autor: Muckátko :o*
Ahojte drazí!
Všem vám moc děkuji za gratulace. Jsem neskutečně šťastná, že je ta dřina za mnou a byla ještě tak krásně odměněna. Plus jsem ráda, že jsem vás minulým dílem potěšila. 🙂 Užijte si další.
Muckátko :o*
Tohle se stane Billovým domovem
Po krátké zastávce v léčebně, kde se primářce svěřil, že jede navštívit Tomovy rodiče, aby s nimi promluvil o celé téhle věci stěhování, se šel podívat za Billem, aby i on věděl, co se bude ten den dít. Tak jako tak si pro Jörga do léčebny měl přijít Tom, aby jej navigoval k němu domů. V poklidném rozhovoru je však vyrušil Tom, který po zaklepání vpadl do pokoje s úsměvem od ucha k uchu a podivně veselou náladou.
„Dobrý den! Ahoj Bille!“ zahalekal a postavil se vedle Jörga.
„Ahoj Tome, děje se něco?“ zeptal se Jörg podezíravě.
„Vůbec nic,“ zdůraznil.
„Dobře, takže co sis vzal?“ zamračil se Jörg. Bill těkal očima z jednoho na druhého.
„Asi 5 miligramů super dobré nálady, ale možná mi ujela ruka,“ zasmál se hlasitě a Bill se okamžitě nakazil jeho dobrou náladou a úsměvem. Culil se do peřiny a dusil v ní svůj smích.
„Bože, kluku!“ vydechl Jörg a s podivením sledoval, jak se jeho syn pobaveně schovává za peřinu.
„Takže můžeme vyrazit?“
„Jen si vezmu věci a bundu,“ vstal Jörg ze židle a došel ke stolku. Stál k chlapcům zády. Tom udělal nenápadně krok vpřed a pod cíp Billovy peřiny schoval sladké gumové červy v papírovém sáčku. Rozverně na Billa mrkl a přijal od Billa poťouchlé zasmání a tiché ‚Děkuji‘.
„Dobře jsem připravený,“ otočil se Jörg již oblečený s taškou v ruce.
„Pak můžeme jet,“ pronesl Tom nonšalantně, mávl na Billa a vyšel z pokoje.
„Pak se tu ještě zastavím a povím ti, co a jak, ano?“ slíbil Billovi.
„Díky, tati. Ahoj,“ rozloučil se.
„Ahoj,“ pohladil svého syna po tváři a vyšel na chodbu, kde na něj čekal Tom opřený o zeď s tím svým nepochopitelným úsměvem. Skoro by řekl, že se čerstvě zamiloval do dívky, která byla něco jako královna jeho školy a chtěli ji všichni, ale jen Tom byl ten vyvolený a dostal ji.
„Parkujete u léčebny?“ zeptal se Tom.
„Jo. Hned u brány,“ zabručel Jörg.
„Bezva!“
„Hele, kápni božskou, mladej, co má být tenhle ten cumli-cuci úsměv?“ přidržel si Jörg kovové dveře a vyšel za Tomem ven na ulici.
„Už jsem to říkal. Dobrá nálada,“ rozhodil Tom rukama a počkal, dokud Jörg neodemkne své auto. Jelikož tam stálo jen jedno, bylo jasné, že bylo jeho.
„A tu způsobilo…“ Tom si hlasitě povzdechl a nastoupil.
„Dobře, budu znít jako šílenec, ale mám prostě strašnou radost, že Billa odsud pustí. To že teď jedete k nám, dělá celé to jeho propuštění daleko skutečnějším a věrohodnějším. Nejsou to jen dohady, spekulace a coby-kdyby fráze. On odsud za pár dnů opravdu odejde a pro mě je to prostě něco jako vítězství, ke kterému jsem se dostal, aniž bych se zúčastnil závodu.“ Jörgovi se do očí málem nahnaly slzy dojetí. Vypadalo to, že ten kluk na sedadle spolujezdce měl z Billova propuštění větší radost než on sám.
„Myslím, že nemáš pravdu,“ podotkl, „běžel jsi závod za vás oba. Za tebe i za Billa,“ řekl Jörg.
