autor: Ghostie
Když Tom přišel domů, zamířil rovnou do matčina ateliéru v potřebě něčeho normálního. Nicméně Simone se na něj vrhla, jakmile se objevil, přiložila mu ruku na tvář a zamračila se.
„Jsi v pořádku, miláčku? Vypadáš bledě. Cítíš se dobře?“
Zavrtěl hlavou, dredy mu poletovaly sem a tam, a sesunul se na matčinu otočnou židli. Pootočil se v ní o sto osmdesát stupňů a pomalu řekl: „Co za obraz mi to chceš ukázat?“
„Tome? Co se děje?“ zeptala se vážně a ignorovala jeho otázku. „Pokud se necítíš dobře, co je špatně?“
Tom se s povzdechem otočil zpátky ke stolu a opřel se o lokty s hlavou v rukách.
„Bill… Bill je to, co je špatně.“
„Oh… co se stalo?“ Zeptala se Simone tiše, snažíc se být citlivá k pocitům svého syna, protože o své sexuální orientaci Tom nemluvil ještě ani se svými přáteli. Bylo to pro něj snadné, protože měl rád holky, ale Simone věděla, že stejně tak se mu líbí i kluci. Mohla jen předpokládat, že Bill udělal něco, co Toma rozrušilo, zlomilo mu srdce, a věděla, že ona je jediná osoba, která by mu mohla pomoct. I když Gordon byl také důvtipný k sexualitě svého syna, z tohohle vycouval a nechal vše na Simone. Ne proto, že by se nestaral, ale proto, že jeho žena byla v těchto otázkách lepší jak pro holky, tak pro kluky.
„On je tak…“ Tom se odmlčel na dlouhou chvíli, než si opět povzdechl. „Mami, prosím, nech mě, abych na něj přestal myslet.“
„Co se stalo, miláčku?“ Zeptala se Simone tím nejjemnějším hlasem, když poklekla vedle svého syna. Něco v jejich stárnoucích kloubech prudce nesouhlasilo, ale Tom stál za trochu artritické bolesti.
„Není to to, co si myslíš,“ povzdechl si. „On… chci říct… však víš. Tajemství. Temná tajemství. A teď je znám. A nechci… Už to nechci. Ježíši.“ Tom zatnul ruce v pěst a frustrovaně si je přitlačil na obličej.
„Tome, to nedává žádný smysl,“ řekla Simone tiše a položila mu ruku na koleno. Tom se jí přes víkend svěřil s podezřením o Billově minulosti a ne-tak-příjemným-domácím-životem, a tak ji napadlo, že to bylo to, o čem právě mluvil.
Další minuta ticha uplynula, než Tom zavrtěl hlavou a vstal. „Já nevím. Myslím, že… přijdu na to. Díky.“
„Dobře… není zač.“ Dveře se zavřely a Simone vstala a zavrtěla hlavou. „Tak dlouho, dokud budeš vědět, co děláš.“
Ve svém pokoji Tom odhrnul přikrývku a odhalil krvavou skvrnku, kterou tam Bill zanechal. Sledoval ji a smutně uvažoval, jestli se snad Bill nešťastnou náhodou zranil u něj doma a nevšiml si toho. Cítil se trochu provinile, lehl si zády na postel. Pokud byl dříve Bill v jeho mysli, tak teď se stal jeho myslí. Nemyslel na nic jiného. Škola? Georg? Gustav? Univerzita? Životní profese? Zapomenout na všechny tyhle sračky. Tom měl na přemýšlení Billa.
A čím víc na něj Tom myslel, tím více rostla bolest v jeho srdci.
Když se Bill vplížil do svého domova se záměrem dostat se bez povšimnutí do svého pokoje, jeho matka jej přesto kvapně odtáhla do kuchyně a chrlila na něj svá prohlášení o tom, jak si dělala starosti.
