autor: Muckátko :o*
Ahojte všichni,
tento díl budete pravděpodobně číst už ne od Muckátka :o*, ale od Bc. Muckátka :o*. Chtěla jsem se s vámi o tu radost podělit. Státní zkoušky jsou za mnou a mě teď čeká nekonečně mnoho času na psaní, takže se máte na co těšit. Užijte si snad nejdelší díl této povídky, ve kterém se dozvíte, co bude s Billem. 🙂
Rozhovory
Billovo propuštění se blížilo každým dnem. Tom, ačkoli byl do Billova případu zapletený ze všech nejvíc, byl stále držen stranou, co se informací o Billově stavu týče. Možná mu nikdo neřekl, co se chystá, ale on věděl, jak všechno zjistit. Pro teď ale potřeboval fakta a ne své dohady. Před začátkem směny zamířil do kanceláře primářky. Potkal ji krátce na chodbě a vypadala celkem mrzutě, z čehož Tom usoudil, že nebude lehké jí předložit své stanovisko. Stejně však s pevným rozhodnutím a hlavou vzpřímenou zaťukal a po tlumeném vyzvání vešel dovnitř.
„Dobrý den,“ pozdravil slušně a zavřel za sebou dveře. Primářka seděla nad svým stolem, hlavu si držela v dlaních a vypadala, že dumá nad nějakým seznamem a plánem. Po hlase poznala Toma, proto se malinko poohlédla.
„Dobrý den, Tome, pokud to není životně důležité, tak to musí počkat. Mám teď důležitější věci na práci. Kam umístit pacienta, pro kterého tu není místo,“ zamumlala a povzdychla si. Tom se posadil do křesla kousek od ní.
„Kam umístit Billa, pro kterého tu není místo?“ upřesnil Tom. Primářka zvedla hlavu a podívala se na Toma.
„A tohle víte zase odkud?“
„Nejsem hloupý. Vím, že chcete Billa propustit a máte s tím starosti.“
„Pak chápete, že na vás teď nemám čas. Bez urážky.“
„Jeho otci je vážně jedno, jak tohle dopadne?“
„Jeho otec je vytížený člověk. Pracuje tvrdě, aby Billovi zaplatil veškeré výdaje spojené s jeho pobytem a léčbou, které nejsou zrovna zanedbatelné,“ vysvětlila mu primářka.
„Jeho otec je vytížený člověk. Pracuje tvrdě, aby Billovi zaplatil veškeré výdaje spojené s jeho pobytem a léčbou, které nejsou zrovna zanedbatelné,“ vysvětlila mu primářka.
„Takže co s ním bude?“ zeptal se.
„To je právě to, na co se snažím přijít,“ vyhrkla primářka frustrovaně. „Tady zůstat nemůže. Na jedno volné místo tu čeká 5 pacientů, kteří jsou daleko vážněji nemocní, než je Bill a hospitalizaci opravdu potřebují. Zpátky domů k otci se Bill vrátit nemůže. Jednak by na něj otec neměl čas a jednak by nemohl docházet na pravidelná sezení s psycholožkou, kterou zná a ví, co od ní čekat. Momentálně se snažím nafouknout alespoň jednu budovu o jedno hloupé místo, protože ani mně není jedno, co s Billem bude. Za pár hodin přijede jeho otec a já mu nemám co navrhnout,“ zavrčela primářka a znovu se nešťastně sklonila nad papíry.
„Možná bych pro vás měl řešení,“ pronesl Tom zdánlivě s nezájmem.
„To by mě opravdu zajímalo, jaké řešení by mi mohl poskytnout student vysoké školy, který sem chodí na brigádu a nemá o vnitřních záležitostech nejmenší tušení,“ řekla primářka sarkasticky. Doopravdy byla jen zoufalá a nevěděla z které do které.
„Možná tohle…“
Flashback
Tom seběhl dolů do kuchyně, kde Simone připravovala večeři.
„Mami? Kdy přijede táta?“ Simone se podívala na svého syna.
„Měl by tu být každou…“ Přerušilo ji právě parkující Gordonovo auto. „Asi za 5 vteřin je tady,“ zasmála se a Tom s ní. Usadil se ke stolu a čekal. Věděl, že táta přijde z práce hladový jako vlk a první věc, po které sáhne, bude talíř s večeří.
„Ahoj všichni!“ zahalekal Gordon a došel do kuchyně. Tom i Simone mu unisono odpověděli a Simone přidala ještě polibek navrch.
„Tady má někdo asi velký hlad, že už tu sedí,“ poškádlil Toma.
„Proč? Normálka,“ pokrčil rameny.
„No že tě většinou musíme k jídlu volat dvakrát,“ zašklebil se Gordon a poděkoval za talíř.
„Všechno je jednou poprvé.“
Tom počkal, dokud nebude vše potřebné na stole a dokud se jeho rodiče neusadí, že budou večeřet, aniž by od stolu vstávali a něčím se rozptylovali.
„Děje se něco, Tome?“ zeptala se Simone. Podivně se po nich koukal a přehraboval se v jídle.