„Bojoval Bill. Já jen držel startovní a cílovou vlajku,“ pípl Tom skromně. Euforie z jeho těla pomalu odplouvala. Podělil se se svým štěstím s někým dalším, tudíž jeho část vypustil ze svého těla, aby se mohlo usadit v tom, s kým to štěstí sdílel.
Jörg nastartoval.
„Ještě nikdy jsem nepotkal někoho, jako jsi ty,“ přiznal Jörg a vyjel z parkoviště.
„Jak to myslíte?“
„Na svůj věk se zajímáš o věci, které by ti mohly být ukradené, říkáš věci, na které ještě nemáš věk, děláš věci, na které ostatní nejsou ještě dostatečně zkušení a vyzrálí, a přesto je to všechno pravda a děláš to upřímně.“
„Nepůsobil jsem jen já na Billa, ale i on na mě. A ta léčebna na tom taky měla dost velký podíl. Není to zrovna místo, kde normální lidé tráví svůj volný čas. Pomohlo mi to si ledacos uvědomit.“
„Je neuvěřitelné, jak si s námi osud zahrává,“ zamyslel se Jörg. Tom přikývl.
„Někdy si říkám, co by bylo, kdybych si nezapsal předmět z psychologie, kdybychom nešli do léčebny a já Billa nevystrašil. Kdybych neměl špatné svědomí, vrátil bych se do léčebny, abych se ujistil, že je Bill v pořádku?“ zeptal se Tom spíše řečnicky.
„Možná ano a možná taky ne. Možná kdybych měl na Billa víc času, kdybych se nespokojil s vysvětlením, že mu modřiny způsobil pád ze schodů, hry v tělocviku, nebo kluzká podlaha, nemusel by zažít všechny ty hrůzy, které ho do léčebny dostaly,“ zašeptal Jörg na konci a byl rád, že zastavili na červenou. Měl čas se uklidnit.
„Vždycky jsem si říkal, že všechno zlé bývá pro něco dobré. Když se mi stalo něco zlého, přijal jsem to a čekal, kdy přijde něco dobrého, protože smůla a bolest bývá vykoupena štěstím a radostí, ale to, co zažil Bill, bylo příliš. Něco takového by nespravilo ani tisíc dobrých věcí.“
„Možná nepotřebuje tisíc dobrých věcí. Možná potřebuje jen jednu. Možná to štěstí a radost našel v tobě a opravdu dobrý přítel je cennější než miliony a miliony dobrých věcí,“ pověděl mu Jörg. Ani si neuvědomoval, jak otevření k sobě vzájemně byli. Oba nastavovali tomu druhému zranitelnou stránku.
„Děkuji, že tohle říkáte,“ poděkoval Tom.
„Není to jen o tom, že to říkám, já si to opravdu myslím.“
Během chvíle zabočili na poslední křižovatce do ulice, ve které Tom bydlel. Po pár metrech Tom Jörga zastavil v jízdě a řekl mu, aby klidně zaparkoval ve vjezdu do garáže, protože oba rodiče už byli doma, takže nebude nikomu bránit ve výjezdu. Jörg vypnul motor a zároveň s Tomem si odepnuli bezpečnostní pásy. Jörg jako by vycítil, že Tom má ještě něco na srdci. Zůstal sedět a díval se na tmavě hnědá garážová vrata.
„Smím se na něco zeptat, pane Kaulitzi?“ začal Tom opatrně.
„Samozřejmě.“
„Vím, že ode mě není hezké vám připomínat to zlé, ale chtěl bych vědět, co se stalo s těmi, co Billovi ublížili.“ Jörg nějakou dobu mlčel. Tom si začínal myslet, že odpověď ani nedostane. Nadechoval se, že řekne, aby to nechal plavat a šel dovnitř, ale Jörg jej přece jen předběhl, a jakmile překonal všechny zlé pocity, dokázal si vzpomenout, jak používat slova, aby vycházela z jeho úst.