„Měl jsi dnes domů přijít na oběd! Je půl třetí! Bille, kde jsi proboha byl?“
„Měl jsem test. Dělal jsem ho po škole-„
„Jaký?“
„Zkoušku. Dělal jsem zkoušku, byla až po vyučování.“
„Vůbec jsi mi o tom neřekl,“ zvolala Jutta a Bill instinktivně poodstoupil, téměř jistý, že jej udeří.
„Řekl, mami, zmínil jsem se ti o tom včera-„
„Vůbec jsi mi o tom neřekl! Byla jsem strachy bez sebe poslední dvě hodiny! Volala jsem do školy, ale řekli mi, že nemáš žádné hodiny, volala jsem k tvému kamarádovi Tedovi-„
„Tomovi, mami. Je to Tom. A říkal jsem ti, že budu dneska dělat zkoušku!“
„Mohl jsi mi zavolat. Mohl jsi mi alespoň zavolat, Bille,“ řekla, její hlas byl tenký a váhavý, stejně jako stav jejího těla. Jutta byla křehká žena s prošedivělými vlasy a povislou kůží, daleko dříve na to, jaký byl její věk. Bill věděl, že on byl zodpovědný za stav své matky a cítil se trochu provinile, že se o to nestará tak, jak by měl.
„Můj telefon je rozbitý, mami,“ řekl tiše.
„Opravdu? Kdy se ti rozbil?“
„Včera.“
Nastala pauza, ve které si Jutta snažila vzpomenut, a Bill se pomalu přibližoval ke schodům. „Já půjdu do sprchy…“
„Oh ne, nepůjdeš! Pojď sem, musím se ujistit, že jsi v pořádku! Byl jsi pryč ode mě tak dlouho…“
Bill se s povzdechem otočil zpátky k matce a rozhodl se mít všechno tak rychle za sebou, jak jen to bude možné. Pokrčil rameny, sundal si bundu a přetáhl si tričko přes hlavu, pak ustoupil a nechal svou matku, aby mu zkontrolovala tělo.
„…všechno se zdá být v pořádku, ale Bille, prosím, příště…“ Jutta se odmlčela a Billa krátce napadlo, jestli je to nový symptom její duševní nemoci, že si nemohla vzpomenout na větu, kterou chtěla říct. Nicméně, jeho teorie byla krátce na to vyvrácena, když mu matka náhle zvedla levou ruku, která zřejmě zaujala její pozornost, a zvědavě se na něj podívala.
„Bille,“ začala znovu, její hlas byl neuvěřitelně tichý. „Tato bílá věc… vidím něco přes rukavici.“ Billovi se v šoku rozšířily oči, když si Jutta přitáhla ruku blíž. „A… je to… Bille! To je krev!“
Jutta mu strhla rukavici a Bill věděl, že je v podstatě v prdeli.
Bylo nemožné, aby Tom na Billa přestal myslet, a čím více to dělal, tím více si uvědomoval, že ta malá zamilovanost byla najednou něco daleko většího. Nechápal to, ale přesto věděl, že Billova tajemství jej k němu neuvěřitelně přitahovala, a zároveň v něm vyvolávala silnou potřebu jej chránit. Rozhodl se, že jej potřebuje vidět, aby si o tom všem nejspíš udělal nějaký závěr. Nebo možná ho prostě jen potřeboval vidět. Tom se vyhrabal z postele, naposledy se podíval na malou skvrnku, a potom už vyběhl ven, sotva zavolal na svou matku slova na rozloučenou.
Jeho chůze k Billovu domu byla krátká, ale plná myšlenek. Věděl, že si tím v podstatě kope větší a větší díru, když nechá své srdce uvíznout u Billa, ale bylo na něm něco, co Toma k němu tak silně táhlo, a přesto to nedokázal pojmenovat. Bylo to více než jen hezká tvář nebo tragický příběh. Tom přemýšlel, jestli tu byl někdo další, kdo Billa znal, kdo viděl více než jen jeho jízlivost, nebo v případě Andrease a Jutty, více než jeho nemoc. Tom se cítil poněkud zvláštně, byl vlastně jediný Billův přítel… pokud mohli být považováni za přátele. Přesto, i kdyby byli přátelé, není žádná naděje na něco víc. Nemohl ho dokonce ani obejmout. Bill měl v sobě prázdno a Tom netušil, čím ho zaplnit. A i kdyby to věděl, neměl by žádnou možnost, jak ho zaplnit.
