Oheň pouště 16.

Bill byl jako na trní. To, že o něm a o Ehanovi Fatima věděla, přidělalo další problémy a hlavně nejistotu, jakou Bill měl už několik dní. Pochyboval o svém rozhodnutí, ale bál se to říct Ehanovi. Povzdechl a promnul si oči. Teď mu zpěv ptáků zněl jako vřískot a jemnost trávy ho doslova řezala do kůže.

Jak to mohl dopustit… Jak to oba mohli dopustit, aby je Fatima nachytala. Musí zmizet, a to už dnes večer. Pomalu se zvedl a pospíchal do Ehanových komnat.

Ehan zrovna seděl nad svitky, jež mu osvětloval slabý pruh světla z lampy, když se dveře do jeho komnat s hlasitým vrznutím otevřely dokořán. Polekaně zvedl hlavu a pozoroval zadýchaného Billa, jak zavírá těžké dveře, jemně přitom nakláněl hlavu jako ostražitá srna. Lehce zamrkal, když mu Bill vletěl do náruče. Jemně ho stiskl a pak se mu podíval do očí.

„Ví to… ví to o nás.“ Zašeptal a poklesl v kolenou. Položil hlavu na Ehanova kolena a nechal se jeho prsty vískat. Přemýšlel, co bude. Uvnitř něj se mísil neutuchající strach z neznáma. Bál se prozrazení a následného trestu. Tiše se modlil, lehce a hlavně tiše mumlal slova, zatímco se nechal uklidňovat.

„Neboj se, velbloudi už jsou koupení a schovaní u mého známého dole ve městě.“ Vydechl tiše Ehan. Vyčítal si, že nebyli tak opatrní, chovali se až příliš riskantně, ale musel přece tušit, že to dřív nebo později praskne.

„Co když to ví sultán?“ Zafňukal chlapec a s uslzenýma očima pohlédl na Ehana.

„Kdyby to věděl, už dávno stojíme na nádvoří před všemi obyvateli města…“ Vydechl Ehan. Dobře věděl, že pokud to sultán zjistí, čeká je oba smrt a rozhodně nebude rychlá a bezbolestná, nýbrž ukrutná a zdlouhavá.

„Měli bychom odjet co nejdříve… možná dnes večer, pokud máme příležitost…“ Zamyslel se na chvíli starší z nich a uchopil Billovy drobné ruce. „Běž si rychle zabalit to nejnutnější, až večer začnou svolávat k modlitbě, budu tě čekat u dveří, které vedou ze zahrady… máme jen jednu šanci.“ Bill lehce popotáhl, nohy měl jako z gumy a ne a ne mu sloužit, proto se lehce uchopil stolu. Měl z toho všeho špatný pocit. Kdyby jen věděl, že ten pocit je oprávněný…

Ehan seděl bez hnutí na své židli. Zrak měl upřený do teplého světla olejové lampy. Seděl tu, i když ho Bill před půl hodinou opustil. Neklidně dýchal a jeho hlavou se míhaly nejrůznější obrazce. Co když je chytí? Je to sice malá pravděpodobnost, ale co kdyby? Samé co kdyby… Nevěděl, co dělat, nemohl se ani přinutit k tomu, aby si sbalil pár důležitých věcí, však večer je ještě dost daleko…

***

Dlouhé tmavé vlasy zářily ve světle slunce. Slonovinový hřeben vykládaný kameny se míhal sem a tam a rozčesával je. Plné rty se otvíraly, když se k nim přiblížila čokoládová laskomina.

„Nemohu věřit tomu, že se vdáváš za tak vysoce postaveného muže.“ Tenký hlásek se ozval za Fatimou. Fatima se usmála a pokývla hlavou. V jejich komnatách bylo dnes velice veselo. Přišly její známé kamarádky, aby oslavily její zásnuby. Proto všude hrála hudba a všude se ozýval ženský smích. Fatima seděla na hedvábném polštářku a služebnice se staraly o její vlasy, které rozčesávaly a poté zapletly do dlouhého, tlustého copu.

„Ehan je úžasný muž, možná trochu nesmělý.“ Řekla. „Avšak je velice pozorný a romantický a chová se ke mně jako ke své princezně.“ Slupla další cukrovinku a koukala se na závistivé pohledy mladých dam. Dělalo jí to dobře, i když musela lhát. Ehan k ní rozhodně nebyl tak vstřícný, ale to se po svatbě změní a zakáže mu se stýkat s tím černovlasým chlapcem.

Nejradši by se jej však zbavila hned, co nejdříve to jde. Za muže musí bojovat, i když její sokyní je vlastně chlapec. To bylo lehce ponižující, protože pořád… jak může žena vyhrát nad mužem? Povzdechla si, ale okamžitě své myšlenky skryla pod vítězným úšklebkem.

