozaj sakramentsky odvážny. Som rada, že je mu stále lepšie a prekonáva ďalšie a ďalšie hranice.
A Tom – nadopovaný šťastím 😀
Vďaka za časť.
Uh, som si vydýchla, že je Tom len chorý:) A Billov pokrok ma strašne teší 🙂 ale zároveň mám strach z toho, že bude musieť odísť domov. Veľmi pekne ďakujem za kapitolu:)
Vidím, že jsem na tom stejně jako holky, protože i ve mně hrklo, když se Tom delší dobu neobjevil v léčebně. Tak moc se mi oddechlo, že je Tom jenom nemocný 🙂
A Billovy pokroky doslova miluju 🙂 To jak se vydal pátrat po Tomovi bylo sladké a především obrovitánsky odvážné! Každým dílem jsem na Billa pyšnější a pyšnější, jak překonává svoje strachy 🙂 Tom je mu vážně darem, jinak to nevidím 🙂 Chtělo se mi až štěstím brečet, když mluvil s Erikem a Alexem jen kvůli tomu, aby zjistil, zda neví něco o Tomovi. No a ten telefonát ♥ Já vím, že si toho moc neřekli, ale jen to, že chtěl Bill Tomovi zavolat aby jej slyšel a přesvědčil se, že je v pořádku, mi vyhání úsměv na rty 🙂
Moc děkuji za další díl ♥
To jsem si oddechla že je Tom jen nemocný já myslela že už nesmí za Billem. Billovi hodně záleží na Tomovi když zavolal to ho muselo stát hodně odvahy.
A já se tady úplně tetelím blahem ♥
Bill je naprosto úžasný a je strašně statečný, protože to co udělal si od něj vyžadovalo ohromnou odvahu. Starost o Toma mu tu odvahu a sílu dala, Bill si zaslouží obrovský potlesk, bravo Bille =)
Taky jsem se bála, že Tom už za Billem nesmí, takže ty horečky jsou vlastně tou lepší možností, že ano xD
Akorát všechny tyhle Billovy pokroky přibližují dobu, kdy se jejich cesty rozejdou, ach jo…
A dala bych nevím co za to, vidět výraz paní primářky, když se otevřely ty dveře a za nima stál Bill xD
půjčka bez registru a zástavy 😕