Tom přišel k Billovu domu, ale zarazil se dříve, než zaklepal. Spustil ruku dolů, opatrně si rozvázal šátek a přitiskl ucho ke dveřím. Slyšel zevnitř něco, co znělo jako výkřiky.
„…nemůžu uvěřit, že jsi mě takhle podvedl! Jak si myslíš, že bys to mohl přede mnou skrýt?“ ozval se odněkud hysterický hlas, zřejmě Billovy matky.
„Protože jednáš naprosto nepřiměřeně! Proč bych ti to ukazoval?“ Tom byl šokovaný, že slyší Billa křičet tak agresivně. Byl tak hlasitý, že Tom ani nemusel přikládat ucho ke dveřím.
„Abych tě mohla vzít do nemocnice! Chápeš, jak vážné zranění to je? Co kdyby byla narušená tepna?“
„No, nebyla, přestaň se zatraceně tak moc strachovat. Umím se o sebe, kurva, postarat!“
„Ne, neumíš!“ Jutta byla ještě hlasitější a její křik byl přerušen vzlyknutím, než pokračovala. „Nemůžeš na sebe dávat pozor! Jen se tě snažím chránit, Bille! Ty jsi tak neopatrný!“
„Vždyť ani nevíš, co se stalo!“ Vykřikl Bill, hlas se mu zlomil. „Jak se opovažuješ mě obvinit z toho, že nejsem schopný se o sebe postarat? Nejsem mrtvý, nebo ano?“
„Ještě ne! Ale co až se stane něco horšího? Co pak?“
„Pak můžeš mít, kurva, šťastný život beze mě!“ vykřikl Bill vehementně. Tom se šokovaně na chvíli odtáhl od dveří, ale pak se rychle přitiskl zpátky.
„Neříkej to! Neopovažuj se tohle říkat, a neodvažuj se mi nadávat!“ Chvíli bylo ticho a poté hlasitý vzlyk.
„Prašti mě znova! Já se kurva odvažuju! Udělej to!“ Tom pevně sevřel dveře, naprosto vyděšený z toho, jak Bill ochraptěle křičel, ale nedokázal od něj teď odejít.
Tentokrát Tom slyšel ostrý zvuk úderu a poněkud opožděně a hloupě si uvědomil, že Jutta byla ta osoba, která Billovi ubližovala. Tom ji nikdy nepovažoval za podezřelou. Neměl čas nad tím přemýšlet, protože hádka pokračovala.
„Jdi do svého pokoje!“ byl výkřik, který dorazil k Tomovým uším. Sevřel pevně rám dveří a snažil se nesesunout na zem. „Do školy se nevrátíš! Zakazuju ti to! Nikam už znovu nepůjdeš! Nechám tě tady a už nikdy nepůjdeš ven! Nemůžu riskovat! Nemůžu!“
„Co to… ne! To mi nemůžeš udělat! Jak si můžeš myslet, že by to něco vyřešilo?“ Tomovi se rozšířily oči nad Billovým hlasem; byl tak napjatý a tak zoufalý. Tom nemohl uvěřit tomu, že byl Bill tak neústupný o pobytu ve škole, když se mu sám nedávno svěřil, jak moc školu nenávidí.
„Můžu! Můžu, a ty proti tomu nic nezmůžeš! Zavolám do školy teď a řeknu jim to! Už nikdy nevykročíš mimo tento dům, už nikdy!“ Hlas Jutty v tomto bodě zeslábl a třásl se.
„To nemůžeš! Kurva – nerozumíš tomu! To nemůžeš!“
„Udělám to.“
„Ne-„
„Udělám!“ zakřičela Jutta.
