Tisíc a jeden příběh 23.

Příběh 402. – Potřebuju panáka

Den D. Hodina H. Minuta M. Ačkoliv původně se všechno vleklo nesmírně pomalu, čas od přelíčení k vynesení rozsudku utekl jako mávnutím kouzelného proutku. Sotva jsme všichni poobědvali, už jsme museli pospíchat k soudu, abychom náhodou nepřišli pozdě.

Křečovitě jsem se držel Anise kolem pasu, zatímco on mi svíral ramena, z druhé strany jsem držel za ruku Luise. Tom se naopak zdál úplně klidný, mezitím, co soudkyně četla důvod, proč jsme tam vůbec byli. I tak ho ale Luise jemně za ruku chytila, asi aby mu nahradila Kaye. Ten měl nějakou schůzku, kterou bohužel nemohl zrušit ani odložit.

Úkosem jsem pohlédl na matku. Vzpřímeně zírala před sebe, jako kdyby nikdo kolem ní ani neexistoval. Bylo vidět, že ničeho nelituje. S hlubokým nádechem jsem se znovu zaměřil na soudkyni a slova, jež jí vycházela ze rtů.

„… případ velmi nezvyklý. Ještě nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala. Ačkoliv nejsem vyloženě zastáncem a příznivcem homosexuálů, kruté chování paní Kaulitzové mnou otřáslo. Celá záležitost je o to horší, že hrůzných činů bylo pácháno na vlastních dětech. Na osobách, které by měly být zahrnovány láskou, něhou a péčí, ať už je jejich orientace jakákoliv. Odvolávat se na Boha je v takovém případě naprostým výsměchem. Ačkoliv paní Kaulitzová dosud nikdy nebyla trestně stíhána, vzhledem k tomu, že neprokázala žádnou lítost, ba naopak, odsuzuje se tímto k šesti letům odnětí svobody bezpodmínečně bez možnosti odkladu. Proti rozsudku je možno podat odvolání do třiceti dnů.“

V šoku jsem zalapal po dechu, mírně vrávorajíc, a pohlédl na Toma. Mírně se usmíval, očividně byl spokojený. Za to já prostě nemohl uvěřit. Šest let. Šest?! Pokud ona dostala šest let… Kolik by dostal Anis za vraždu?

„Potřebuju panáka,“ hlesl jsem. Před očima se mi dělaly mžitky. Nebýt Anise, asi už bych seděl na zemi a třásl se.

„Bille, jsi v pořádku?“ zadíval se na mě zamračeně táta. V tu chvíli se na mě upřely i zraky všech ostatních.

„Potřebuju panáka,“ zopakoval jsem tiše svou žádost, pouštějíc Luisinu ruku a boříc obličej do Anisova trička. Když se mi od něj vzápětí dostalo pevného objetí, došlo mi, že myslí na to samé. Kdy na to někdo přijde? Kolik nám zbývá času?

*

Zatímco všichni dorazivší nadšeně oslavovali ukončení celé soudní tahanice, my s Anisem seděli stranou od nich a popíjeli víno. Ostatní si to vysvětlovali jako jakýsi zbytkový smutek po matce, ale my s Anisem věděli, proč se necháváme pomalu opíjet kapkami rudými jako krev.

K Anisovu boku jsem se tisknul, jako kdyby to bylo naposledy, co ho vidím, přičemž jsem jasně cítil, že v místě, kde mě svíral prsty, se mi začínaly tvořit modřiny. Bylo mi to jedno. Kdyby to šlo, klidně bych se do Anise vtiskl.

Většinu večera jsme spolu ani nemluvili. Jen jsme se k sobě tiskli a popíjeli víno, zatímco v hlavách se nám proháněl jeden šílený scénář za druhým.