„No… máte dobrou náladu?“ zeptal se nejdřív. Simone se zamračila. Na tohle se Tom ptal vždycky, když něco provedl, nebo chtěl něco, o čem předem věděl, že se to ani jednomu rodiči nebude líbit.
„Tome, co jsi provedl?“ zeptala se Simone rovnou.
„Nic. Přísahám,“ dušoval se Tom.
„Tak o co jde?“
„No víš, napadlo mě… nejdřív ale musím vědět, jestli máte dobrou náladu,“ zeptal se znovu.
„Tome, mluv. Buď nám dobrá nálada zůstane, nebo nám ji zkazíš, ale teď ven s tím!“
„Uch tak fajn, ale nemlaťte mě, jo? Ještě jsem nikde nic nepodepsal, nikomu nic neříkal. Jste první, kdo se o tom nápadu dozvídá.“
„Tak alespoň že tak. Alespoň jsi nikomu nic nesliboval dopředu,“ oddychla si Simone.
„Víte, Bill, on je na tom opravdu hodně dobře a asi ho brzo propustí,“ začal Tom.
„Tome, ale to je naprosto skvělá zpráva,“ zaradovala se Simone. Měla radost už kvůli Tomovi.
„Jo to je, jenže tu musí zůstat a docházet na pravidelná sezení se svojí psycholožkou, aby se ujistili, že to v normálním životě zvládá.“
„To je to nejmenší. Párkrát s ní promluví, a když uvidí, že je v pořádku, bude moct na ta sezení přestat chodit. Jsem na tebe pyšná, Tome,“ usmála se Simone dojatě.
„Uch heh… no problém je, že on… v léčebně zůstat nemůže a jeho otec si ho k sobě taky vzít nemůže, protože moc pracuje,“ naznačil Tom opatrně.
„Ale co s ním bude? Přece ho nevyhodí na ulici!“ vykulila Simone oči.
„To se právě nesmí stát, a tak mě napadlo, že…“
„Tome?“ oslovila jej Simone, protože už tušila, co jí chce její syn říct.
„Že by třeba mohl být u nás? Než mu ta sezení skončí? Bydlet… u nás?“ pípl a malinko se na židli skrčil, když viděl překvapené pohledy obou rodičů.
Simone zalapala po dechu. Tohle tušila, ale nevěřila, že to Tom opravdu vypustí z pusy. Ovšem stalo se a problém byl na světě. Ležel před nimi uprostřed stolu a čekal, až jej někdo vyřeší.
„Och… uhm… upřímně? Absolutně nevím, co na to říct.“
„Ano by stačilo, hehe,“ uchechtl se Tom.
„Tome, tohle je naprosto šílený nápad, uvědomuješ si to?“ zapojil se do konverzace Gordon.
„Já vím, ale opravdu chci pomoct,“ naléhal Tom.
„My to chápeme, Tome, ale tohle už je velká věc. I kdybych připustila, že je to alespoň z jedné tisíciny možné, myslíš, že by Billův otec dovolil, aby se jeho syn nastěhoval k cizím lidem? Navíc, kdo tohle bude všechno sponzorovat?“
„Uhm no vy? A já? Něco jsem vydělal. A navíc Billův táta posílá do léčebny peníze jako úhradu za pobyt a léčbu, tak by ty peníze prostě posílal jen na jiný účet,“ vyřešil Tom celou situaci.
„Proč by měl platit za něco, co jeho syn už nepotřebuje? Nebo je snad milionář, že může jen tak rozhazovat peníze?“
„Ne, to ne,“ zavrtěl Tom hlavou.
„To nejsme ani my, nemůžeme peníze utrácet jen tak.“
„Počkej. To zase prr,“ zastavil ji Gordon, „tak špatně na tom nejsme. Jednoho dalšího člověka bychom uživit zvládli, tím ale nechci říct, že jsem jednoznačně pro, aby se sem nastěhoval někdo cizí,“ podíval se na Toma, kterému se rozzářily oči v naději, že stáhne Gordona na svoji stranu.
„Prosím. Bylo by fajn mít v domě někoho stejně starého. Bill by byl něco jako mladší bráška a nebude to na dlouho. Jen dokud mu neskončí ta sezení,“ prosil Tom.
„I kdybychom souhlasili, jeho otec to nikdy nepovolí. Nesvěří své dítě cizím lidem.“
„Já s ním promluvím. Bude to pro něj výhodné.“
„Tome, Tome, zadrž. Myslel jsi to určitě dobře a já jsem moc ráda, že se staráš o ostatní a chceš pro ně to nejlepší, ale tohle je velké sousto. Nezlob se, ale tohle nejde,“ zavrtěla Simone hlavou a pokračovala v jídle, ačkoli ji hlodalo svědomí. Tom se podíval na Gordona, který měl v očích tu samou odpověď jako Simone. Tomova nálada klesla.
„Dojím si to u sebe,“ pípl a vstal od stolu.
„Nebuď naštvaný, Tome,“ promluvila Simone.
„Nejsem,“ zamumlal Tom smutně.