„Nebyl to jen jeden člověk. Bylo jich hodně. Plnoletí byli odsouzení k pobytu ve vězení, mladiství byli umístěni v nápravném zařízení a podrobeni psychiatrickému a psychologickému vyšetření. Většině z nich ale nebylo nic dokázáno a zůstali na svobodě bez jediného škraloupu. Nebyli to jen oni a Bill, kdo musel k psychologovi. Na několika sezeních jsem byl i já. Před policií jsem vyhrožoval, že si najdu všechny, kteří se na mého syna byť jen ošklivě podívali, a zabiju je. Měl jsem v sobě tolik vzteku, že jsem nepřemýšlel nad důsledky. V den posledního soudu, kdy se o všem rozhodlo, jsem se pokusil napadnout jednoho z těch hajzlů. Cítil jsem v sobě tolik zlosti a provinilosti, že jsem byl tak slepý, že jsem si byl jistý, že kdyby mě jeden z těch strážníků nezadržel, zabil bych toho kluka holýma rukama. Musel jsem si vybrat. Buď mě zadrží za pokus o napadení, nebo vyhledám odbornou pomoc. Vrchní velitel měl pochopení pro moji situaci, proto byl tak velkorysý. Mohl mě zavřít a neptat se.“
„Díky, že jste mi to řekl,“ poděkoval Tom a po chvilce ticha vylezl z auta. Jörg vypadal sklesleji než obvykle, ale snažil se zachovat si příjemnou tvář.
„Nemusíte se zdržet dlouho. Bude v pořádku, pokud budete chtít po chvíli odejít,“ upozornil Jörga.
„Budu v pořádku,“ pousmál se Jörg, ačkoli si byl jistý, že jeho falešnému úsměvu Tom stejně neuvěří. Na to byl ten kluk příliš bystrý a vnímavý.
„Pojďte dál,“ pozval Jörga do domu a vedl jej do obýváku. „Ehm, pane Kaulitzi, tohle je moje máma Simone Trümperová a můj táta Gordon Trümper,“ představil Tom rodiče, kteří se zvedli z pohovky a přívětivě se na Jörga podívali.
„Dobrý den, Simone.“
„Zdravím, Gordon.“
„Dobrý den, já jsem Jörg Kaulitz – Billův táta,“ dodal pro úplnost a podal si s oběma ruku.
„Posaďte se,“ nabídl mu Gordon a sám se posadil.
„Dáte si kávu, čaj, vodu? Cokoli?“ nabídla mu Simone.
„Káva by byla fajn.“
„Tome, pomůžeš mi?“
„Jasně!“ položil Tom věci stranou a hnal se za Simone do kuchyně.
V obýváku nastala chvíle ticha, což Gordon neměl rád.
„Dobře. Než začnou být věci ještě více trapnější, tohle je naprosto šílený nápad a občas se divím, co se tomu našemu klukovi honí hlavou,“ začal Gordon. Jörg se trochu uvolnil.
„Šílené to je, ale musím říct, že mě Tom vyvedl z dost svízelné situace, a když to teď vezmu kolem a kolem, tak mu a samozřejmě i vám nebudu moct být dostatečně vděčný.“
„O nic nejde. Jen Billovi poskytneme domov.“
„To přece není jen tak něco. Poskytnout střechu nad hlavou někomu cizímu,“ vyvracel mu Jörg.
„No vzhledem k tomu, jak často o Billovi Tom v poslední době mluví, máme se Simone občas pocit, že patří Bill do rodiny,“ usmál se Gordon.
„Tak už se to nese,“ vstoupila do obýváku Simone s tácem plným hrníčků s voňavým černým obsahem. Tom na stůl položil skleněný talíř s kakaovo-vanilkovou bábovkou.
„Ale to jste nemusela péct kvůli mně, paní Trümperová,“ díval se Jörg na tu chutně vypadající buchtu.
„No… uh… omlouvám se, jestli vás zklamu, pane Kaulitzi, ale tu bábovku jsem nepekla tak úplně kvůli vám. Tom je hrozný žrout, takže jsem se naučila mít vždy něco upečeného, než bude večeře,“ posadila se Simone vedle Jörga.
„Mami!“ sykl Tom. Simone jej teď pěkně ztrapnila.
„Co? Je to pravda,“ zašeptala směrem k Tomovi, ale díky tichu v místnosti to všichni slyšeli. Gordon se s Jörgem sborově zasmáli a atmosféra se stala ještě víc uvolněnější.
„Nechci vás příliš dlouho zdržovat, takže pokud to nebude vadit, rád bych přešel rovnou k věci,“ poposedl si Jörg.
