autor: Ghostie
Of all that is written, I love only what a person has written with his own blood.
-Friedrich Nietzsche
Všechno, co Bill mohl dělat, bylo pouze zírat na Toma v úžasu. Zbláznil se snad? Bill a dobrý člověk? Bill, ten sebepoškozující, deprimující, pesimistický masochista? Úžasný? Odfrkl si, obrátil oči v sloup a přesměroval svůj pohled na asfalt. Byl to nesmysl. Naprostá pitomost.
„Nechápu to,“ přiznal Bill tiše a stručně, v očích měl stále nepřítomný pohled. Zamrkal, a když opět oči otevřel, jeho pohled se začal opět zaostřovat.
„Proč ne? Bille, já si nemyslím, že ty…“ Tom se pomalu odmlčel, ztracen v myšlenkách. „Nemůžeš mě nazývat nakopnutým štěnětem, a potom říct, že to nechápeš. Jedno si vyber.“
Bill střelil pohledem po Tomovi. „Co tím myslíš?“ Zeptal se překvapeně.
„Buď to chápeš, nebo ne. Jak mě můžeš obviňovat, pokud to nechápeš?“
„Já nechápu, co to meleš za hovna. Proč se snažíš udělat ze mě někoho, kdo nejsem. Přísahám, že se z tebe klube jen další kretén, který chce-„
„Bille! Poslouchej se. Bože, možná melu hovna, protože mi na tobě záleží. Nejsem pitomec, který za tebou chodí jako ztracené štěně, takže ani nejsem žádné nakopnuté štěně. Nejsi to ty, proti celému světu. Nemůžeš navždy zůstat ve své vlastní bublině. Snažíš se chránit sebe samého před jediným člověkem, který se ti právě snaží pomoct. Ale jestli je ti to u prdele, tak mně potom taky.“
Po Tomově monologu se rozhostilo ostré ticho, oba dva na sebe nečinně zírali. Tom tvrdošíjně zkřížil ruce na prsou. Na okamžik se zdálo, jako by vše kolem zamrzlo a Tom si ani nebyl jistý, jestli oba vůbec dýchají, dokud Bill pomalu neodvrátil pohled, povzdechl si a sesunul se podél zdi autobusové zastávky.
„Proč?“
Bylo to prosté konstatování, na které tu existovalo spoustu odpovědí.
„Protože… myslíš si, nebo tak něco, že jen proto, že máš nějakou nemoc, že jsi výjimečný? Upřímně? Myslíš si, že jsi jiný? Jsi pořád člověk, Bille. Nedělá to z tebe neschopného mít srdce.“
„Proč ti vlastně na mně záleží? Já nemám srdce,“ odpověděl líně. „Věř mi. Sám jsi to viděl.“
„Blbost.“
„No tak, Tome. Jako bys sakra mohl vědět, jaké to je.“
„Samozřejmě, že nevím. Ale nedělá to z tebe bezcitnou svini. Já vím, že to ty nejsi.“
„Tak co jsem, Tome?“ Konečně zvedl hlavu a pohlédl Tomovi zpříma do očí.
„Člověk.“
„Co ještě?“ Zeptal se monotónně.
„Ty jsi… Bože, přestaň mi tohle dělat. Ty nejsi… prostě to vím. Protože ti záleží na tom, jestli si jiní lidé ublíží, a záleží ti na tom, jak jsi odlišný. Copak to nechápeš?“
„Copak to nechápeš? Jsem takový, protože nejsem nic. Naprosto nic. Necítím nic. Nezáleží mi na tom, jestli jsou lidé napadeni nebo ne.“
„A přesto jsi to zastavil,“ řekl Tom tiše. „Protože na tom nezáleží.“
„Protože na tom nezáleží.“
„Takže ti nebude záležet na tom, jestli právě teď odejdu. Bude ti jedno, když půjdu domů. A nebude ti záležet na tom, když se, já nevím, rozhodnu si ublížit, protože jsem znechucený. Nebude ti na tom záležet. Koho to kurva zajímá.“ Tom stál zapřený o ruce s čelem přitisknutým na stěně zastávky. Zíral dolů na Billa, ohromen tím, jak krutý mohl Bill být. Neměl tušení, neměl ani ponětí o tom, co to s Tomem dělalo. Ale mohl to předpokládat. Jejich přátelství pro Billa znamenalo úplné hovno.