„Dal jsi do toho příliš mnoho srdce. Někdo do toho musí vnést trochu rozumu.“
„Hm.“ A s tím Tom zmizel ve svém pokoji.
Později toho večera Tom ležel na své posteli a díval se na láhev, kterou měl postavenou na svém stole. Tu láhev, ve kterém mu Bill předal první vzkaz. Chtěl to vzdát, protože viděl, že s rodiči nepohne, ale pořád měl tendenci hledat skulinku. Ozvalo se klepání.
„Tome?“ nakoukla dovnitř Simone a posléze i Gordon.
„Co?“ podíval se na rodiče.
„Jdeš už spát?“
„Ne. Nechce se mi,“ přiznal popravdě.
„S mámou jsme nad tím ještě trochu přemýšleli. Je to šílené, ale pokud bude Billův otec souhlasit, Bill tu může nějakou dobu zůstat,“ řekl Gordon. Tomovy oči se rozšířily a srdce zakoplo štěstím.
„Opravdu?“ vydal ze sebe Tom dojatě.
„Ano ale!“ zdvihl Gordon prst. „Nepočítej, že budeme Billova tátu přemlouvat my. Je to na tobě,“ upozornil jej Gordon.
„Díky mami, díky tati.“
Konec flashbacku
Primářka nevěřícně lapala po dechu. Nevěděla, jestli si z ní ten student dělal legraci, nebo to myslel naprosto vážně. Soudě podle jeho odhodlaného výrazu ve tváři se obávala, že to opravdu myslí vážně.
„V jednom se s vašimi rodiči shodnu. Tohle… je naprosto šílené a nemožné,“ otočila se na křesle a zabodla pohled do papírů. Už se ale na nic nesoustředila.
„Jo, tohle naši říkali taky a nakonec svolili,“ podotkl Tom.
„Nevím, co žádáte ode mě. Já vám to nemohu schválit ani zakázat. Jakmile Billa propustíme, léčebna už za něj nezodpovídá, takže by mi prakticky mohlo být jedno, co s ním bude, nebo kam půjde.“
„Ale není, protože vám na něm záleží. Stejně jako mně. Prakticky jsem vám o tom vůbec nemusel říkat, ale jelikož vám za hodně vděčím, chtěl jsem, abyste se k tomu taky vyjádřila,“ zahrál Tom na city.
„No… to je milé. Podívejte, z lékařského hlediska je to naprosto vyloučeno, ale z toho lidského, neprofesionálního by to bylo pravděpodobně to nejlepší, co by Billa mohlo potkat,“ zamlela ústy.
„Takže, až přijede pan Kaulitz…“
„Aha! Tak o tohle tady jde. Jestli mě žádáte, abych vám dělala prostředníka a přemlouvala Billova otce, aby nechal Billa bydlet s vámi, tak to jste na špatné adrese. On byl dokonce úplně proti, abyste se s ním stýkal tady, takže nečekejte, že to bude jednoduché.“
„Jak proti? Co?“ Primářka zkřivila obličej. Tohle nechtěla říct.
„Nepřál si, abyste se k Billovi přibližoval. Chtěl to zakázat, ale Bill mu zřejmě řekl něco, co ho donutilo svoje rozhodnutí zvážit.
„Oh!“
„Měl by přijet kolem 5. Klidně jděte za Billem, a jakmile pan Kaulitz přijede, přijdu pro vás,“ slíbila.
„Děkuji,“ kývl Tom a odešel.
*
Jörg se ani nesnažil skrýt obavy a bezradnost ve své tváři, když mířil k léčebně. Bylo mu jasné, proč si jej primářka zavolala. Pravděpodobně mu hodlala oznámit, kdy Billa propustí a kdy si pro něj má přijet, pokud jej nechce nechat stát před bránou léčebny a nechat jej napospas životu na ulici.
„Dobrý den, pane Kaulitzi,“ pozdravila primářka, když po zaklepání otevřela dveře kanceláře a stanula tváří v tvář Billovu otci.
„Dobrý den,“ oplatil jí Jörg pozdrav a na pokynutí rukou vešel dovnitř.
„Dáte si kávu nebo čaj?“
„Ne děkuji. Raději bych přešel k věci, ačkoli vím, co se mi chystáte oznámit,“ posadil se ztěžka na křeslo.
„Ano. Už znám datum Billova propuštění,“ přikývla. Jörg se na ni podíval. Pohledem ji vybízel, aby mu to datum řekla a nenapínala jej. Přijde to tak jako tak, takže na tom už nezáleželo. Nemusela to oddalovat.
„7. duben. Bude to sedmého dubna, což je za necelých 14 dní,“ upřesnila mu. Jörg sklopil nešťastně hlavu.
„Jak mám za 14 dní vymyslet, co s Billem? Jak tohle celé zařídit?“ rozhodil rukama.
