autor: BrokenMirror
Strašně moc se omlouvám za mojí pomalost a neaktivitu v poslední době, ale přepadlo mě zkouškové a je toho moc. Realita prostě a jednoduše sucks.
Kat
Fatální informace
Bill se dalšího rána probudil a neměl ponětí, kde je. Několik minut jen ležel, ztuhlý a sotva dýchal, dokud si nevzpomněl, co se stalo a neucítil Tomovu ruku kolem svého pasu.
Rychle se mu vymanil z pevného sevření a vylezl z postele, couval od něj s vykulenýma očima. Myslel na včerejší den a chtělo se mu hanbou rozplynout. Nemohl uvěřit tomu, co se stalo, a když se teď podíval na Toma, cítil, jak se v něm hromadí zlost, chtěl ho
pryč. Ale v tu samou chvíli hluboko uvnitř věděl, že by nesnesl, kdyby tu opět nebyl, a to ho frustrovalo. Nechtěl si přiznat, že pro něj byla minulá noc úlevou, ale byla, byla to vážně velká úleva a on se opravdu cítil o dost líp.
Pomalu ale jistě odešel ke koupelně, jen aby se vyhnul tomu, aby Toma vzbudil a vyhodil ho; těžce se opřel o umyvadlo. Podíval se na sebe do zrcadla a to, co viděl, bylo šokující. „Páni,“ zašeptal, mrkal na svůj odraz. Vypadal jako duch, jako někdo z noční můry nebo hororového filmu. Tváře měl propadlejší než předtím, oči měl celé červené a propadlé, obličej bledý a vlasy naprosto strašné.
Projel si prsty zacuchané vlasy, ale žádný význam to nemělo, nerozčesal je a opravdu strašně moc potřeboval sprchu. Narovnal se, dal si vlasy na jednu stranu a hodil je přes rameno. Otočil se, držel si vlasy na straně a druhou rukou přejel přes tetování na zadní straně krku. Podíval se na něj do zrcadla poprvé po několika letech.
„Oh bože, bolí to.“
„Je to fajn.“
„Ale teče ti krev. Bolí to?“
Bill se zasmál. „Právě ses mě na to ptala.“
Karina se starostlivě usmála, oči na bzučící jehle, která se tlačila do Billova krku. „Nemůžu uvěřit, že to děláme,“ řekla, zněla trochu ohromeně. „Jsme šílení.“
„Takže neutečeš?“ zazubil se na ni Bill a snažil se neusyknout při píchavé bolesti na krku. Nechtěla by to udělat, kdyby jí ukázal, jak je to bolestivé, a kdyby to neudělala, pak by to nemělo význam.
„Ani náhodou.“
Jehla bzučela a pak se Karina najednou zasmála.
„Co je?“
„Nebolí to?“ popichovala ho. „Jsi si jistý? Tiskneš mi vážně bolestivě ruku.“
Bill se na ni zamračil a pak to vzdal. „Fajn,“ řekl. „Fajn, fajn. Bolí to jak svině. Spokojená?“
Usmála se na něj a pohladila ho palcem po ruce. „Ale vypadá to moc hezky, vybarvuje se to krásně.“
Bill se na ni zazubil a pak zaúpěl, zavřel pevně oči, když se jehla zabodla extra silně do jeho kůže, barvila části, které měly být celé černé. Bylo mu patnáct let, jí bylo teprve čtrnáct (a půl – to dodávala pokaždé), a věkové omezení pro to, abyste si mohli nechat udělat tetování, bylo 18. Byl velice hrdý na to, že tohle dělali, že Karina věděla o někom, kdo udělá tetování nezletilým. Zaplatili mu za to dvojnásobek, takže nic neřekl, až na to, že o tom nesmějí nikomu říct – o tom že jim to dělal on.
„V pohodě?“ zeptala se Karina a utřela mu čelo kapesníčkem.
Bill si odfrkl a otevřel oči, snažil se netvářit bolestivě. Snažil se ji ohromit, ale štvalo ho, že na to neměl.
„Už to skoro je,“ řekl tatér a Bill se snažil nevypadat, že se mu ulevilo.
„Brzy budu na řadě já,“ řekla Karina a zněla nadšeně, když si odfoukla blond vlasy z obličeje.
„Máš statečnou přítelkyni,“ řekl tatér a Karina se zasmála, pobaveně se na Billa podívala a Bill se snažil nedávat najevo, jak moc ho potěšilo, když to uslyšel.