„Neměl bys,“ odpověděl Bill pokorně, najednou se cítil nejistý. To, co Tom říkal, ho vyděsilo, protože netušil, co tím myslel. Na první pohled se to zdálo docela směšné, ale ve skutečnosti jej Tomova slova tvrdě zasáhla.
„A kdybych se zabil,“ naléhal Tom dál, „nestaral by ses o to. Nebylo by to důležité. Proč by ti na tom záleželo? A-„
„Přestaň.“
„-kdybys třeba jen prošel kolem toho místa přepadení, místo abys zasáhl-„
„Tome -„
„-a ten chudák kluk by byl zraněný, nezáleželo by ti na tom. Proč by mělo? Ty-„
„Tome, PŘESTAŇ!“ dožadoval se Bill. Tělo měl ochromené a zkroucené, snažil se nepřipouštět si to, nepřipouštět si Tomova slova, která mu stále zvonila v uších.
„Aha,“ řekl Tom tiše. „Záleží ti na tom.“
Tom se otočil na podpatku a odešel, citově zmučeného Billa nechal za sebou.
Lesklý nůž nejistě balancoval v roztřesených prstech. Bill se zamračil, Tomův nůž zavřel, ale dál ho sledoval. Pravděpodobně byl hladový. Ignoroval signály svého těla, pobízející jej k jídlu, byl schoulený na umyvadle a svíral nůž mezi rukama. Nemohl přestat myslet na Tomova slova. Chvílemi se obával, že Tom možná šel domů a ublížil si, ale pak si říkal, že Tom není tak hloupý. Pouze se jej snažil vyděsit, ale přesto ten znepokojující hlas v Billově mysli zůstal. Ten strach byl iracionální a i přes to, jak logické to bylo, Bill si stále nemohl být jistý.
Pro Billa byly tyhle obavy znepokojující. Tyhle pocity. Byl tak zvyklý nic necítit, býval tak vyrovnaný, tak necitlivý poslední rok a půl, a chtěl takový zůstat i nadále. Ale přestože byl citově naprosto otupělý, začínal si uvědomovat, že je to horší, než cítit emoce, které nenáviděl tak moc, protože přinášely utrpení, ale také zároveň přinášely pocit štěstí. Bill zavřel oči a vzpomínal na dobu, kdy byl šťastný. Bylo to už tak dávno. Před tím osudným neštěstím na lodi. Před tím, než Bill úplně uzavřel své srdce. Nebo si alespoň myslel, že to bylo úplně. Ale když si vzpomněl na Tomova slova, uvědomil si, že nebyl žádný způsob, jak se zbavil emocí, aniž by se zbavil své osobnosti.
Možná, že… Tom měl pravdu.
Možná, že je čas na změnu.
Ale jak se změnit? Bill neměl tušení. Věděl, že to bude postupné a bolestně pomalé a nebyl si jistý, jestli to zachrání jeho přátelství s Tomem. Ale Bill se modlil, aby to tak bylo. Konečně si mohl přiznat, že chce být Tomův přítel, protože, jen možná, Tom věděl o Billovi více, než Bill sám o sobě, věděl, co potřeboval a chtěl… věděl, jak cítit. Bill žil v iluzi, bral své emoce za samozřejmost a ignoroval je, zatímco Tom přesně určil každou z nich. Byl to skutečný, dobrý kamarád. To Bill byl ten falešný.
Posadil se, sundal nohy z umyvadla, položil nůž vedle sebe a ruce přesunul na opasek, když se zastavil. Pohlédl na nůž a potom na svůj cíl, své stehno. Chtěl. Ale neudělal to.
Místo toho vyklouzl z koupelny a opatrně se rozběhl dolů. Podíval se do ledničky a pak se zeptal své matky, jestli by mohl zaběhnout na benzínku pro něco k jídlu, protože lednice byla prázdná. Ve skutečnosti se jen potřeboval dostat ven, od Toma, od Andrease a od své matky. Od všeho. Jutta přerušila svou práci, přišourala se k němu, položila mu ruku na čelo a zamračila se. Bill se snažil neuhnout a pouze nakrčil nos, když Jutta přesunula ruku na jeho žaludek, jako by mohla cítit, jak moc hladový je. Bylo znepokojující, že se chovala tak, jako by se žádná hádka nestala, ale Bill neočekával, že si to bude pamatovat.
