Ničitel 31.

Střípky duše

Bill

Vzbudil jsem se až ve své posteli v Asgardu. Poznal jsem to, ještě než jsem otevřel oči. To zapříčinila už jen známá vůně. Zamžoural jsem na strop.

„Loki?“

Otočil jsem hlavu na stranu. Vedle mojí postele seděl Levi a tvářil se vážně. Všiml jsem si, že nám opět vyměnili potrhané a zakrvácené oblečení za nové a čisté. Posadil jsem se na posteli a sáhl si na krk. Rána byla pryč.

„Jsi v pořádku?“ zachraptěl jsem.

„Jo,“ přikývl Levi.

„A ostatní?“

„Většinou.“

„… Kyle?“ Na chvíli se odmlčel.

„Vypadá to, že je na tom hodně špatně.“ Zasmušile jsem kývnul hlavou. Nic jiného jsem ani nečekal. „Jo a Odin s tebou chce mluvit, ale prej to počká až po Nouově pohřbu…“

„Fajn.“ Vstal jsem. „A to má bejt kdy?“

„Teď.“ Překvapeně jsem se na něj otočil.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Dva dny. Už je ti líp?“

„Jo, je mi dobře.“ Prohlédl jsem si své oblečení. Černá košile a kožené kalhoty. Použitelné i pro pohřeb. „Tak jdeme?“

O chvíli později jsme procházeli chodbou ven z budovy. Na jejím konci jsme potkali Kyla. Jeho černé oblečení kontrastovalo s bledou, dětsky nevinnou tváří. V očích měl prázdný pohled a pod nimi temné kruhy. Lehce jsem se dotkl jeho ramene. Jako bych ho tím vrátil do reality. Rozvzlykal se a vrhl se mi do náručí. Překvapeně jsem zamrkal, ale pak jsem ho váhavě objal.

„Já tam nemůžu,“ vyrazil ze sebe. „Bude to už definitivní… A vlastně ani nemáme tě-tělo… Protože tam zůstal.“ Zaryl mi prsty do zad. Pevně jsem zavřel oči. Usoudil jsem, že nebude dobré připomínat, kdo ho od umírajícího kamaráda odtáhl. „Já už nemůžu,“ zašeptal. „Nemůžu žít bez něj.“ Pevně jsem ho k sobě přitiskl.

„Kyle… On by si přál, abys žil dál… Takže se snaž, abys mu udělal radost.“ Jeho tělo se svíralo v křečích duševní bolesti.

„Dobře,“ vydechl nakonec přiškrceným hlasem.

„Teď se s ním půjdeme rozloučit, ano?“ Přikývl a odtáhl se ode mě. Vyrazili jsme ke hřbitovu.

„Já myslel, že jste nesmrtelní,“ podivil se Levi.

„Ale ne nezranitelní, to sis mohl všimnout. Tady se pohřbívají hrdinové,“ vysvětlil jsem. Pro Noua je čest být tu, i když jen symbolicky. Nebyl ale první, takže se to nijak neřešilo.

Přicházeli jsme jako poslední. U vykopané jámy stáli Mitsuki, Ally, Skadi, Jakov a Odin. Pozdravil jsem se s nimi kývnutím. Poslední tři Noua prakticky neznali, ale svým příchodem mu projevili úctu. Opodál byla připravená rakev. Nic v ní nebylo, ale všichni chtěli zachovat dojem opravdového pohřbu. Kyle se rozechvěle nadechl. Odin se ujal projevu.

„Sešli jsme se zde, abychom…“ Napadlo mě, co by si o tom Nou myslel. Uvědomoval jsem si, že mezi námi citelně chybí. „… našeho přítele a důležitého spojence Noumana. Osobně jsem ho neznal, takže bych rád, kdyby o něm někdo něco řekl.“

Následující půl hodinu mluvil Kyle zadrhávajícím se hlasem o tom, jak se poprvé potkali, co spolu prožili a jaký Nou byl.

„Zachránil můj život za cenu svého,“ řekl nakonec tiše. „Nikdy mu nepřestanu být vděčný.“

Pak Odin a Mitsuki spustili rakev do jámy, která byla hrobem. Postupně jsme na ni všichni naházeli hlínu.

Pohřeb skončil. Byl jsem rád – už jen kvůli Kylovi -, že to netrvalo moc dlouho. Začali jsme se pomalu rozcházet. Kyle si klekl na zem vedle hrobu. Levi chtěl jít za ním, ale zadržel jsem ho.