„Pane Kaulitzi, nerada to říkám, ale já vás na to připravovala, když jste tu byl posledně. Varovala jsem vás, že to přijde dřív, než se nadějete. Celý den jsem dnes seděla nad plánem a pacienty. Snažila jsem se najít alespoň jedno místo, kam bych Billa mohla přesunout, ale pak jsem našla seznam čekatelů. Na Billovo místo jich připadá 5. Jde o pacienty, kteří Billovo místo zoufale potřebují. Bojím se, že bych prodloužení Billovy hospitalizace neobhájila.“
„Děkuji. Děkuji i za snahu. Obávám se, že Billa prostě budu muset odvést domů a doufat, že se bez odborných sezení obejde a překoná vše sám,“ vydechl. Primářka se ošila, když si vzpomněla na Toma.
„Mohu k vám teď mluvit ne jako primářka, ale jako někdo, komu záleží na tom, aby se Bill dokázal plně vrátit do normálního života?“
„Samozřejmě,“ přikývl Jörg.
„Ještě jedna možnost by tu byla, ale musíte mi slíbit, že než vše zavrhnete, poslechnete si mě do konce.“
„Slibuji.“
„Pamatujete si na toho studenta, který má veškerý podíl na tom, jak rychle se Bill dokázal vrátit zpátky k normálním věcem?“
„Ano.“
„Je mladý, má šílené nápady, ale zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by měl tak velké srdce, ve kterém je dost místa pro všechny,“ začala primářka chválou. Nebyly to plané řeči. Opravdu si tohle o Tomovi myslela. Který jiný mladý muž v Tomově věku by se staral o někoho, jako je Bill?
„Záleží mu na tom, co s Billem bude stejně jako vám nebo mně. S řešením, které vám tu předložím, přišel on a chci, abyste věděl, že ačkoli to bude znít nereálně a naprosto nepřípustně, on to dělal z čiré starosti a bezelstnosti. Vzhledem k tomu, že sezení s psychologem budou jen dočasná a podle Billova stavu se může jednat jen o pár návštěv, Toma napadlo, že by jeho rodina pomohla a poskytla Billovi domov, dokud si psycholožka nebude jistá, že je Bill připraven obejít se bez odborné péče.“
„Jak prosím?“ vydal ze sebe Jörg naprosto zaskočeně a podle jeho výrazu ne zrovna příjemně zaskočeně.
„Pane Kaulitzi, ačkoli bych to z lékařského hlediska nedovolila, z toho lidského jsem jednoznačně…“
„Vy nemáte právo se v téhle věci angažovat jinak než z lékařského hlediska! Mám svěřit svého syna cizím lidem? Lidem, které jsem v životě neviděl?!“
„Jsem si jistá, že by nebyl problém se Tomovou rodinou sejít a vše v klidu…“
„A ten kluk?! Měl bych mu Billa naservírovat na stříbrném podnose, aby mu mohl ublížit? Jak dlouho bude hrát andílka? Dokud rodiče neodjedou do práce a on nezůstane s Billem v domě sám? A bude si moct vzít, co bude chtít?!“ rozčiloval se Jörg.
„Pane Kaulitzi!“ zvýšila primářka hlas. „Tímhle neurážíte jen Toma, ale i mě, protože já mu věřím. Nikdy by Billovi nezkřivil ani vlásek a měl milion možností mu ublížit celou dobu, co jej tady navštěvuje! Kdyby z něj Bill cítil nebezpečí, nikdy by si ho nepustil tak blízko k tělu. Prosila jsem vás, abyste nad tím jen chvíli uvažoval a ne vše hned zavrhl a ještě tu na mě křičel. Jak jsem řekla. Nebyl to můj nápad, ačkoli jsem se pod něj pomyslně podepsala!“
„Kde je ten kluk? Je tady? Chci s ním okamžitě mluvit,“ vyžadoval Jörg Tomovu společnost.
„Doprovázel vašeho syna do jídelny na večeři. Půjdu se podívat, jestli už je Bill po jídle,“ navrhla a nechala Jörga se svými myšlenkami.
Kluky v jídelně nenašla, proto zamířila rovnou do Billova pokoje. Jemně ťukla na dveře a vešla. První, co ji upoutalo, byl Billův úsměv. Držel se s Tomem za pravou ruku, oba měli dlaně v pěst a podivně hýbali palci. Vypadalo to, jako by se jeden snažil palec toho druhého přitisknout k pěsti a zastavit jej od pohybů.
„Ahoj kluci,“ usmála se jemně.
„Dobrý večer,“ pozdravili oba.
„Bille, nebude vadit, když ti Toma na chvíli ukradnu?“
„Asi ne,“ pokrčil rameny.
„To se mě zbavíš jen tak?“ zamračil se Tom z legrace.
„Hmmm,“ zabručel Bill a vyplázl na Toma trochu jazyk.
„Pak se ještě zastavím,“ slíbil Tom a odešel z pokoje. „Co se děje?“ zeptal se do zvuku zavírání dveří od pokoje.
„Pan Kaulitz je v mojí kanceláři a chce s vámi mluvit,“ vysvětlovala mu po cestě.
„Dobře. Jsem rád.“
„Opatrně s tím nadšením. Snažila jsem se vám trochu připravit půdu. Nevzal to moc dobře. Nechám vás o samotě a pro jistotu vás přijdu za dvacet minut zkontrolovat.“
„Děkuji.“ Tom zaplul dovnitř a primářka se modlila, aby zdi její kanceláře nebyly němými svědky vraždy.