„Chudáčku drahoušku,“ bědovala Jutta. „Ale nemáš svůj telefon. Rozbil jsi ho, pamatuješ?“
„Jo… pamatuju.“
„Nemyslím si, že bys měl jít, ale pokud máš hlad…“ odmlčela se Jutta, zřejmě se potýkající s nerozhodností. „Já -“ Zarazila se. Zavrtěla hlavou a pak řekla: „Na benzínce není nic zdravého, měla bych jít nakoupit.“
„Musíš pracovat, mami. To je v pořádku. Mají tam i zdravé jídlo. Seženu něco zdravého. Bude to trvat jen deset, dvacet minut.“
„No, tak kolik?“ Zeptala se Jutta, oči se jí rozšířily. „Deset nebo dvacet?“
„Ehm… patnáct?“
„Jdi…“ Jutta mu vrazila do ruky svou peněženku a Bill si ji rozpačitě vzal. „Vrať se za patnáct minut, ne více!“
„Okay…“ Bill si rychle vzal z matčiny peněženky dvacet euro a opatrně si je zasunul do přední kapsy. Jakmile byl venku, uvolnil se a zhluboka se nadechl.
Vzduch byl chladný. Bill to necítil.
Po cestě k čerpací stanici přemýšlel. Myslel na všechny ty věci, které držel od sebe dál, protože bylo příliš těžké na ně myslet. Zvažoval své možnosti, každou z nich, do hloubky. Nicméně když se dostal do cíle během čtyř minut, uvědomil si, že nebyl dostatek času, aby myslel na všechno. Byl ochoten vydolovat všechny pocity a myšlenky z koutů své mysli a oprášit z nich prach, ale potřeboval na to být někde, kde nebylo dusno. Doma se dusil.
V obchodě popadl balíček čokolády, kterou viděl u Toma během svého přespání. Podíval se na zadní stranu a nakrčil nos, ale pak se rozhodl, že čokoláda byla alespoň částečně přirozená na rozdíl od barevných, syntetických bonbónů, které by nikdy nestrčil do pusy.
„Víš, čokoláda bude zítra ve slevě,“ uslyšel Bill po své pravici. Vzhlédl a jeho oči se setkaly s jinými, zelenými.
„Andreasi,“ řekl Bill překvapeně, jeho mozek byl příliš zmatený, aby mu připomněl, jak správně reagovat. Bill jen zalapal po dechu. „Ty… pracuješ tady?“
„Jo, pracuju. Vlastně se snažím konstruktivně trávit svůj volný čas místo toho, abych se porcoval jako dýně,“ řekl chladně. Tentokrát se Bill nezapomněl zamračit.
„No, to je pro tebe dobré. Pracuješ na benzínce.“ Pohlédl zpět na čokoládu a rychle ji vrátil zpět. Nechtěl ji. Potřeboval něco jiného.
„Tak jako tak, nikdy jsi neměl rád nic sladkého, Bille,“ odfrkl Andreas a ignoroval Billův blahosklonný komentář. „Víš, trocha cukru tě nezabije, ve skutečnosti ti udělá spíše dobře, podívej, jak se ti třesou ruce. Nebo jsem tě tak vyděsil?“ Andreas se opřel o police a dál po Billovi pošilhával.
„Jo, to jistě,“ Bill věděl, že by měl odejít, ale pokračoval, „jaký máš vlastně se mnou problém? Proč mě tak nenávidíš? Nikdy jsme nebyli ani přátelé.“
„Zajímalo by mě, čí je to chyba. Slovo ´přítel´ není dokonce ani ve tvém slovníku. Proč ti na tom záleží?“
Dobrá otázka.
„Nezá-“ Bill se zarazil, zastavil se dřív, než mohl říct, že mu na tom nezáleží. Stále mohl slyšet v hlavě Tomův hlas a nemohl říct, že mu na tom nezáleží, když mu na tom evidentně záleželo. „Jen chci vědět, proč jsi mě začal bezdůvodně nenávidět. Nedělal jsem všechny ty zatracené věci tobě. To já bych měl nenávidět tebe.“
Andreas se chvíli kousal do tváře, než zvedl hlavu a pomalu odpověděl. „Hele, já vím, že jsem udělal pár hloupých věcí.“
„To není moje chyba.“ Bill svraštil obočí a snažil se pochopit, o co Andreasovi vlastně šlo.
