Dark Side of the Sun and Light Side of the Dark 6.

autor: Velvet Tears

Příští den, když už se stmívalo, se poslední pacient chystající se k odchodu z nemocnice začal oblékat. Bill byl trochu naštvaný a trochu rozmrzelý, že mu Tom nechtěl ukázat jeho diagnózu. Lékaři si mysleli, že mu to ukázal. Ve skutečnosti si papír nechal složený v kapse a po tom, když Bill usnul i s obvázanou pořezanou rukou, odešel zničený Tom. Doma si celou noc pročítal list znovu a znovu. Teď pro Billa přišel Tom znovu, aby ho odvedl domů a dal na něj cestou pozor. Bude to hodně potřebovat. Oblečený, ale neučesaný a nenalíčený Bill se vydal i s Tomem za doktorem, Bill musel podepsat papír o propuštění a pak už se vydali k Billovi domů.

„Dáš mi ho?“ zeptal se Bill po dvou hodinách, co Toma ignoroval.

„Ne,“ odpověděl rázně Tom a pro jistotu papír v kapse sevřel ještě silnějším stiskem.

„Thomasi, dej mi ho! Je to jen a jen moje věc. Ty víš, co mi je, já ne, není to fér.“

„Bille, prosím, hlavně se nerozčiluj. Jen to ne.“

***

Přecházeli přes cestu a Bill ho začal prosit.

„Bille! Dávej pozor, to je cesta, ne molo.“

„Jo, však já vím, že tu projíždí auta! Dej mi ten papír.“

„Chci ti to říct sám, v klidu.“

„A popravdě? Nebo ze mě uděláš ještě většího debila, než jsem?“

„Nikdo neříkal, že jsi debil a pohni sebou, jdeme do obchodu, než nám zavřou.“

V obchodě nestačil Bill s krokem, a to měl delší nohy než Tom.

„Tome, počkej, ty vlku, to máš tak velký hlad?“ zasmál se Bill a zastavil se u balíčků s bonbónama. „Co? Počkat, co chceš, Bille?“ vyměřil si Tom Billův pohled, na který balíček se dívá, a vzal raději tři.

„Co to děláš? Proč tolik jídla?“ nechápal Bill, když si konečně u pultu prohlížel nákup. Tom snad blázní. Vyložil pět balíčků bonbónů, 2 litry Coca-Coly Light, při které se Billovi zvedá žaludek, bagetu s kuřecím masem (Bill je vegetarián), deset koblih a pět balíčků oplatkek.

Tom zaplatil a strčil jednu bagetu Billovi do ruky.

„Jez. Potřebuješ to.“

„Nemám hlad. Nejím maso. Proč tolik jídla?“

„Billy, ty nejenom že nejíš maso, ty nejíš a nepiješ vůbec nic.“

„Co? Co to meleš, jak ty můžeš vědět, co já jím a nejím?“ smál se Bill.

„A kdy jsi naposledy jedl?“

„Hej, tak jako, já toho seže-sním hodně.“

„No a co třeba?“ Tom už si připadal jako u toho svého debilního psychologa, ale teď byl on jako dietolog.

„Zmrzlinu.“ vzpomněl si Bill na ten jeden a půl ubohého kopečku v poháru.

„A kdy jsi ji měl?“

„Proč furt? Před… včera.“ Tom pokračoval dál, dostal z Billa už hodně věcí, zjistí i jeho zkrachovalý jídelníček.

„A co jsi pil?“

„Vodu, co jsi mi dal. Tu průhlednou sračku,“ zašklebil se Bill.

„Hm. Tak na diagnóze je jako první, ale méně podstatná příčina zkolabování dehydratace a máš scvrklý žaludek. Laicky řečeno.“

„To je blbost. Já nemám hlad ani žízeň.“ No popravdě Bill pije a jí asi tak často, jako si barví vlasy.