„Bojím se,“ zamumlal jsem do pokožky jeho krku po několika dlouhých minutách. „Nechci o tebe přijít, Anisi, nezvládl bych to.“

„Nepřijdeš o mě,“ jemně dvěma prsty uchopil mou bradu, nutíc mě tak vzhlédnout k němu.

„Co budeme dělat?“

„Vůbec nic,“ vydechl. „Protože to je přesně to, co můžeme. Teď můžeme jen sedět a modlit se, že bude všechno v pořádku a já věřím, že bude. Vážně, maličký. Neboj se, bude to dobrý. Zasloužíme si to.“

„Ale co když…“ pokusil jsem se znovu nadhodit svoje obavy, ale tentokrát už Anis přitiskl rty na mé v konejšivém polibku. S povzdechem jsem tiše zabručel na protest, ale bez dalšího reptání se k němu přitiskl, polibek naléhavě opětujíc.

Anis téměř okamžitě přejel dlaní až na můj týl, kde mi prsty zajel do vlasů, díky čemuž si mě u sebe přidržel. S rostoucím vzrušením jsem pevně obtočil prsty jedné ruky kolem jeho zápěstí, zatímco druhou jsem mu sevřel tričko. Z počátečního konejšivého polibku se rychle stával vášnivý; pro bezpečí nás obou jsem se mírně odtáhl, nejistě se ošívajíc. Vzrušení mi rozbušilo srdce, před očima se mi dělaly mžitky.

„Potřebuju na záchod,“ zamumlal jsem a s pohledem víc než výmluvným se spěšně zvedl, okamžitě rychle míříc k toaletám. Ruce jsem si strčil pod proud studené vody ve snaze alespoň trochu se uklidnit, ale když se ozvalo cvaknutí dveří a místností se začala linout mně známá vůně, vystartoval jsem jako lovec na svou kořist.

Tvrdě jsem se na Anise přitiskl, jazykem hladově pleníc jeho ústa. Na reakci jsem nemusel čekat nijak dlouho – Anis mě téměř okamžitě pevně chytil za zadek a přirazil na zeď. Ze rtů mi unikl krátký bolestný sten, ale namísto protestů jsem jen Anise zatahal za vlasy a boky se proti němu přirazil.

Po tváři mu přelétl frajerský úšklebek. Než jsem se stačil vzpamatovat, hbitě si mě vyzvedl k pasu a zapadl do kabinky, znovu se mi tisknouc na rty. Spokojeně jsem zavzdychal, kotníky spojujíc za jeho boky. Byli jsme na sebe přitisknutí jako klíšťata, ale ani jednomu to nestačilo. Hbitými pohyby nás oba Anis zbavoval nejdůležitějších kousků oblečení.

Studený vzduch mi způsobil husí kůži, ale z Anisova pohledu mě vyloženě mrazilo v zádech. Vypadal jako dravec; budil ve mně nebezpečí, touhu, něhu i strach, ale hlavně nedočkavost na živočišný sex. Nemohl jsem se dočkat, až do mě konečně vstoupí. Ve slabinách mi bolestně zacukalo, když Anis se stále neměl k ničemu jinému než dráždění mě prsty.

Z jindy stydlivého kluka se ze mě na okamžik stala vášnivá diva. Bleskově jsem se postavil a Anise přitlačil ke zdi, klekajíc si k jeho nohám. Než by on stačil protestovat a já si to rozmyslet, rty jsem mu obemkl špičku, jazykem na ni zlehka tlačíc. Anis zasténal, silně mě zatahal za vlasy. Protestně jsem po jeho délce přejel zuby, ale minul jsem se účinkem – Anis slastně zalapal po dechu a do pusy mi přirazil až po kořen. V šoku jsem vykulil oči, do kterých se mi nahrnuly slzy. Příliš hluboko!

„Potřebuju do tebe,“ zavrčel tiše. Neomaleně mě od sebe odstrčil, jen aby mě mohl opřít o zeď a nasliněným penisem do mě na jeden příraz zajet.