„Snažím se omluvit, kreténe,“ zavrčel Andreas. „Ale, kurva, už to nebudu zkoušet. Protože ty to zřejmě nechápeš a nikdy nepochopíš. Víš co, Bille? Zatraceně tě lituju.“
Lítost. Litoval Billa. Litoval Billa také Tom? Bylo to tak? Bill nechtěl žádnou lítost, s ním nebylo nic špatně. Ne, oni musí vidět něco, co já nemůžu, přemýšlel Bill. Ne – oni cítí něco, co já nemůžu. Ale jak potom mohl Bill vědět, jak se změnit, když jednoduše nemohl? Bylo mu jasné, že existuje pouze jedno řešení.
„Do prdele, do prdele, do prdele,“ zaklel náhle Bill, oči mu zabloudily někam na pravou stranu Andreasovy hlavy. „Musím jít.“
S tím se Bill otočil na podpatku a vyběhl z obchodu. Měl celou jednu minutu na to, aby se dostal domů. Rozběhl se, ale i tak přiběhl o dvě minuty později, zpocený a udýchaný.
„Měl jsi být doma před dvěma minutami a dvaceti sekundami,“ prohlásila Jutta pevně, když její syn před ní lapal po dechu. „Víš, jak jsem byla vystrašená? Nemyslím si, že bys měl chodit ven sám a-„
„Přestaň! Zatraceně, mami, prostě drž hubu! Je mi zatraceně fajn, nech mě jednou o samotě!“ zařval a vyběhl kolem ní po schodech nahoru, zabouchl za sebou dveře a klesl na kolena. Slyšel za dveřmi kroky své matky, tak zamkl dveře, opřel se o ně a snažil se popadnout dech.
Když zaklepala na dveře, Bill před nimi seděl a srdce mu prudce bušilo v hrudi. Bojoval s pokusem svého těla sklouznout do bezvědomí, místo toho vstal, zapřel se o stěnu a trhnutím dveře otevřel.
„Nejsem tak zatraceně bezmocný, ty imbecilní ženská. Nemám, kurva, náladu na to, jak se mi pokoušíš zničit můj zkurvený život. Zítra jdu do školy a domů se vrátím v jednom kuse, a ty přestaneš být tak iracionální a vyděšená, chápeš?“ Bill to vše odříkal čistě a jasně, srozumitelně pro svou matku, jíž se zalily oči slzami po slovech jejího syna.
„Bille, zlatíčko,“ zamumlala tiše, jednou rukou si podepřela bradu, zatímco druhou natáhla, aby pohladila jeho tvář. „Prostě tě miluju, mé dítě.“
Bill o krok ustoupil, aby se konečky prstů nedotkly jeho zraněné tváře a zavřel dveře, ale uvnitř nebyl tak klidný, jak se navenek tvářil.
„Tak co, Bille, měl jsi pěkného Valentýna? Dostal jsi nějaké sladkosti?“
„Jo,“ řekl Bill sklesle.
„Proč mě to nepřekvapuje?“ Georg se začal smát. Byli před školou a Bill pokorně kráčel do třídy jako vždy, když ho Georg zastavil, aby si s ním promluvil. Za normálních okolností se Bill otočil a šel dál. Začínal si přát, aby to mohl udělat opět. „Co jsi s nimi udělal?“
„Neměl bys předpokládat, že jsem je snědl?“
„S tebou, kdo ví?“
„No, vlastně jsem je vyhodil.“
„Ty co?“ Georg zalapal po dechu a tvářil se pohoršeně.
„Vyhodil jsem je. Myslel jsem, že to bude lepší, než je dát tobě nebo Tomovi.“ Což dávalo smysl v Billových myšlenkách, bylo méně škodlivé zbavit se sladkostí, které nechtěl jíst, než dávat je někomu, pro koho nebyly určené, že?
„To bylo o mnoho lepší!“ řekl Georg. „Tys vyhodil čokoládu. Nemůžu tomu uvěřit, ale hádám, že jsi to opravdu udělal… Hele, dělali jste ty a Tom na V-den něco speciálního? Oslavili jste to vůbec?“
„Já a Tom?“ Bill nakrčil obočí, přešlápl na pravou nohu a myslel na všechno, co se na Valentýna stalo. Omluvil se Tomovi, udělal zkoušku, nabodl svou ruku na nůž, pohádal se s matkou, dostal zákaz na návrat do školy, pohádal se s Tomem, mluvil s Andreasem a málem omdlel. Mimo jiných věcí.