Vypadali jako pár.
Bill vydechl a nechal vlasy spadnout zpátky, zakryl tak tetování, které mělo symbolizovat jejich přátelství, ale teď to bylo jako nesmrtelná vzpomínka na to, jak skončili. Bude na něm navždy, mimo dosah očí, ale pořád tady, v jeho kůži. Nemohl tomu utéct.
Myslel na ni, na její úsměv, její pihovatý nos a dlouhé hebké vlasy, a pak stála přímo za ním. Bill se podíval do zrcadla a sledoval, jak mu položila ruce na ramena, i když její dotek necítil. „Jsi v pořádku?“ vydechl, věděl, že tam doopravdy není, ale stejně se musel zeptat.
Iluze, ať už to bylo cokoliv, se na něj slabě usmála a Bill viděl, jak mizí. „Počkej,“ zašeptal a otočil se k ní čelem, ale byla pryč. Složil si obličej do dlaní, uvědomil si, že se právě pokoušel mluvit s iluzí a několikrát se frustrovaně a zhluboka nadechl.
Sám se z toho otřepal a snažil se soustředit na nynější problém. Protože měl problém. Nebo spíš on a
Tom měli problém, pokud Tom chce zůstat, a Bill nevěděl, jak se k tomu postavit. Vlastně by se k tomu nejradši vůbec nijak nestavěl, pravda vyjde na povrch dříve či později a Bill si nemyslel, že by zvládl, aby se na něj Tom znovu zlobil.
Skousl si ret a vyšel z koupelny k posteli, kde Tom stále ještě spal. Chvíli se na něj díval, prohlížel si ho. Nikdy ho neviděl v ničem jiném než v uniformě a jeho účes teď dával mnohem větší smysl, když viděl, co nosí. Byl v nějaké podivné hip-hopové věci, volných džínách a triku, a Bill se musel uchechtnout nad tím, jak divně by společně vypadali venku. Absolutně by se spolu třískali.
Opatrně zasunul ruku do kapsy Tomových kalhot a sevřel v prstech jeho telefon. Bill zadržel dech, doufal, že se neprobudí, a vyndal ho. Byl dotykový, neměl ponětí, jak s tím pracovat a trvalo mu několik minut, než ho vůbec zapnul, ale rychle zjistil, kam jít a jak poslat zprávu. Psát ji ale, to byla opravdová výzva.
„Do prdele s tím,“ zasyčel na nespolupracující přístroj, ale po dalších deseti minutách byla zpráva konečně poslána. Spokojeně se ušklíbl, když položil telefon vedle Tomovy hlavy.
Roztřeseně vydechl a posadil se na stůl, byl vyčerpaný. Minulá noc z něj vysála poslední kapku energie, co měl, přišel si, jako by měl co nevidět omdlít. Nechtěl to ale nechat být; na to neměli čas.
Zaúpěl, když se o několik chvil později ozvalo zaťukání na dveře a ztěžka se zvedl, přešel pomalu ke dveřím, potlačil temnotu, která se mu drala před oči a chtěla ho poslat k zemi. Pověsil se na kliku dveří, když k nim došel, stál tam a několik vteřin dýchal, dokud nebyl připravený se jí pustit. „Ano?“ vydechl a slyšel, jak cvaklo několik zámků a pak se dveře otevřely. Nebyl překvapený tím, kdo za nimi stál.
„Ahoj,“ usmála se na něj Anna. „Ráda tě zase vidím, Bille.“
Bill na ni zamrkal, přemýšlel, jak dlouho se s ním snažila navázat kontakt a bylo mu opět trochu trapně. Nebyl hezký pocit cítit, že jeho mozek přeskočil měsíc a všechno smazal. Ale cítil to na těle; cítil to zanedbání, které prošlo během několik minulých týdnů a nebylo to příjemné.
„Prosils o tohle.“ Podala mu papíry a Bill si je rád vzal, ruce se mu chvěly. „Na co?“
Bill polkl. „Tom to neví,“ zašeptal. „Ohledně…“
Annin obličej zbledl. „Ale já myslela-„
„Já také. Musel přeskočit začátek až… k té dobré části.“
Anna se zamračila a našpulila rty, do očí se jí trochu nahrnuly slzy a vypadala, že se po něm chtěla natáhnout, ale rozmyslela si to dřív, než to udělala. „Bille, tohle… my…“
„Nedělejte si starosti,“ řekl a semknul prsty kolem složky, zavřel před ní dveře dřív, než aby mohla vidět, že se mu chtělo brečet. Sakra. Po tom, co se to stalo poprvé, to bylo, jako by se otevřela hráz a ona by si nejspíš myslela, že je to dobré, ale on si ještě nebyl jistý, co si o tom myslet. Vždycky si myslel, že pocity a emoce jako tyhle by měly být schovány a že by neměly být vidět na vašem obličeji. Pohrdal lidmi, kteří brečeli, nenáviděl slabost jen proto, že ji nechápal.
