autor: Muckátko :o*
Mezi ostatními
Unavený, ospalý a ještě trochu oslabený se Tom plížil chodbou k Billovu pokoji. Byl pátek, ale to nic neznamenalo. Nebylo to tak, že se Tom zázračně uzdravil a vstal z postele zrovna v den, kdy nemusel do školy. Docházka na univerzitu byla čistě v Tomově režii a až na pár posledních týdnů, kdy to trochu flákal, byl ve svém studiu opravdu poctivý, protože když už se do toho pustil, chtěl to dokončit. Hodiny strávené učením a vypracováváním různých úkolů nestály za to, aby je jen tak zahodil. To by bylo naprostým plýtváním času a energie. Chlácholíc své ego si představoval, až bude před své jméno psát vysokoškolský titul. Ačkoli to na jeho osobnosti nic moc nezmění, najdou se tací, kteří k této skutečnosti v pracovním odvětví rozhodně přihlédnou.
Trochu odkašlal, ťukl na dveře Billova pokoje a vešel. Bill seděl na posteli a listoval nějakým sešitem. Jakmile však zaregistroval další osobu v pokoji, sešit zavřel a odložil vedle sebe.
„Tomi,“ povytáhl obočí a mírně se usmál.
„Ahoj,“ pozdravil jej Tom.
„Ahoj. Už jsi zdravý?“ staral se. Tom si oddychl a posadil se k Billovi na postel.
„Jo, ale jsem pořád unavený. Nejradši bych pořád spal,“ svěřil se a opřel se o zeď.
„Chceš si lehnout?“
„Oh ne. To ne. Děkuji. Jak ses měl?“
„Nudil jsem se,“ pípl Bill.
„Hádám, že to je moje vina,“ uchechtl se Tom.
„Nemůžeš za to. Byl jsi nemocný. Vím, jaké to je. Vždyť jsem taky,“ sklopil pohled.
„Jsi nemocný? A měřil ti někdo teplotu nebo tak? Možná jsi jen nachlazený?“
„Ne takhle nemocný. Myslím tím, šíleně nemocný.“ Tom se zarazil. Bill si začínal uvědomovat, proč je v léčebně? Začal nad tím přemýšlet? Začal o tom… mluvit?
„Nejsi nemocný. Ani normálně, ani šíleně,“ vyvrátil mu Tom.
„Jinak bych tu nebyl.“
„Možná jsi tu z jiného důvodu,“ zauvažoval Tom. Na to, že byl ještě trochu mimo, mu to překvapivě pálilo i v tomhle stavu.
„Z jakého?“ zvedl Bill pohled.
„No, kdybys tu nebyl, nepoznali bychom se. Možná někdo chtěl, abychom se potkali a byli kamarádi.“
Bill se podíval Tomovi do očí a stín z jeho tváře jako mávnutím kouzelného proutku zmizel. Zaculil se a sklonil hlavu do svého klína.
„Zase mě nutíš cítit se hezky,“ ošil se Bill.
„To já dělám rád. No… přišel jsem tak akorát na oběd, takže donesu ten tvůj a během toho, co budeš jíst, si skočím na oběd i já, dobře?“ Bill sebou cukl. Zůstat sám během oběda? Další čas bez Toma?
„A…“
„Co?“
„Možná… mohl bych třeba jít s tebou?“ zeptal se Bill opatrně.
„Jako že bys šel se mnou jíst do jídelny?“ podivil se Tom.
„Hm,“ přikývl Bill.
„Proč ne? Bude to fajn,“ usmál se Tom souhlasně a sledoval, jak Bill slézá z postele, obléká si mikinu a nazouvá bačkory. Během chvíle byl připravený na cestu za obědem.
V jídelně se to lidmi jen hemžilo. Pacienti, dozor a ošetřovatelé se míchali v jednom chumlu a tvořili trochu zmatek. Jeden běžel tam, druhý zase opačným směrem. Prolínali se a téměř nebylo poznat, kdo je pacient a kdo zaměstnanec. Bill se na prahu zastavil. Dveře byly naštěstí velmi široké, takže by se do nich vedle sebe dokázali postavit tři lidé, aniž by do sebe naráželi rameny, tudíž Billovo zastavení nebránilo nikomu příchozímu v cestě.
„V pořádku, Bille? Zvládneš to?“ zeptal se Tom a pohladil jej po rameni.
„Asi… asi ano… jen… nikdy jsem tu nebyl,“ těkal očima po místnosti a snažil se pochopit, jaký systém v tom zmatku panuje. Neznámý prostor jeho orientaci trochu ztěžoval.
„Tak to je správný čas, abychom to tady prozkoumali. Tady podél zdi si půjdeme támhle pro příbor, pro ubrousky a tácek, a támhle u toho velkého výklenku nám někdo vydá oběd,“ vysvětlil Tom a trochu Billa postrčil k pohybu. Bill se váhavými kroky vydal vpřed a díval se kolem sebe. Všichni se hýbali, hlasitě mluvili, trhali sebou a pro Billa bylo tím spíše těžší rozeznat nebezpečné pohyby, které by jej ohrozily, od těch neškodných.