Už chtěl odpovědět, že na Valentýna nic speciálního nedělal, když zahlédl známou tvář, která ho zastavila. Byl to kluk, kterého Bill zachránil před přepadením. „Ahoj!“ Bill zavolal a zamával mu. Kluk si Billa všiml a okamžitě se k němu rozběhl. Měl v obličeji mnohem více barvy a zdálo se, že je nadšený, že Billa vidí.
„Ahoj,“ opakoval Bill, když se přiblížil. „Jak se cítíš?“
„Fajn, fajn. Ale co tvoje ruka. Jak je na tom?“ zeptal se a zvědavě pohlédl na ruku přehozenou přes popruh Billovy tašky. Rukavice obvaz zcela překrývala.
„Oh, fajn, sestra mi to dala do pořádku.“
„Tys nešel do nemocnice?“ Zeptal se kluk pobaveně.
„Nemocnice?“ Opakoval Georg.
„Ne, ne, nebylo to tak špatné,“ ujistil je Bill oba.
„Počkej, co se stalo?“ Zeptal se Georg a vykročil vpřed, aby se připojil k diskuzi.
„Tom ti to neřekl?“ Zeptal se Bill jen částečně překvapeně.
„Ehm, ne? Neřekl mi co?“
„Ehm, vlastně,“ promluvil kluk a Bill se na něj podíval. Přemýšlel, jestli on sám byl v patnácti tak malý. „Ehm, promiň. Jen jsem ti chtěl poděkovat. Ehm… byl jsi opravdu statečný.“
„Aha.“ Bill zamrkal a pokrčil rameny. „Jen si ze mě neber příklad,“ varoval jej vážně.
„Počkat, počkat, hej, hej. Moment. Cože?“
„Ehm… vysvětlím to o přestávce,“ řekl Bill právě ve chvíli, kdy zazvonil zvonek. „Kde je Tom?“ Dodal zamračeně.
„Ach, pravděpodobně ve třídě čeká na tebe,“ řekl Georg a obrátil oči v sloup.
Ale Tom tam nebyl. Neukázal se celý den a Bill začínal být extrémně naštvaný. Musel vysvětlit celé jeho a Tomovo dobrodružství Georgovi sám, musel se vypořádat s fámami (které začaly kolovat po jeho rozhovoru s tím klukem) sám, musel se vypořádat se Stephanem, tím debilem, sám. Tom byl zbabělec, rozhodl se. Bill čelil svým problémům, přišel do školy, připraven čelit Tomovi. Bill nemohl uvěřit, že Tom byl takový pokrytec.
„Bille, uklidni se! Bože, tváříš se, jako by ti někdo ukradl medvídka, a ne Toma,“ rozchechtal se Georg.
„Je to zatracený zbabělec,“ zavrčel Bill. Bylo pár minut před zazvoněním a Bill byl stále otrávený.
„Neříkej to, hej, co když je vlastně nemocný? Včera mi nezvednul telefon, věřím, že byl zrovna příliš zaneprázdněný snahou nevyzvracet si mozek z hlavy nebo tak něco. Člověče, teď si myslím, že bych se za ním asi měl dnes stavit, jestli je opravdu nemocný nebo ne.“
„Já to udělám,“ řekl Bill náhle. Potřeboval Toma vidět. Koneckonců, možná byl opravdu nemocný. Nemocný z Billa, s největší pravděpodobností. Ale Bill si uvědomil, že by se mu vlastně ani nedivil. Pohádali se, on vyhrál a zřejmě ho všechny ty sračky rozrušily. Bez ohledu na to, Bill ho opravdu potřeboval vidět a mluvit s ním.
autor: Ghostie
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Překlad dnešního citátu:
' Ze všeho, co bylo napsáno, miluji pouze to, co člověk napsal svou vlastní krví'
Užijte si dnešní dílek a předem dękuju za komentáře 🙂
Hihi, takze Bill citi potrebu zajit za Tomem, to je skvele! Vazne jsem zvedava na to, co se stalo na te lodi. Jak je mozne, ze predtim byl Bill vcelku normalni. Tesim se na tu navstevu u Toma doma, doufam, ze fakt neni jen zbabelec co nechce celit Billovi. Ale to by mi na nej moc nesedelo, zatim se projevoval jako skvely charakter. Jutta mi uz obcas pije krev, je to vazne nemocna zenska, ale ty Billovy nadavky se mi necetly zrovna dobre. Ale zase ho mlati… tahle povidka je tam emocialne slozita 😀
zuzu, moc dekuji za preklad 🙂 jak jsi se naucila tak dobre anglicky? Pokud se muzu zeptat… 🙂
Páči sa mi, ako Toma nenápadne posúva Billa ďalej a ukazuje mu, že Bill nie je taký bezcitný, ako si myslí.