Pomalu se vrátil zpátky k židli, hlava se mu motala a mlžilo se mu před očima. „Sakra,“ zamumlal, přitiskl si dlaně do očí. Věděl, že mu nebude jako kouzlem zase fajn a cítil to. Zřejmě to tak bylo už jen proto, že ho právě v koupelně navštívil duch. Něco bylo špatně, nějaký drát v jeho mozku byl zapojen do špatné části a on věděl, že je to Tomova vina. Tom to posral; přestříhal všechny dráty, nechal jeho mozek mrtvý celý měsíc. Ale on se na něj nemohl zlobit tak, jak by se na něj nejspíš zlobil při jiných okolnostech.
Tom sebou mlel a Bill ho sledoval, jak se probouzí, srdce mu bilo v hrudníku jako šílené.
Když se Tom probudil, jeho první reakce byla panika, protože tu Bill nebyl, ale hned jak se probudil pořádně, uviděl ho. Seděl u stolu, jednu ruku měl na něčem hranatém a béžovém, co leželo na stole. Jejich oči se setkaly a Tom byl zmatený. Proč by to tu Bill měl? Proč by měl věc, která to všechno zničila?
„Je něco, co musíš vědět,“ řekl Bill, prolomil ticho a odsunul složku dál od sebe.
Tomovi bylo trochu špatně, když sledoval ty papíry. Nechtěl se na ně už nikdy podívat. „Nemyslím si, že ještě něco potřebuju vědět,“ řekl popravdě a posadil se. Bylo dobré vidět ho vzhůru a v sebekontrole, ale výraz v jeho obličeji Toma děsil.
„Tohle chceš vědět,“ zašeptal Bill. „Prosím. Nemůžu ti to říct.“
Tom vydechl a zvedl se, přešel k němu a sedl si naproti. Podíval se dolů na složku a polkl. „Musím?“ nechtěl ji zase otevírat, ale to, jak se na něj Bill díval, mu řeklo, že ano, musel. Neměl ponětí, co by to mohlo být, ale děsil se toho, až na to přijde. „Dobře,“ zamumlal a roztřesenýma rukama to otevřel. „A co mám vidět?“ zeptal se a Bill se na něj jen podíval, výraz v jeho obličeji byl až moc kontrolovaný, jako by se mu chtělo brečet. Tom se starostlivě zamračil a znovu se podíval dolů, skenoval dokument, ať už měl zmeškat cokoliv.
Bill si musel všimnout, že už to viděl, protože se s tichým zvukem zvedl ze židle, znělo to jako nářek – odešel s roztřeseným výdechem k oknu.
Nic nemohlo Toma připravit na to, co viděl. Jeho obličej ztratil všechen výraz, když se díval na slova natištěná v černo-bílé. Párkrát zamrkal, doufal, že si to představuje, ale nezmizelo to. „Ne…“ zašeptal a slzy, o kterých ani nevěděl, mu vytryskly z očí, ani nemusel mrkat. „Ne, ne, to není pravda…“ zvedl hlavu, aby se podíval na Billa, který ho sledoval prázdným pohledem; chvěl se mu ret a Tom se rychle zvedl ze židle, přešel k němu. Vzal jeho obličej do dlaní. „Bille, ne.“
Bill zavrtěl hlavou, jako by se omlouval.