„Nezdržujete nás. Máme tolik času, kolik budeme potřebovat, protože tohle je vážná věc a něco uspěchat by nebylo správné,“ vložila se do toho Simone.
„Nejdřív vám chci strašně moc poděkovat, že mi takhle chcete pomoct. Vůbec se neznáme a vy jste ochotni přijmout do své rodiny cizího člověka.“
„Tady bych vás zastavila, pane Kaulitzi, nejsme tu od toho, abyste tu seděl a do večera nám děkoval. Uděláme to rádi. Opravdu. Potřebujeme jen vědět, jestli máte nějaké speciální požadavky. Tom nám vysvětlil, jak se k Billovi chovat, čeho se vyvarovat a podobně,“ podívala se Simone na Toma, který přikyvoval, aniž by se na matku díval.
„Pak si myslím, že vám Tom řekl všechno. Nejsem v pozici, abych si mohl klást ještě nějaké speciální požadavky. Vím, že tohle je dost citlivé téma, ale chci vás poprosit o číslo účtu. Budu vám posílat peníze. Které pokryjí všechno, co bude spojeno s Billovým pobytem tady, a prosím, nesnažte se mě ze zdvořilosti přesvědčovat, že peníze nejsou třeba. Když se na to podíváte z opačné strany, určitě byste i vy chtěli podpořit finančně mě, kdyby měl u nás zůstat Tom, takže nepřipadá v úvahu, aby tu byl Bill úplně zadarmo.“ Simone se podívala na Gordona, který jí pohled opětoval.
„Pokud to vidíte takhle, pak vás přesvědčovat nebudeme. Původně jsme chtěli navrhnout, abyste popřípadě posílal jen nějaké peníze Billovi jako kapesné, pokud by potřeboval něco nad rámec základních potřeb, ale pokud si nepřejete toto téma rozebírat, tak k tomu nebudeme nic říkat,“ svolil Gordon.
„Kdyby Bill něco potřeboval nad rámec základních potřeb, tak mu to zaplatím já,“ vložil se do toho Tom.
„Tome, je milé, že chceš pomoct i v tomhle směru, ale určitě budeš potřebovat peníze na jiné věci. Ale děkuji. Vážím si toho,“ kývl Jörg hlavou. Tom pokrčil rameny, ale v hlavě si myslel svoje. Co udělá se svými penězi, je přeci jeho věc.
Konverzace se postupně rozvíjela natolik, že od témat, kvůli kterým se všichni sešli, přešli k běžným věcem a brzy se všichni bavili jako staří známí, čemuž Tom už tak moc asistovat nechtěl. Už to zavánělo dospěláckou rozmluvou, a ačkoli byl dospělý i on, moc o věcech, o kterých se v obýváku mluvilo, nevěděl. Začal se courat do kuchyně, do koupelny, do pokoje a zpět. Odnášel špinavé nádobí, doléval vodu, pokud někomu chyběla a vytrácel se kvůli věcem, kvůli kterým by za normálních okolností nehnul prstem, dokud by vyloženě nehořely.
V pozdních odpoledních hodinách se Jörg zvedl, že už déle nebude obtěžovat. Simone začala pomalu sklízet veškeré nádobí ze stolu a Gordon ještě něco řešil s Jörgem. Tom slyšel zezdola příliš mnoho pohybu a zvuků, a tak se vydal podívat, co se děje.
„Vy už jedete, pane Kaulitzi?“ díval se Tom, jak se Jörg pomalu sbírá k odchodu.
„Ano, Tome. Pojedu ještě za Billem. Slíbil jsem mu to.“
„Ale ještě jste neviděl dům,“ upozornil Tom.
„Tome, to nebude potřeba. Teď je úplně jiná situace a věřím, že nemáte ve sklepě mučírnu,“ ušklíbl se Jörg trochu.
„Mučírnu?“ zastavil se Gordon v pohybu.
„Jakou mučírnu?“ vmísila se do toho i Simone. Tom těžce vydechl.
„Ale to nic. To je na dlouho. Na té prohlídce trvám. Prosím.“
„Dobře, ale opravdu si myslím, že to není potřeba,“ odložil Jörg své věci do křesla a přešel k Tomovi.