„Naser si!“
Po tomto posledním Billově výkřiku Tom uslyšel kroky přicházející ke dveřím. Rychle od dveří odskočil pryč.
„Kam jdeš?“ Slyšel panickou otázku od Jutty těsně před tím, než se dveře s trhnutím otevřely. Bill vyrazil ven, natahoval si na sebe tričko s divokým výrazem ve tváři, který byl někde mezi zuřivostí, zklamáním a nenávistí. Jutta opět něco zavolala, když Bill zabouchl dost prudce na to, aby se celý dům zatřásl – a Tom viděl, že Bill se třásl taky.
V té chvíli se Bill ohlédl na Toma a vytřeštil oči, vlasy měl rozcuchané a na tváři se mu tvořila tmavá modřina. Zaklel a rychle přešel blíž k Tomovi, který stál strnule, popadl jej za rukáv mikiny (omylem jej přitom štípnul) a okamžitě ho táhl pryč. Šel tak rychle, jak jen to bylo možné, aniž by musel běžet, a Tom jej němě následoval.
„Bille Benjamine Jamesi Timothy Kaulitzi! Vrať se zpátky, hned!“
V tom okamžiku se dal Bill do běhu, aniž by pustil Toma, který byl sotva schopný udržet s ním krok, natož ještě běžet. Málem třikrát spadl před tím, než konečně dorazili k Billovu cíli, autobusové zastávce. Bill se uvnitř okamžitě zhroutil, s hlavou v rukách, jako by se snažil Tomovi vyhnout. Tom neříkal nic, bylo ticho tak dlouho, dokud se Bill dlouze a pomalu nenadechl a nezvedl hlavu.
„Kolik jsi toho slyšel?“ zeptal se klidně, ale s jakýmsi druhem podezíravosti v hlase.
„Ehm…“ Tom se rozpačitě pohnul, nechystal se mu lhát. „Skoro všechno,“ zamumlal, čímž u něj vyvolal zaklení. Tom opatrně vzhlédl, viděl Billa s hlavou opřenou o chatrnou překližku autobusové zastávky, s propletenými prsty a se zavřenýma očima a pevně semknutými rty.
„Já… do prdele. Jsem totálně úplně v prdeli.“
Nejistý, co říct, se Tom pouze přisunul blíže, ale pak se zarazil. „Stává se to…?“ začal, ale nebyl si jistý, jak pokračovat.
„Často? Jistě. Liší se to podle toho, jak se máma cítí… ale, jo.“
„A ta modřina v pátek,“ řekl Tom tiše. „Co…?“ Tom opět nepokračoval, nechtěl vyzvídat.
Poté, co se zhluboka nadechl, Bill odpověděl. „Nechtěla mě nechat u tebe přespat.“
„Oh…“ Tom se podíval na svoje ruce a nervózně si pohrával s prsty, tváře mu hořely studem. „Mohl jsi… pokud jsi nechtěl jít… bylo by to v pořádku…“
„To je fuk. Šel jsem, tak co.“
Tom sebou neklidně trhl. Cítil se trapně a rozpačitě. Neměl ponětí, jak dál reagovat. Bill mu vzal jeho mysl, jeho teorie, jeho zvědavost a několika krátkými pohyby to všechno otočil a znovu zakódoval. Teď bylo všechno vzhůru nohama a zmatené a nic nebylo na svém místě. Tomovi už nic nedávalo smysl.
„Omlouvám se,“ řekl Tom po chvíli. „Já… ehm… jen jsem tě chtěl vidět a… nechtěl jsem slídit, nebo tak něco…“
„Samozřejmě, že ne,“ řekl Bill až příliš klidně, „Já ti věřím.“
„Hm…“
„Tome, to přejde,“ povzdechl si Bill. „Vždycky tohle, kurva, děláš. Chováš se jako nakopnuté štěně. Není to, kurva, žádný velký problém.“
Tom zíral na svá kolena a prsty zaryl do látky džínsů. Byl to obrovský, kurva, problém.