„Řekni mi, že to není pravda,“ Tom žadonil, odhrnul mu vlasy z obličeje a jednou rukou ho vzal za rameno, zatřásl s ním. „Řekni!“
„Nemůžu!“ vykřikl Bill, vzlykal. „Nemůžu…“
Tom svěsil hlavu, jeho tělem otřásaly vzlyky a přitáhl k sobě Billa skoro až zoufale. „Proč jsi mi to neřekl?“ zeptal se Tom do jeho vlasů. Nemohl myslet; nic nedávalo smysl. Tohle nebylo reálné, nemohlo být. „Oh bože, proč jsi mi to neřekl?“
„Já…“
„Lhal jsi mi, že ano?“ zeptal se Tom, odstrčil ho dost daleko na to, aby se mu mohl dívat do očí. „Říkal jsi, že-„
„Nelhal jsem,“ zašeptal Bill. „Prosím, nelhal jsem.“ Polkl těžce a řekl, „Říkal jsem ti, že tu budu, dokud-„
„Neumřeš?“ naléhal Tom, sevřel jeho rameny pevněji a Bill jen roztřeseně přikývl. „Neříkej to,“ znovu si ho k sobě přitáhl. „Neříkej to.“
„Je to pravda.“ Bill se sám vymanil z Tomova sevření, couval od něj a vyřkl ta bolestivá slova. „Jsem v cele smrti.“
Vyřčeno nahlas se to stalo ještě horším a Tomovi se zatmělo před očima, jeho sluch jako by zmizel a na chvíli si byl jistý, že omdlí. „Ne, nejsi,“ zašeptal, vrtěl hlavou. „Nemůžeš být.“
„Jsem.“
„Kdy?“
Bill znovu těžce polkl, než vydechl: „V červnu.“
„Oh bože…“ Tom to nedokázal vůbec pochopit, musel se chytnout okna, aby stál rovně.
Bill se ho snažil uklidnit. „Je to rychlé,“ řekl. „Uspávací injekce. Bude to jako usnout. Nebudou mi-„
„Přestaň,“ zašeptal Tom, podíval se na něj se slzami v očích. „Nemluv už.“
Bill zavřel pusu a trochu přikývl, zůstali se na sebe jen dívat.
„Tobě to nevadí?“ Tomovi se hlas chvěl tak silně, že to byl zázrak, že vůbec něco řekl.
„Ne.“
„Lžeš.“
„Stejně je to jedno,“ prosil Bill a přistoupil blíž. „Prosím, jen… Zůstaň se mnou do června, nic víc po tobě nechci. Tome…“
„Tohle… Tohle nemůžu přijmout, je mi to líto.“
„Tome-„
„Ne, nemůžu.“ Zavrtěl hlavou. Ne, tohle nebylo možné. Nemohli to udělat, ne teď. Nikdy. Takhle ho neztratí.
„Nemůžeš nic udělat…“
„Oh, ano, můžu.“
Bill k němu zase udělal krok blíž, vypadal zděšeně. „Jen se vrať,“ řekl, nejspíš si uvědomil, že ho Tom nebude poslouchat, ať už řekne cokoliv.
„Vrátím, vrátím.“ Přitáhl si Tom Billa zpátky do náruče a zabořil mu nos do vlasů, několik dalších slz opustilo jeho oči, když je zavřel. „Tohle ti neudělají. Ano? Nenechám je.“
Bill ho objal kolem krku a snažil se nebrečet, bylo to ale těžké a velmi zvláštní pocit. Nikdy předtím necítil potřebu brečet; nerozuměl lidem, kteří to dělali. A teď Tom brečel a Bill byl sám blízko k slzám a všechno bylo prostě vzhůru nohama.
Bill nevěděl, co si myslet, nic jiného, než že je hezké být u Toma v náručí, ho v tuto chvíli nenapadalo. To a fakt, že to Tom bral mnohem hůř, než si myslel, že bude. Chtěl si ho takhle držet u sebe až do června a pak…
„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptal mu Tom do ucha. „Teď tě neztratím.“
Bill chtěl odpovědět, ale nevěděl, co říct, a tak tam jen zůstal stát v jeho náručí, mysl mu pracovala, a když se Tom odtáhl, měl na obličeji takový odhodlaný výraz, který měl, jen když chtěl něco udělat.
„Nesnaž se-“ Bill začal šeptat, ale Tom ho přerušil.
„Jen… Nemluv. Ano? Nemluv.“
Bill znovu zavřel pusu, sklopil pohled a Tom ho ještě jednou pohladil po tváři, než odešel ke dveřím. Billovi se zrychlilo srdce, když sledoval, jak Tom odchází, ale snažil se svůj iracionální strach zatlačit zpátky do hlavy, protože Tom mu právě řekl, že se vrátí. A znovu by nelhal. Že ne?
Tom odešel, běžel chodbou, aniž by zamknul dveře, a Bill se zase posadil, celý se chvěl. Rychle zavřel otevřenou složku a odstrčil ji tak silně, že odlétla a přistála na zemi.