„Když už jste tady, tak byste měl vidět všechno,“ rozhodl Tom a vedl Jörga do kuchyně. „Tady je kuchyň, támhle je koupelna a ty dveře vedou do garáže. Za domem je zahrada, ale teď tam není nic k vidění, když je venku takové počasí. Půjdeme nahoru,“ zavelel Tom a vedl Jörga po schodech nahoru.
„Vzadu je ložnice mámy a táty, ta vás asi zajímat nebude, můj pokoj tady nalevo asi taky ne, ale tady je koupelna,“ otevřel dveře a nechal Jörga nahlédnout. První věc, kterou Jörg zaregistroval, bylo, že v zámku ve dveřích byl klíč. Cítil se hloupě, že se staral o takové věci. Tomovi věřil, ale stejně se něco v něm uklidnilo, že když se bude jeho syn sprchovat nebo koupat, bude mít možnost se zamknout, aby na něj nikdo nemohl.
„Pěkná. Opravdu,“ vydal ze sebe trochu přiškrceně a nechal se vyvést na chodbu.
„No a nakonec… Billův pokoj,“ řekl Tom a otevřel dveře napravo.
Jörg skoro až nesměle vešel do místnosti a rozhlédl se. Všechno vypadalo čistě, nově a hlavně domácky. Žádné nepěkně vypadající sterilní prostředí.
„Je opravu pěkný. Billovi se tu bude určitě líbit,“ pronesl Jörg jemně.
„Pokud by chtěl pokoj třeba přemalovat, nebo přestěhovat, nebude problém. Může si tu dělat cokoli, co bude chtít, pokud se tedy nerozhodne tady z toho udělat kůlničku na dříví,“ zasmál se Tom, aby uvolnil atmosféru. Jörg se s úsměvem otočil.
„Bill bude vděčný dost na to, aby obtěžoval ještě s něčím takovým, jako je nevhodná barva stěn pokoje. Vychoval jsem ho dobře,“ dušoval se Jörg.
„Tak jsem to samozřejmě nemyslel. Chtěl jsem jen říct, že pokud je nějaká barva, která by mu pomohla k tomu, aby se tu cítil víc doma, jsem ochotný si zašpinit ruce až po lokty a přemalovat to tu,“ vysvětlil Tom.
„Jsi hodný. Děkuji.“
„Slov díků už padlo dneska dost,“ mávl Tom rukou.
„A přesto jich nebylo z mé strany stále dost.“
„Děkovat bych měl já vám, že jste to dovolil, a kdybyste chtěl Billa navštívit, jste samozřejmě kdykoli vítán, ačkoli by vám tohle asi měla říkat máma nebo táta a pravděpodobně to dole ještě znovu udělají,“ uchechtl se Tom a vyšel z pokoje, aby uvolnil cestu Jörgovi. Zavřel za nimi pokoj a s Jörgem za zády sešel dolů.
„Vše v pořádku? Pokoj vyhovuje?“ zeptala se Simone.
„Víc než to.“
„Rádi jsme vás poznali a klidně se za Billem kdykoli zastavte. I bez ohlášení,“ pousmála se Simone a Jörg s Tomem si věnovali pobavené úšklebky. Jako by to Tom neříkal.
„Děkuji. Určitě se s vámi ještě spojím,“ slíbil Jörg a nechal se vyprovodit až k autu.
„Mějte bezpečnou cestu a pozdravujte od nás Billa.“
„Ode mě taky! Sice se s ním brzo uvidím, ale i tak!“
„Rád vyřídím. Hezký večer a na shledanou,“ sedl Jörg do auta a s hlavou otočenou dozadu vyjel z příjezdové cesty. Opětoval Trümperovým přátelské mávnutí a vydal se stejnou cestou zase zpět do léčebny.
Všichni tři se vrátili zpět do domu.
„Tak co říkal?“ vyzvídala Simone.
„Myslím, že se mu tady líbilo,“ odhadoval Tom.
„To doufám,“ vydechla Simone úlevně, „protože tohle se stane Billovým domovem.“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
Som rada, že sa to všetko takto krásne usporiadalo. Jorg sa dohodol s Tomovými rodičmi a teraz už stačí len čakať na Billove prepustenie.