„Dobrý večer, pane Kaulitzi,“ pozdravil Tom a natáhl k muži pravou ruku. Natáhl ji takovým způsobem, že Jörg nemohl odmítnout ji přijmout. Stiskl ji a podíval se na něj.
„Ty?!“ vykulil Jörg oči, když v tom klukovi poznal osobu, která do něj při jeho poslední návštěvě vrazila u východu.
„Ano já. Těší mě,“ potřásl mu pravačkou a posadil se naproti Jörga. Svojí zdvořilostí a pevným tónem hlasu Jörgovi trochu ukradl vítr z plachet. Chtěl na něj okamžitě spustit tu svou, ale copak mohl křičet na člověka, který byl zdvořilý a choval se jako dospělý? „Jsem si jistý, že vám primářka řekla o mém nápadu a je mi jasné, že s ním absolutně nesouhlasíte.“
„To teda nesouhlasím,“ potvrdil Jörg a dostával se do bojovné nálady.
„Dobře. Chápu,“ přikývl Tom chápavě.
„Ehh?“ vylítlo z Jörga neočekávaně. Čekal, že jej ten kluk zahrne milionem důvodu a slibů, názorů a argumentů. Možná se tam před ním i rozpláče, ale tohle nečekal.
„No když s tím nesouhlasíte, asi pro to máte velmi pádný důvod.“
„To mám. Ano. Přesně tak,“ přikyvoval Jörg, protože rychle nevěděl, jak by Toma odpálkoval.
„A jsem si jistý, že tím pádným důvodem, proč jste tuhle moji pomoc odmítl, je fakt, že jste přišel s nějakým vlastním efektním řešením. Nemám pravdu?“ zeptal se Tom. Jörg si nervózně odkašlal.
„No to… vlastně… ani tak… úplně není… já…“ koktal a škrábal se na zátylku.
„Pak nechápu, proč odmítáte pomocnou ruku, která vám chce pomoct a věci usnadnit,“ pronesl Tom s klidem.
„Hele! Co to tady na mě jako zkoušíš?! Jestli jsou tohle nějaké vaše psychologické finty, tak na ty já nejsem zvědavý!“ obořil se na něj Jörg, aby zakryl svoji nervozitu z toho, že jej ten kluk celkem dostával.
„Nejsem psycholog. Jen mám rozum.“
„A tím chceš říct co?“ namíchl se Jörg. To skoro znělo jako útok na jeho osobu.
„Tím chci říct, že vám nabízím pravděpodobně jediné východisko z téhle situace. Bydlím jen kousek odsud v rodinném domku. Mám dva milující rodiče a nikdy jsem neměl mladšího brášku, o kterého bych se mohl starat a dohlížet na něj. Bill mi ho v posledních měsících plně nahradil. Ta péče bude dočasná. Jakmile Bill nebude potřebovat další sezení, můžete si jej hned odvézt domů,“ ujišťoval Jörga. Ten se začal nepohodlně vrtět.
„Jak ti můžu věřit? Jak můžu věřit cizímu klukovi, který s námi nemá nic společného, že se postará o mého syna, který je křehčí než ta nejtenčí broušená číše?“
„Ten kluk pomohl vašemu synovi vrátit se do normálu. Bill mluví se všemi okolo, nechá na sebe sáhnout, jí ve společné jídelně a od posledního záchvatu uběhlo už spoustu času. Myslíte si, že po tom všem, co jsem tu dokázal, bych to chtěl zničit? Zahodit všechen ten čas, energii a trpělivost? Nevím, co bych měl udělat, abych vás přesvědčil, že mluvím pravdu. Nechci, abyste naložil Billa do auta a předal mi ho ve dveřích. Chci, abyste mi věřil, že chci jen pomoct, protože ačkoli si přeji, abyste tuhle možnost zvážil, stále nevím, jestli bude souhlasit Bill. Ano. Slyšíte dobře. Ještě dřív než jsem začal tohle všechno tlouct Billovi do hlavy a slibovat mu něco, co ještě není jisté, jsem tohle nejprve předložil vám, protože jste jeho táta a já nejsem žádný podrazák, abych Billa stáhl na svou stranu a bojoval s ním proti vám, takže ještě je tu stále šance, že Bill odmítne a jak to tak vypadá, tak vy se za tuhle variantu modlíte,“ dokončil Tom svůj proslov. Jörg jej poslouchal. Velmi pozorně na to, co se odehrávalo v jeho nitru. Jak se tam bilo veškeré pro a proti. Všechna výstražná světla tam svítila na poplach.
„Co když… čistě teoreticky… svolím,“ začal Jörg nalomeným hlasem. Tom cítil polovinu vítězství.
„Hádám, že máme ještě zhruba 2 týdny, než Billa propustí, takže vás seznámím s rodiči, můžete se podívat k nám domů, abyste viděl, že je to normální rodinný domek, kde se ve sklepě neskrývá tajná mučírna, a já vám slíbím, že budu Billa opatrovat jako oko hlavě, což jsem prakticky dělal do teď,“ konstatoval Tom.