„Nech ho, teď potřebuje být sám.“

„Loki?“ Podíval jsem se tím směrem, odkud ten hlas vycházel. Ve vchodu do budovy stál Odin a tvářil se hodně vážně. „Můžu s tebou mluvit?“ Přikývl jsem. Co mi zbývalo.

Odin mě odvedl do své pracovny. Hned, jak se za námi zavřely dveře, to začalo.

„Co jste si, sakra, mysleli?!“

„Já… jsem myslel…“ Nevěděl jsem, co mám říct.

„Ty nemáš myslet! Pak to takhle dopadá!“ Praštil do stolu. „Běž.“

Odešel jsem a práskl za sebou dveřmi.

Tom

Prohlížel jsem si výzdobu na chodbě a čekal na Lokiho. Z okna jsem viděl na místo, kde truchlil Kyle. Smutně jsem sklonil hlavu.

Vtom jsem uslyšel prásknutí dveří. Polekaně jsem sebou škubl. Chodbou se prohnal Loki. Vypadal dost nasraně. Ani se nezastavil, aby mi něco řekl.

„Loki?“ Vyběhl jsem za ním. Neobtěžoval se ani otočit. Pevně jsem ho chytil za rukáv. „Počkej přece…“ Prudce zastavil.

„Levi…“ Jeho hlas byl naprosto bez tónu. Neptal jsem se, co se děle – to by bylo hloupé. Opatrně jsem ho zezadu objal a pevně stisknul. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a dlouze vydechl. „Je mi to líto,“ zašeptal jsem. Dlaní se zlehka dotkl ruky, kterou jsem ho svíral.

„Co?“

„To, co se stalo Nouovi…“

„Neříkej nesmysly. Tohle je válka, je jasné, že budou oběti,“ řekl, ale hlas se mu podivně chvěl. Stáhl jsem kolem něj paže ještě pevněji. Nejdřív se rychle nadechl, ale pak jen trhaně vydechl.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ zamumlal jsem mu do kůže. „Strašně jsem se o tebe bál.“ Uslyšel jsem, jak se Loki nad mým přiznáním maličko pousmál. „To není sranda. Umíral jsem strachy. Já…“ odmlčel jsem se, „tě mám rád…“ Nikdy mu nedokážu přiznat pravdu. Jsem neuvěřitelnej srab.

Loki mě pohladil po ruce a otočil se čelem ke mně. Dlouze se mi zadíval do očí. Okamžitě jsem ucítil, jak se mi do tváří žene horkost, zpanikařil jsem a odtáhl se.

„Nepůjdem na pokoj?“ vydoloval jsem ze sebe po chvíli trapného ticha.

„Hm…“ Zase zněl tak zvláštně. Celou cestu jsem přemýšlel, jak bych ho rozveselil.

Dosedli jsme na postel a Loki se zadíval z okna. Už nepromluvil ani slovo. Vzal jsem si do dlaní ty jeho a jemně je hladil palcem. Nevěděl jsem, co dělat.

Pak mě něco napadlo. Pustil jsem ho a místo toho se k němu natáhl. Dotkl jsem se jeho boků a začal ho na nich lechtat. Loki se na mě podíval a pozvedl obočí.

„Nejsem lechtivej,“ pronesl trochu pobaveně. Našpulil jsem rty.

„Kazíš mi radost.“ Usmál se a zavrtěl hlavou. Povedlo se mi ho aspoň maličko rozptýlit. Jeho dosud naštvaný výraz se začínal pomalu uvolňovat. Nevěděl jsem, co ho tak naprdlo, ale nechtěl jsem se mu v tom rýpat.

„Co takhle jít někam ven?“ ozval se po chvíli jeho hlas. „Klidně,“ pokrčil jsem rameny a rozhodil rukama.

Dovedl mě do nějaké jiné zahrady. Zvykl jsem si, že to tu na rozdíl od běžného světa vypadá jako v ráji, takže jsem už ani tak nežasnul.

„Kam jdeme?“ zajímal jsem se. Jen na mě tajemně mrknul.

Zastavili jsme pod nějakým stromem. Loki vylezl na jednu z větví a natáhl ke mně ruku. Pomohl mi nahoru.