„Neboj se. Jsem hned za tebou,“ ujistil jej Tom a počkal, dokud si Bill nepodá umělohmotný tácek, příbor a ubrousek a nepřejde k pultíku pro jídlo.
Polévka byla dnes jen jedna. Kuřecí vývar, což Tomovi přišlo náramně vhod. Bude dobré zaplnit si podrážděný žaludek něčím takovým a pak teprve sníst druhý chod.
„Sekanou, nebo sýrové těstoviny?“ zeptala se kuchařka.
„T-těstoviny prosím,“ řekl Bill a podíval se na Toma, který se na něj povzbudivě usmál.
„Pro mě to samé,“ houkl Tom, aby se nemusela kuchařka vracet ještě jednou. Podala oběma jejich talíře a pohledem skočila na dalšího strávníka, který stál za Tomem.
„Tomi, kam…?“
„Podívej, támhle se uvolnil stůl pro tři,“ ukázal Tom opatrně ke zdi napravo, aby nevysypal obsah svého tácku. Bill přikývl a zamířil tam. Posadil se pravou paží ke zdi, aby viděl na celou místnost a měl větší přehled. Tom se posadil naproti němu a přisunul se ke stolu.
„Tak dobrou chuť,“ popřál Billovi a hmátl po lžičce.
„Dobrou chuť,“ oplatil mu Bill a po vzoru Toma se pustil do vývaru.
„Och! Au,“ zamračil se Bill, když si spálil jazyk.
„Jo no, ta polévka bývá vařící. Když ji skladují takhle pohromadě v těch velkých hrncích, tak vydrží hodně dlouho horká. Já když ti ji nesu na tácu, tak cestou přece jen trochu vychladne,“ podíval se Tom na Billa soucitně, který si jazyk chladil studeným pitím.
„Pořád lepší než studená. Nemám rád studené polévky,“ vydechl Bill a odložil pití, než si do žaludku nalije tolik vody, že už nebude mít hlad.
„Svatá pravda. Dobrý?“
„Bude,“ vzal Bill lžíci zpět do ruky a dával si teď zatraceně velký pozor, aby se nespálil podruhé.
„Chceš dělat odpoledne něco speciálního?“
„Nevím,“ řekl Bill nejdříve a zadíval se k vedlejšímu stolu, kde se pošťuchovali dva pacienti a smáli se u toho. Vypadali uvolněně. „Možná bych se rád prošel venku,“ rozpoznal své touhy. Tom z tohoto návrhu nebyl příliš nadšený, ale souhlasil. „Ale jestli jsi unavený, nemusíme,“ připomněl mu Bill. Tušil, že je Tom po nemoci oslabený, a ačkoli už nemá teplotu a tak, měl by být ještě několik dní v klidu a doléčit se. Alespoň to mu vždycky říkala máma, když chtěl běžet za Patrickem ven, jen co teploměr ukazoval 36,5°C – tudíž žádnou horečku.
„Nene. Budu v pořádku. Čerstvý vzduch mi jen prospěje.“
V klidu dojedli, odnesli své tácky a vrátili se k Billovi do pokoje rušnou chodbou, aby se Bill mohl doobléknout na procházku. V areálu se pohybovala spousta jiných pacientů. Hodně lidí přecházelo z budovy na budovu, ale Bill vypadal, že už tomu snad ani nevěnuje pozornost. Mluvil s Tomem o všelijakých věcech. Soustředil se na jeho hlas, na jeho slova a okolí se najednou zdálo nepodstatné. Toma zarazilo, když se Bill zajímal, co dělal, když ležel doma sám a nemocný. Staral se, jestli dostatečně pil a jedl a jestli se o něj matka dobře starala. Ještě nezažil, aby se jej někdo ptal na tak
nepodstatné věci. Zdálo se, že když přišlo na Billa, nedůležité se najednou stávalo důležitým a to, co důležité už bylo, se stalo trojnásobně důležitým. Bill byl prostě Bill, proto se nesměl ničemu divit.
Později toho dne, zamířil Bill s Tomem opět do jídelny, kde se Bill navečeřel. Tentokrát dělal Tom jen doprovod, protože zaměstnanci dostávali jídlo jen k obědu. Nikdo nepředpokládal, že se bude zdržovat déle, než je třeba. Večeři všichni většinou jedli až doma, když přišli z práce.
Ten den dosáhl Bill devátého stupínku z deseti a také předposledního kroku k tomu, aby mohl být propuštěn z léčebny s verdiktem, že je na nejlepší cestě vrátit se k normálnímu životu. Je způsobilý začít dělat všechny ty věci, které jsou běžné. Byl schopen odolat svému strachu a pocitům úzkosti, aniž by musel mít kolem sebe 5 lidí, kteří mu v tomhle budou pomáhat léky.