„Jak to bude s penězi?“ zajímal se Jörg.
„S tím si nedělejte moc těžkou hlavu. Primářka říkala, že léčebně platíte velkou částku za pobyt a léčbu, a můžu vás ujistit, že nebudeme chtít ani polovinu. Kdyby to bylo na mně, nechtěl bych nic, protože já jsem ten, kdo tohle spískal, ale myslím, že o tomhle si budete muset promluvit s mými rodiči. Oni mají přece jen větší přehled o rodinném rozpočtu,“ uchechtl se Tom a s překvapením zaregistroval i Jörgův drobný úsměv.
„Chci, abys věděl, že z tohoto nejsem vůbec nadšený. Vůbec. Zároveň se cítím dost zle ohledně toho, že jsem ochotný šoupnout svého syna k cizí rodině, abych se s ním nemusel vypořádávat,“ posteskl si Jörg.
„Nemusíte. Já to chápu. Tohle je dost těžká situace a nikdo vám to nebude vyčítat. Naopak. Měli by vás obdivovat, že chcete Billovi dopřát stoprocentní péči tím, že mu umožníte zůstat a pokračovat v doléčení, i když pro to budete muset něco obětovat.“
„Ty to vážně umíš s jazykem, co? Ukecal bys i mrtvého, aby znovu ožil!“ odfrkl si Jörg, protože pomalu přecházel na Tomovu stranu.
„Není to občas na škodu, ale teď to myslím naprosto upřímně.“
„Dobře já… počkám, co odpoví Bill,“ řekl neutrálně.
„Budete s ním chtít mluvit nejdřív o samotě?“ zvedl se Tom od stolu.
„Ne. Chci vidět, jak na tebe reaguje,“ rozhodl Jörg a vstal.
Právě v ten okamžik se otevřely dveře a vlítla dovnitř primářka. Úlevně vydechla, když viděla, že mají oba ruce i nohy a nikde nejsou stopy po krvi. Tom se na ni podíval a nepatrně přikývl hlavou, že se mu podařilo Jörga přesvědčit. Primářka se usmála.
„Pan Kaulitz chce mluvit s Billem a zeptat se ho, jak se ohledně celé téhle věci cítí on,“ vysvětlil jí.
„Dobře. To je dobrý nápad. Nejvíc do toho má co mluvit vlastně Bill,“ uvědomila si. Doprovodila oba k pokoji, ale zůstala stát na chodbě. Dneska si opravdu připadala vynechaná ze všech důležitých rozhovorů.
„Jsem zpátky,“ usmál se Tom, když vešel s Jörgem za zády. Bill se nejdřív usmál, ale pak si všiml táty.
„Tati?“
„Ahoj Bille,“ pozdravil jej Jörg a pohladil po tváři. Nezaznamenal ani jedno odtáhnutí.
„Co se děje?“ zeptal se zmateně, když sledoval Toma i tátu, jak si sedají na židle před něj.
„Chtěli jsme s tebou něco probrat,“ začal Tom, ačkoli věděl, že bude lepší, když nechá Jörga, aby synovi vše vysvětlil.
„Co?“
„Za necelých 14 dní tě odsud pustí,“ usmál se Tom.
„Vážně?“ vydechl Bill překvapeně.
„Ano a s tvým tátou jsme se na něčem předběžně domluvili,“ řekl Tom a podíval se na Jörga, aby mu dal najevo, že teď je řada na něm.
Celou věc se snažil Billovi podat s klidem a hlavně vše pečlivě odůvodnit, aby si Bill nemyslel, že se jej chce Jörg zbavit. S každou další větou Bill vypadal zmatenější a zmatenější a klidná jiskra v jeho oku pomalu zhasínala. Tom poslouchal každé slovo, které Jörg vypouští z úst. Ačkoli to znělo, jako by to Jörg bral už jako hotovou věc, z čehož by měl mít Tom radost, nemohl si pomoct od lítosti, když slyšel smutek v Jörgově hlasu, když oznamoval synovi, že musí zůstat u cizích lidí, protože jeho táta mu nemůže poskytnout vhodné podmínky pro období, které přijde po propuštění. Následujících několik minut bylo vyčerpávajících především pro Billa.
„Bille? My tě teď necháme chvilku o samotě, abys nad tím mohl popřemýšlet, ano? Budeme na sesterně,“ obeznámil jej Tom a vstal ze židle jako první. Zaznamenal Billovo letmé přikývnutí, ačkoli neměl úplnou jistotu, že Bill vnímal, co Tom říká.
„Mám z toho špatný pocit,“ svěřil se Jörg, když Tom zavřel dveře od Billova pokoje.
„Je to pro něj šok. Může na mě být zvyklý, jak chce, ale bydlet se mnou a s mými rodiči je velká věc.“
„Možná přece jen budeš rozumný,“ podotkl Jörg. Tom se uchechtl.
„No děkuji za uznání.“
„Tak jak to dopadlo?“ přihnala se k nim primářka.