A tiež sa už Bill začína viac stavať svojej matke na odpor. Aj to je pokrok.
Vďaka za preklad a som zvedavá, čo je s Tomom, keď neprišiel do školy.
Citát znie depresívne:( ale verím, že tak ako Tom ukázal Billovi, že predsa len cíti viac ako si myslí, mohli by sa mu páčiť (možno časom) aj veci, ktoré niekto napíše srdcom alebo z lásky. Som zvedavá kde je Tom. Dúfam, že sa mu nič vážne nestalo? 🙁 Veľmi netrpezlivo budem čakať na pokračovanie. A za túto kapitolu ďakujem:)
[2]: Lexi, už jsem to tady psala několikrát, že tak dobře anglicky rozhodně neumím. Už jsem se dopracovala k tomu, že jsem schopná si anglickou povídku přečíst a rozumět ději, ale rozhodně bych z rukávu nevysypala takovýhle překlad.
Myslím, že kdyby mě někdo viděl u překládání, tak by se mohl smíchy potrhat. Mám na obrazovce otevřené záložky s originál textem, google překladač a slovník na seznamu a k tomu word… Ale už to mám docela za ty roky zaběhané, tak to docela jde 🙂
Milujem túto poviedku, je úžasná…lepšiu som nečítala <3 😀 😉 :-*
Rozhodne POKRAČKO, POKRAČKO, POKRAČKO, POKRAČKO * o desat minút * POKRAČKO, POKRAČO………….
Líbí se mi, jak se Bill začíná pomaloučku díky Tomovi měnit 🙂 Alespoň tedy já u něj považuju za obrovský krok to, že si vzal Tomova slova k srdci a alespoň trochu si připustil, že by mohl mít Tom pravdu. Tom má na něj skvělý vliv a já jsem za to ráda 🙂 Ne že by byl Bill špatný člověk, to rozhodně ne, ale Tom se jen snaží, aby Bill začal žít plnohodnotný život a měl ze života radost:-)
Jutta mi pije krev čím dál víc 😀 Ale asi se budu muset smířit s tím, že takhle to prostě bude. Když jí Bill nadával, přišlo mi to trošku moc, ale zas až tak si to k srdci neberu, protože já jsem na nadávky až moc alegrická a navíc věřím, že Bill je díky ní za ty léta šíleně frustrovaný a chápu, že jednou za čas si ty emoce prostě vybít musí.
Andreas je pro mě stále záhadou a já se moc těším na chvíli, kdy zjistím, jak to mezi nimi bylo a co se stalo.
Moc děkuji za skvělý překlad!! 🙂
Doufám že je Tom v pořádku a že se Bill u něj stavy.
[5]: dekuji za odpoved 🙂 stejne mas muj obdiv, tahle povidka je prelozena vazne dobre, pokud mohu soudit z toho, jak hezky cesky se cte 🙂
[9]: Díky. To ani není tak o znalosti angličtiny, jako spíš o znalosti češtiny (i když sloh mi nikdy moc nešel…) Fakt se snažím, aby to česky znělo dobře, protože když se občas vracím k povídkám, které jsem tady překládala před několika lety, tak bych je nejradši celé přepsala 😀
Ach, ty citáty… Jsem ráda, že si dala autorka tu práci a ke každému dílu přiřadila úryvek z písničky nebo právě citát, protože to skvěle dokreslí atmosféru každé epizody 🙂
No, a co se týče děje, tak mě naprosto fascinuje ta Billova pozvolná transformace a jeho vnitřní boj. A jenom se mi čím dál víc potvrzuje, jaká je on úžasná osoba, která si zaslouží po těch všech tragédiích to nejlepší. No, a jsem i ráda, že na něj Tom tak nějak zatlačil a že se konečně taky projevil jako "ten silnější" 🙂
Neskutečně se těším na sobotu a moc díky za to, že pro nás překládáš, zuzu 🙂
Myslím že to ide správnym smerom Tom sa dostáva do Billovej hlavy a možno aj srdca…