Slastně jsem vyhrkl, vděčný Bohu, že hudba v klubu byla hlasitá natolik, že mě nemohli slyšet. Už tak stačilo, že kdokoliv by sem teď přišel, nemusel by vůbec pochybovat o tom, co se tu děje. Ale bylo mi to jedno. Jediné, co mě zajímalo, byly Anisovy ruce – jedna pevně svírající můj bok, druhá obtočená kolem mého penisu, Anisovy rty přisáté na mém krku, ale hlavně Anisův penis, kterým tvrdě přirážel hluboko do mě.

„Můj drzý maličký,“ sténal mi do ucha. „Pověz mi, maličký, jak to máš rád?“ ustal najednou ve všech pohybech. Zatímco rty mi opřel o ucho, dlaní mě mírně chytil pod krkem.

Téměř okamžitě mi tváře zalil ruměnec, nervózně jsem se ošil. „Anisi!“

„Jak to máš rád?“ zopakoval svou otázku, lehce mi krk stiskl. Krátce jsem zasténal. „Tak tohle se ti líbí? Líbí se ti, když s tebou zacházím jako se svojí kurvičkou, když tě píchám tvrdě?“ Roztřeseně jsem přikývl, netrpělivě se vrtíc. Anisovi se na rtech mihl úšklebek vzápětí následovaný spokojeným zamručením. Hned na to ze mě mučivě pomalu vyjel, a poté prudce přirazil. Zalapal jsem po dechu. „Mám tě,“ zavrčel mi do ucha, a zatímco se na mě přitiskl hrudníkem, začal do mě přirážet v tomhle tempu.

Hlavou jsem se opřel o jeho rameno, zarývajíc mu nehty do ruky. Vnitřnosti mi pomalu explodovaly, slast raketově stoupala mým tělem. „Anisi, už!“ vykřikl jsem náhle, když se mi všechny emoce přelily přes okraj a já dosáhl svého vrcholu.

Z Anisových rtů se vydral hrdelní sten, ze svého původního tempa upustil. Teď do mě přirážel rychle, téměř až zoufale. Byl živočišný, staral se jen o vlastní uspokojení. To přišlo jen pár okamžiků po mém, když už jsem začínal cítit mírné rozbolavění.

„Zatraceně,“ ulevil si Anis zadýchaně, rty tisknouc těsně pod mé ucho v děkovném gestu. Něžně jsem mu stiskl ruku. „Jsi taková moje diva, co?“ krátce se zasmál, než mě začal pomalu oblékat. Nebyl čas se zdržovat.

„To jen občas,“ zamumlal jsem s ruměnci ve tvářích, ale usmál jsem se. Ačkoliv normálně by mé tělo už zaplavila panika z toho, že nás někdo mohl slyšet, nahrát nebo nafotit a zítra by tak z toho mohl být skandál, tentokrát jsem byl naprosto v klidu, naopak – převládaly jednoznačně pozitivní emoce. Láska, vzrušení, uspokojení, radost, štěstí, klid. Tatam byl nějaký dřívější strach.

Zatím byl Anis se mnou, ještě stále mě držel za ruku, a to bylo důležité. Na ničem jiném nezáleželo, alespoň v tu chvíli ne. Na obavy bude čas později.

Jakmile jsme ruku v ruce dorazili ke zbytku oslavujících, Tom ke mně vzhlédl s vševědoucím úšklebkem. „A já si říkal, kdy se konečně projeví, že jsme dvojčata!“ prohlásil dřív, než bych ho stačil zastavit.

„Sklapni, Tome,“ protočil jsem očima… „V těchhle věcech se mi nikdy nevyrovnáš,“ odfrkl jsem k jeho údivu pobaveně.

„Tak to máš zatracenou pravdu,“ přejel mi dlaní Anis po břiše a s širokým úsměvem mě políbil na krk. Byl jsem jeho malá diva, no ne?

autor: Saline A.