„No pan Kaulitz Billovi všechno vysvětlil a teď mu dáváme čas, aby to všechno vstřebal a řekl nám, co si o tom myslí.“
„Dobrý tah, že jste mu dali čas.“
„Jo teď už to leží jen v Billových rukách.“
*
„Bille, určitě? Seš si naprosto jistý?“ zeptal se Tom, když se vrátili k Billovi do pokoje.
„Nemám jinou možnost,“ sklonil Bill hlavu. Tom zakroutil hlavou, klekl si před Billa na podlahu a vzal jeho ruce do svých. Měl je studené.
„Ne, Bille, počkej. Nechceme, abys s tím souhlasil jen proto, že není žádný plán B. Nikdo tě do ničeho nenutí, a pokud uvnitř sebe cítíš, že máš strach, nebo že to nechceš a jen se bojíš to říct, abys nepřidělával někomu starosti, tak neměj strach a řekni to, Bille. Nikdo se zlobit nebude. Jen si prostě sedneme a zkusíme vymyslet jinou variantu. Nikdo tě do ničeho netlačí.“ Bill se podíval z Tomova naléhavého obličeje do tváře svého táty, který jemně přikývnul. Souhlasil se vším, co Tom řekl. Byl nesmírně překvapený, jak Tom s Billem mluvil. Skoro to vypadalo, jako by jej přemlouval, aby s jeho nápadem nesouhlasil, ale ve skutečnosti jen nechával zadní vrátka dokořán, aby se Bill mohl kdykoli hned otočit a utéct pryč.
„Opravdu… opravdu můžu říct ne?“ zeptal se Bill tiše. Jörg nenápadně sklopil pohled. Všechno bylo ztraceno. Bill to odmítne a budou tam, kde byli.
„Samozřejmě. Říkal jsem ti přece, abys říkal jen to, co opravdu chceš a ne to, co po tobě chtějí jiní,“ usmál se Tom chlácholivě, ačkoli se jeho hrdlo svíralo, protože to vypadlo, že Bill odmítne.
„Tak ano. Budu s tebou,“ pronesl Bill nečekaně.
„Ale před chvílí…“
„Já vím. Jen jsem chtěl… myslel jsem… já jen…“
„Chápu. Chtěl sis být jistý, že se pořád nemusíš bát říct svůj názor. Všechno bude dobré, uvidíš. Užijeme si spoustu legrace, a jakmile tyhle psychologické hlouposti skončí, budeš se moct vrátit domů s tátou, kdy jen budeš chtít,“ ujistil jej Tom a pustil Billovy ruce.
„Děkuji, Tomi,“ špitl Bill.
„Nemáš zač. Teď to pusť z hlavy. Ještě zbývá nějaký čas. Já už půjdu a nechám vás si popovídat,“ vstal z podlahy a protáhl si záda. „Dobrou, Bille, uvidíme se pozítří. Na shledanou, pane Kaulitzi. Poprosím primářku, aby mi na vás dala kontakt, abychom se pak mohli domluvit na té schůzce a tak,“ stiskl Tom Jörgovu ruku na rozloučenou a z pokoje odešel.
Bill s Jörgem si jistě měli co říct.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Jůůů, to je paráda, moc ti děkuju za krásnou kapitolku. A gratuluju, Bc. Muckátko!
Juchů, to se nám to krásně vyvíjí! Ale teda ten Tomův proslov, ten by vážně překecal i mrtvého. Je nějaký až moc chytrý 😀 Jsem ráda, že Bill souhlasil a taky, že souhlasil Jorg!
Díky za super dílek a gratuluju ke zkouškám Bc. Muckátko! 😀
Jupiiii, ja mam takovou radost, ze Billuv tata souhlasil! Uz se tesim, kolik legrace si uziji a jak se spolu pekne sblizi 🙂 samozrejme i ja gratuluji k titulu, sobecky se tesim na ten cas venovany psani 😀 moc dekuji za dil, udelal mi velikou radost.
Tak v prvé řadě gratuluju Bc. Muckátku 🙂 A dále gratuluju k super dílu, který byl skrz naskrz pozitivní a já z něj mám velkou radost 🙂
A postava Toma je tak… já nevím, až neuvěřitelně kladná 🙂 Fakt, člověk by si přál, aby byli všichni lidi takoví 🙂
Moc se těším na další díl a na další vývoj ve vztahu kluků 🙂
Páááááni! To byl nádherně dlouhý díl! 🙂 A vidím, že mé obavy z tohohle dílu byly opravdu zbytečné! 😉
Stalo se tady toho tolik, že ani nevím, čím začít a jestli se mi povede napsat všechno, co bych ráda zmínila 🙂
Marně hledám vhodné adjektivum k popsání Toma, ale jenom jedno slovo prostě nemůžu najít. On je báječný člověk se srdcem na pravém místě, který mě v každém dílu dostává znova a znova a chce se mi až brečet z toho, že žádného takového kluka jsem zatím nepoznala 😀 Ty jeho řečové schopnosti…to je fakt něco 😀 Když mluvil s Jörgem, musela jsem se strašně smát, protože Tom má odpověď vážně na všechno! 😀 Moc se mi líbilo, jak byl klidný, vyrovnaný, raději s ničím dopředu nepočítal a nechtěl se doprošovat. Tak, jak to udělal, to udělal nejlíp jak mohl a upřímně mu tyhle schopnosti závidím, kdybych já uměla věci obkecávat jako on, byla bych dávno za vodou 😀 Doufám, že si Bill uvědomuje, jak obrovské štěstí má, že má Toma 😉 A stejně jako vždycky se mi líbilo, jak se Tom k Billovi choval. Jde vidět, že pro něj chce opravdu jen to nejlepší a myslí především na Billovy city a jeho dobro. Navíc jsem moc ráda, že i Jörg je už přesvědčený, že Tom nemá žádné skryté úmysly.