„Nevím, nevím Fatimo…“ Ozvalo se zprava. Starší dívka sedící na polštářku ocucávala jednu kuličku hroznu. „Jsou zde jisté zvěsti a ty jsou, že tvůj budoucí manžel dává přednost sultánovu chráněnci.“ Usmála se a pohlédla na Fatimu, která se barvila do ruda.
„Co vám to nalhali? Ehan mě miluje!“ Práskla pěstí do měkkých polštářů a naštvaně se zvedla, její povýšený odchod znamenal, že dámský dýchánek právě skončil.

***

„Nějaké novinky?“ Sultán seděl opět na svém parapetu u velkého okna. Zvědavě vyhlížel ven a naslouchal svému informátorovi.

„Ano můj pane, velice důležité…“ Vydechl a padl na zem, aby projevil dostatečnou úctu vladaři.

„Mluv.“ Vyzval jej sultán a sesednul z okna, zatímco jeho kroky vedly k velkému stolu, Omar nehnul ani brvou, po chvíli se však narovnal. Pozoroval, jak sultán hltavě pije z číše.
„Chystají se utéci, dnes večer při večerní modlitbě… mají velbloudy a nejspíš i sbaleno na cestu.“

„Čí to byl nápad?“ Zeptal se sultán a práskl číši o stůl, až mu pár kapek červeného vína přistálo na ruce.

„Ehanův. Bude na Billa čekat u dveří zahrad.“ Sultán pokynul rukou, aby Omar odešel, nalil si další pohár vína a zloba v jeho očích se usadila. Nevěřil tomu, že jej oba zradí. Jeho nejvěrnější přítel a Bill, s nímž měl jiný vztah. Zaťal prsty hluboko do své dlaně. Zaplatí za to… oba za tuto bolestivou zradu zaplatí…

***

Nebe se barvilo do růžova. Slunce již pomalu zapadalo a bylo nezvykle chladněji, než tomu bývalo v jiných dnech. Bill přecházel přes celou místnost sem a tam. Kousal si nehet na malíčku a byl značně nervózní, věděl, že se něco děje a věděl, že neodjedou tak lehce. Jenže teď už neměl na vybranou. Nebo ano? Upřímně, byl ve svých citech naprosto schován a netušil, kdo jeho city najde. Dokáže zahořet láskou k oběma mužům, ale věděl, že může mít jen jednoho. Otočil se, když někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“ Vyzval Bill klepajícího.

Do místnosti vešel sultán, byl klidný a Billovi se zdálo, že nepojal podezření, na něco špatného. Usmál se na něj a lehce se uklonil.

„Můj pane?“ Zašeptal Bill.

„Dneska je trochu chladno, rozhodl jsem se, že si spolu vypijeme trochu vína.“ Usmál se vřele sultán a usadil se na Billově posteli, zatímco sloužící přinesli džbán vína, číše a nějaké ovoce na osvěžení. Bill se usmál, musel hrát sultánovu hru. Sedl si bez problému vedle něj a nechal se dokonce od něj pohladit. Tíhnul po tom doteku. Zamiloval si sultánovy ruce, stejně tak jako Ehanovy. Opět měl v ústech sucho a v hlavě naprosto prázdno. Opět pro něj Ehan neexistoval a byl tu jen sultán.

„Tohle je nové víno, dnes odpoledne mi ho přivezli, okus jej.“ Zašeptal sultán, strkajíc číši k chlapcovým ústům. Bill lehce omotal prsty kolem sultánových, které držely číši, a napil se. Bylo lehce trpké, ale celkem mu i chutnalo, ještě pár doušků projelo jeho hrdlem, když na jazyku cítil něco jiného… ta chuť byla velice výrazná, lehce tekutinu poválel v ústech. Pramínek z koutku mu pomalu unikal.

„Ty jsi tam něco dal…“ Zašeptal a snažil se číst v sultánově pohledu.

„Ano, Bille. Dal jsem tam takzvaný Oheň pouště. Ta bylina je tak silná, jako jsi ty.“ Zašeptal, zatímco Billovo tělo klesalo do polštářů. Byl malátný a unavený. Věděl, že když vypije něco s Ohněm… nebude moct dojít ke dveřím zahrad. Byl teď v pasti a byl tak unavený. Zívl si a nechal se sultánovým teplem ukolébat ke spánku…

„Promiň mi…“ Vydechl Bill ve svém jazyce. Omluva Ehanovi za to, že se už nikdy neuvidí a on je odsouzen zůstat v sultánově náručí.

autor: Davidoff & Violett Shadow