Vydechl do prázdné místnosti a snažil se, aby paranoia opustila jeho mysl, ta paranoia, která mu říkala, že se Tom už nevrátí.
Všichni na Toma zírali, když přišel dolů, zastavil se jak přimražený a rozhlížel se po kanceláři. Bylo tu bolestivě ticho, jako kdyby o něm zrovna přestali mluvit.
„Vy jste to všichni věděli, co?“ zeptal se a podíval se na Georga s Andreasem.
„Snažil jsem se ti to říct,“ řekl Georg tiše. „Několikrát.“
Tom otevřel nevěřícně pusu. „A nenapadlo tě, že jsi mi to mohl prostě říct jen tak?“
Georg se podíval na stůl, zamumlal si něco jako: „Myslel jsem si, že to pro tebe bude lekce…“ Tom znepokojeně vzdychl.
„Lekce,“ vydechl, nebyl schopen uvěřit tomu, co slyší, oči ho zase pálily. „Díky. Fakt díky za to. Jděte všichni do prdele.“ Otočil se pryč, než se ztrapní ještě víc, a vypadl odtamtud, šel přímo k Anně do kanceláře. Jeho mozek byl stále otupělý a chvěl se zoufalstvím, strachem a zlostí. Jak mu, kurva, mohli neříct o tom, že má Bill trest smrti? Proč ho vůbec dostal?
Oh bože,
trest smrti.
Neklepal na dveře, prostě vrazil dovnitř a Anna vůbec nebyla překvapená, že ho vidí, vypadala, jako by ho čekala. „Než něco řekneš,“ pronesla klidně a ukázala, aby se posadil. „Bill nechtěl, abych ti to řekla.“
Tom se neposadil, zůstal stát. „Proč sakra ne?“ zeptal se. „A stejně jsi mi to měla říct!“
„Musím ctít jeho přání,“ řekla Anna až moc klidně. „Protože kdybych je nectila, pak bych porušila důvěru, na které jsem tolik pracovala. On považuje i ty nejmenší věci za podraz. Chtěla jsem, abys to věděl, ale nemohla jsem ti to říct, pokud by nechtěl. Rozumíš?“
„Ne,“ řekl Tom a zavrtěl hlavou. „Nerozumím tomu ani trochu.“
„Posaď se. Prosím,“ dodala a Tom tvrdě vydechl, posadil se, utřel si oči do rukávu.
„Co s tím uděláš?“ zeptal se, snažil se neječet nebo na ni neštěkat tak, jak by chtěl. Po měsíci se sem vrátil a zjistil, že má být Bill za pár měsíců popraven? Ne. Ne! To nepřijme, srdce se mu z toho tak svítalo, že měl dojem, že bude mít infarkt.
„Snažila jsem se ho z toho dostat od chvíle, kdy ho odsoudili,“ řekla Anna. „Ale Tome, já…“ vydechla a zavrtěla hlavou. Vypadala smutně. „Chci, aby ses na to podíval realisticky, jako profesionál a ne jeho…“ došla jí slova, nevěděla, jak je nazývat a Tom upřímně také ne. „Jeho šance nejsou velké,“ řekla. „Jestli nepřijde s pravdou, pak není důvod pro nový soud a pak nemůžu vůbec nic udělat.“
„Řekl mi všechno,“ řekl Tom, předklonil se. „Do posledního detailu. Anno, není vinen, alespoň ne úplně.“
Anna trochu vykulila oči. Nevypadalo to, že by čekala, že mu Bill řekl až tolik. „Myslíš si, že by to řekl i někomu jinému?“
Tom zoufale pokrčil rameny. „Možná… já nevím. Musí, nebo ne?“ zašeptal. „Chci říct… nemohu…“ zavřel pevně oči, cítil, jak mu po obličeji tečou slzy až na bradu. Tentokrát se neobtěžoval s utíráním očí, byl rozhořčený a nestyděl se to ukázat. „Můžeme ten soud svolat, že? Je to možné?“
„Jeho právník a já jsme se o to pokoušeli měsíce, to co nám chybí, je jeho příběh-„
„Teď ho máte!“ rozkřikl se Tom nedočkavě. „Máte váš zatracený příběh, tak si pro něj jděte!“
„Tome, uklidni se,“ řekla Anna a Tom si odfrkl. Jako by taky nebyla rozčilená, viděl to na ní. „Brzy za ním půjdu. Promluvím si s ním. Ano?“
Tom nechápal, jak mohla mluvit tak klidně, ale stejně přikývl. V duchu děkoval nějaké vyšší síle, že tady ve městě ještě neprodal svůj byt. Nechtěl tam, ale nechtěl odsud odejít, ne teď. „Co když nový soud nedostaneme?“ zašeptal potom.