Co mě na téhle situaci ale těší nejvíc, je fakt, že Bill se mohl sám rozhodnout. Že Jörg prostě jenom nesouhlasil a nikdo se Billa na jeho názor neptal. To, že Bill chce jít bydlet k Tomově rodině sám od sebe, mě u srdce zahřívá ze všeho nejvíc. Pro Billa to bude ohromná změna a věřím, že i když je mu teď fajn, tak to pro něj bude také pořádná zkouška. Bydlet s cizími lidmi, a snažit se zapojit do normálního života..určitě to pro Billa bude složité, ale já věřím, že s Tomovou pomocí to půjde snáz 🙂
Strašně moc se těším na chvíli, kdy budou kluci bydlet spolu, jak se budou sbližovat a hlavně až uvidím, že Bill je už skutečně schopen žít sám. Také jsem zvědavá, jak bude povídka pokračovat dál, zda se do sebe kluci zamilují a prostě jak to bude.
Opět chci moc poděkovat za nádherný a především suprově dlouhý díl ♥ Tahle povídka je balzámem na mou duši 🙂
A stejně jako holky, i já se přidávám k gratulaci! Mě čekají státnice až za čtyři roky, ale nervy z toho mám už teď, protože když vidím, kolik toho mám umět na jednu zkoušku, nechci vidět, kolik toho bude na státnice :-/ Jsi fakt šikovná, mám za Tebe opravdu radost! 🙂 A hlavně si teď pořádně užívej zaslouženého volna! 🙂
Bill bude bydlet u Toma bude asi nervozni ale z Tomem to zvládnou.
Gratulujem k titulu Bc. Muckátka :o* a ďakujem za nádhernú kapitolu.
Tak veľmi sa mi uľavilo, že sa to takto vyriešilo. Keď si v komente písala, že Bill s otcom bývajú od Toma ďaleko, poriadne si ma vystrašila:D už som si myslela, že ich plánuješ na istý čas oddeliť a Billa vytrápiť. Ale takto dúfam, že všetko zlé Billovi Tom pomôže zvládnuť. Je to určite pre Billa to najlepšie riešenie aké mohlo nastať, v podstate bude pokračovať v terapii nielen so psychológom ale aj s tým, kto mu pomohol najviac. Strašne sa mi páčila Jorgova reakcia, ako sa snažil počúvať Toma a ako mu uveril. A ako dali možnosť Billovi odmietnuť. Bolo to nádherné. Veľmi sa teším na pokračovanie. OBROVSKÉ ĎAKUJEM za tak krásnu poviedku.
Tak v prvom rade gratulujem k titulu 🙂 a potom aj ku krásnej kapitolke.
Už na začiatku kapitoly, keď sa začalo zmieňovať o plánoch, čo s Billom, ma napadlo, že by Toma mohlo hento napadnúť 😀 A som rada, že mu to nakoniec rodičia dovolili.
Ako bolo povedané, z lekárskeho hľadiska je to pomaly neprípustné, ale z ľudského – tam lepšia varianta ani neexistuje 🙂
Tomov rozhovor s Jorgom ma pekne pobavil. Aký bol Jorg nabrúsený a ako ho Tom odrovnal na plnej čiare 😀 Tom by asi vážne prekecal aj mŕtveho 😀
A nakoniec som rada, že to všetko Bill prijal a súhlasil s tým. Už teraz sa teším na to, ako spolu budú vychádzať u Toma doma.
Ďakujem za kapitolku.
Jdu sice s křížkem po funuse, ale i tak gratuluju k Bc. Takže teď vzhůru za Mgr. xD
Musím konstatovat, že Tom byl dneska opět naprosto úžasný. Bylo neskutečné, jak dokázal svými argumenty nenásilně přesvědčit jak své rodiče, tak primářku a Jorga. Chápu, že se Simone s Gordonem do toho nechtělo, přece jen je to obrovská zodpovědnost za cizí život a to, že nakonec zvolili, z toho jen jasně vyplývá, po kom má Tom svoji laskavou povahu.
U Billa jsem se opravdu bála, že se zalekne a odmítne, a i tady se Tom projevil jako rozený psycholog. Někdo se s těmito schopnostmi prostě už narodí a někomu nepomůže ani deset titulů, tak to je.
Takže strašně moc držím všem palce ♥