„A to, Bille, není všechno, samozřejmě vím o tom řezání, raději se nebudu vyjadřovat. To mě vážně mrzí, nechtěl jsem ti ublížit.“

„To jsem vyřezal já, ne ty, takže ti to může být jedno. Vlastně bych tě měl ignorovat a být na tebe naštvaný, nanejmíň smutný.“

„Promiň. Prostě je to divné, když máš kámoše, co ti řekne: „Jsem gay“, víš?“

„No a ty jsi co, když mě líbáš?“

„Ježiši to neřeš, jo, stalo se.“ Na to by chtěl Tom nejraději zapomenout, cítil se trapně.

„No, jo,“ usmál se Bill a vrátil Tomovi bagetu. Tom už pochopil, že maso do Billa nenacpe za nic na světě, a tak mu dal na výběr z obsahu tašky. Bill si vybral gumové medvídky a rozbalil balíček.

„Tak a papej, Billy,“ obrátil Tom oči v sloup, hned jak si uvědomil, jak trapně musí znít. Bill se jen usmíval od ucha k uchu na zeleného medvídka a dal si ho do pusy.

Nevnímaje, kam jdou, skončili na dvorku s houpačkama, jedna byla zničená a na tu druhou chtěli jít oba kluci, jenomže se nemohli dohodnout.

„Tome, pusť mě tam. Já na to mám právo.“

„Ne, první já, ty jez, pij a buď hodný.“

„Pořád jsi jako moje matka, jenom máš větší SWAG,“ otočil se Bill na patě a nechal toho dredáče houpat. Pak kdo je v té dvojici dětinský. Bill se posadil na lavičku a napil se z láhve. Dojedl medvídky a pozoroval nebe, už se dost setmělo a hvězdy začínaly zářit.

„Pojď, Bille.“

„Kam? Konečně mě pustíš, ty sobče?“

„Ne, pojď tady ke mně.“ Bill se otráveně zvedl a šel k němu. Tašku nechal ležet na lavičce, stejně nebyl nikdo poblíž. Tom se zvedl z houpačky a i s Billem na klíně se znovu posadil. Zprvu mu to přišlo divné, po chvíli si přiznal, že ho nemohlo potkat nic lepšího než Bill. A začalo mu být jedno, jestli je na stejné pohlaví. Vždyť Bill je jenom výjimka, kterou si Tom dovolil. Konec konců, měl dobrý pocit z toho, že je u něho Bill, nebo spíš na něm.

„Tome, co se vlastně děje? Mezi náma?“

„Já sám nevím, ale asi v tom něco bude.“

„Takhle se mi to líbí.“

„Mně taky, zároveň jsem zmatený z tebe.“

„Chápu, ještě nikdo ze mě nebyl v klidu,“ zasmál se Bill a Tom ho stiskl ještě víc.

„Haha, chceš ze mě udělat paštiku? Ukaž mi ten papír, ať vím, na čem jsem.“

„Řeknu ti to, ale nebudeš v klidu, samotného mě to rozhodilo.“

„Hm? Já jsem silný.“

„No, to jo. Ty jo.“

„Tak dost těch keců a řekni mi, co tam všechno je.“

„Fajn, ale jestli mi tu omdlíš podruhé, tak to může být naposled.“

„Jak to myslíš?“ znervózněl Bill a chytnul Toma za ruku.

„To nejhorší na tom, měl jsi infarkt, Bille, máš něco se srdcem.“

„Hm.“

„Jak hm? To mi k tomu nic neřekneš? Měl bys být vyděšený jako já, kdežto ty se chováš, jako kdybych ti oznámil, že máš rýmu.“

„Já to s tím srdcem vím. Bylo jen otázkou času, kdy se mi něco stane. Slib mi jen, že mě neopustíš, dost jsem si tě oblíbil.“

„Nejsem sice tvoje hračka, ale byl bych s tebou i proti tvé vůli.“

„Já to samozřejmě nemyslel jako hračku, ale kdybych ti to řekl jinak, tak mě nejspíš ze sebe shodíš a flusneš mi do ksichtu.“

„Ne, to bych neudělal, nejsem hajzl. Mám tě rád a chci ti pomoct. Potřebuješ to.“

„Ne, já jen potřebuju tebe, budeš jen mým Tomem.“

Moment vystřižený jako z romantické komedie zakončilo nebe a z něj padající kapky.

autor: Velvet Tears