Anna neodpověděla.
Bill vypadal lépe i hůř najednou.
Ta dobrá věc byla, že byl přítomný a vnímal, následoval konverzace a jeho oči byly soustředěné. Na druhou stranu, jeho kůže byla bledá, jeho oči krvavě rudé a oteklé a vypadal tak zlomeně, že se bála nimrat se ve starých zraněních, ale musela. Byl otevřený a připravený mluvit, a jestli teď nebude pokračovat, pak se znovu uzavře.
Doteď toho moc neřekli, Bill ji pustil dovnitř a seděli u stolu. Ne neobvyklý scénář, ale tentokrát to bylo jiné, tentokrát na tom opravdu záleželo. Tentokrát šlo o hodně.
„Je hodně naštvaný?“
Anna zamrkala. „Kdo?“
Bill se na ni podíval pohledem no kdo asi?
„Oh, není naštvaný,“ řekla. „Je rozmrzelý; myslí si, že jsi mu to měl říct.“
„Nemyslel jsem si, že mu na tom tak záleží,“ přiznal tiše, díval se do stolu. Nasál do úst spodní ret a mezi obočím se mu objevila malá vráska. „Nejdřív jsem si myslel, že je to fér, víš?“ začal, mluvil o svém trestu. „Rozumím, proč to udělali, i když si myslím, že smrt je pro mě lehký konec.“ Anna chtěla něco říct, ale Bill zavrtěl hlavou. „Vím, co chceš říct, říkáš to pořád, ale to nezmění to, jak přemýšlím.“ Zastavil a dal s i ruce do klína. „Nebo možná jsem věděl, že on se
bude zajímat,“ pokračoval po chvíli, díval se skrz stůl, nesoustředil se na to a pokračoval v nové myšlence. Viděl v periferním vidění, jak Anna pomalu přikývla. „A prostě… nevím jak…“
„Kdy sis uvědomil, že to přestala být hra?“
To Billa zastavilo na delší dobu. „Když jsem přestal přemýšlet,“ přiznal nakonec, hlas tichý a nejistý. „Nepočítal jsem už svůj další krok; začal jsem zapomínat na to, co jsem chtěl udělat dál.“ Bill si olízl rty, zamračil se víc. Nebyla to hra už pěkně dlouho, ale on se stejně snažil sám sobě říkat, že stále ještě je.
Začal to ztrácet po posledním dni u soudu a předpokládal, že to bylo, protože si uvědomil, že mu už nezbývá moc času a část v něm něco chtěla, něco
víc, dokud to ještě mohla mít. Byl to vnitřní boj, boj mezi částí jeho, která si užívala manipulaci a menší částí, která jen chtěla, aby ho Tom líbal. Tohle Anně nějak podivně řekl, bylo trochu iritující vidět ji kývat, jako by to už všechno věděla, ale jen chtěla, aby to řekl nahlas. „Později jsem si prostě řekl, seru na plány.“ Snažil se nedívat na její obličej. „Nebyla sranda, že tu za pár měsíců nebudu, abych byl svědkem následků… a tak jsem s tím šel dál, protože co jsem mohl ztratit?“ nepobaveně se zasmál a temně zamumlal: „Jen svou normálnost.“
„Neztratil jsi rozum, Bille.“
Bill si odfrkl, pokrčil jedním ramenem. Měl spoustu důkazů o opaku.
„Jsi mnohem lepší, a to je to jen den. Soustřeď se na to, co je pravda, ber své prášky a budeš v pořádku.“
„Radši budu mimo, až mi budou do ruky píchat ten jed.“
Anna vydechla. „Ještě je čas,“ řekla. „Je ještě čas to změnit.“ Zastavila, než se zeptala. „Chceš to změnit?“
Bill se zhluboka nadechl a pak lehounce přikývl, objal se. Předstíral, že to tak není, ale bál se smrti. Bál se pekla a toho, co tam na něj bude čekat, až se tam dostane, oni čtyři. Ne, opravil se v hlavě. Pět. Jich pět.
„Tak to pojďme změnit.“
Bill se na Annu ani nepodíval, zatímco jí řekl všechno co Tomovi. Nepodíval se na ni, ale věděl, že tu před ním brečí, alespoň trochu. Cítil se pak trochu divně, ale nepřestal mluvit.