„Pro mě je,“ promluvil, překvapil sám sebe. Oba se na sebe podívali, Tom ztraceně a Bill, zmateně.
„Proč?“
„Protože… jsi hodně věcí, Bille, ale jedna z věcí, které nejsi, je špatný člověk. Ty jsi opravdu v podstatě… naprosto úžasný.“
autor: Ghostie
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Ano, je prostě naprosto úžasný 🙂 🙂 zajímalo by mě, jestli Billovi dojde, že se do něj Tom zamiloval. Každopádně jsem velice ráda, že Tom slyšel Juttu a ví, že je to ona kdo Billa bije. Nechci se pořád opakovat, ale tahle povídka ke prostě skvělá a já opět moc děkuji za překlad 🙂
A konečne sa všetko dostalo na povrch. Tom už zistil, kto Billovi ubližuje. Som zvedavá, kedy Bill príde na Toma, že sa doňho Tom zamiloval a že aj on niečo k nemu cíti.
Ďakujem za preklad.
Mě z dnešní části tak moc bolí srdce! Tak mě to vtáhlo, že jsem si myslela, že je to všechno realita, že ty osudy jsou skutečný… Musela jsem se pak na chvilku vzpamatovat, než jsem mohla začít psát komentář. Ale beztak se mi o tom bude dneska zdát :))
Nenávidím Juttu a chci, aby shořela v pekle! A stejně jako Tom bych chtěla Billa chránit a udělat všechno pro to, aby se jeho situace zlepšila. A já vím, že to Tom dokáže. Že se mu to povede. Sice si zatím neumím představit, jak… Ale určitě to nakonec všechno dopadne dobře. Protože jestli ne, tak mi z toho asi hrábne :))
Moc se těším na další díl a strašně děkuju za krásný překlad.
Chudák Bill ne jen že se musí vyrovnávat z nemoci ještě šílena matka.
Z tejto poviedky cítim takú príšernú beznádej a nemohúcnosť. Príliš sa do nej vžívam. Tom je perfektný kamarát. Myslím, že bude schopný Billa zachrániť, dúfam v to. Vždy čakám, že Billa objíme ale on to neurobí, lebo rešpektuje jeho pravidlá a to je boľavé ale zároveň strašne pekné. Tak rada by som vedela čo bude ďalej. Veľmi pekne ďakujem za úžasný preklad.
Ufff, tenhle díl byl tak bolestný! 🙁 Billa je mi čím dál víc líto a tohle, co předváděla jeho matka, to bylo neskutečně moc přes čáru. Už minule jsem psala, že její strach o syna celkem chápu, ale ona to až šíleně moc přehání. Vážně by mě zajímalo, co má za psychickou poruchu, protože takhle se normální člověk prostě chovat nemůže. Teď jen nevím, zda Bill udělal dobře, že utekl. Na jednu stranu to dobře samozřejmě je, protože společnost té šílené ženské z něj samotného šílence dělá, ale na stranu druhou Bill ještě pořád není plnoletý a tak se trochu bojím, co se stane. Myslím, že Billova matka je skutečně schona všeho a nedovedu si představit, co se stane, jestli se Bill domů vrátí. I když by si to třeba nemusela pamatovat, to by bylo nejlepší!
Tahle povídka je neskutečně moc silná, poslední dobou ji až nějak moc prožívám a úplně mi z ní běhá mráz po zádech.
Strašně moc děkuji za skvělý překlad a na pokračování se moc těším, i když se jej zároveň i trochu bojím. 🙂
neskutočne bolestivá a dojímavá časť Billovho života,už sa nečudujem že Bill chce od matky odísť,ale zasa sa mi potvrdzuje že v živote je vo všetkom rovnováha a že Billovi osud prihral Toma ktorý mu je oporou nie je náhoda,prekrásny príbeh milujem to a veľká vďaka za preklad♥