A ten začiatok… Tom nadopovaný dobrou náladu 😀 ale naj bol Bill, ako sa tam schovával za perinou a usmieval sa – normálne si to viem predstaviť 😀
Vďaka za časť.
Díky tomuhle dílu se cítím plná energie, naděje, nadšení a víry v lepší zítřky 🙂 Opravdu, tenhle díl byl extrémně pozitivní a já jsem za to moc ráda 🙂 Na to, že jsem Jörga moc ráda neměla a strašně moc mě štvalo, jak Billa málo navštěvuje, si mě dneska získal 🙂 Vypadá na normálního, rozumného chlapa, kterému vážně na synovi záleží a že skutečně jen neměl čas díky jeho práci. Dneska na mě skutečně zapůsobil, tak snad si to brzy nepokazí 😉
Stejně jak se cítil Tom nadšený na začátku tohohle dílu, tak stejně nadšená jsem teď já! Tenhle díl mi udělal opět velkou radost a já jsem ráda za to, že to jde teď všechno jako po másle a nevidím v dohledu žádné trable. Bill je skutečně na skvělé cestě k tomu být vyléčený úplně a já mu strašně moc fandím! Nemůžu se dočkat okamžiku, kdy už bude ve svém novém pokoji, a jak na to všechno bude reagovat 🙂 Pro jistotu jsem připravena, že to může být ze začátku pro Billa těžké, ale s Tomovou pomocí se určitě všechno brzy vyřeší a Bill se bude cítit skvěle. Tom má skvělé rodiče, a já věřím, že si je Bill zamiluje stejně jako oni jeho 🙂
Teď jsem plná radosti a optimismu, tak doufám, že se to v dalším dílu nepokazí 😀 Moc děkuji za krásné pokračování! 🙂
Jůůů, mám úplně stejně dobrou náladu, jako měl na začátku Tom! Já se tak strašně těším, až bude Bill bydlet u Toma!!! Doufám, že už je Bill opravdu z nejhoršího venku a nebudou nás čekat už žádné záchvaty… Ale už pouze jen a jen sbližování 🙂
Presne tak, taky se mi strasne zvedla nalada a jsem jako bych snad ocekavala Billa ja 🙂 je velice dobre, ze Jorg umozni Billovi bydlet s Tomem. Verim, ze Tom si sveho noveho brasku dukladne ochrani a bude mu pomahat uplne se vsim, co bude potreba. I s tim co potreba nebude 😀 nicmene jsem byla trochu strnula z toho Jorgova vypraveni o utocnicich. Hnusni parchanti, jsem rada, ze dostali trest a nelteri dokonce sedi za mrizemi. Chudatko Bill kvuli nim hnusne trpel.
No, co jeste dodat? Tesim se na to, jak se Bill bude szivat s novou rodinou a jak se bude sblizovat s Tomem. Taky samozrejme moc dekuji za dalsi dil! ^^ vic asi netreba, opravdu jsem z dnesniho dilu strasne nadsena 🙂
Dopadlo to výborne a už Billovi nič nebráni nasťahovať sa:) Veľmi sa na to teším. Verím, že Bill bude u Toma v pohode, aj keď to bude mať zo začiatku určite ťažké.
Veľmi pekne ďakujem za krásnu kapitolu:)
Krásnej díle budou bydlet spolu to je moc fajn.
Vím, že je to jenom fikce, ale i tak mi vhrkly slzy do očí, když jsem si uvědomila, že na světě ještě pořád existují hodní lidé, jako Trumperovic rodina…
Strašně na mě zapůsobila Jorgova zpověď, jak všechnu tu hrůzu prožíval on, co si jako rodič musel vytrpět. Jak musel snášet tu bezmoc a vztek, vůbec se nedivím, že by dokázal i zabít, sama to cítím úplně stejně.
Znovu jsem si uvědomila, že to, co Bill prožil už nejde nikdy odestát a že s tím bude muset žít a připomínat si to po celý zbytek života, je to hrozné =(
A je pravda, jak řekl Tom, že ani tisíc krásných věcí to nepřehluší…
A je pravda, jak řekl Jorg, že by mohla stačit jenom jedna. To bylo tak krásné a symbolické a smutné a zároveň šťastné…♥
Nádherný díl ♥