Diskutovali o tom už přes hodinu a Bill se cítil příšerně. Rány, o kterých už nikdy nechtěl přemýšlet, tu byly otevřené a rozpárané a někdo mu do nich sypal sůl.
„Uvědomuješ si, jak je pro tebe dobré, že jsi vypustil všechen ten tlak, ty potlačené emoce?“ zeptala se Anna. „Předtím jsi o tom tak klidně mluvit nemohl.“ Vstřebávala to; nechala ho o tom přemýšlet, než se zeptala: „Jak se cítíš ohledně toho, že víš, že byla těhotná?“
Bill sklopil hlavu ještě víc a Anna viděla, jak se mu krabatí obličej. Anna se o tomhle snažila mluvit už dřív, a také ostatní terapeuti, ale on nikoho nenechal to ani trochu nakousnout, než jim řekl, ať táhnou k čertu a už se nikdy nevracejí. „Pronásleduje mě to,“ zašeptal nakonec. „Doufal jsem, že lhala.“
„Nelhala,“ řekla Anna jemně a Bill přikývl. Věděl to, slyšel to u soudu; bylo mu to tolikrát vmrštěno do obličeje. „Byla v patnáctém týdnu. Byl to chlapec.“
Bylo to jako rána do břicha. Nevěděl, jaké pohlaví to mělo být a nejspíš by to nezvládl, kdyby to slyšel předtím. Teď jen přikývl, zavřel oči proti bolesti, snažil se nepředstavovat si to malé miminko, kterému byl tak krutě odepřen život.
Zabil jsem svého syna.
Ta myšlenka byla tak špatná, že se jedna část jeho mozku chtěla zase vzdát, chtěla zastavit agónii a tyranské otázky a prostě otupět. Ale bojoval s tím, zaťal v klíně pěsti a několikrát se zhluboka nadechl.
Ale jeho další myšlenka byla stejně tak děsivá a otravná. „Vyrostl by v další mé já,“ zašeptal, nebyl schopný to už dál zadržet. „A ona… stala by se z ní má matka a já…“ nechtěl ta slova říct, ale Anna chápala, co myslel. „Byl by to ten samý příběh zas a znova.“
„Říkáš, že si myslíš, že kdyby byli stále naživu, že bys je týral?“
Bill popotáhl tak silně, že si musel zakrýt oči dlaní. Nebylo to lehké přiznat, ale nakonec trochu přikývl. Věděl, že by to tak bylo. Kdyby se mu nedostalo pomoci, tak ano, a také vědět, že by žádnou pomoc nechtěl. Sliboval si, že nikdy nebude jako Jörg, ale když se zamyslel nad svým chováním, pak mu bylo jasné, že by byl přesně jako on.
„Jaké to je?“
„Šílené,“ odpověděl tiše, dech se mu zadrhával.
„Proč si myslíš, že by se to stalo?“
„Protože tomu jsem byl naučen,“ řekl automaticky, opakoval to, co mu Anna řekla po tom, co jí dopověděl příběh, protože to ona chtěla slyšet. „Vyrostl jsem v prostředí, kde k tomu docházelo. Nic jiného neznám.“
„Je to tvoje vina?“
Ztuhl, když si uvědomil, že byl obelstěn. Zavřel pusu, odmítal odpovědět. Tohle nebylo fér.
„Tvůj právník by chtěl, abys prosil o nesvéprávnost, jestli dostaneme nové slyšení,“ řekla, když on nic neřekl. „Což znamená, že nemůžeš být trestně stíhán, protože jsi nevěděl, co děláš.“
Bill pokrčil rameny, věděl, že to bude muset udělat, pokud se chce zbavit svého trestu, ale nemyslel si, že toho bude schopný. Nevěděl, jestli tam bude moct stát a předstírat, že je nevinný před tolika lidmi, lidmi, kteří slyšeli, co řekl už před lety.
„Pamatuješ, o co jsem tě před nějakou dobou prosila, abys udělal?“ zeptala se ho Anna potom. „Myslíš, že bys to teď už mohl zkusit?“ Vyndala z kapsy malé zrcátko a posunula mu ho po stole, zadržela dech a doufala, že ho zvedne.