Když jsem si konečně pohodlně sedl, rozhlédl jsem se kolem. Naskytl se mi pohled na velkou část Asgardu. Nedokázal jsem to pořádně ani popsat. Prostě nádhera.

„Tohle je moje oblíbené místo,“ pošeptal mi do ucha Loki.

„Je tu krásně,“ vydechl jsem a opřel se o něj. Obtočil mi ruku kolem pasu.

Bill

Mé oblíbené místo i Levi mě na chvíli rozptýlili a zažehnali výčitky svědomí. Uvědomil jsem si, že se ze mě za poslední dobu stal hodně přemýšlivý člověk (alespoň oproti předchozímu stavu).

S tím se musí něco udělat. Prudce jsem se narovnal a Levi, který se o mě opíral, najednou… už vedle mě neseděl. Uslyšel jsem žuchnutí, jako by něco těžkého spadlo na zem.

„Au! Ty debile! Co děláš?!“

„Já?“ podivil jsem se. „Co děláš ty?“

„Tys mě shodil!“

„Ne, ty jsi spadnul. To je rozdíl,“ upozornil jsem ho.

„Mám toho dost! Nenávidím tě!“ Zvedl se a pokusil se důstojně odkráčet. Seskočil jsem ze stromu a šel za ním. Po chvíli se otočil.

„Proč mě pronásleduješ?“ prsknul.

„Já tě nesleduju. Jdu do svýho pokoje.“

„Chceš říct do našeho,“ odvětil suše.

„Hele, kdy ses ke mně stihnul nastěhovat?“ Založil si ruce na prsou a tvářil se neústupně. „Nikdo tě tam nezval,“ prohodil jsem. Zatvářil se ještě neústupněji. „Alespoň ses mohl zeptat.“ Hodil po mně tím nejneústupnější neústupným pohledem na celým neústupným světě. „Fajn, nechám tě u sebe,“ řekl jsem milosrdně.

„Ani se nemusíš obtěžovat,“ odsekl.

„Dobře, můžeš sockovat na chodbě,“ ušklíbl jsem se. V jeho vzteklém pohledu jsem zahlédl záblesk lítosti.

„Klidně,“ pokrčil rameny.

„Přestaň blbnout, vždyť víš, že si jen dělám srandu,“ povzdechl jsem si.

„No jo, ale ze mě,“ zabručel.

Klekl jsem si před něj na jedno koleno a sklopil hlavu.

„Odpusťte mi,“ zašeptal jsem vroucně. „Už nikdy se nedopustím něčeho takového, přísahám.“

„Blbče.“ Věděl jsem, že se usmívá. Vstal jsem a s úklonou otevřel dveře do svého pokoje.

„Vaše komnaty.“

„Ty jsi vůl,“ vztekal se, ale vypadalo to, že se snaží nerozesmát.

„Jsem cokoliv si budete přát.“ Začínal jsem se dobře bavit – tahle role se mi líbila.

„Fajn, tak mi budeš dělat podnožku a polštář,“ prohlásil vítězně. Strčil jsem do něj tak, až přepadl na postel. „No, tak tohle taky není špatný nápad,“ prohlásil k mému velkému překvapení.

„Nechte si zajít své erotické choutky,“ řekl jsem učitelským tónem. „Začíná vyučování.“ Vzal jsem hromadu papírů a hodil je na noční stolek.

„Cože?“ zamrkal.

„Slíbil jsem ti, že tě naučím japonsky,“ připomněl jsem mu chvíle v továrně.

„Ale já chtěl…“

„Nejdřív práce, potom zábava, Vaše nadrženosti.“

„Neříkal jsi to předtím obráceně?“ zamumlal.

„To je fuk,“ mávl jsem rukou.

Začali jsme nejlehčí abecedou, hiraganou. Jak Levi brzy zjistil, „nejlehčí“ byl dost relativní pojem.

„Vždyť jsem ten klikyhák nakreslil úplně stejně!“ vztekal se.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tady ta čárka má bejt víc doleva.“

„Vždyť je to úplně jedno!“

„Není. Takhle to so vypadá jako ro.“

„Já nemůžu za to, že jsou všechny ty písmenka stejný!“

„Právě že nejsou, ale ty to neumíš nakreslit tak, aby od sebe šly rozeznat.“

„Já se tady nenechám urážet,“ zavrčel, zvedl se a zase někam odešel.

Blížil se večer a já měl skvělý plán. Široce jsem se usmál.

autor: Dietřisko & Kentaur