Tom si to dobře uvědomoval. Ještě před pár týdny Bill nevpustil do pokoje byť jen jedinou osobu a teď dokáže sedět v místnosti, která je přeplněná lidmi, kteří dělají někdy až zbytečné pohyby a hlasitě mluví. Energie, kterou do Billova uzdravování denně vkládal, se mu vracela s každým Billovým slovem, úsměvem a pokrokem v jeho léčbě zpět.
Nebyl si jistý, jestli to viděli i ostatní, ale Bill už do léčebny nepatřil.
Už dlouhou dobu ne.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Ja mam takovou radost, Bill vsechno zvlada tak dobre! Opravdu, Tom je vynikajici psycholog 🙂 nicmene se stale blizi doba, kdy Bill pojede domu. Daleko od Toma :-\ trochu se bojim toho, jak to Bill zvladne, jak to zvladne Tom, protoze uvedomeni si, ze ho ma vic nez jen trochu rad, prijde jiste velmi brzy po Billove odchodu. Zkratka tuhle povidku mam hodne rada a moc dekuji za dnesni dil 🙂
Krásně to pokračuje dále.. 🙂 Z Billových pokroků mám hroznou radost, když si na něj vzpomenu, jaký byl několik dílů dozadu, je ta změna skoro neskutečná.. 🙂 Doufám, že i nadále půjde vše dobře a Billa z léčebny pustí.. a doufám, že bude i nadále s Tomem.. 🙂 Moc se těším na další díl.. 🙂
Mám z Billa opravdu velkou radost, ale zároveň se toho všeho trochu bojím. Opravdu mě vůbec nenapadá, jak tohle může pokračovat, ale přesto se na další díly strašně těším!
Mám strach jestli Bill půjde prič a nebude z Tomem tak ten nový začátek nezvládne.
Len či je Bill schopný zvládnuť svet aj bez Toma, ktorý mu kryje chrbát? Mám strach z toho ako mu bude, keď ho pustia domov. Otec nemá schopnosti upokojiť ho… Alebo sa mýlim? Som neskutočne zvedavá ako to bude. Táto kapitola bola nádherná:) Žiadne smutné chvíľky:) Veľmi pekne za ňu ďakujem.
Strašne ma tešia všetky tie Billove pokroky, ale ako už písali dievčatá, aj ja sa bojím toho, ako to bude, keď Bill z liečebne odíde. Či zvládne nový začiatok sám bez Toma.
Vďaka za krásnu pohodovú časť a teším sa na pokračovanie.
Momentálně moje nejoblíbenější povídka spolu s Balance – a obě se tu objevily ve čtvrtek, moc děkuju.
Taky doufám, že nám zlatíčka nerozdělíš.
Billovy pokroky mě neskutečně moc těší. Občas až nestačím zírat, jak skvělý dopad má Tom na Billa 🙂 A při posledních pár dílech se vždycky moc usmívám, protože je nádhera si číst, jak si Bill uvědomuje svět okolo sebe, dochází mu, co se děje, kde je a chce bojovat, aby mohl zase skutečně žít 🙂 Ovšem jak už tady zmiňovaly děvčata, i já mám obrovský strach z toho, co se stane, až Billa propustí. Nemám ponětí jak by to mohlo dopadnout, kam Bill půjde, jak to skončí mezi klukama. Nevím, jestli bude Bill schopný být bez Toma. To, že je na tom momentálně dobře a dělá obrovské pokroky v léčebně přeci ještě neznamená, že bude moci normálně vyjít mezi lidi ven, kde je těch lidí o mnoho více a hlavně je to tam o hodně nebezpečnější. Mám strach, že když se vrátí zpátky domů, vrátí se mu všecny ty věci, co se mu kdy děly. Vím, že on ví, jak zlí lidé k němu byli, ale když se navrátí zpět na ´místo činu´, nespadne zpět do stavu ve kterém byl, protože to všechno uvidí živě před svýma očima? Nejhorší je, že tohle může dopadnout naprosto všelijak. Každý na takové věci reaguje jinak a já se prostě bojím, aby tohle nedopadlo nějak špatně. Říkám si, že Ty bys nedopustila špatný konec, ale zase na druhou stranu si nikdy nemůžu být jista 😀
Jedno je ale jisté – tahle povídka je neskutečně nádherná ♥ Děkuji, že pro nás stále píšeš! 🙂
To bylo úžasné, vlastně Bill je úžasný, vlastně ne, oba jsou úžasní, i Tom xD♥
Nepřestanu se podivovat, co všechno Bill dokáže, když má Toma poblíž. A nepřestanu se podivovat nad tím, jak naprosto přirozeně Tom s Billem jedná, jak vždycky pozná, co říct a co udělat a vždycky je to přesně tak, jak má být.
Ano, Bill už do léčebny nepatří, ale jen a jen díky Tomově laskavé a intuitivní péči a opravdu nevím, jak by bez něj dokázal odolávat světu kolem. Možná ho podceňuju a ve skutečnosti je Bill mnohem silnější, než se zatím zdá. Přeju si z celého srdce, aby tomu tak bylo ♥