Bill se podíval dolů na zrcátko, srdce mu tlouklo víc než obvykle a zdráhavě se pro něj natáhl. Pamatoval si, kdy ho o tohle prosila, už to byla nějaká doba, ale tenkrát na to vůbec nebyl připravený. Stále mu to přišlo jako debilní věc, ale zvedl ho. Nejdřív se do něj nepodíval, nechtěl se na sebe dívat víc, než bylo třeba, ale nakonec si zrcadlo zvedl do úrovně očí. Díval se sám sobě do očí, a dokonce si všiml toho, že v nich něco scházelo, něco během ledna zmizelo a zanechalo tam něco nepoznatelného.
„Zvládneš to,“ řekla Anna, povzbuzovala ho a Bill se zhluboka nadechl, dlaně mu klouzaly potem a srdce mu bilo úzkostí ještě víc. Snažil se promluvit, ale nic nevycházelo. „Zvládneš to,“ odpověděla Anna trpělivě. „Pamatuješ, co jsem chtěla, abys řekl?“
Bill přikývl. V puse měl sucho jako na Sahaře a zvedl zrcátko ještě výš, narovnal ramena. Tohle zvládne. Nebál se zrcadla, nebál se vlastní tváře. Byl silný, tohle zvládne.
Ksakru, prostě to udělej. Je to jen pár vět.
Odkašlal si a otevřel rty. „Mé jméno,“ zašeptal konečně a pak se zachvěl. Nemohl to říct. Nemohl říct ani své vlastní jméno. Co to bylo, proč ho to tak pokládalo? Možná byl šílený, ale nebyl slabý. Nebyl. „Moje jméno je Bill Kaulitz.“ Slova vypadla z jeho úst dřív, než si uvědomil, že mluví. Řekl to a bylo to dobré. Teď už jen musel pokračovat a srdce mu ještě zrychlilo. Bylo mu horko, v hlavě mu tepalo a zrcadlo se mu chvělo v sevřené ruce. Jeho úzkost byla tak velká, že se bál, že to nezvládne, ale musel to dokončit. „A… dvacátého druhého ledna 2006 jsem zavraždil svého otce… svou matku, svou nejlepší přítelkyni a… jejího přítele.“ Znovu zastavil, chvěl se. „A jsem…“ zvedl pohled k Anně, která přikývla, aby pokračoval, a on se znovu podíval do zrcátka. Nasál spodní ret a pak vydechl, sebral všechnu odvahu k tomu, aby to řekl. „A jsem…“ díval se sám sobě do tmavých, vyděšených očí a najednou se cítil odhodlaně. Tenhle slaboch v zrcátku nebyl on. On se nevzdá bez boje; on Tomovi ukáže, že ať věci vypadaly, jak chtěly, on neztratil svůj ráz. Zamračil se, jako by sám sebe vyzýval, a promluvil skrz zaťaté zuby. „A jsem nevinný.“
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 18
Ale niee.. síce som predpokladala, že Bill je odsúdený na trest smrti… ale veideť to takto naisto. Chudák Bill a chudák Tom, keď sa to dozvedel. 🙁
Dúfam, že sa im podarí obnoviť proces a Billovi ten trest smrti zrušia.
Vďaka za preklad.
Perfektní překlad, strhující příběh…
Tohle je jeden z těch hodně bolestivých a emotivních dílů z celé povídky. Pro Toma to musela být strašná rána. Jsem ráda, že Bill to celé nakonec přece jen nevzdal. Moc děkuju za překlad!
Najhoršie na tom všetkom je, že aj keby sa podarilo zrušiť trest smrti, Bill sa z väzenia asi nikdy nedostane. Alebo má nejakú nádej? Som strašne zvedavá ako sa to skončí a mám z toho taký beznádejný pocit. Je to sakramentsky silná, boľavá a prekrásna poviedka.
myslim, že bych slzami mohla zaplnit oceán ještě víc než je
Krásna povídka doufám že to smrti Billa neskonči.
ježiš řekněte mi někdo že neumře!
No… Tak som sa čiastočne sekla, lebo by má nebolo nikdy napadlo, že dostal trest smrti… Je to vôbec v Nemecku legálne? Ale tak či tak… Ten koniec mi na tvári vyvolal úsmev. Najskôr som si nevedela predstaviť, ako to celé skončí, ale -kupodivu – to vo mne vyvolalo nádej na šťastný koniec. Tak hádam…
och nie nie nie 🙁 Ja som si myslela , že má doživotie a nie trest smrti :O Určite sa s tým dá niečo robiť ! Mám nádej 🙂